JAPONSKO

Základní informace

státní vlajka
hinomaru

císařský znak

státní zřízení
konstituční monarchie

rozloha
377.435 km2

nejvyšší hora
Fudži san (3.776 m)

počet obyvatel
cca 125.000.000

hlavní město
Tokio (cca 12.000.000 obyvatel)

měna
JEN = 100 SEN

úřední jazyk
japonština

Geografie

Japonsko je ostrovní země. Tvoří jej přibližně 3900 ostrovů, z nichž většina jsou jen malé ostrůvky. Proto je uváděno nejčastěji jeho pět hlavních ostrovů: Hokkaidó, Honšú, Kjúšú, Šikoku a Okinawa. Rozloha činí 377 435 km2 a přibližně 80% povrchu pokrývají hory. Souostroví se rozkládá mezi 25° a 45° severní zeměpisné šířky. Na jihozápadě se nalézá souostroví Rjúkjú (jehož součástí je i Okinawa), v Korejském průlivu leží ostrovy Cušima a u západního pobřeží Honšú se nachází známý ostrov Sado.

Povrch japonských ostrovů se vytvářel hlavně v třetihorách. Je považován za velmi mladý a za jednu z tektonicky nejneklidnějších oblastí světa. Japonsko je proto často postihováno zemětřesením. Ročně je zaznamenáno asi 7-8 tisíc otřesů. Některé z nich jsou tak slabé, že je lidé sotva pocítí, ale jiné jsou tak silné, že způsobují vážné škody (jako například v přístavním městě Kóbe). Budovy se proto projektují tak, aby těmto otřesům odolaly. Se zemětřesením úzce souvisí sopečná činnost, která je také velmi silná. Proto jsou v některých horských oblastech přírodní horké prameny. Asi 67 japonských sopek je stále činných. Některé se ke svému „životu“ nečekaně probouzí (napřiklad sopka Usu). Sopečná láva je však velmi úrodnou zemědělskou půdou, a proto lidé stále podstupují riziko a žijí v bezprostřední blízkosti vulkánů. Mezi vyhaslé sopky patří i hora Fudži (3.776 m), která naposledy soptila v roce 1707. Je to nejvyšší hora Japonska a také jeho posvátný symbol.

Hlavním a nejznámějším pohořím jsou tak zvané Japonské Alpy na Honšú. Skládají se ze tří pásem, severního Hida (nejvyšší vrchol Hotakadake – 3.190 m), středního Kiso (nejvyšší vrchol Komagatake – 2.956 m) a jižního Akaiši (nejvyšší vrchol Širane – 3.192 m).

Značně rozdílné klimatické a přírodní podmínky v jednotlivých částech souostroví učinily Japonsko domovem bohaté škály živočišných i rostlinných druhů. Na začátku historické doby, tedy přibližně před půldruhým tisíciletím, kdy byla japonská vegetace a zejména lesy ještě takřka v přirozeném, původním stavu, existovaly v přírodě zřetelné hranice mezi jednotlivými zónami, a to jak podle zeměpisné šířky, tak i podle nadmořské výšky. Avšak v průběhu staletí byla země stále intenzívněji obdělávána, a tím se přirozené hranice zón stíraly. Vzhledem k hornatému charakteru země byla vždy značná část japonského území porostlá lesy, které se původně dělily do tří pásem; na ostrově Hokkaidó jsou ve vyšších polohách a při Ochotském moři domovem severské lesy připomínající sibiřskou tajgu, avšak na zbývající části tohoto ostrova i v severních a středních krajích ostrova Honšú převládají jehličnaté a smíšené lesy mírného pásma. Pro Kjúšú a Rjúkjú jsou typické lesy subtropické. Postupně byly lesy obnovovány uměle, což ovlivnilo jejich ráz, neboť při výsadbě se dávala přednost jehličnanům, zejména japonskému cypřiši a kryptomerii a černokorým i červenokorým borovicím. Z nejběžněji se vyskytujících dřevin uveďme japonský dub nara, borovici, kryptomerii sugi (Cryptomeria japonica) a japonský cypřiš hinoki (Chamaecyparis obtusa), javor, kafrovník, smrk, několik druhů moruší, kamélie, sakuru, jinan, tomel (Diospyros kaki) a slivoň ume. Na jižních ostrovech se daří rozmanitým druhům palem a subtropických i tropických rostlin a po celém souostroví roste mnoho druhů bambusu. V průběhu historické éry zdomácněly v Japonsku i rostliny, které sem byly dovezeny z Číny, především důležité kulturní plodiny jako rýže, čajovník a škumpa lakodárná, ale také květiny, například chryzantéma, narcis, pivoňka a řeřicha. Okrasné květiny a keře začali Japonci s oblibou pěstovat v zahradách i v květnících zejména od období Edo. Ikdyž v Japonsku roste řada endemických rostlinných druhů, mnohé naopak připomínají flóru mírného pásma kdekoliv na světě, tedy i u nás.

