OBSAH:

Definice kultury: 2

Funkce kultury, hlavní cíle a nástroje kulturní politiky. 2

Nástroje kulturní politiky jsou zejména: 3

Ministerstvo kultury. 4

Národní památkový ústav. 4

Význam a historie Národního muzea. 5

Hudebně-historické oddělení 8
KULTURA

Definice kultury:

Historicky podmíněný souhrn hmotných a duchovních hodnot vytvořených a vytvářených lidstvem v procesu společenské a historické praxe a charakterizující historicky dosažený stupeň ve vývoji společnosti.

[1]

Bytostně lidská reflexe vlastního bytí a jeho interakce s druhými i přírodou v kontextu lidstva a světa. Původně Cicerronův pojem úzce souvisí s tvořením, vzděláváním, obděláváním. V užším významu označení uměleckých výtvorů a jejich dědictví.[2]

 

V archeologii jednotka vyznačená shodným charakterem hmotného, případně i duchovního kulturního projevu.[3]

 

Nejobecněji vyjádřeno zahrnuje souhrn duchovních i materiálních hodnot, jakož i zařízení, opatření a činností vztahujících se zejména k umění, kulturně osvětové činnosti, kulturním památkám, apod.[4]

 

Funkce kultury, hlavní cíle a nástroje kulturní politiky

Kultura je významným faktorem života občanské společnosti, který podstatnou měrou napomáhá její integraci jako celku.

 

Přispívá k rozvoji intelektuální, emocionální i morální úrovně každého občana a plní v tomto smyslu výchovně vzdělávací funkci.

 

Propojuje Českou republiku s vnějším světem, zároveň ji však z něj i vyděluje; charakterizuje ji v porovnání s ostatními státy.

 

Kultura však má nejen integrační, edukativní a reprezentační funkci, ale je i významným hospodářským odvětvím. Spotřebovává sice prostředky ze státního rozpočtu a z rozpočtů komunálních, avšak podílí se též na jejich vytváření přímo, prostřednictvím daňových výnosů odvětví tzv. kulturního průmyslu[5], a nepřímo tím, že vytváří podmínky pro vznik příjmů státního i komunálních rozpočtů např. daňovými výnosy tzv. kulturního turismu, jehož významným motivem je naše kulturní dědictví. Součástí aktivní ekonomické funkce kultury je i to, že nabízí pracovní příležitosti pro řadu občanů.

 

Kultura plní důležitou sociální funkci. Přispívá k sebeidentifikaci občanů jako svobodných individualit i k identifikaci občanů se společenstvím, v němž žijí, s obcí, regionem i státem. Tato role kultury má značný motivační efekt. Participace na kultuře vytváří smysluplnou náplň volného času a je tak mj. důležitým preventivním faktorem před narkomanií, gamblerstvím, kriminalitou a dalšími sociálně patologickými jevy, jimiž je ohrožena zejména mládež.

 

Obecně přispívá také k lepšímu vzájemnému pochopení mezi občany různého národnostního původu a je nezanedbatelným prostředkem boje proti xenofobii a rasismu.

 

Účast na kulturním životě pomáhá osobám se zdravotním postižením začlenit se do pospolitosti zdravých občanů a překonat tak v jisté míře jejich postižení, podobně může tato participace pomoci i obětem násilí. Kultura, resp. podílení se na ní, má tedy i terapeutickou funkci.

 

Z těchto, a jistě i z řady dalších důvodů vyplývajících z následujícího textu, je potřebné, aby se orgány státní správy, a v souvislosti s reformou veřejné správy stále více orgány samosprávy, kulturou zabývaly. Jejich úlohou je především vytváření finančních, koncepčních, legislativních a do určité míry i organizačně institucionálních předpokladů pro podílení se občanů na kultuře. Ti jsou jejími tvůrci, příjemci i ochránci a předavateli.

 

Hlavní cíle kulturní politiky jsou zejména:

• garantovat ochranu svobody tvorby umělců a tvůrců a vytvářet podmínky pro využívání této svobody,
• vytvářet podmínky pro realizaci kulturních aktivit občanů zejména na základě občanského sdružování (spolčování),
• vytvářet podmínky pro decentralizaci rozhodování v celém kulturním systému a pro přenášení rozhodovacích procesů mimo ingerenci orgánů státní správy a jejich nezávislost i ekonomickou („umělci rozhodují sami o sobě“),
• garantovat rovnost přístupu občanů ke kulturnímu bohatství a usnadňovat tento přístup znevýhodněným společenským skupinám (menšiny, osoby se zdravotním postižením),
• garantovat ochranu kulturního dědictví a podporovat péči o ně,
• garantovat svobodný přístup občanů k informacím, podporovat výměnu informací uvnitř systému kultury, mezi systémem kultury a vnějším prostředím bez ohledu na jazykové a administrativní hranice,
• podporovat výchovu a osvětu v systému tvorby i užívání kulturních statků,
• brzdit negativní vlivy komercionalizace kultury.

