Dopady a řešení současné řecké fiskální krize

Nejprve bych ráda zhodnotila, proč tato krize nastala a jak probíhal její vývoj od začátku.

Vznik řecké fiskální krize se v médiích začala řešit 20.října 2009, tedy den po tom, co získala nová vláda Řecka důvěru parlamentu. V ten den nová vláda Jorgose Papandrea oznámila, že schodek státního rozpočtu za rok 2009 bude činit přibližně 12,5% HDP (což je více než dvojnásobek dříve publikovaného odhadu). Řecká vláda během února 2010 představila plán na zmenšení schodku na 2,5% HDP do roku 2012, jež Evropská komise schválila. Svůj schodek se řecká vláda rozhodla řešit především seškrtáním výdajů v státním sektoru a reformou důchodového a daňového systému. Především zmenšení výdajů ve státním sektoru – tedy především platů zaměstnanců zbudilo v řeckém obyvatelstvu na konci února velké nevole a Řecko zasáhla generální stávka. Téměř na konci dubna 2010 statistický úřad Eurostat oznámil, že deficit Řecka je ještě vyšší – tedy 13,6% HDP. Následně na tuto informace následovalo další snížení ratingu Ratingovou agenturou Moody´s. Vzhledem ke stále se zhoršující situaci se rozhodlo Řecko požádat o pomoc ostatní členy eurozóny a MMF. Na začátku května 2010 řecký premiér Papandreau zveřejnil částku půjčky, která činí 2,8 bilionu korun.

Jak vzniklo tak velké zadlužení Řecka? Především jde o jejich výdaje ve státním sektoru. Většina mladých Řeků si přeje být zaměstnáno v státním sektoru. V Řecku totiž platí, že pokud je někdo přijat do státní správy, tak má téměř garantovanou celoživotní práci, plat a v důchodu ještě rentu (která přechází po smrti rentiéra na jeho manželku či neprovdané dcery). Platy jsou navíc ve veřejném sektoru zhruba 2,5 krát vyšší než v soukromém. Bývalý řecký politik Stefanos Manos uvedl, že například učitelů má Řecko o 80 000 víc než by mělo mít, dále v parlamentu se za posledních 5 let počet zaměstnanců zdvojnásobnil a to někteří z nich berou i 16 platů ročně a jako poslední příklad uvedl státní firmu Olympic Airways, kde pracovalo také přibližně dvojnásobně více lidí než bylo potřeba. Stát to sice nakonec vyřešil redukcí zaměstnanců, kteří ale do teď pobírají platy v hodnotě 14 000 eur měsíčně. Co se týče odstupného tak v řeckém soukromém sektoru je nastaveno odstupné pro dlouhodobé pracovníky nejméně 24 měsíčních platů, ale často se stává, že dostávají až odstupné v hodnotě 100 měsíčních platů, toto upravuje v Řecku zákon.

Řešení této krize jednoznačně vyplývá z předchozího odstavce. Bylo by potřeba zúžit státní sektor. Ale již teď se ozývají hlasy, že i drastické zmenšení výdajů Řecku nepomůže, protože už se dostalo za bod, kdy se ještě mohlo zachránit a teď mu nejspíše hrozí státní bankrot. Řecko se totiž dostalo do bludného kruhu. Když totiž začne šetřit tak, jak by bylo potřeba, tak se jeho ekonomika nemá šanci rychle rozběhnout, ale díky euru nepřipadá ani v úvahu devalvace měny, která pomáhá zvýšit zemi konkurenceschopnost. V této situaci nastává tedy vnitřní devalvace což znamená především snižování platů. Ale víme, že když se snižují platy, tak také lidé méně utrácí a celkově se ekonomika země žene do útlumu. Do útlumu jdou i firmy, které nemají tolik zakázek a také již tolik neinvestují. To vše má za následek pokles hospodářství země. Pode Gisely Stuartové jsou pouze dvě řešení na tuto krizi. Buď neustálé příspěvky zemí s platebními přebytky a nebo masivní devalvace eura. Obě tyto řešení ale nejsou snadná a téměř možná, ať nakonec bude dáno jakékoliv řešení, tak to s největší pravděpodobností oslabí celou eurozónu. Problém také nastává v oblasti bankovnictví, kdy si lidé budou vybírat hromadně své peníze („run na banky“) a banky nebudou mít co půjčovat a půjdou do krachu.

Vrátí se peníze zpět zemím, které teď Řecku půjčují? Protože Evropa ještě nezažila bankrot nějaké své země, tak pravidla na vrácení peněz a jak vlastně postupovat nejsou stanovena. Všeobecně ale platí, že peníze by se měly vracet nejdříve MMF. Dá se také inspirovat v Americké administrativě, která vymyslela, tzv. „Brady bonds“ (podle jména tehdejšího ministra financí Bradyho). Tento systém funguje na principu, že věřitelé buď odloží zkrachovalé zemi (firmě) splatnost a nebo se vzdá části svých peněz, ale dostanou je brzy na zpět. Dluhy se většinou rozložily až na 30 let a MMF, Světová banka a americká vláda za ně ručila.

Na závěr se vyjádřím k optimálním měnovým zónám. Podle Roberta Mundella, držitele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999, je optimální měnovou zónou geografická oblast, která je charakteristická vysokou míru mobility faktorů uvnitř a naopak imobilitu faktorů navenek. Z tohoto důvodu by měla mít jednu společnou měnu uvnitř a navenek flexibilní kurz. Státy by podle Mundella měly tvořit optimální měnovou zónu, pokud by splňovaly tyto dvě podmínky: vysokou vzájemnou mobilitu práce a mzdy pružné dolů. McKinnon tyto podmínky doplnil o předpoklad intenzivního vzájemného obchodu těchto zemí a Kenen ještě přidal podmínku vzájemné odlišné struktury produkce v daných zemích. Problém je, že Evropa nikdy nezapadala do těchto podmínek a proto nikdy 100% nefungovala optimální měnová zóna v eurozóně. Ale zrušena pravděpodobně nebude, protože už se do ní investovalo více než dost.

Zdroje

• Internetový portál Ekonom: článek – Kdy zkrachuje eurozóna?, citace 9. května 2010, dostupné na WWW: http://ekonom.ihned.cz/c1-42783570-kdy-zkrachuje-eurozona
• Ryvolová I., Metodologická východiska teorie optimálních měnových zón, citace 9. května 2010, dostupné na WWW: http://nf.vse.cz/download/veda/workshops/oca.pdf
• Internetový portál Euportál: článek – Robert Mundell, euro a optimální měnové zóny, citace: 9. května 2010, dostupné na WWW: http://www.euportal.cz/Articles/1917-robert-mundell-euro-a-optimalni-menove-zony.aspx

Internetový portál Lidové noviny: článek – Osm měsíců, které otřásly Řeckem a následně  i celou eurozónou, citace: 9. května 2010, dostupné na WWW: http://www.lidovky.cz/osm-mesicu-ktere-otrasly-reckem-a-nasledne-i-celou-eurozonou-p50-/ln_noviny.asp?c=A100507_000070_ln_noviny_sko&klic=236840&mes=100507_0