Mimořádně hojná je mořská flóra i fauna. V pobřežních vodách se od nejstarších dob intenzívně lovily a těžily různé jedlé řasy, škeble, mušle, mořští krabi, garnáty, sépie, chobotnice a nepřeberné bohatsví ryb. Kdybychom se pokusili vyčíslit veškerou japonskou faunu statisticky, zjistili bychom, že zde žije dva až čtyři tisíce druhů ryb, více než třicet tisíc druhů hmyzu a členovců, kolem čtyřiceti druhů obojživelníků včetně vzácného sladkovodního mloka obrovského, sto deset druhů savců, přes čtyři sta druhů ptactva a čtyřicet sedm druhů plazů.

Na japonském souostroví žijí živočichové příslušející k tropické fauně jihovýchodní Asie, živočichové mírného pásma, stejní jako v Číně a Koreji, i živočichové sibiřského subarktického pásma. Mezi japonskou faunou nalezneme i vzácné druhy, v jiných oblastech světa se nevyskytující. Jsou to zejména zástupci fauny ze souostroví Rjúkjú a Ogasawara, o nichž se soudí, že se od asijské pevniny oddělila mnohem dříve než hlavní japonské ostrovy.
Ze suchozemské fauny zaslouží zmínku velcí savci, jako liška, psík mývalovitý (tanuki), japonský jelen sika (šika), opice druhu makak (Macaca fuscata), na ostrově Hokkaidó žije velký medvěd hnědý a v severních a horských částech ostrova Honšú a Šikoku černý medvěd himálajský. Až do minulého století žili na ostrovech vlci a mezi hojné druhy patřili vždy divocí kanci a zajíci.

V japonské přírodě hrozí člověku jen málo nebezpečí, neboť z jedovatých hadů žije na hlavních japonských ostrovech pouze zmije mamuši, avšak na souostroví Rjúkjú se vyskytuje prudce jedovatý, zhruba dvoumetrový had habu. Japonsko leží na cestě, kudy táhne stěhovavé ptactvo, a proto sem přilétají vlaštovky, labutě, divoké husy a kachny, kukačky i další stěhovaví ptáci. Dříve zde byli hojnými návštěvníky čápi a v literatuře, folklóru i v umění se často setkáváme s motivem jeřábů, volavek, kulíků a křepelek.

Podnebí

Japonské ostrovy leží v cestě tropických bouří – tajfunů. Ty většinou přicházejí koncem léta nebo počátkem podzimu a způsobují záplavy, sesuvy půdy, škody na úrodě i domech. Na začátku léta přichází období dešťů cuju jenž taktéž způsobuje nemalé potíže.

Klimatické podmínky jsou v Japonsku velmi složité a jsou způsobeny hornatostí japonských ostrovů a protáhlým tvarem hlavního souostroví. Rozdíly mezi klimatem najsevernějšího ostrova Hokkaidó, který má dlouhé zimy se spoustou sněhu, a nejjižnějšího souostroví Rjúkjú, které již leží v subtropickém pásmu, jsou značné. Japonsko také leží poměrně blízko velké masy asijské pevniny, takže právě v zimě se nad japonskými ostrovy střetávají chladné větry vanoucí z pevniny s vlhkými a teplými větry z Tichého oceánu. Proto padá na straně přivrácené k asijské pevnině mnoho sněhu (této části se říká rub Japonska – ura Nihon) a na straně přivrácené k Pacifiku padá sníh poměrně zřídka, a i když napadá, nevydrží dlouho (této části se říká líc Japonska – omote Nihon). Na klimatické podmínky mají zásadní vliv i mořské proudy. Sever ovlivňuje chladný proud Ojašio, který přitéká od Beringovy úžiny a ochlazuje Hokkaidó a severní části ostrova Honšú. Jih otepluje proud Kurošio, který proudí od Tchaj-wanu a větví se u Kjúšú na dvě ramena. Mohutnější část proudí podél ostrova Honšú až nad oblast Tokia a menší část teče do Japonského moře.

Teploty se v zimě pohybují mezi -9°C až +16°C (maxima až -40°C), zatímco letní teploty se pohybují v rozsahu od +20°C po +30°C. Období dešťů trvá od poloviny června do první červencové dekády. Pak nastává vlhké a velmi horké léto. Tajfuny přicházejí nejčastěji na sklonku léta – koncem srpna a v průběhu září. Po nich se vyčistí obloha a následuje příjemný podzim. Zima je chladná a vlhká, končí kvítky slivoní, které rozkvétají jako první koncem února až počátkem března, opět podle zeměpisné polohy. Stejně tak se liší rozkvétání sakur, které na jihu rozkvétají už v druhé polovině března, zatímco na Hokkaidu začátkem května.

