Největší z ekonomů
Obsah:
- Adam Smith
- David Ricardo
- Karel Marx
- Alfred Marshall
- Dílo Johna Maynarda Keynese a pokračování v podstatě jeho myšlenek
Původně má práce měla stručné charakterizovat díla nejslavnějších ekonomů za posledních pět století z obecně informativního díla Todda G.Buchholze Živé myšlenky mrtvých ekonomů. O J. M. Keynesovi zde není mnoho napsáno, což mě zarazilo. Je to opravdu ten nejdiskutovanější ekonom dvacátého století? Samozřejmě jsem poznal, že je a napsat seminární práci o jeho životě a díle se stalo výzvou. Nechal jsem se inspirovat dílem Milana Sojky J. M. Keynes a popisoval i další působení podstaty jeho myšlenek až do současnost
Adam Smith
Jeho z prvních knih Teorie mravního se citu zabývala filozofií. Popis zejména psychologických jevů jako např.: jak můžou fungovat vztahy, kde každý je sobecký, tedy jde mu jen o jeho prospěch. Tento problém se objevuje i v knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Dílem se snaží dokázat schopnost souladu sobectví jednotlivých ekonomických hráčů. Tedy jejich celkové působení (neviditelná ruka) přispívá všem. Tzn. , že ono sobectví vytváří maximální motivaci individuality, které by nemělo být bržděno vládou a tím i jeho prosperita tzn. vliv všech individualit, který vede v přirozený soulad.
Dílo bohatství národů zejména popisuje část situace tehdejší doby, kde autor poznává chování obchodníků, ale odmítla druhou část a to zasahování vlády do obchodu. Dnes, ale i tehdy to byl nesnadný úkol prosadit. Autor zřejmě počítal s tím, že pokud by majitelé velkých podniků potřebovali snížit náklady na dopravu dali by své hlavy a peníze dohromady, možná „požádali“ o příspěvek drobnější podnikatele a jednoduše postavili silnici a tím by to končilo. Ovšem toto by jistě nebyl jediný případ pro „hlavy dohromady“ a proto by i zde musela vzniknout instituce vytvářející veřejné statky. Instituce by samozřejmě v zájmu svých největších investorů byla později nucena vybírat poplatky i od drobných podnikatelů a zaměstnanců. Co to znamená – vznik ekonomické politiky a tím i vlády zasahující do ekonomických oblastí států. Tedy význam Adama Smitha je podpora sobeckosti – motivace individuality k prosperitě.
David Ricardo
Jeden neodbytný přírodovědec kdysi požádal slavného ekonoma, aby mu jmenoval jedno ekonomické pravidlo, jež není ihned zřejmé, ale však důležité. Okamžitou odpovědí byl Ricardův Zákon poměrné výhody. Bohužel jen málo politiků si dřivé i dnes dovolí řídit se tímto rozborem. Důsledkem jsou dějiny světové ekonomiky zamořeny uvalováním kvót, celních tarifů a obchodními válkami.
Poučení z Ricardova rozboru: princip svobodného obchodu umožňuje jednotlivým domácnostem spotřebovávat více zboží bez ohledu na to zda naši obchodní partneři jsou více či méně hospodářsky vyspělí.
Karel Marx
Marx vykládá chod dějin od otroctví přes feudalismus po kapitalismus a socialismus. Cesta vede nikoli po drahách hvězd či zákonů, nýbrž přes výrobu – lépe řečeno pře vztah lidí ve výrobním procesu. Každý výrobní systém produkuje vládnoucí a ovládané třídy. Každá epocha má svůj charakteristický způsob odnímání příjmů v prospěch vládnoucích. V dobách Říma měl vlastník otroka též nárok na produkt otrokem vytvořený. Za feudalismu si feudální páni přivlastnili nárok na výrobky poddaných. Za kapitalismu vlastníci továren a půdy mají nárok na výrobky vytvořené námezdními silami. Přežití vládnoucí třídy záleží na práci třídy sloužící. Vyplývá z toho, že dělníci mají silnou vyjednávací pozici? Nikoli. Dělníci musí spolupracovat s vládnoucí třídou, neboť vládnoucí vlastní výrobní prostředky. Dělníci nemohou jednoduše „pobrat svých pět švestek“ a jít domů. Švestky nejsou jejich vlastnictvím.