 

Nástroje kulturní politiky jsou zejména:

• legislativní; podle článku 2 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, proto je nutno v právním řádu definovat veřejné služby státu v oblasti kultury jako zákonné zmocnění (a stanovení povinnosti) státu zabezpečovat kulturní služby jako služby veřejně prospěšné; žádoucí je nadále podporovat uplatnění odstavce 3 uvedeného článku tvorbou právních norem zejména pro neziskový sektor v kultuře;

 

• ekonomické; ekonomická podpora kultury státem je realizována nepřímo (daňovými úlevami, podporou ekonomické soběstačnosti neziskových subjektů) a přímo dotacemi ze státního rozpočtu; žádoucí je posílit fondové financování kulturních aktivit bez ingerence orgánů státní správy a rozpočtově zajistit rozhodování orgánů státní správy zejména o dotacích, jež mají povahu náhrady za nucené omezování vlastnických práv vlastníků kulturního dědictví ve smyslu článku 11 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod;

 

• institucionální; státní kulturní instituce a jejich systém zůstanou i nadále důležitým článkem systému kultury zejména v oblasti přístupu k informacím a v systému péče o kulturní dědictví;

 

• řídící; je žádoucí posilovat konzistentní postoj orgánů státní správy v kultuře jako jeden ze základních předpokladů pro zachování rovného přístupu občanů ke kulturnímu bohatství;

 

• metodické; metodickým a osvětovým působením lze motivovat kulturní chování subjektů nezávislých na orgánech státní správy (krajů, obcí, církví, neziskových kulturních organizací).

 

Ministerstvo kultury

Ministerstvo kultury podle § 8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je ústředním orgánem státní správy pro:

• umění,
• kulturně výchovnou činnost,
• kulturní památky,
• pro věci církví a náboženských společností,
• pro věci tisku, včetně vydávání neperiodického tisku a jiných informačních prostředků,
• pro přípravu návrhů zákonů a jiných právních předpisů pro oblast rozhlasového a televizního vysílání,
• pro provádění autorského zákona,
• pro výrobu a obchod v oblasti kultury.

 

Národní památkový ústav

Je odbornou organizací státní památkové péče podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, vznikl splynutím dosavadních odborných organizací státní památkové péče k 1. 1. 2003.

 

Pracoviště NPÚ vznikla 1. 1. 2003 z původních samostatných ústavů. Viz následující přehled s původními názvy kurzívou. Z úvodního setu pracovišť zaniklo pracoviště na státním hradě Bouzov, které vplynulo do olomouckého pracoviště a v roce 2006 i pracoviště na Sychrově, zahrnuté do nového pracoviště v Liberci.

 

Síť pracovišť NPÚ je postupně doplňována a v cílovém stavu bude odpovídat krajskému členění. V roce 2006 takto přibyla pracoviště v Lokti (od 1. 7., pro Karlovarský kraj), v Liberci (od 2. 2., pro Liberecký kraj) a v Kroměříži (od 2. 2., pro Zlínský kraj). Připravována jsou pracoviště v Jaroměři (pro Královéhradecký kraj) a v Telči (pro kraj Vysočina).

 

Význam a historie Národního muzea

Národní muzeum je největším muzeem České republiky. Je ústředním státním muzeem s funkcí sbírkotvornou, vědeckou, osvětovou a metodickou. Jeho posláním je přispívat k rozvíjení národní identity, stejně jako vědomí příslušnosti k širšímu celku evropského a světového společenství a kultury. Je polytematickým ústavem, který zahrnuje řadu vědních oborů a sběrných oblastí od přírodních věd až po specializované obory věd společenských. Tvoří je pět odborných ústavů (Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Knihovna Národního muzea, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur – součást Národního muzea od roku 1932, Muzeum české hudby – součást Národního muzea od roku 1984) a dva útvary provozně-technické (Ekonomicko-provozní útvar, Odbor pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost).