Průměrné množství srážek za rok v Tokiu je 1.405 mm, nejdeštivější je červen se 185 mm srážek a nejsušší leden s pouhými 45 mm. Srážky zejména v období dešťů bývají náhlé a velmi prudké. Nejlepší období pro turistiku jsou jarní a podzimní měsíce, kdy je teplo, ale ne vlhké vedro.

Ještě něco málo k Japonsku

K nejmalebnějším částem země patří Japonské Alpy na ostrově Honšú. Tektonicky neklidná jihovýchodní Asie je hlavní příčinou, proč jsou ostrovy posety činnými sopkami. S vulkanismem souvisí rovněž tisíce horkých minerálních pramenů onsen a častá zemětřesení. Ročně jich v Japonsku registrují kolem pěti tisíc. Zvlášť ničivé zemětřesení postihlo bez varování oblast Hanšin (Kóbe – Ósaka) 17. ledna 1995. Ničilo domy jako krabičky od zápalek, měnilo panely v prach, rozlomilo dálnici. Mýtus o naprosté bezpečnosti staveb se v několika vteřinách rozplynul v troskách. Byla poškozena i legendární trať šinkansen. Nejvyšší hora Japonska, 3776 metrů vysoká Fudži (Fudžisan, nesprávně Fudžijama), je rovněž sopečného původu. Poslední erupci zaznamenali v roce 1707. Pro Japonce představuje nádherný kužel Fudži vypínající se nad Tokiem symbol života (slovo fudži znamená v řeči domorodých Ainuů „nekonečný život“). Každoročně putují ke svatyni na jejím vrcholu tisíce poutníků.

Japonská ekonomika stojí na druhém místě světového žebříčku. Jen málokterá země prodělala během dvacátého století takovou hlubokou proměnu jako Japonsko. Ze zaostalé země se stala jedna z nejvyspělejších velmocí světa.

Japonci však i nadále žijí ve svém zvláštním a pro nás zcela odlišném světě. Zachovávají staré tradice, ctí buddhismus i šintoismus, konají čajové obřady. Oblékají se při slavnostech do kimon, nechají se bavit gejšami, připomínají si bojové umění samurajů.

Milují přírodu. Když koncem března a počátkem dubna rozkvetou sakury, tráví čas pozorováním kvetoucích stromů. Vnímají krásu drobných růžových kvítků, ale zároveň si připomínají jejich pomíjivost. Je to pro ně velký svátek, který má i své jméno hanami . Tradice stále zůstávají nedílnou součástí jejich každodenního života.

Téměř na všechny cizince, kteří Japonsko navštíví, zapůsobí civilizovanost a slušnost, s jakou se lidé k sobě chovají. Zdvořilost pro Japonce není maskou, nýbrž naprostou přirozeností. Právem patří Japonsko mezi nejkulturnější země světa. Je mnoho věcí, jimiž Japonsko svět překvapuje.

Od klasického umění přes moderní elektroniku až po dokonalé aerodynamické vlakové soupravy. Expresy na trati šinkansen (v překladu nová hlavní trať) patří k největší chloubě japonských železnic. Hikari (paprsek), název souprav rychlých superexpresů, začaly jezdit již v roce 1964. K první trati z Tokia do Ósaky o délce 553 km postupně přibývaly další. V současnosti dosahují nejmodernější soupravy Nozomi (naděje) rychlosti až 300 km/hod. Tratě někdy vedou pod mořem tunelem, například mezi ostrovy Honšú a Kjúšú. Spojení mezi Honšú a Šikoku vede v délce 7016 metrů po vyhlášeném systému mostů Seto Ohaši.