Chtěl bych ještě zmínit 5 zákonů, jež ukazují na ekonomické zhroucení kapitalistického systému podle Marxe:
- Klesající míra zisku a akumulace kapitálu
Marx stejně jako Adam Smith viděl, že kapitalista narazí na konkurenci. Jestliže jeden podnik rozšíří svou výrobu, může vyrábět efektivněji. Tento podnik nutí ostatní výrobce, aby též zvýšili výrobu. Všichni najímají více dělníků. To vyhání mzdu do výše, než je mez nezbytně nutných životních nákladů. Tzn. náhrada dělníků stroji v celé oblasti, kde podnik hospodaří. Dále tím, že kapitalisté zapojují strojové vybavení, snižují své zisky. A pokud chtějí mít i nadále konkurenceschopnost musejí dále rozšiřovat výrobu, nakupovat stroje, více vykořisťovat. Samozřejmě, že tato taktika jen více a nebezpečněji napne trpělivost pracujících.
- Rostoucí koncentrace hospodářské moci
Mezi kapitalisty, kteří jsou hnáni k neustálému rozšiřování a modernizaci výroby, zuří bitva. Triumfují největší firmy, jež vyrábějí nejlaciněji. Krvavá bitva vždy končí zruinováním četných drobných kapitalistů, jejichž kapitál přejde dílem do rukou jejich přemožitelů, dílem zmizí. Vítězové záhy stojí na prsou poražených
- Prohlubující se krize a deprese
Čím více nahrazují kapitalisté živou práci stroji, tím více roste nezaměstnanost. Kdo nakonec nakoupí zboží, je bylo vyrobeno v důsledku rozšířené výroby? Nikdo. Ze zboží se stanou ležáky. Množí se bankroty. Panika. Finančníci se zbavují svých aktiv. Poté, co ceny klesly až na dno, cyklus se přirozeně začne obnovovat. Ti z podnikatelů, kdo přežili, posbírají drobty zbylého kapitálu a začnou znovu najímat zoufalé dělníky. Znovu se objeví nadhodnota a zisk jen proto, aby příště padly ještě hlouběji.
- Průmyslová rezervní armáda
V důsledku nasazování strojové techniky a opakujících se depresí vyhazují kapitalisté stále více dělníků z továren na ulici. Pokud armáda nezaměstnaných setrvává v klidu, zůstává dobrým zdrojem levné pracovní síly.
- Prohlubující se bída proletariátu
S neustále se snižujícím počtem kapitálových magnátů, roste množství chudoby, útlaku, ponížení, vykořisťování.
Co Marxovi uniká?
Uniká mu hodnota představivosti a podnikavosti. K vytváření bohatství je zapotřebí ještě něčeho jiného než hmotné vstupu. Marxův materialismu ho bohužel vede k tomu, že pohrdá jakýmkoliv kapitálem, tedy i lidským kapitálem, s jeho znalosti, fortelem a manažerskými schopnostmi. Dále mu uniká vývoj budoucnosti. Nejenže se snad nevědomky, či z optimismu nezabývá s motivací, ale uniká mu, že budoucnost je skloubení (relativně) jeho teorie s kapitalismem, což je podstatou dnešních ekonomik.
Alfred Marshall
Marginalismus Alfreda Marshalla je Darwinova evoluce, aplikovaná v oblasti ekonomi. Podnikatel ani spotřebitel nečiní žádných velkých skoků, nýbrž snaží se zlepšit své postavení krok za krokem. Jednotlivci, společnosti, vlády – všichni se přizpůsobují měnícím se cenám. Přežívají nejschopnější firmy. Nízké zisky ničí nejslabší konkurenty. Konkurenční tlaky nutí firmy snižovat vlastní náklady. I když konečný výsledek připomíná newtonovskou ekonomiku Adama Smithe, Marshall nás učí, jak pečlivě a průběžně máme zkoumat individuální rozhodnutí. Marshall, sám cvičený matematik, se obával, že se ekonomové mhou dopočítat až do nepříčetných nesmyslů. Marshall přeložil Ricardovu a Millovu řeč do řeči matematické, ale nikdy nepřipustil, aby jeho ekonomická argumentace spočívala výhradně na matematickém důkazu. Marshall tím, že našel zlatý střed mezi čistou teorií a zemitými fakty, obhájil ekonomii před kousavými výpady sociologů a moralistů. Marshall se chtěl stát spíše Darwinem než Newtonem ekonomie. Pozoroval firmy a sledoval, jak reagují na změny prostředí. Prohlásil: „Mekka ekonomů leží v ekonomické biologii“. Dle paradoxního Darwinova učení víme, že tok tisíciletí může být z hlediska biologického vývoje zcela bezvýznamný, zatímco Krátký čas, vyhrazený pro život jednoho mamuta může předurčit budoucnost celého druhu. Marshal si uvědomil, že stejně jako biologický čas není ani ekonomický čas synchronizován s žádným časem měřeným na hodinách. Jestliže firma může něco udělat za rok, pak to ještě neznamená, že to může udělat stejným způsobem desetkrát v deseti letech. Pro určité postupy je jeden rok dlouhá doba. Pro jiné stačí rok sotva na přípravu.
