Nástroje monetární kontroly Federálního rezervního systému

Federální rezervní systém (Fed)

Fed je systém zajišťující funkce centrální banky na území USA. Centrální bankovnictví v USA má ve srovnání s jinými tržními ekonomikami zcela netradiční strukturu. V této podobě bylo založeno Zákonem o Federálním rezervním systému, který byl schválen 23. 12. 1913.

Fed se skládá z Výboru guvernérů, 12 regionálních federálních rezervních bank a jejich 15 poboček, Federální komise volného trhu (FOMC), Federální poradní rady (FAC), Spotřebitelské poradní rady (CAC) a bank-členů Fed.

Jako celek Fed působí především jako banka bank, banka vlády, instituce pro regulaci a dohled v oblasti bankovnictví, vrcholný subjekt Měnové politiky a jediný emitent hotovostních peněz.

Výbor guvernérů je pověřen stanovením cílů a základních pravidel regulace v oblasti měny, stanovením základních úvěrových podmínek, ochranou zájmů bankovních klientů formou právní úpravy apod. Jeho sedm členů je jmenováno prezidentem a schvalováno Kongresem do funkce na 14 let. Federální rezervní banky jsou pověřeny zúčtovacími operacemi, emisí hotovostních peněz, úvěrováním obchodních bank v regionu, dozorem nad státními bankami – členy Fed a bankovními holdingovými společnostmi, poskytováním služeb vládě apod. Federální rezervní banky jsou akciovými bankami, jejich akcie vlastní členské banky, které musí do federální rezervní banky ukládat 6 % svého kapitálu a zisku. FOMC je pověřena stanovením strategie měnové politiky kontrolou trhů s cennými papíry. FAC stanovuje pravidla obchodování a je pověřena právními záležitostmi. CAC vznikla až v roce 1976, hlavním úkolem je preventivní ochrana klientů v oblasti spotřebitelských úvěrů.

Fed je „vládní“ institucí zodpovědnou kongresu USA.

[1]

Nástroje monetární kontroly Fed

Jelikož banky v systému bankovnictví s částečnými rezervami vytvářejí peníze, je kontrola nabídky peněz ze strany Fedu pouze nepřímá. Množství peněz v ekonomice závisí částečně na chování vkladatelů i bank. Jelikož Fed nemůže toto chování kontrolovat ani dokonale předpovídat, nemůže rovněž dokonale kontrolovat nabídku peněz. Když se Fed rozhodne změnit peněžní nabídku, musí zvažovat, jak se jeho opatření projeví v bankovním systému. Fed má ve svém monetárním instrumentáriu tři nástroje: operace na volném trhu, povinné rezervy a diskontní sazbu.

Operace na volném trhu

Fed prování operace na volném trhu tak, že nakupuje od veřejnosti vládní obligace nebo jí je naopak prodává. Chce-li zvýšit peněžní nabídku, zadá Fed svým dealerům obligací z newyorského Fedu úkol, aby koupili obligace na celostátním trhu obligací. Dolary, které Fed z obligace zaplatí, zvýší počet dolarů v oběhu. Některé z těchto nových dolarů jsou drženy jako oběživo a některé jsou uloženy v bankách. Každý nový dolar držený jako oběživo, zvýší peněžní nabídku přesně o jeden dolar. Každý nový dolar uložený v bance zvýší peněžní nabídku dokonce větší měrou, protože zvýší rezervy a tím i objem peněz, jež může vytvořit bankovní sektor.

Chce-li Fed snížit nabídku peněz, činí pravý opak: na celostátním trhu obligací prodává obligace veřejnosti. Veřejnost za tyto obligace platí oběživem a bankovními vklady, které drží, čímž přímo redukuje množství peněz v oběhu. Navíc tím, jak lidé vybírají z bank, banky zjišťují, že jim ubývají rezervy. V reakci na to omezují množství poskytovaných půjček a proces tvorby peněz tak probíhá v přesně opačném směru.