 

Hrabě Kašpar Maria Sternberg, zakladatel muzea

Počátky Národního muzea byly, podobně jako tomu bylo jinde v Evropě, spjaty s dary velkých soukromých sbírek, především sbírek přírodovědeckých, které byly v majetku aristokratů žijících v Čechách. Skupina osvícenských šlechticů – a zejména hrabě Kašpar Maria Sternberg (1761-1838), světově uznávaný učenec v oboru paleontologie – se také postavila do čela přípravných prací k založení muzea. 15. dubna 1818 podepsala provolání o založení muzea a svou podporou dosáhla toho, že se roku 1820 dostalo novému ústavu potvrzení vídeňské vlády a panovníka. Byla ustavena Společnost vlasteneckého muzea v Čechách jako majitelka a správkyně sbírek i jako organizátorka veškeré muzejní práce. Jejím prvním předsedou se stal hrabě Sternberg. Majitelkou muzea zůstala Společnost až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České. V roce 1949 byly převedeny do vlastnictví státu.

 

Druhou významnou osobností v dějinách muzea byl historik František Palacký (1798-1876). Jeho organizační schopnosti, rozhled, pracovitost a ušlechtilé osobní vlastnosti mu získaly vůdčí postavení mezi představiteli českého národního hnutí i úctu u šlechtických představitelů muzea. Podařilo se mu tak odstranit rozpor, který se projevoval v počátcích muzea, kdy převážně aristokratický a přísně vědecký ráz muzea se stal předmětem kritiky vlastenecky naladěné veřejnosti. Díky jeho úsilí se posílilo také postavení historických oborů v muzeu. Velký význam pro muzeum i veškerý vědecký život v Čechách mělo založení dodnes vydávaného prvního vědeckého českého časopisu Časopisu Národního muzea (1827) a založení Matice české (1831), která se zasloužila o vydání základních prací české vědy a literatury. V obou případech byl iniciatorem vzniku František Palacký.

 

Josef Schulz, architekt a stavitel muzejní budovy

Po Sternbergově a Palackého éře následovalo ve vývoji muzea období, pro něž je charakteristické prohlubování a profesionalizace vlastní muzejní činnosti. Časově je spojeno s 2. polovinou 19. století. V muzeu vznikly vědecké práce, které měly zásadní význam pro rozvoj velkého počtu vědních disciplin. Stalo se tak mimojiné i proto, že během 19. století byly do muzejních sbírek včleněny nejvýznamnější české soukromé sbírky, soubory pramenných informací základního významu. Namátkou lze připomenout sbírky Kašpara Sternberga, ve kterých byla i slavná sbírka českých nerostů J. T. Lindackera, Sternbergův herbář i jeho bohaté kolekce paleontologické a geologické, čítající 145 000 předmětů. Do Národního muzea se dostala mineralogická sbírka Františka Xavera Maxmiliána Zippeho, který je pokládán za zakladatele české mineralogie. Kustodem sbírky botanické byl Karel Bořivoj Presl, bratr Jana Svatopluka Presla. Velmi úzký vztah k muzeu měl Jan Evangelista Purkyně i slavný francouzský badatel, usedlý v Praze, Joachim Barrande, jehož sbírky položily základy světové slávy paleontologického oddělení Národního muzea. Do muzejních sbírek přešel odkaz českého botanika a cestovatele Tadeáše Haenkea.

 

Správci mineralogických a paleontologických sbírek byli univerzitní profesoři Jan Krejčí, Karel Vrba, Antonín Frič. Ve výčtu jmen a přínosu jejich nositelů české vědě a českému muzejnictví by bylo možné pokračovat až do současnosti a nejen v oborech přírodovědných. Stejně tomu bylo v oborech historických. Nejen Josef Dobrovský a František Palacký byli předními činiteli v muzejní správě a zasloužili se o rozmach muzejních sbírek a badatelské práce. Nemalou měrou k němu přispěli jejich následovníci, známé osobnosti českého dějepisného i literárně vědního bádání, Karel Jaromír Erben, Václav Vladivoj Tomek, Josef Emler a další. S muzeem jsou nerozlučně spjaty dějiny české numismatiky a stejně významný podíl mělo a má pro rozvoj české archeologie, jejímž organizačním centrem byl od roku 1843 Archeologický sbor muzejní Společnosti. Uvést by bylo možné i další obory, pro něž pro všechny byly a jsou mimořádně významným zdrojem badatelské práce bohaté a v nejednom ohledu jedinečné fondy Knihovny Národního muzea.