Marshall matematicky zformuloval zákony mezního užitku spotřebitele a výrobce, nabídky, poptávky. Ovšem bezesporu věděl, že cena samotnou poptávku neurčuje. Uvedl několik jiných faktorů, které posuzoval z hlediska ceteris paribus. Jako nejdůležitější uváděl tyto:
- spotřebitelův vkus, zvyky, preference
- spotřebitelovy příjmy
- cenu konkurenčních výrobků
Změna jednoho z uvedených faktorů vede ke změně průběhu křivky poptávky.
Zákon nabídky je protichůdný zákonu poptávky: nabídka vzroste pouze v případě, že stoupnou ceny placené spotřebitelem. Výrobce porovnává mezní náklady na výrobu jedné dodatečné jednotky výrobku marginální výhodou – cenou.
Stejně jako spotřebitel soustavně porovnává mezní užitečnost vynaložení dolaru na zakoupení různých výrobků, výrobce soustavně porovnává mezní užitečnost vynaložení daného dolaru jako investice s mezní užitečností vynaložení tohoto dolaru na nájem pracovní síly.
Vyvíjením svého aparátu poptávky zdokonaloval Marshall jeden z nejdůležitějších nástrojů ekonomických věd tzv. elasticitu. Elasticita je schopnost reagovat poptávky či nabídky na cenu výrobku.
Dílo Johna Maynarda Keynese a pokračování v podstatě jeho myšlenek
Za zakladatele nové makroekonomické teorie je v důsledku mnoha příznivých okolností považován významný anglický ekonom John Maynard Keynes.
Hlavní myšlenkou jeho díla (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz) je představa, že tržní ekonomika prodělala ve svém vývoji takové změny, že ve 20. století již nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních mechanismů. Keynes ve své obecné teorii usiloval o nalezení těch specifických činitelů, které vyvolávají v tržní ekonomice recesi a rozsáhlé nevyužívání ekonomických zdrojů, zejména nezaměstnanost. Recese v jeho pojetí nebyl nahodilá, ani nebyla vyvolána působením vnějších vlivů, byla přirozeným, systematickým a běžným průvodním jevem vyspělé tržní ekonomiky ve 20. století, ekonomiky, která je sovu povahou peněžní.
Základní příčinou tehdejší recese spojené s vysokou mírou nezaměstnanosti je v Keynesově pojetí nedostatečná efektivní poptávka spojená s nízkými podněty k investicím.
V tržní ekonomice je podle Keynese odděleno rozhodování o úsporách a o investicích a chybí zde jakýkoli regulační mechanismus, který by obnovoval soulad úspor a investic. Rozhodovávání o úsporách je závislé na důchodech domácností a podle Keynese jsou úspory rostoucí funkcí důchodu. Úroková míra zde nehraje roli. Rozhodování o investicích je záležitostí podnikatelů a je založeno na očekávaném čistém výnosu ve srovnání s úrokovou mírou.
Neokeynesiánství, neoklasicismus, neoklasická syntéza a postkeynesiánství po II. Světové válce
Keynesova teorie znamenala zásadní obrat ve vývoji makroekonomie a vytvářela základní předpoklady pro vybudování nového paradigmatu v ekonomi. Tyto předpoklady však nebyly plně využity a v ekonomii hlavního proudu se prosadila neoklasická interpretace Keynesova teoretického odkazu v souvislosti s nástupem neoklasické syntézy, jež se stala převažující tendencí v vývoji keynesovství po II. Světové válce až do poloviny 70. let.
Keynes chápal svou Obecnou teorii jako obecnější teoretickou koncepci, než jakou je neoklasická ekonomie, protože umožňovala vysvětit rovnovážné stavy ekonomiky při neplném využívání zdrojů, zatímco neoklasická ekonomie dokázala adekvátně vysvětlit pouze stav rovnováhy při plném využívání zdrojů. V jeho pojetí se národní důchod ekonomiky stává veličinou determinovanou vývojem efektivní poptávky kriticky závisející na investičních rozhodnutích podnikatelů.
Keynesův přístup a výsledky jeho teorie však byly neoklasickými ekonomy odlišně chápány a interpretovány. Již v prvních reakcích neoklasických ekonomů na Keynesovu Obecnou teorii se objevuje snaha obrátit vztah mezil neoklasickou a Keynesovou teorií.