Operace na volném trhu se snadno provádějí. Ve skutečnosti jsou nákupy a prodeje vládních obligací Fedem podobné transakcím, jež může provádět každý jednotlivec pro své vlastní portfolio. Navíc může Fed kdykoli používat operace na volném trhu pro velké i malé změny nabídky peněz, aniž by musely být změněny zákony či bankovní předpisy. Operace na volném trhu jsou proto nejpoužívanějším nástrojem monetární politiky Fedu.

Povinné rezervy

Fed rovněž ovlivňuje nabídku peněz pomocí povinných rezerv, což je nařízení o minimální výši rezerv, jež banky musí držet proti svým vkladům. Povinné rezervy mají vliv na to, kolik peněz může bankovní systém vytvořit z každého dolaru rezerv. Zvýšení povinných rezerv znamená, že banky musí držet více rezerv a mohou tím pádem zapůjčit z každého dolaru, který je u nich uložen, méně. Výsledkem je zvýšení rezervního poměru, snížení peněžního multiplikátoru a omezení nabídky peněz. Naopak snížení povinných rezerv sníží rezervní poměr. Zvýší peněžní multiplikátor a pozvedne nabídku peněz.

Fed používá změny povinných rezerv pouze zřídkakdy, protože časté změny by destabilizovaly celé bankovnictví. Když Fed kupříkladu zvýší povinné rezervy, zjistí některé banky, že mají nedostatek rezerv, přestože nedošlo k žádné změně výše vkladů. V důsledku toho musí omezit poskytování půjček do té doby, než nashromáždí rezervy vyhovující nové požadované úrovni.

Diskontní sazba

Posledním nástrojem Fedu je diskontní sazba, což je úroková sazba na půjčky, které Fed poskytuje bankám. Banka si půjčí od Fedu v případě, že nemá dostatek rezerv na splnění úrovně povinných rezerv. To se může stát, když banka poskytla příliš mnoho půjček nebo když její vkladatelé příliš vybírali. Poskytne-li Fed takovouto půjčku, nachází se v bankovním sektoru více rezerv než předtím a tyto dodatečné rezervy umožní bankovnímu systému vytvořit více peněz.

Fed může upravovat nabídku peněz pomocí změny diskontní sazby. Vyšší diskontní sazba odrazuje banky od půjčování rezerv od Fedu. Zvýšení diskontní sazby tudíž snižuje množství rezerv v ekonomice, což dále omezuje peněžní nabídku. Naopak snížení diskontní sazby motivuje banky k půjčkám od Fedu, zvyšuje množství rezerv, a tady i peněžní nabídku.

Fed nepoužívá půjčky za diskontní sazbu pouze proto, aby řídila nabídku peněz, ale také aby pomohla finančním institucím, mají-li potíže.

Například v roce 1984 kolovaly pověsti, že Continental Illinois National Bank poskytla značné množství špatných půjček; tyto pověsti vedly mnoho vkladatelů k vybírání svých účtů. Jako součást úsilí o záchranu této banky se Fed zachoval jako věřitel poslední instance a půjčil Continental Illinois více než 5 miliard dolarů. Stejně tak pocítilo v den krachu na burze 19. října 1987 mnoho brokerských firem z Wall Street dočasnou potřeb finančních prostředků nutných k obsluze velkého množství obchodů s akciemi. Druhý den ráno před otevřením burzovního dne oznámil předseda Fedu Alan Greenspan připravenost Fedu „posloužit jako zdroj likvidity k podpoře ekonomického a finančního systému“. Mnoho ekonomů je přesvědčeno, že Greeenspanova reakce na burzovní krach byla důležitým důvodem, proč měl tento krach tak málo negativních následků.

[2]

Seznam použité literatury:

[1] ŽÁK, Milan a kolektiv. Velká ekonomická encyklopedie.

Praha: Linde, a. s. – Právnické a ekonomické nakla-

datelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana

Tullička, 1999. ISBN 80-7201-123-3

[2] MANKIW, N. Gregory. Zásady ekonomie. Praha: Grada.

Edice profesionál, 2000. ISBN 80-7169-891-1