 

František Palacký, autor koncepce historických sbírek

Problémem, který provázel Národní muzeum od jeho vzniku, bylo uložení muzejních sbírek. Zpočátku byly uloženy ve Šternberském paláci na Hradčanech, od roku 1846 v Nostickém paláci v ulici Na příkopě, od roku 1891 v nově postavené muzejní budově na Václavském náměstí. Třebaže v porovnání se staršími objekty byla nová reprezentační budova nesrovnatelně větší, záhy pro potřeby muzea nedostačovala. Sbírky nadále narůstaly a narůstají a velké projekty, jakými byla výstavba budov pro Knihovnu Národního muzea a Přírodovědecké muzeum na Letenské pláni nebo výstavba Přírodovědeckého muzea v Troji, či jiné záměry (např. přístavba budovy na Václavském náměstí) zůstaly nerealizovány. Teprve poslední léta přinášejí řešení – nová budova Přírodovědeckého muzea se staví v Horních Počernicích, velké depozitární prostory pro sbírky Historického muzea a pro Knihovnu Národního muzea byly získány a rekonstruovány, případně jsou dále upravovány v Terezíně.

 

Hudebně-historické oddělení

Hudebně-historické oddělení spravuje kolekci písemných, obrazových a zvukových dokumentů vztahujících se k hudbě a hudebnímu životu minulosti i současnosti. Rozsahem, hodnotou a rozmanitostí svého obsahu je to největší a nejvýznamnější hudební sbírka v České republice.

 

Její základy položili hluboko v 19. století dnes již neznámí dárci, kteří do Národního muzea přinášeli hudebniny a další hudební památky. Od šedesátých let minulého století můžeme přírůstky objektivně sledovat díky zápisům v dochovaných přírůstkových knihách. V té době byla hudební sbírka obohacena třemi mimořádně cennými odkazy. V r. 1862 získalo Národní muzeum rukopisy Františka Škroupa, v sedmdesátých letech pak pozůstalost Václava Jana Tomáška a soubor autografů děl Jakuba Jana Ryby. Akviziční činnost pokračovala i nadále tak úspěšně, že koncem druhé světové války sbírka čítala již na 50.000 hudebnin.

 

Kutnohorský sborník, rukopis, konec 16. století

 

Přes úctyhodný počet shromážděných materiálů nebyly do té doby hudební památky soustředěny a spravovány v samostatném oddělení, ale byly přičleněny k jiným sbírkovým fondům Národního muzea. Hudební oddělení Národního muzea vzniklo teprve v roce 1946 a svoji činnost mohlo plně rozvinout až od počátku padesátých let po získání budovy Velkopřevorského paláce na Malé Straně. V současnosti je sbírkový fond bývalého hudebního oddělení rozdělen pod správu hudebně-historického oddělení a oddělení hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby.

 

Základem sbírek hudebně-historického oddělení je notový archiv, čítající na 122 000 notových rukopisů a tisků z období od počátku 18. století do současnosti. Těžiště spočívá v hudebninách z 18. a počátku 19. století, jež jsou součástí širších celků, vzniklých buď sběratelskou činností jednotlivců, nebo jako výsledek hudebního provozu v šlechtických domech či v klášterních komunitách. K nejvýznamnějším celkům náleží sbírka Ondřeje Horníka, obsahující především rukopisy z kostelních kůrů českého venkova, a sbírka houslaře Eduarda Emanuela Homolky, jejíž součástí je vedle vzácných tisků děl starých českých mistrů i početný soubor ikonografických materiálů. Cenné jsou i historické zámecké sbírky předané do Národního muzea po druhé světové válce. Mezi nimi zvláště významná je clam-gallasovská sbírka z Frýdlantu, valdštejnská sbírka z Doksů, sbírka z Kačiny (Chotkové), z Klášterce nad Ohří (Thunové), z Radenína (Krakowští z Kolowrat) a pachtovská sbírka z Liblice. Klášterní sbírky, které se do Národního muzea dostaly v padesátých letech z konfiskovaného majetku klášterů, byly z větší části v restitucích vráceny, zachována je však důležitá sbírka cisterciáckého kláštera z Oseku u Duchcova a sbírka milosrdných bratří z Kuksu. Tyto rozsáhlé soubory obsahují jedinečné a v mnoha případech i unikátně dochované materiály, důležité pro studium dějin nejen české, ale i evropské hudby.