KOREA

Korejská lidově demokratická republika, KLDR, Severní Korea, korejsky Čoson mindžudžui inmin konghwaguk – rozloha – 122 762 km2, 23,3 miliónu obyvatel (1998), hustota zalidnění 190 obyv./km2, hlavní město Pchjongjang (aglomerace 2,7 miliónu obyvatel, 1993); úřední jazyk korejština, měnová jednotka 1 won (KPW) = 100 čonů. Administrativní členění: devět provincií, tři statutární města a jeden zvláštní okres. – Převážně hornatá země, nížiny jen při pobřeží Žlutého moře. Nejvyšší pohoří Changbäk-san (Päktu-san, 2 744 m n. m.) na hranicích s Čínou. Podnebí monzunové, ale silný kontinentální vliv způsobuje velké rozdíly srážek i teplot mezi létem a zimou. V horách jehličnaté lesy typu tajgy, níže smíšené a listnaté opadavé lesy. – Obyvatelstvo tvoří Korejci (99,8 %). Náboženství původně konfuciánské a buddhistické, v současnosti prosazován atheismus. Přirozený přírůstek obyvatel1,5 % ročně (1997). Střední délka života mužů 69 let, žen 75 let. Negramotnost 5 % (1995). Urbanizace 61 % (1995). – Zaostalý průmyslově agrární stát s ekonomikou řízenou státem. Hrubý domácí produkt 950 USD/obyv. (1996). V zemědělství pracuje 32,4 % ekonomicky aktivních obyvatel. Obdělává se 17 % území (většinou zavlažování), 61 % pokryto lesy. Pěstuje se rýže, kukuřice, obilniny, brambory, zelenina; v posledních letech neúrody a hrozící hladomor. Významný průmysl těžební (uhlí, rudy), dále hutnický, strojírenský, chemický, textilní, potravinářský.. KLDR vyhlášena v roce 1948 v sovětské zóně jako prosovětský komunistický stát. V letech 1950 – 53 korejská válka. Diktátor Kim Ir-sen zlikvidoval opozici a vybudoval represívní režim s kultem osobnosti a tzv. ideou čučche, tj. nezávislosti a ekonomické soběstačnosti, s požadavkem sjednocení Koreje jako hlavním cílem KLDR. V roce 1972 nová ústava, prezident Kim Ir-sen. Postupně mezinárodní izolace a výrazný úpadek ekonomiky. Po smrti Kim Ir-sena stojí v čele státu jeho syn Kim Čong-il, který byl 1998 prohlášen věčným prezidentem. Ve 2. polovině 90. let došlo ke zlepšení vztahů s Korejskou republikou. – KLDR je nezávislá socialistická republika v čele s prezidentem. Zákonodárným orgánem je Nejvyšší lidové shromáždění (687 členů, funkční období 5 let). Poslední parlamentní volby se konaly v červenci 1998. Prezident Kim Čong-il (* 16. 2. 1942).

Korejská republika, Jižní Korea, korejsky Tachan Minguk – rozloha; 99 269 km2; 46,4 miliónu obyvatel (1998), hustota zalidnění 468 obyv./km2, hlavní město Soul (10,2 miliónu obyvatel, 1995); úřední jazyk korejština; měnová jednotka 1 won (KRW) = 100 čonů. Administrativní členění: devět provincií a šest statutárních měst. – Pobřeží Japonského moře na východě je téměř přímočaré, ale pobřeží Žlutého moře a Korejského průlivu silně členité s mnoha ostrovy. Povrch převážně hornatý, nížiny jsou jen při západním pobřeží a podél větších řek. Nejvyšší Jihokorejské pohoří (Sobäk-sanjulgi, 1 915 m n. m.); Východokorejské pohoří (Thäbäk-sanjulgi, 1 708 m n. m.) spadá příkře k Japonskému moři. Podnebí je subtropické monzunové, směrem k severu přechází v mírné kontinentální. Průměrné teploty v lednu –5 °C až +4 °C, v červenci 24 až 26 °C. Srážky 1 200 – 1 500 mm (zejména v létě). Říční síť je hustá, hlavní řeka Hangang. Rostlinstvo mírného pásma s východoasijskými druhy, na jihu vždy zelené subtropické lesy. – Obyvatelstvo tvoří z 99,8 % Korejci.

Náboženství buddhistické (28 %), protestantské (19 %), římskokatolické (6 %). Přirozený přírůstek obyvatel 0,9 % ročně (1997). Střední délka života mužů 69 let, žen 76 let (1997). Negramotnost 2 % (1995). Urbanizace 81 % (1995). – Vyspělý průmyslový stát s rychle se rozvíjející ekonomikou. Hrubý domácí produkt 10 550 USD/obyv. (1997). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 12 % v zemědělství, 28 % v průmyslu (1998). Obdělává se 19,6 % území, zalesněno 65 %. Hlavní plodinou rýže (na 50 % polí, sklizeň 7,1 miliónu t, 1997), dále brambory, batáty, sója, zelenina a ovoce. Chov prasat a skotu. Významný rybolov (2,4 miliónu t, 1996). Těží se černé uhlí (5 miliónu t), rudy železa, mědi, wolframu, zinku, grafit, síra. Dynamický rozvoj výroby spotřební elektroniky, dopravních prostředků, chemie, stavebních hmot. –Korejská republika vyhlášena v roce 1948 v americké zóně. Až do 80. let autoritativní režimy, několik politických převratů, studentská povstání, ale dynamický ekonomický rozvoj. Od 1988 demokratizace politického života. Ve 2. polovině 90. let probíhá proces sbližování s Korejskou lidově demokratickou republikou. – V čele Korejské republiky stojí prezident, volený na 5 let. Zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění (273 členů volených na 4 roky). Poslední parlamentní volby se konaly 13. 4. 2000. Prezident Kim Te-džung (* 3. 12. 1925).