Konflikt na pracovišti – esej
Popište netěžší konflikt, který jste museli na svém pracovišti řešit.
Za deset let praxe jsem prožila již celou řadou konfliktů v práci. Měli různou dynamiku, vyžadovali si různý čas i různá řešení. Jeden se mě dotknul obzvláště hodně, a právě proto o něm budu právě psát.
V roce 1997 jsme měla téměř tříletou praxi v náročné mezinárodní firmě. Tehdy se společnost rozhodla přesídlit do Žďáru n. Sázavou, dostala nové vedení, se kterým jsem si zrovna od oka nepadla a tak jsem se raději rozhodla pro odstupné. V podstatě hned (díky bývalé kolegyni) jsem si našla práci, u malého českého mladičkého soukromníčka jako manažerka, ekonomka. Ze začátku to vypadalo,že to bude celkem pohodové zaměstnání, práce tam moc nebylo, tak jsem se velkou část pracovní doby nudila – nikdy jsem se nenaučila si práci šetřit. Prostředí nebylo bůhví jaké, předělané chlévy v bývalém statku, ale jako sklad to stačilo. Postupem času mezi mnou a mým zaměstnavatelem plíživým způsobem přibývali spory, z počátku to byli jen narážky a žabomyší války – například, když si nechal polepit reklamními potisky auto, tak celý nadšený říkal, že mu to slečna polepila v sobotu ráno a to bych chtěl Martinu vidět. I když jsem si říkala, co bych tu asi dělala v sobotu, když tu nemám do čeho píchnout v týdnu, nic méně jsem takovéto výpady přecházela, jako že je neslyším. Podobných poznámek přibývalo až na ně nešlo nereagovat. Atmosféra houstla už před koncem mé zkušební doby, ale pořád to celkem šlo. Už jsem se snažila se dívat po něčem jiném, ale v Havlíčkově Brodě velký výběr nebyl. Můj přítel tehdy přišel o práci a já jsem proto nechtěla riskovat a být také bez příjmů. Později se to ukázalo jako kardinální chyba.
Jen pár dní po konci mé zkušební doby jsem si s panem majitelem „vjeli do vlasů“ víc než kdy předtím, abych se přiznala, ani už si nepamatuji přesný důvod té hádky po telefonu. Jen vím, že jsem telefon držela půl metru od ucha a stejně jsem slyšela až moc. Celá jsem se klepala, co se bude dít, až se vrátí ze služební cesty. Když se vrátil byl naprosto v pohodě, dalo by se říct v dobrém rozmaru. A tak to šlo den za dnem, jak na horský dráze. Nikdy jsem nevěděla jakou bude mít náladu a musím říct, že s takovým odporem jsem do práce ještě nikdy před tím ani nikdy potom nechodila.
Celá tato anabáze vyvrcholila těmito dvěma věcmi: když měl pan majitel dobrou náladu tak jsme si povídali o tom, že mi jde docela pomalu počítač a že by se na to můj přítel mohl podívat. Načež pan majitel řekl no to jo. Tím to jako by zhaslo. Jednou měl Michal cestu kolem, bohužel v době, kdy pan majitel byl na cestách, a tak se na ten počítač podíval. Za druhé jsem si potřebovala něco zařídit, ze zkušenosti bylo jasné, že stejně už nikdo nepřijde, ve skladu je skladník a tak jsem odešla půl hodiny před koncem pracovní doby. Několikrát jsem byla v práci déle, tak mi na tom nepřišlo zas tak nic divného a panu majiteli jsem to nehlásila. Což byla chyba.
Druhý den jsem přišla s odporem do práce a to co mě tam čekalo, překonalo moje očekávání. Pan Bureš si prostě vzal do hlavy, že mě vyhodí oblíbený paragraf 53 – porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem – tento paragraf je možné získat velmi výjimečně – např. za konzumaci alkoholu, fyzické napadení jiného zaměstnance či za opakovanou absenci. Člověk přijde o nárok na podporu v nezaměstnanosti a v životopise to nevypadá příliš lákavě. Začal mi vyhrožovat různými věcmi včetně, jestliže vyzradím jeho obchodní tajemství, že se mi může i něco stát. Nutil mě k podpisu s tím, že souhlasím s tím, že mě vyhodí „na hodinu“. A takto proběhlo celé dopoledne, odpoledne se rozhodl, že chce potvrzení od lékaře – nástupní prohlídku – co kdybych byla těhotná.
A tak jsem šla na prohlídku, moje doktorka, když mě viděla tak mi ihned na napsala neschopenku a prášky na uklidnění. Druhý den jsem dala výpověď s tím, že takto přežiji výpovědní lhůtu na neschopence. Následovali každodenní výhružné telefonáty. Našla jsem si právničku, která mi pomáhala postupovat správným směrem. Kamarádka mi poradila, abych se poradila kamarádem jejího přítele, byl to policista a oni s ním už mluvili o tom se mi děje. Tak jsem je poslechla a on konstatoval, že jde o vydírání a vyhrožování. Samozřejmě bude tvrdit, že to není pravda, bude to tvrzení proti tvrzení. Tak to nakonec dopadlo, nicméně aspoň každodenní vyhrožování utichlo. A já přežila do konce výpovědní doby.
Poslední epizodou bylo předávní klíčů, do kterého se nakonec musela vložit moje právnička, naštěstí vše dopadlo dobře a já ukončila pracovní poměr a ocenila prozíravost zákonodárce, dokumenty, které jsem dále potřebovala mi poslala správa sociální zabezpečení a že jsem nedostala zaplaceno mi už bylo celkem jedno.
Jaké poučení jsem si z tohoto vzala – že nemusím mít práci za každou cenu, nikdy nebudu pracovat tam, kde se nebudu cítit dobře, intuici je dobré poslouchat, když už drhne vzájemná komunikace, nevěští to noc dobrého.