Jak se daří České republice plnit některé ze základních makroekonomických cílů

To je otázka, na kterou se nám snaží odpovídat základní makroekonomické ukazatele, mezi než patří míra nezaměstnanosti, míra inflace, obchodní bilance a HDP. V této práci bych se však chtěl zabývat pouze prvními třemi jmenovanými cíli, protože problematika hrubého domácího produktu je natolik rozsáhlá a komplikovaná, že bych to se svými současnými znalostmi pravděpodobně nezvládl.

Když naše země po odstranění komunistického režimu začínala s transformací svého ekonomického systému na tržní, obecně se předpokládalo, že míra nezaměstnanosti najednou a rapidně vzroste. Důvodem k těmto obavám bylo především to, že se začal uvolňovat trh a začínala privatizace společně s názorem, že v podnicích je zaměstnáno příliš mnoho lidí, jejichž produktivita práce je nízká. Mluvilo se o tzv. “přezaměstnanosti” (míra nezaměstnanosti se na začátku transformace pohybovala okolo tří procent).

K tomuto však nedošlo. S obnovením ekonomického růstu v roce 1994 a s jeho zrychlením v roce 1995 došlo dokonce ke snížení míry nezaměstnanosti.

Obrat nastal v roce 1996, kdy vzhledem k ekonomickým potížím nezaměstnanost mírně nabrala opačný směr, ve kterém pokračuje dodnes a to především díky restriktivním opatřením z let 1997 a 1998, které se na naší ekonomice výrazně odrazily. V loňském roce míra nezaměstnanosti přesáhla devět procent a neohroženě se šplhá výše. V letošním roce se navíc neočekávají žádné důvody, které by mohly vést k zastavení tohoto vývoje, takže míra nezaměstnanosti nadále poroste a je skoro jisté, že zůstane stát až nad hranicí deseti procent a hodně pravděpodobně ještě výše.

Budoucnost, co se týká nezaměstnanosti, není nijak růžová. Předpokládá se sice oživení ekonomického růstu a vyšší příliv zahraničních investic, proti nim však bude působit nejen propouštění ve velkých podnicích prozatím uměle udržovaných při životě státem, ale také dokončování privatizace.

Udržení inflace, neboli růstu cenové hladiny, v přijatelných mezích je dalším ze základních makroekonomických cílů. Každoročně si centrální banka stanovuje tzv. inflační cíle, což je míra inflace, kterou Česká národní banka považuje za přiměřenou a optimální.

Až do loňského roku se průměrná inflace v České republice pohybovala skoro stabilně okolo deseti procent (např. v roce 1998 10,7 procenta). Rok 1999 byl však pro většinu ekonomů překvapením. Téměř všechny instituce totiž prorokovaly, že průměrná inflace v roce 1999 dosáhne hodnoty okolo pěti procent. Skutečnost však byla podstatně jiná. Inflace byla pouze 2,1 procentního bodu.

Meziročně inflace klesala už delší dobu (přibližně od konce roku 1998). Tento pokles byl však mírný. Výrazně se zvyšování cenové hladiny zpomalilo až někdy v první polovině loňského roku. Meziroční růst spotřebitelských cen klesl z 6,8 procenta v prosinci 1998 na 3,5 procenta v lednu 1999 a pak v červenci na 1,1 procenta.

Co k tomu vedlo? Bylo mnoho důvodů. Z těch nejdůležitějších například zmrazení úprav regulovaných cen nebo fakt, že se čím dál více snižuje koupěschopnost obyvatelstva naší země, což je způsobeno především neutěšenou ekonomickou situací.

Pokud se podíváme na výsledky čisté inflace za rok 1999, zjistíme, že ta se meziročně dostala dokonce do záporných čísel (- 0,6 procenta). Znamená to, že vlastně docházelo k deflaci.