Hicks a později ještě důsledněji Modigliani sehráli v těchto snahách rozhodující úlohu, protože se jim podařilo prokázat, že je možno Keynesovu nedobrovolnou nezaměstnanost vyvodit i z principiálně neoklasického modelu. Tento výsledek může nastat, pokud bude splněna alespoň jedna z následujících podmínek:
- Peněžní mzdy jsou nepružné směrem dolů, a proto nemůže docházet k vyčišťování trhu práce, který je jinak modelován na základě typicky neoklasických předpokladů. Pokud jsou mzdové sazby pružné, dostává se trh práce do rovnováhy, při níž nemůže nedobrovolná nezaměstnanost existovat. Jsou-li však reálné mzdy směrem dolů nepružné a přesahuje-li úroveň vyčišťující trh práce, bude na jedné straně užitek z reálné mzdy vyšší než ocenění volného času, což vede k vysoké nabídce práce, zatímco vysoká reálná mzda převyšující mezní produktivitu práce vede k poklesu poptávky po práci. Důsledkem pak je nedobrovolná nezaměstnanost.
- Nastane situace pasti likvidity, kdy je poptávka po penězích dokonale elastická při úrokové míře převyšující úrokovou míru při plné zaměstnanosti, což brání dalšímu poklesu úrokové míry.
- Poptávka po investicích je necitlivá na úrokovou míru, což znemožňuje úrokové míře uvést investice do rovnováhy s úsporami na úrovni plné zaměstnanosti.
Pokud není žádná z těchto podmínek splněna, bude neoklasický model generovat tradiční rovnováhu při plné zaměstnanost.
V Obecné teorii můžeme skutečné nalézt stavební kameny, z nichž byl tento přístup vyvozen. Keynes se na několika místech zabývá problematikou nepružnosti mezd směrem dolů, zabývá se problémem později označených pojmem past likvidity a z Keynesových úvah o vztahu investic a úrokové míry lze rovněž snadno vyvodit představu, že v případě jejich nízké citlivosti na úrokovou míru bude narušen neoklasický mechanismus vyrovnávající úspory a investice. Tyto dílčí úvahy jsou však vytrženy z celkové Keynesovy teoretické koncepce a jsou interpretovány v jiném metodologickém a teoretické rámci, čímž nabývají nové povahy. V tomto pojetí se klade důraz na reálné veličiny a vztahy mezi nimi, zatímco peněžní aspekty Keynesovy teorie jsou zatlačovány do pozadí. S ni i byl potlačen i jeden z rozhodujících charakteristických rysů Keynesovy Obecné teorie, jímž je faktor nejistoty a očekávání úzce spjatý s úlohou peněz a s investičními rozhodnutími podnikatelů.
Oproti J. M. Keynesovi, který zdůrazňoval že předpoklady, na nichž je vybudována neoklasická ekonomie, neodpovídají dosaženému stupni vývoje vnitřní ekonomiky, dospěla neoklasická syntéza k naprosto opačný závěrům. Neoklasická syntéza pracuje s představou o možnosti samoregulace moderní tržní ekonomiky, která je potenciálně schopna plně využívat disponibilní ekonomické zdroje. Schopnost samoregulace je však omezována působením bariér, které stojí v cestě automatickému obnovován rovnováhy. De facto se jedná o uznání obecné platnosti neoklasické ekonomie. Platnost keynesovské ekonomie je pak v rozporu s Keynesem omezena pouze na situace spojené s existencí překážek, které znemožňují automatické obnovování rovnováhy při plném využívání disponibilních zdrojů.
Na přelomu 60. a 70. let se s rostoucí silou začíná ve vyspělých kapitalistických zemích projevovat vyčerpání faktorů, které vytvářely příznivé podmínky pro úspěšnost tradiční keynesovské stabilizační hospodářské politiky. Problémy, do nichž se keynesovská hospodářská politika na konci 60. a zejména v průběhu 70. let dostala, však nebyly pouze výsledkem změny podmínek, za nich byla tato forma hospodářské politiky realizována. Ve značné míře byly též výsledkem změněných institucionálních podmínek prováděním keynesovské hospodářské politiky spojené se „státem blahobytu“. Průvodním jevem uplatňování keynesovských forem hospodářské politiky se stalo posilování úlohy státu v hospodářském životě, spjatém s byrokratizací.
Tradiční formy keynesovské makroekonomické stimulace se stále více dostávaly do rozporu s rostoucí otevřeností hospodářství vyspělých tržních ekonomik.
