Lokalizační teorie průmyslové výroby Alfreda Webera

Weberova lokalizační teorie průmyslové výroby

Na začátku 20. století přichází Weber s lokalizační teorií průmyslové výroby. Je typickým představitelem klasické školy prostorové teorie, a proto předpokládá účinné působení regulátorů trhu. Jeho koncepce vychází z firemního přístupu k řešení lokalizačních problémů a předpoklady, na nichž staví své koncepce, očišťuje od politických, národnostních, institucionálních a jiných vlivů, neboť má ambice vytvořit “čistou”, časem neměnnou teorii. Jako kriterium lokalizace používá minimalizaci výrobních nákladů, cíl formuluje jako optimální lokalizaci firmy.

Weber patří k nejvýraznějším představitelům prostorové ekonomiky, je jedním z těch, kteří položili její základní kameny. Je pokládán za zakladatele ucelené teorie lokalizace průmyslu.

Cílem lokalizační teorie je podle něj přispět k minimalizaci výrobních nákladů a nákladů spojených s přepravou surovin a hotových výrobků firmy.

Významným přínosem je to, že formuloval pojem lokalizační faktor, identifikoval jej a klasifikoval podle několika znaků, zavedl kategorii lokalizační orientace.

Lokalizační faktory definuje jako síly, které ovlivňují rozhodnutí umístit firmu v konkrétních místech prostoru. Kombinací uvedených sil je možno nalézt místo optimální lokalizace. Z celého komplexu faktorů vybírá dva, které podle něj nejvýznamněji ovlivňují výši nákladů – prostorová diferenciace mezd a prostorové varianty dopravních nákladů.

Zkoumaný komplex lokalizačních faktoru člení následovně:

• Všeobecné a speciální v závislosti na tom, zda tyto faktory působí ve všech odvětvích ekonomiky nebo jen v některých. Příkladem všeobecných faktorů je např. pracovní síla, mezi speciální můžeme řadit kvalitu půdy apod.;
• Přírodně-technické a společensko-kulturní, avšak v lokalizačních teoriích je nutno zvažovat především ty první, neboť společensko-kulturní jsou determinovány společenským zřízením a nepatří do předmětu “čisté” teorie;
• Regionální a aglomerativní, kde regionální faktory vyvolávají rozšíření ekonomických aktivit do prostoru, neboť jsou stejně dostupné v celém zkoumaném území (pracovní síly apod.), aglomerativní faktory naopak vedou již ke koncentraci aktivit do míst s již aglomerovanou aktivitou, neboť umožňují úspory nákladů firmy z titulu existující infrastruktury apod.

Ve svých modelových představách pracuje Weber s těmito zjednodušujícími předpoklady:

• zdroje surovin a místa spotřeby jsou prostorově fixované;
• zdroje pracovních sil jsou sice rozmístěné nerovnoměrně, v určitých místech se však vyskytují v neomezeném množství;
• mzdy jsou diferencované podle lokalit, v rámci určité lokality jsou však pevné;
• ceny zboží jsou konstantní stejně jako velikost odbytu produkce;
• technologie je nezávislá na rozmístění výroby;
• jak již bylo zmíněno, abstrahuje od společensko-kulturních faktorů.

Tyto uvedené abstrakce pak umožňují autorovi rozvíjet “čistou” prostorovou teorii. Zkoumání vlivu základních lokalizačních faktorů na velikost výrobních nákladů je závislá na váze přepravovaného materiálu a vzdálenosti. Všechny ostatní faktory, které mohou ovlivnit velikost dopravních nákladů (kvalitativní aspekty) je možno nějak přepočítat na váhu a vzdálenost.

Závislost rozmístění na velikosti dopravních nákladů není u všech materiálů stejná, neboť Weber klasifikuje tzv. čisté materiály, které při zpracování neztrácejí na váze, a hrubé materiály, které váhu v procesu ztrácejí. Proces rozmísťování čistých materiálů není třeba omezovat velikostí dopravních nákladů, protože jejich přeprava ve stavu suroviny je zpravidla lacinější, než v podobě hotových výrobků. Naopak hrubé materiály přitahují do své blízkosti výrobní jednotky a jejich přitažlivá síla roste úměrně velikosti ztráty váhy. Suroviny, které jsou rozmístěny rovnoměrně, není třeba do analýzy zahrnovat. O místě lokalizace by měla rozhodnout hodnota materiálového indexu.