Je patrné, že vzhledem k ekonomické situaci naší země je takovéto “tempo” růstu cenové hladiny nepřiměřené. Podle časopisu EURO je přiměřená hladina inflace vzhledem k předpokladu přizpůsobování cenové struktury ČR Evropské unii mezi třeni až šesti procenty.

Pokud bychom sledovali vývoj zahraničního obchodu České republiky v roce 1999, došli bychom k velice zajímavým údajům. Zatímco v prvním pololetí loňského roku vzrostly vývozy meziročně o necelá dvě procenta a dovozy ze zahraničí stagnovaly, ve druhém pololetí roku vzrostly vývozy o neuvěřitelných sedmnáct a dovozy o patnáct procent. Tento jev však v naší ekonomice není úplně nový. Objevil se už v letech 1997 a 1998 a s největší pravděpodobností souvisí s činností společnosti Škoda Auto, respektive s uváděním jejich nových modelů na trh.

Růst dovozů v posledním čtvrtletí 1999 lze vysvětlit působením čtyř základních faktorů.

Více než z poloviny se na růstu dovozu podílel vliv oslabení koruny vůči dolaru (asi 18 procent) násobený více než stoprocentním růstem cen ropy na světových trzích. Tím se zvýšila nominální hodnota dovozů asi o 12 procent.

Dalším významným faktorem způsobujícím růst dovozů byl příliv přímých zahraničních investic do naší republiky ve třetím čtvrtletí loňského roku, který byl pak ve čtvrtém čtvrtletí následován dovozem strojů a zařízení nutných pro zahájení výroby.

Zbytek růstu dovozů můžeme vysvětlit vlivem oživení domácí poptávky, která se vždy koncem roku zvyšuje, či vlivem ostatních faktorů.

Oslabení koruny vůči dolaru nevedlo jen ke zvýšení dovozu, ale pochopitelně také k růstu vývozu. Tento faktor měl na celkové zvýšení vývozu vliv asi čtvrtinový.

Daleko větší vliv na zvýšení dovozu byl zaznamenám u oživení zahraniční poptávky po našem zboží (okolo 50 procent).

Vliv přímých zahraničních investic do naší republiky se na růstu vývozu pochopitelně projevuje také. Ne však za tak krátkou dobu jako je tomu u dovozu. Než začne totiž například nově postavená továrna vyrábět a vyvážet, nějakou dobu to trvá.

Z uvedeného plyne, že obchodní bilance bude nejvíce závislá na ceně ropy a na posílení či oslabení koruny vůči dolaru na straně dovozu a na tom, jaká bude poptávka po našich výrobcích v zahraničí na straně vývozu.

Pokud tedy nedojde k výraznému růstu domácí poptávky, což nemůžeme vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti a nízkému růstu reálných mezd předpokládat a pokud nedojde k výraznému zvýšení cen ropy či oslabení koruny vůči dolaru, lze očekávat, že vývoj schodku platební bilance zůstane přinejmenším stejný jako v loňském roce. Při dobrých podmínkách je ovšem také možné, že dojde k jeho zlepšení.

Co tedy říci závěrem? Daří se České republice plnit zmíněné makroekonomické cíle či nikoliv? Pomineme-li hrubý domácí produkt, o kterém zde řeč nebyla, tak si myslím, že do budoucna na tom nejsme úplně nejhůř. Máme sice relativně vysokou nezaměstnanost, ale to se podle mého názoru za několik let, až opět bude naše ekonomika růst, změní. Platební bilance ani inflace na tom nejsou nejhůř. Zastavení inflace je možná způsobeno nízkou koupěschopností našeho obyvatelstva, ale upřímně řečeno, buďme za to vděční, i když doufejme, že to tak nezůstane navždy a “budeme si moct nějakou tu inflaci dovolit”. A co platební bilance? Myslím si, že náš průmysl má na to, abychom ji byli schopni udržet v přijatelných mezích. Navíc za několik let budeme schopni vyvážet to, do čeho u nás nyní investují zahraniční investoři.