 

Součástí notového archivu je i sbírka autografů děl nejpřednějších skladatelských osobností. Ke skvostům zde náleží dva autografy skladeb pro mandolinu a cembalo Ludwiga van Beethovena. Vzácným unikátem je i Škroupův autograf písně a pozdější národní hymny Kde domov můj. Četné jsou autografy skladatelů 20. století, mezi nimiž je bohatou kolekcí zastoupen zejména Bohuslav Martinů. Notové autografy jsou obsaženy i ve skladatelských pozůstalostech jakožto nejdůležitější součást těchto celků. Oddělení uchovává pozůstalosti Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila, Jana Kubelíka, Jaroslava Ježka, Jaroslava Křičky, Emila Axmana, Julia Fučíka, Erwina Schulhoffa, Aloise Háby, Miloslava Kabeláče, Pavla Bořkovce, Karla Boleslava Jiráka a mnoha dalších skladatelů a interpretů 19. a 20. století.

 

Philipp de Monte (1521-1603), Missa sex vocum, rukopis, konec 16. století

 

V samostatném nevelkém sbírkovém úseku jsou soustředěny liturgické chorální knihy, zpěvníky obsahující duchovní písně, a dále prameny duchovní a světské polyfonní hudby s repertoárem mší, motet, madrigalů a písní. Stáří těchto rukopisů a tisků se pohybuje od 14. do 18. století.

 

Hudebně-historické oddělení vlastní i rozsáhlou sbírku nenotových písemností, v níž jsou vedle převažující korespondence skladatelů a dalších osobností hudebního života obsaženy osobní doklady, rukopisy hudebně-publicistických a hudebně-vědeckých prací, rukopisné poznámky a pamětní zápisy. Početností vyniká korespondence Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Otakara Ostrčila, Ladislava Vycpálka, Emy Destinnové, zejména ale Josefa Bohuslava Foerstera. Jsou zde i dopisy vynikajících světových skladatelů a interpretů, jako Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Clary Schumannové, Richarda Wagnera, Franze Liszta, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Maxe Regera ad.

 

Cenným pramenem pro hudebně-historický výzkum je i sbírka přibližně 52 000 koncertních a divadelních programů, plakátů, novinových výstřižků a drobných tisků z období od poslední čtvrtiny 18. století do současnosti. Vzácným unikátem je zde nejstarší dochovaný plakát k pražskému provedení Mozartova Dona Giovanniho z 2. září 1788.

 

Specifikem hudebně-historického oddělení je největší hudebně-ikonografická sbírka na území České republiky, obsahující plastiky, obrazy, grafiku, fotografie a negativy v celkovém počtu přes 20 000 kusů. Ve sbírce se nacházejí i osobní předměty z majetku umělců, jako vyznamenání, řády, stříbrné věnce a nejrůznější dary, ale i jednotlivé kusy nábytku.

 

Nejmladším sbírkovým úsekem, systematicky budovaným teprve od šedesátých let tohoto století, je fonotéka. Za poměrně krátkou dobu bylo shromážděno přes 55 000 zvukových nosičů, od fonografických válečků přes standardní a dlouhohrající gramofonové desky až po kompaktní desky.

 

Ludwig van Beethoven, Adagio ma non troppo pro mandolinu a cembalo autograf, Praha 1796

 

Péče o tyto sbírkové fondy, jejich soustavné doplňování, zpracovávání a zpřístupňování je hlavní náplní činnosti odborných pracovníků hudebně-historického oddělení. Sbírky slouží především jako prameny vědeckého poznání, jsou však dostupné i k praktickému využití pro interprety a další zájemce. Důležitou součástí práce oddělení je prezentace sbírek formou výstav. Pracovníci oddělení se věnují i vlastní vědecko-výzkumné činnosti, vycházející převážně z pramenné základny, kterou skýtají sbírky České muzeum hudby. K dispozici je zde i bohatá odborná knihovna. V posledních letech se oddělení podílí i na výchově mladých muzikologů poskytováním celoroční odborné praxe pro posluchače hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Nevyčíslitelné kulturní bohatství nastřádané za desetiletí nemůže bohužel v současné době sloužit veřejnosti v plném rozsahu vzhledem k situaci, do níž se Muzeum české hudby dostalo v souvislosti s restitucí Velkopřevorského paláce. Zanikla světoznámá expozice hudebních nástrojů a byla zrušena i studovna, dříve hojně navštěvovaná domácími i zahraničními badateli. Lze jen doufat, že se včas najde východisko a hudební sbírka nalezne důstojné útočiště, jaké si vzhledem ke svému významu zaslouží.

[1] Lumír Klimeš, Slovník cizích slov, SPN Praha 1993

[2] Kolektiv autorů, Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993

[3] Josef Havel, Jan Kovařík, Michal Novotný, Kde bydlely Venuše, Albatros, Praha 1989

[4] Heslo kultura, Petr Průcha – Zdeněk Madar a kol., Slovník českého práva, Linde Praha