V průběhu 70. let se v rostoucí míře objevuje určitá asymetrie keynesovské hospodářské politiky spojená s neúčinností jejích nástrojů při potlačování inflace. Ve vyspělých tržních ekonomikách narůstá přesvědčení, že keynesovská hospodářská politika je bezprostředním viníkem inflačních tlaků.
Vyvrcholením procesů, které ve svých důsledcích vedly ke krizi keynesovských forem hospodářské politiky a neokeynesovské teorie, se stala stagflace 70. let. Neokeynesovská ekonomie a s ní spojená hospodářská politika se staly předmětem stupňující kritiky z konzervativních pozic. Vzhledem k tomu, že v 70. letech a na počátku 80. let neměla neokeynesovská ekonomie přijatelnou alternativní teorii, bylo na přelomu 70. a 80. let neokeynesovství nahrazeno z hlediska vlivu na hospodářskou politiku soudobými konzervativními ekonomickými teoriemi (zejména friedmanovským monetarismem a novou klasickou makroekonomii). Výsledkem tohoto vývoje v oblasti ekonomické teorie ve vyspělých tržních ekonomikách byl rozpad hlavního proudu ekonomie, který byl až do té doby neokeynesovský, spojený s rostoucím vlivem původně z pozic hlavního proudu ekonomie heretických koncepcí a s poklesem vlivu neokeynesovství.
Zatímco tradiční keynesovská ekonomie zdůrazňovala úlohu poptávkového omezení a rozhodující úlohu poptávkové stimulace jako nástroje hospodářské politiky, docházejí postupně mnozí představitelé neokeynesovství k poznání, že zdroje problémů 70. let leží na straně nabídky a v důsledku toho nemůže být poptávková terapie pro řešení těchto problémů adekvátní. Významnou úlohu z tohoto hlediska sehrála díla amerických neokeynesovců L. R. Kleina a A. Okuna a britského neokeynesovce J. E. Meadea z přelomu 70. a 80. let.
Koncepce L. Kleina vycházející z představy, že globální keynesovská poptávková stimulace tradičního typu není schopna řešit problémy strukturální povahy (nerovnoměrnost vývoje jednotlivých odvětví, nepružnosti na trhu práce, negativní ekologické dopady aj.) Proto ve své koncepci prosazoval spojení keynesovské makroekonomie s input-output analýzou W. Leontiefa a doplnění makroekonomické regulace určitou formou industriální politiky a dalšími opatřeními zaměřenými na regulaci strany nabídky (tedy v podstatě selektivní, mikroekonomické povahy).
- E. Meade staví proti tradičním neokeynesovství svou vlastní koncepci nového keynesovství, jehož nástroje podle něho nemají negativní vedlejší důsledky pro fungování tržní mechanismu, a realizace jím navrhovaných reforem není příliš nákladná. Jeho koncepce podstatným způsobem mění zaměření tradičních nástrojů keynesovské hospodářské politiky a doplňuje je reformou trhu práce zaměřenou na vytváření podmínek pro dosahování plné zaměstnanosti. Nástroje peněžní a úvěrové a rozpočtové politiky a měnové kursy mají být zaměřeny na dosahování stálé míry růstu agregátních peněžních výdajů na doma vyrobené statky, a nikoli na dosahování stavu plné zaměstnanosti, jak je tomu u tradičních formě keynesovské hospodářské politiky. Hlavním předpokladem obnovení účinnosti keynesovské politiky je v Meadově pojetí reforma institucí, které se podílejí na determinování mzdových sazeb. V souladu s touto reformou by mělo být cílem mzdové regulace v každém národohospodářském odvětví dosáhnout co nejvyšší možné míry zaměstnanosti v tomto odvětví. Tato reforma by však současně měla zachovat decentralizovanou, tržní determinaci mzdových sazeb na bázi kolektivních dohod mezi zaměstnavateli a odbory. Meade zdůrazňuje, že hlavní výhodou jeho nového keynesovství ve srovnání tradiční keynesovskou koncepcí je jasné vymezení všech institucí, které se zabývají makroekonomickou regulací ekonomiky a jejich odpovědnosti. Za neméně významnou přednost považuje skutečnost, že nové keynesovství působí v souladu s vývojem tržních sil a dostává se s nimi do rozporu jako tradiční keynesovské hospodářskopolitiké koncepce
V průběhu 80. let se postupně zvyšuje popularita koncepcí označovaných jako nová keynesovská makroekonomie. Pod tímto pojmem je zahrnuto množství dosti heterogenních teoretických koncepcí, jejichž společným znakem je úsilí o teoretické zdůvodnění nepružnosti cen a mezd spojené s tezí o nutnosti vytvořit adekvátní mikroekonomické základy makroekonomické teorie.
