Osobnosti Evropské unie

Jean Monnet

(1888 – 1979)

Francouzský politik, „Otec Evropy“, bez kterého by nevznikla Evropská společenství.  Po osvobození Francie se Monnet stal komisařem pro obnovu francouzského hospodářství. Brzy pochopil, že k této obnově nemůže dojít bez současné obnovy Německa, kde však musí být neutralizovány militaristické tendence. Došel k závěru, že nejlepším řešením bude společná kontrola nad strategickými surovinami, jako byly uhlí a ocel. Proto navrhl francouzskému ministru zahraničních věcí Robertu Schumanovi předání kontroly nad těmito odvětvími společným evropským institucím. Schuman tyto návrhy přijal a zahrnul je do své deklarace. O rok později byla podepsána Pařížská smlouva, na jejímž základě vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Monnet nebyl vedoucím politickým představitelem, přesto však dokázal prosadit svou koncepci poválečného uspořádání Evropy. Bez něj by dnešní Evropa nebyla taková, jaká je. Byl to Monnet, kdo navrhl základní instituce integračních struktur a byl to on, kdo prosadil integrační princip. Tento princip spočíval v určité posloupnosti – nejdříve vytvořit společné struktury v určitých oblastech, potom je rozšířit na oblasti další. Postupně mělo docházet k přesouvání národní suverenity z jednotlivých oblastí na nadnárodní instituce. Tato metoda je často označována jako funkcionalistická, neboť jednotlivé kroky nejsou cílem samy o sobě, nýbrž vedou k dosažení konečného záměru. Tímto cílem byla integrovaná a sjednocená Evropa, která už není schopna vstoupit do válečných konfliktů jednoduše proto, že sdílí společné nadnárodní zájmy.

Jacques Delors

(1925)

Francouzský ekonom a levicový politik. Jeho dekáda v čele Komise patřila k nejdůležitějším v celé historii Evropských společenství. Během jeho úřadování došlo k převratným změnám jak uvnitř ES, tak i v mezinárodní politice. Delorsova Komise iniciovala Jednotný evropský akt (1986), kterým se završilo budování jednotného evropského trhu. Díky JEA se zavedlo poprvé v historii ES hlasování kvalifikovanou většinou, zvýšily se rozhodovací kompetence Evropského parlamentu i kompetence Evropské komise na úkor členských států v hospodářské a sociální politice. V roce 1987 Komise připravila tzv. „Delorsovy“ balíky, které reformovaly rozpočtovou politiku, společnou zemědělskou politiku a strukturální fondy. V roce 1988 Delors zahájil kampaň za vytvoření Evropské měnové unie (EMU) a poté podpořil snahy Německa a Francie i na vytvoření politické unie. Tyto snahy vyústily v Maastrichtskou smlouvu (1992). Komise se stala pod vedením Delorse jakýmsi motorem evropské integrace, kdy už sama začala navrhovat další integrační kroky a body jednání. Během Delorsovy dekády došlo k převratným změnám, které značně přiblížily fungování ES k představě jejich zakladatelů. Evropská unie začala připomínat federální uspořádání. Sám Delors vyznával Monnetovu zásadu, že ekonomická spolupráce povede i ke spolupráci politické. Proto nechal vypracovat Bílé knihy, jež mapovaly přetrvávající potíže a vyjmenovávaly kroky vedoucí k jejich odstranění. Ve věci evropské integrace dosahoval Delors mezi jednotlivými politickými aktéry také kompromisů. Používal metodu neformálních domluv a dohod. Sám se osvědčil jako výborný vyjednavač a diplomat, který měl jediný cíl: posílit Evropskou unii.

Robert Schuman

(1886 – 1963)

Francouzský politik a státník, autor Schumanova plánu z roku 1950. Jeden ze spoluzakladatelů Evropského společenství uhlí a oceli, všeobecně nazývanými „Otci Evropy“. Ve funkci ministra zahraničních věcí Schuman předložil svůj plán na budoucí uspořádání Evropy, který mj. obsahoval i záměr na založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež dalo základ pro pozdější Evropská společenství. Smyslem tohoto tzv. Schumanova plánu, který vypracoval společně s Jeanem Monnetem, bylo vytvořit evropskou hospodářskou a vojenskou jednotu a také nastartovat francouzsko-německé sblížení, čímž se mělo zabránit vzniku nového válečného konfliktu v Evropě. Ekonomické aspekty Schumanova plánu se uplatnily v roce 1952, kdy vzniklo ESUO. V roce 1957 byly podepsány Římské smlouvy, které pokračovaly v duchu Schumanova plánu a vytvořily Evropská společenství.

Konrad Adenauer

(1876 – 1967)

Německý křesťansko-demokratický politik. První poválečný kancléř Spolkové republiky Německo a jeden ze spolutvůrců natrvalo potlačit německý nacionalismus a expansionismus. Řešení tohoto úkolu viděl v úzké integraci Evropských společenství. Byl přesvědčeným Evropanem, který vnímal potřebu evropského sjednocení jako jediný lék na možné válečné konflikty. Německo viděl v srdci integrované Evropy, které je pod kontrolou svých sousedů a ostatních evropských národů. Jeho snahou bylo Západního Německa s EHS a NATO. SRN pod jeho vedením patřila k zakládajícím členům Evropského společenství uhlí a oceli a Rady Evropy. Za jeho vlády došlo v SRN k „ekonomickému zázraku“.

