Teorie omezení a její využití v řízení podniku

Teorie omezení a její využití v řízení podniku – pojetí úzkých míst a jejich kategorie, kroky při práci s úzkými místy a typická opatření u kapacitních úzkých míst v jednotlivých krocích, kritérium při zařazování výrobků do výrobního programu, řízení výroby systémem Buben – Zásobník – Lano (DBR).
Teorie omezení (TOC) vychází ze základních principů systémového myšlení, tj. že výkon systému je ovlivňován každým z jeho prvků a že prvky systému jsou vzájemně závislé. TOC uplatňuje princip tahu (pull).
Teorie omezení nahrazuje lokální, nezávislá zlepšování v různých dílčích oblastech soustředěním zaměřením na jedno úzké místo (ÚM), které omezuje souhrnný výkon systému. Úzkým místem je nejslabší článek systému. Hodina kapacity ztracená na úzkém místě je ztrátou pro celý systém. Naopak hodina kapacity získaná na neúzkém místě je bezvýznamná. Jakmile je úzké místo zvládnuto, stává se jím jiný článek, který musí být následně řešen.
Podle TOC se vyhledávání a řešení úzkých míst musí stát nepřetržitým procesem, jinak hrozí ustrnutí.
Tento proces má probíhat ve zpětnovazební smyčce v těchto krocích: Identifikace a analýza úzkého místa Rozhodnutí, jak lépe využít úzké místo Přizpůsobení všeho ostatního provedenému rozhodnutí Nejsou-li kroky 2 a 3 řešením, následuje provedení zásadnějších opatření ke zvýšení výkonu úzkého místa Je-li vyřešeno úzké místo v předcházejících krocích, pokračuje se znovu korkem 1, tj. vyhledáváním úzkého místa
Kroky 2 a 3 se snaží vyřešit problém drobnými, investičně nenáročnými řešeními, a to zpravidla v rámci daného dílčího procesu. Doporučuje se respektovat existenci úzkého místa a podřídit režimy činností před úzkým místem jeho bezproblémovému chodu. Znamená to zejména: Neprodukovat na pracovištích, která nejsou úzkými místy, více než pojme úzké místo (zabránit nadvýrobě), avšak produkty přisouvat k úzkému místu s potřebným předstihem (vytvářet „časové zásobníky“) Uplatnit takové pracovní režimy a taková opatření, aby úzké místo bylo co nejvíce využito (velké dávky na ÚM, pořadí úkolů minimalizující nároky na seřizování, racionalizace seřizovacích postupů, údržba prováděná v nepracovních směnách apod.) Řízení jakosti zaměřit na předcházení průniku neodhalených neshodných produktů, jejichž opracování na ÚM by dále snížilo průchodnost systémem.
Preferenční kritéria při tvorbě výrobního programu
Rozhodování o výrobní programu uskutečňovaná tradičně na základě kalkulace v plných nákladech může jen výjimečně vést ke správnému výsledku.Chybná rozhodnutí dostáváme proto, že režijní náklady se na jednici přiřazují bez důsledného respektování ovlivňujících faktorů. V kalkulaci plných nákladů se mimo jiné počítá s určitým objemem výroby. Při jiném objemu výroby již údaje o kalkulovaných režijních nákladech na jednice a o kalkulovaném zisku nejsou správné.
Potřebám manažerského rozhodování více vyhovuje kalkulace neúplných nákladů (direct costing). Na výrobky kalkulujeme pouze variabilní náklady, tj. přímé náklady a variabilní část režie. Zbývající fixní se nekalkulují. Při rozhodování o výhodnosti výrobku se pracuje s tzv. příspěvkem na úhradu fixních nákladů a tvorbě zisku. Používáme relativní příspěvek na úhradu, ten udává, s jakou rychlostí lze v úzkém místě dosáhnout určité výše hrubého zisku). Vypočítáme ho tak, že absolutní příspěvek na úhradu dělíme časem spotřebovaným na jednici výroby na úzkém místě.
Závěry TOC pro plánování a řízení výroby: diferencují se režimy práce na úzkém místě a mimo ně ekonomická výhodnost výrobků se posuzuje podle relativního příspěvku na úhradu fixních nákladů a tvorby zisku, (relativní příspěvek na úhradu = Absolutní PÚ / Spotřeba času výrobku na ÚM, absolutní příspěvek na úhradu = Cena – Jednotkové variabilní náklady) předpokládá se promyšlené vytváření zásob rozpracovanosti, avšak jen ve výši a struktuře potřebné pro chod ÚM pracoviště, která nejsou ÚM, nemusejí být zcela využita na ÚM se pečlivě zvažuje pořadí a velikost dávek (tj. velikost dávek je různá v různých místech řetězce)
Při přímém řízení výroby se uplatňuje metodický komplex DBR
Řízení výroby systémem DBR (Drum – Buffer – Rope) neboli Buben – Zásobník – Lano
Cílem DBR je maximalizace průtoku při minimálních stavech zásob. Jde o princip tahu.
Funkce bubnu
Bubnem je úzké místo. Vytvoří se pro ně realistický hlavní výrobní plán tak, že se respektují priority a usiluje se o maximální propustnost systému (ekonomický efekt). Dávky se stanovují tak, aby ÚM bylo co nejvíce využito.
Funkce zásobníku je ochránit propustnost úzkého místa umístěním časových zásobníků práce před relativně malý počet pracovišť ve výrobě: před ÚM, před montáží, před expedicí.
Časové zásobníky jsou časové předstihy, s nimiž musejí být přisunuty meziprodukty před ÚM. Plní funkci pojistky vůči poruchám dodávajících pracovišť. Velikost předstihu závisí na frekvenci a závažnosti poruch. Zpravidla se stanoví na ½ průběžné doby dodávajících pracovišť. Stav zásobníku se vizualizuje a řídí.
Funkce lana je v tom, že odvádí práce všech neúzkých míst od úzkého místa. Lano představuje koncentraci řízení na malé množství důležitých bodů v toku materiálu. Plán činnosti neúzkých míst obsahuje jen datum uvolnění materiálu do výroby (druh materiálu, kód zakázky). Veškeré další opracování probíhá podle pravidla FIFO. Zpoždění neúzkého místa má být pohlceno časovým zásobníkem.
Použitá literatura:
[1] MACUROVÁ, P. – KLABUSAYOVÁ, N.: Praktikum z logistického managementu. VŠB-TU Ostrava, 2002. ISBN 80-248-0104-3, str. 33-36, 166.