Na postkeynesovskou ekonomii měla velmi hluboký vliv interpretace obecné teorie, s ní přišel britský ekonom George Lennox Shannan Shackle, který má k postkeynesovskému směru blízko. Odmítl veškeré pravděpodobnostní interpretace očekávání, protože učiněné volby znemožňují opakování experimentů, které je možné pouze ve světě, v němž platí axiom ergodického ekonomického prostředí. Tento axiom, který je často implicitní, znamená, že lze na základě analýzy údajů o dosavadním vývoji tržních cen, případně dalších ekonomických veličin, spolehlivě předpovídat budoucí ekonomický vývoj. To však může platit pouze ve světě, který nepřipouští žádné kvalitativní změny a v němž neexistují informace potřebné k rozhodování, jež nelze v době, kdy se rozhodnutí přijímá, získat, protože budou známy teprve v budoucnu.
Za základ Keynesovy Obecné teorie považuje Shackle nejistotou, kterou označuje za rozhodující činitel způsobující výkyvy ekonomiky a za fundamentální příčinu vnitřní nestability kapitalistické tržní ekonomiky. Tváří v tvář nejistotě přijímané jako uvědomování si překvapení, která mohou být vyvolána nepředvídatelnými událostmi, musí být očekávání podnikatelů nestálá a značně proměnlivá. Z této skutečnosti Shackle vyvozuje svou představu o fundamentální nestabilitě kapitalistické ekonomiky. V jeho interpretaci hraje významnou úlohu teorie preference likvidity, protože principiální nemožnost převést nejistotu na riziko vede k tomu, že se peníze stávají nezbytným nástrojem zajištění či obrny proti nejistotě tváří v tvář nepředvídatelným událostem. Díky tomu však mohou peníze rovněž přispívat ke zvýšení nestability vzhledem k tomu, že preference likvidity a iracionální chování spekulantů mohou znásobit vliv nejistoty na pesimistická očekávání podnikatelů. Protože podle Shackla důležité analyzovat úlohu nejistoty ve vývoji ekonomické aktivity i způsob organizace výroby a jejích regulace.
V dílech přestavitelů italsko-cambridgské školy je teorie efektivní poptávky zasazena do rámce teorie růstu a rozdělování. Princip rovnováhy efektivní poptávky a agregátní nabídky vyrobených statků je spjat i v dynamické teorii s rovností úspor a investic, avšak nemusí být nutně spojen s plným využíván ekonomických zdrojů. Přizpůsobování výše úspor rozsahu investic probíhá prostřednictvím změn důchodu vyvolaných kolísání investic, a nikoli změnami úrokové míry. Teorie efektivní poptávky přestává být v tomto výkladu pouze teorií krátkého období, je vložena do dynamické kontextu dlouhodobého růstu spojeného s cyklickými výkyvy. V tomto směru je pro teoretické úvahy důležitým zdrojem teorie Michala Kaleckého, pojímaná jako dynamická varianta teorie efektivní poptávky. Kaleckého výklad efektivní poptávky propojené s teorií hospodářského cyklu, teorií rozdělování a teorií nedokonale konkurenční cenové tvorby založené na stupni monopolu je považován za realističtější než vlastní Keynesův.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka
Nyní bych se zmínil o Keynesových dětech, které potvrdily jeho obecné smýšlení, jedná se o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku.
Hlavním cílem mezinárodní konference v Bretton Woods v roce 1934 bylo reagovat na potíže, které ohrožovaly stabilitu mezinárodní finančního a ekonomického systému, tedy vytvořit mezinárodní uspořádání, které by spojilo kladné rysy systému fixních a plovoucích směnných kurzů – stabilitu směnných kurzů a zároveň volnost v měnové a fiskální politice.
Hlavní diskuse se soustředily na britský plán prosazovaný Keynesem a americký plán H. D. Whitea.
Vzhledem k politické váze obou zemí se v konečné dohodě odrazily především americké představy. Jednotlivé země se zavázaly udržovat kurzy svých měn v pásmu 1% nad a pod paritou vzhledem k dolaru a spojené státy americké se zavázaly směňovat libovolné množství dolarů za zlato v poměru 35 USD za unci. Není bez zajímavosti, že se Keynes snažil vybavit novou mezinárodní instituci mnohem většími pravomocemi a finančními rezervami než Američané a že navázání celého systému na americký dolar považoval za potenciální zdroj problémů.
