Cenová regulace

„Regulace je obecně definována jako zavedení určitých pravidel vládou, opírající se o využití sankcí, které mají vést ke změně ekonomického chování jednotlivců a firem v soukromém sektoru. Existuje mnoho regulatorních nástrojů nebo cílů. Mezi nejčastěji užívané patří ceny, výstupy, míra návratnosti (v podobě zisku, marže nebo provize), zveřejňování informací, norem a stropy vlastnictví.“

Regulaci může podléhat široké spektrum aktivit a může být uplatňována mnoha způsoby. Na jejich základě lze ročlenit regulaci do tří kategorií:

• ekonomickou – jedná se o aktivitu státu přímo v tržním prostředí – především regulaci cen, regulaci finančního trhu, ochranu hospodářské soutěže, regulaci podmínek vstupu a výstupu na trh a také aktivitu státu ve podnicích vlastněných státem;
• sociální – zahrnuje činnost státu zaměřenou na ochranu zdraví, bezpečnosti, životního prostředí a zájmů spotřebitelů, pracujících atp;
• administrativní – jedná se o procesy, v rámci níchž shromažďuje státní aparát informace různého druhu. Zahrnuje všechny administrativní procesy – tzv. byrokracie.

Cenovou regulací se rozumí způsob stanovování cen vládní organizací, právními nařízeními či řídícími orgány. Cenovou regulaci je možno provádět stanovením minimálních nebo maximálních cen, usměrněním cen nebo zavedením cenového moratoria. Cenová regulace se v ČR týká velmi vysokého procenta zboží a služeb – „z položek, na nichž ČSÚ sleduje ukazatel vývoje spotřebitelských cen, podléhá cenové regulaci v běžných cenách cca 23,7 % zboží a služeb.“ Regulace nájemného probíhá v ČR formou stanovování maximálních cen. Po skončení procesu deregulace se počítá s usměrňováním maximálních cen pomocí ukazatele místně obvyklého nájemného. Tento způsob regulace je mírnějším než první uvedený, jelikož  výši cen nestanovuje přímo zákon, ale je umožněn volný pohyb cen v rámci zákonem stanovených pravidel. „Věcné usměrnění cen je pružnější forma regulace, neboť je schopna zohlednit místní a jiné podmínky konkrétního dodavatele a diferecovat podle toho ceny.“Jeho nevýhodou oproti formě regulace maximální cenou je zvýšená administrativní zátěž.

Zavedení maximálních cen státem je omezení formou administrativně vytvořeného cenového stropu. Úředním rozhodnutím je určena nejvyšší možná cena, za  kterou lze zboží prodávat. Tato cena bývá zpravidla pod úrovní tržní ceny, což zkresluje její vypovídací hodnotu. Cena je totiž nositelem informace o situaci na trhu, resp. o preferencích spotřebitelů. Zároveň poskytuje podněty pro nabídkovou stranu, čímž dochází k efektivní alokaci zdrojů.

Ve chvíli, kdy je zaveden cenový strop, stane se zboží dostupnějším a mnoho lidí začne poptávat více statků. Toto množství je podstatně větší než to, které by poptávali v situaci bez regulace. Vzniká tak převis poptávky, který však nevede k navýšení nabídky tak, jak by se to dělo na neregulovaném trhu. Prodejci nejsou motivováni, protože neinkasují požadovaný zisk. Zboží se tak stává nedostatkovým a dochází k mnoha negativním jevům. Lidé jsou ochotni nést nepeněžní náklady, obzvláště obětují svůj čas například na čekání v dlouhých frontách, které se tvoří následkem nadměrné neuspokojené poptávky. Současně hrubne chování zákazníků i prodejců a kvalita prodávaných statků se snižuje. Dále existují řady protekčních zákazníků, kteří mají osobní kontakt s prodejci a také vzniká prostor pro úplatky. Někteří podnikaví jedinci se snaží obohatit se nelegální cestou tak, že nabízejí zboží za vyšší cenu na černém trhu.

Zavedení cenového stropu zdůvodňují vlády nutností chránit zájmy spotřebitelů, zejména těch z řad sociálně slabších skupin obyvatelstva a to především u statků uspokojujících základní potřeby. Ve skutečnosti však jeho existence vede k narušení tržních principů tím, že neumožňuje automatické vyčištění trhu a tak brání optimální alokaci zdrojů. V důsledku je efekt, který tvůrci regulace zamýšleli, opačný – diskriminovány jsou skupiny lidí, které měly být chráněny. Nedostává se jim požadovaného statku, nebo pokud se ocitnou na neregulovaném trhu, jsou nuceni si koupit zboží za vyšší ceny.

Tento agresivní způsob státní intervence je zásahem do konkurenčního prostředí, který však nikdy dlouhodobě nevede k nízkým cenám na trhu. Dlouhodobou regulací vznikají sociální a rozpočtové problémy, které mohou vyústit až v hospodářskou krizi. Regulace je snahou vlády mít pod kontrolou daný trh, je prosazována státní mocí a státní moci napomáhá – vznikají regulační úřady a bují byrokracie, trh je závislý na konání vybrané skupiny osob (úředníků). Regulace cen je politicky podmíněnou snahou získat kontrolu nad cenami v určité oblasti a za pomoci nich získat přízeň voličů.