Alcide de Gasperi

(1881 – 1954)

Italský křesťansko-demokratický politik, hlavní strůjce zapojení Itálie do západoevropských integračních struktur po druhé světové válce. Pod jeho vedením učinila Itálie nejdůležitější kroky na cestě k sjednocené a demokratické Evropě. Ministerský předseda de Gasperi podepsal mírovou smlouvu se spojenci (1946), přivedl Itálii do NATO (1949) a stal se spoluzakladatelem Evropského společenství uhlí a oceli (1951). Stal se přesvědčeným Evropanem, který věřil ve vytvoření společné Evropy. Pro tento cíl udělal všechno. Zúčastnil se Kongresu Evropy v Haagu, kde byl zvolen do řídícího výboru Evropského hnutí. Podporoval vznik Rady Evropy i Evropského obranného společenství. Za jeho proevropskou činnost mu byla v roce 1952 – v Cáchách udělena Cena Karla Velikého.

Helmut Kohl

(1930)

Německý politik, křesťanský demokrat. Patří k nejvýraznějším poválečným německým politikům, kteří se výraznou měrou podepsali na současné podobě Evropy. Kohl byl celým srdcem oddán myšlence evropské integrace a chtěl, stejně jako Adenauer, aby se Německo natrvalo zakotvilo v evropských strukturách a nikdy nevyvolalo nový válečný konflikt.  Také se domníval, že možné německé snahy o dominaci v Evropě se podaří omezit vytvořením evropské politické unie. Proto podporoval zavedení jednotné evropské měny, v čemž viděl právě prvopočátek budoucí politické unie. Proto byla na nátlak Německa zavedena konvergenční kritéria a byl schválen Pakt stability.

Paul-Henri Spaak

(1899 – 1972)

Belgický sociálně demokratický politik. Jedna z nejvýraznějších osobností poválečné Evropy. Jeden z hlavních architektů EHS a rozhodných zastánců ekonomicky a politicky sjednocené Evropy. Během své dlouhé politické kariéry zastával neuvěřitelné množství předních funkcí v evropských organizacích. Byl nucen odejít do exilu do Londýna. Během exilu přemýšlel o budoucím uspořádání Evropy. Bylo mu jasné, že musí vzniknout nějaká společná organizace evropských států. Cílem byla sjednocená Evropa. Prvním vzorem takovéto organizace se stal Benelux. Stál u vzniku Bruselské smlouvy (1948) a Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OECE, předchůdce dnešní OECD). Po haagském kongresu je Spaak zvolen předsedou parlamentního shromáždění Rady Evropy, které se mělo stát jakýmsi evropským parlamentem. Toto usilí nakonec vyšlo naprázdno a Rada Evropy nesplnila očekávání. Po neúspěchu Rady Evropy je jeho pozornost upřena na vznikající Evropské společenství uhlí a oceli. Druhá organizace, Evropské obranné společenství nakonec nevzniká, neboť smlouva nebyla ratifikována francouzským parlamentem. Tato skutečnost zasadila Spaakovi těžkou ránu. Přesto se nevzdává a iniciuje jednání o vzniku celní a ekonomické unie. Postavil se do čela výboru reprezentantů vlád a expertů z Beneluxu, Itálie a Německa (tzv. Spaakův výbor). Na závěr jejich jednání byla přijata Spaakova zpráva, která se stala základem Římských smluv (1957), jež daly základ Evropským společenstvím. Za snahu o vytvoření politicky a ekonomicky sjednocené Evropy byla Paulu-Henrimu Spaakovi v roce 1957 v Cáchách udělena cena Karla Velikého.

George C. Marshall

(1880 – 1959)

Americký politik a generál. Jeho největší zásluhou však bylo vypracování plánu pro obnovu Evropy po skončení druhé světové války. Vznikl tak plán, který nese jeho jméno – Marshallův plán. V jeho rámci poskytly USA pomoc západní Evropě ve výši 12 miliard dolarů. Díky této pomoci  západní Evropa nastartovala poválečnou obnovu a ekonomický růst. Marshallův plán zároveň motivoval západoevropské státy k hospodářské integraci. Jednou z jeho podmínek byla právě vzájemná spolupráce dřívějších nepřátel. V roce 1953 Marshall za tento plán obdržel Nobelovu cenu míru.

Použitá literatura:

http://images.google.com/imgres?imgurl=http://library.muni.cz/EU/html/images/b14_0.gif&imgrefurl=http://library.muni.cz/EU/html/start1.htm&h=40&w=146&sz=2&hl=cs&start=1&tbnid=TCfxAhhRnsc4sM:&tbnh=24&tbnw=89&prev=/images%3Fq%3Dosobnosti%2Bevropsk%25C3%25A9%2Bintegrace%26svnum%3D10%26hl%3Dcs%26lr%3D%26sa%3DG