Agrese a šikana ve školách
Agrese (z latiny ad-gredior, přistoupit blízko, napadnout) je psychologicko-sociologické pojetí chování, které vědomě a se záměrem ubližuje, násilně omezuje svobodu a poškozuje jiné osoby nebo věci.
Teorie vrozené agrese
Podle psychoanalytika Sigmunda Freuda jsou dva základní zdroje lidské energie – libido (životodárná a o rozkoš usilující energie) a thanatos (destruktivní energie). Základní zdroje energie soupeří mezi sebou, čímž způsobují konflikty a rozpory v lidském chování. Právě pudem thanatos je podle Freuda agrese způsobena.
Konrad Lorenz (1950) zase tvrdil, že agrese je vrozená. Na základě studií ptáků a ryb se domníval, že agresivní energie se v jedinci hromadí a ventiluje např. při sportu, což zvyšuje bezpečnost společnosti.
V roce 1939 navrhl Dollard a jeho spolupracovníci vysvětlení agresivity na základě frustrace. Pokud nemohou lidé dosáhnout nějakého vytyčeného cíle či nemohou uspokojit svou potřebu, vyvolává to v nich agresivitu. Frustrace vede vždy k agresivnímu jednání.
Seligman (1975) poukazuje, že dlouhodobá frustrace může naopak vést k pasivitě. Agresivita je zaměřená na jiný objekt, tzv. „obětního beránka“.
Bandura (1976) předpokládá, že agrese je naučená. Lidé se chovají agresivně, protože během svého života zjistili, že se jim to vyplatí.
Šikanu můžeme definovat jako násilné ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který se nemůže této situaci vyhnout a není schopen se jí účinně bránit.
U šikany jde o závažnou agresivní poruchu chování, u kterého dochází k porušování sociálních norem a které je spojeno s násilným omezováním základních lidských práv.
Chování, v němž se objevují prvky šikany, lze sledovat už ve středním školním věku. Šikana má s rostoucím věkem stoupající tendenci a má většinou charakter fyzického násilí nebo vydírání.
Když žák pravidelně druhému bere svačinu, je to šikana? Nebo „oběti“ píše výsměšné vzkazy, je to jenom legrace? Ona hranice, kde končí legrace a začíná šikana, je nesmírně tenká. Podle současných výzkumů (uvádí je ve své knize Skrytý svět šikanování na školách Michal Kolář) je šikanou postiženo kolem tří set tisíc dětí.
Šikanující agresor je obyčejně fyzicky zdatný a silný, většinou s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními. Bývá necitlivý a bezohledný, necítí se vinen. Jeho jednání může být samozřejmě ovlivněno i rodinným prostředím. Rodiče šikanujících dětí mohou v tomto agresivním jednání své děti i podporovat. Dětem chybí z jejich strany vřelý zájem o ně a převládají u nich negativní postoje k nim.
„Škoda každé facky, která padne vedle.“ Toto české rčení má jistě v sobě část pravdy. Fyzický trest si podle mého dítě občas zaslouží, ale v přiměřené míře. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je násilí pro něj normální, asi těžko se bude mimo domov chovat jinak.
Šikanovanou obětí se může prakticky stát každý. Bývají to spíše děti tiché, plaché, s nízkým sebevědomím. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné. Bývají to také samotáři. Ale může to být i dítě, které nemá ani jedno z tohoto charakteru a náhodou „vstoupil do cesty agresorovi“.
Šikana je vždy záležitostí celé skupiny. Když jsem navštěvovala základní školu, nepamatuji si, že by se v naší třídě někdy řešila. Podle mého to bylo i z důvodu toho, že jsme nikoho v agresivním chování vůči druhému nepodporovali. Samozřejmě, byli mezi námi oblíbenější a méně oblíbení spolužáci, ale vše bylo v rámci hranice únosnosti.
Je paradoxem, že na střední škole tomu bylo už jinak. V naší třídě se vytvořila skupina spolužáků kolem agresora, která mu umožnila se nad ní vyvyšovat. Stávalo se, že agresor si jeden týden oblíbil někoho z této skupiny více a další týden tento „oblíbenec“ byl rázem „obětí“. Ze strany agresora byla šikana bohužel někdy i fyzická. Podle mého názoru bylo obranou nezačleňovat se do této skupiny. Tak jste se nikdy nestali sice oblíbencem, ale na druhou stranu ani tím, kdo se bojí nakonec jít i do školy.
Na závěr bych uvedla definici šikany podle metodického pokynu Ministerstva školství MŠMT č. 28 275/2000-22:
„Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků.“
Velikým problémem šikany mezi dětmi je ta skutečnost, že je prováděna dětmi na dětech. Pro nedostatek věku nejsou mnohdy agresoři trestněprávně či občanskoprávně odpovědni. Výchovná opatření, která proti nim lze uplatnit jsou mnohdy nedostačující. Agresor tak uniká trestu a mnohdy v šikanování pokračuje.
Jak bojovat proti šikaně?
Jde vůbec úspěšně bojovat proti šikaně? Úspěšně bojovat proti šikaně nejde, ale jde najít dost řešení, která by mohla alespoň částečně přispět k omezení šikany:
- Besedy se žáky, aby se zamezilo šikaně.
- Zlepšení komunikace mezi školou a rodiči.
- Výchovní poradci.
- Sledování varujících signálů provázejících šikanu a seznámení s nimi rodiče.
- Více mužů do škol.
- Linka bezpečí.
Ale největší pomocí je od spolužáků, kteří pochopí, že toto už není legrace!
Použitá literatura:
Jandourek, Jan: Sociologický slovník. Portál Praha, 2001
Kolář, Michal: Skrytý svět šikanování na školách. Portál Praha, 2000
Internet