Důležité je, že systém fungoval až do roku 1958 v podmínkách nízké mobility kapitálu, neboť jednotlivé země do značné míry omezovaly směnitelnost svých měn. Po uvolnění těchto kontrol se rychle objevily potíže. Základní konflikt spočíval v závazku USA poskytovat likvidní finanční prostředky ve světovém rozsahu a zároveň zaručovat směnitelnost dolaru za zlato.
Mezinárodní měnový fond
MMF byl vytvořen k podpoře mezinárodního měnového systému, k usnadnění vyrovnaného růstu mezinárodního obchodu, podporování stability směnných kurzů a mezinárodního platební systému a k dočasným krátkodobým půjčkám členským zemím v případě, že mají problémy s platební bilancí. Poskytování tzv. stand-by úvěru je podmíněno tím, že dlužnická země souhlasí s přijetím programu strukturální adaptace. Všeobecnou podmínkou členství v MMF je členství ve Světové bance
MMF vznikl jako reakce na nevyřešené finanční problémy velké deprese třicátých let: náhlé a nečekané změny směnných kurzů národní měn a široce založený odpor vlád nechávat svou měnu volně směňovat za zahraniční. Zásadním principem je požadovat od členských států volovu směnitelnost měn vůči zahraničním a mít k dispozici informace o změnách finanční a měnové politiky svých členů. Pokud se členská země dostane do potíží v těchto oblastech, může jí fond půjčiti peníze, ale není prvořadě určen k tomu, aby poskytoval úvěry. Dohlíží především na měnovou a kurzovou politiku svých členských států. Vychází z předpokladu, že základní podmínkou mezinárodní prosperity je dobře fungující měnový systém, který povzbudí obchod, tvorbu pracovních míst, a rozšiřování ekonomické aktivity a zvyšování životní úrovně.
MMF má zhruba 2300 zaměstnanců, většinou ekonomů a finančních expertů pracujících z velké části v hlavní centrále.
Světová banka
SB má za úkol poskytovat úvěry. Jejich původním smyslem byla obnova válkou zničené západní Evropy. Když se tyto země vzchopily z nejhoršího, banka přesunula svou pozornost na nejchudší země světa, kterým do čtyřicátých let půjčila více než 330 mld. USD. Jejím oficiálním cílem je podporovat ekonomický a sociální pokrok v rozvojových zemích tím, že pomáhá zvyšovat produktivitu.
SB se skládá z Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní rozvojové asociace a volně napojené Mezinárodní finanční korporace a zaměstnává přes 7000 pracovníků. Ačkoliv 95% personálu pracuje v centrále, má po světě 40 kanceláří a zaměstnává experty různých profesí.
Globalizace
Stále je však vidět, že ani tyto obrovské instituce neřeší dobře jeden ze základních problémů spočívající v tom, že je moc dělníků a málo práce, moc zboží a málo kupců, tedy nadvýrobu. Zahlcené trhy mohou zítra vést k deflaci a pozítří k obchodní válce. Viděli jsme, jak neustály skluz cen potravin a surovin bolí. Velcí vývozci jako Rusko a Brazílie přišli o miliardy dolarů a octli se v krizi. O Africe nemluvě. Každým dnem se některá z velkých rozvojových ekonomik může položit a zbankrotovat.
Stejný proces šplhá zásobovacím řetězcem nahoru a zasahuje stále větší počet průmyslových odvětví. Vezměme si polypropylen, což je základní petrochemický výrobek, z kterého se dělají plasty, automobilové součástky, hračky a koberce, abychom jmenovali aspoň některé způsoby použití. Celková roční kapacita výroby polypropylenu vzrostla za posledních deset let dvaapůlkrát a v Asii se víc jak ztrojnásobila. Přesycený trh reagoval snížením cen, snížením zisku, výrobních kapacit a pracovních příležitostí. V roce 1995 továrny na výrobu polypropylenu pracovaly na 94% své výrobní kapacity, loni jen na 79%. Nicméně neviditelná ruka nezapracovala, místo toho aby odvětví dosáhlo rovnováhy propadá se pořád hlouběji.
Jak ukázaly výše uvedené finanční krize, stále těsnější propojování ekonomik může končit i katastroficky. Globalizace představuje výzvu a hozenou rukavici také pro tyto instituce. Aby uhájily svou existenci, budou se muset přizpůsobit zadáním nové doby a rozpracovat postupy, které by jako lakmusový papírek svižněji zareagovaly již v době blížících se potíží.
Kritika
Dr. David Korten (Stanfordská Univerzita) je jedním z nejtvrdších světových kritiků oficiální technické pomoci, která se ozývá z kruhů nevládní organizací. Jeho závěr je jednoznačný: oficiální pomoc, tak jak ji poskytuje Světová banka, nadělá více Škody než užitku.
Korten věří, že současný systém poskytování pomoci přispívá ke zvyšujícím se nerovnostech v chudých zemích brání jim v dosahování ekonomické spravedlnosti a udržitelnosti rozvoje. Důsledkem její aktivity se země s nízkým důchodem dostávají stále hlouběji do mezinárodního zadlužení. Pokud primární funkcí banky bude i nadále poskytovat nové mezinárodní úvěry ve velkém, i když ty staré ještě nebyly zaplaceny, pak jistě její úloha nebude smysluplná. Aby došlo k opravdovým změnám, musel by personál banky smazat dlouhodobé mezinárodní dluhy chudých zemí. Pokud je pomoc založena na úvěrech, země je nucena orientovat svou národní ekonomiku tak, aby mohla splatit půjčku. Pomoc obohatí malou místní elitu, nadnárodní korporace a finanční instituce, tedy hlavní hráče v globální ekonomice, ale jak zkušenosti ukazují, nepomůže chudým ani životním prostředí.
Reformy
Vzhledem k nové situaci na světových trzích experti MMF a SB vycházejí z toho, že trvalý růst musí být dlouhodobě udržitelný a sociálně spravedlivý, a proto tlačí členské státy k hlubšímu a širším pojetí reforem. Konkrétně se jedná o:
- posílení efektivnosti finančních sektorů včetně přiměřeného bankovního dohledu,
- rozšíření transparentnosti fiskální a měnové politiky,
- zlepšení efektivnosti správy a řízení společností vytvořením jednotné a transparentní regulace, vytvoření nezávislého soudního systému včetně posílení vlastnických práv,
- nové definování úlohy státu a jeho přínos pro soukromý sektor, restrukturalizaci státního vlastnictví a všeobecné snížení státních intervencí tam, kde jsou efektivnější tržní síly,
- zlepšení kvality veřejných výdajů zejména ve školství a zdravotnictví
- zvýšení flexibility trhů práce,
- posílení sociální politiky jako nezbytné jsou části reformy mezinárodního finančního systému.
Návrh konkrétnější reformy vytvořil Larry Summers(americký ministr financí). Ten se poučil z asijské finanční krize a zároveň reagoval na kritiku amerického Kongresu, vyhrožujícího MMF škrtnutím finančních prostředků na mnohamiliardovou pomoc Rusku. Summersova argumentace zní: Mezinárodní měnový fond by ml snížit svou angažovanost při poskytování financí chudým zemím a přenechat větší slovo soukromému sektoru. A hlavně by se neměl míchat do poskytování dlouhodobých financí zemím, které mohou využívat zdrojů soukromého sektoru. „MMF nemůže očekávat, že by jeho finanční kapacita rostla stejným tempem, jako rostou kapitálové toky soukromého sektoru. Také by se měl stát až posledním místem záchrany a nebýt prvním v řadě, kdo nabídne své zdroje. Ani by neměl poskytovat levné finance zemím, jejichž dlouhodobá prosperita je trvale ohrožována jejich špatnou hospodářskou politikou“ řekl ministr.
Američané usilují o to, alby se dělba činností vrátila k původnímu záměru a aby MMF poskytoval selektivně pouze půjčky s krátkou dobou splatnosti a pro případ krajní nouze a nezabýval se dlouhodobým financováním. Na rozdíl od SB, která by se zaměřila na svůj původní cíl, tedy na dlouhodobý rozvoj a snižování chudoby.
Podle nedávné studie SB nazvané Prospects for Growth and Poverty Reduction se koncem devadesátých let pokrok při snižování chudoby v rozvojových zemích zastavil a počet chudých se ve většině regionů začal zvětšovat. Stejně tak se prohlubuje sociální a příjmová polarizace mezi vyspělými a rozvíjejícími se státy, a proto poskytování technické či finanční pomoci chudým státům nikdo nezpochybňuje. Ale je možné, jak komentuje agentura Dow Jones, že se Summersova iniciativa nebude příliš zamlouvat dalším členským státům MMF, protože by posílila postavení SB.
Keynese bych označil za největšího ekonoma, protože ve své době vytvořil obrovský skok k poznání ekonomiky jak z makro, tak i z mikro pohledu. Interpretoval ekonomii jako psychologii člověka, která má rovněž několik přesných pravidel od akce k reakci, ale není jich mnoho a nedá se absolutně matematicky dokázat.
Keynesova teorie má mnoho mezer, které nemohl být schopen zalepit. Vytvořil dílo, které musí být postupně doplňováno, zpodrobněno a opravováno. Tuto úlohu vykonával čas po II. Světové válce a bude vykonávat i nadále.