Základy společenských věd – otázky a odpovědi

1. Vývoj psychologie jako vědního oboru

Psychologie je společenská věda, která se zabývá duševními jevy, snaží se porozumět chování, jednání a prožívání lidí, předvídat a formulovat je. Studuje vnitřní prožívání a vnější chování lidí.

Slovo psychologie= psyché (duše) + logos (slovo, věda)

Laická psychologie – všichni si čas od času klademe otázky a hledáme na ně odpovědi, vedeme úvahy a rozhovory

Vědecká psychologie – reprezentována odbornými psychology, literaturou, odbornými institucemi

nepodléhá domněnkám, vyžaduje důkazy, konfrontuje argumenty a protiargumenty

vypracovává si svůj vlastní pojmový (odborný) aparát

buduje systém metod a metodických postupů umožňující poznání, které je ověřitelné

Narativní psychologie – prezentována v podobě vyprávění příběhu (nikoli v podobě teorie,výzkumu, analýzy)

– psychické stavy lidí v kritických situacích

 

Předvědecká fáze psychologie – rozvíjela se jako součást filozofie

– antické období a středověk – pojetí psychologie jako nauky o duši

duše chápána – jako princip, síla oživující tělo – odloučení duše od těla znamená smrt

jako jádro nebo podstata lidské bytosti dávající smysl jejímu životu

o duši je třeba pečovat, žít v dobru a pravdě – čistá duše spojuje       člověka s bohy, oddá-li se člověk zlu a lži, pak svou duši zatemňuje

Platón – duše je uvězněna v těle, její pravý život nastává až mimo něj, její vlastní život spočívá v tom, že filozofováním se rozpomíná na svůj život před vtělením

probouzí v sobě vidění světa idejí – světa pravdy, krásy a nepomíjivosti

Aristoteles – tím, čím doopravdy jsme se svým filozof. úsilím teprve musíme stát

to, čím doopravdy jsme, je založeno v rozumovém poznání, které nám umožní vzhled – takové poznání světa, které svět otevírá v jeho řádu a vnitřní sounáležitosti

1. Augustin – snaha pohlédnout na vlastní život tak, aby se z jeho „běhu“ naučil pochopit sám sebe, porozumět sobě samému a vyvodit závěr pro to, jak žít dál

postavit si sám sebe jako otázku znamená nastoupit cestu obnovy sebe sama v čistotě své duše, což je základní podmínkou přiblížení se naplnění, tj. Bohu

Tomáš Akvinský – zdůrazňuje spojitost člověka se světem přírody, duše je hluboce ponořena do tělesnosti x uvádí do duchovního světa nepomíjivosti, nesmrtelnosti

Pozemský život duše není jen jejím vězněním v těle, má své hluboké důvody

– novověká filosofie – duše pozvolna mizí z centra zájmu jako něco příliš odtažitého

– třeba nahradit něčím zjevnějším, bezprostředně daným – vědomí

René Descartes – obrat od zkoumání duše k vědomým myšlenkovým pochodům

John Locke – navazuje na Descarta, navrhuje metodu introspekce – zkoumání toho, co probíhá v mysli, ve vědomí, pokouší se dospět k určení elementů, prvků vědomí,

z jejichž spojování se skládá veškerý duševní, vědomý život

sensation – počitky vnějších objektů x reflection – prostředky vnitřních dějů v mysli

vše, co se děje v mysli, je odvozeno od počitků a vjemů – bez nich je mysl prázdná

1. W. Leibniz – pronikání psychologie do nevědomých vrstev psychiky

Locke x Leibniz – 2 tradiční protichůdná směřování veškeré pozdější psychologie

Lockovská tradice – klade jednoznačný důraz na vliv prostředí, které ovlivňuje lidskou osobnost, úkolem psychologie je pak především zkoumat vlivy prostředí – známe-li je, poznáme beze zbytku osobnost – behaviorismus

Leibnizovská tradice – inspirovala směry, které kladly důraz na svébytnost osobnosti, na její seberealizaci – humanistická psychologie

Vědecká fáze psychologie – 1879 – 1. psychologická laboratoř v Lipsku – rozvoj experimentální psychologie –

1. Wundt – orientoval se na oblasti poznávání duševních pochodů vědeckou introspekcí

zkoumání emocí – fáze průběhu, doprovodné tělesné stavy, proměny vědomí

výzkumy vztahů mezi fyzikálními veličinami a vnímáním ( např. zraku, světla)

1. laboratoř v USA – Titchener – velký rozmach psychologického experimentování

precizní zkoumání vlastností psychiky – vnímání, inteligence a struktury osobnosti)

přístupy orientované duchovědně – opírají se o individuální zkušenost a prožitek –

zakladatel W. Dilthey, dále E. Spranger, K. Jaspers, C. Rogers – Humanistická psych.

již v 1. fázi vývoje psychologie byly založeny alternativní varianty, pokud jde o základní

přístup k předmětu jejího zkoumání, různé přístupy v oblasti porozumění lidské psychice

Sigmund Freud – vše je řízeno pohlavním pudem, příčinou lidského jednání traumata

z dětství. Hlavní jsou emoce, podceňování vlivu společenských faktorů – psychoanalýza

 

Psychologické disciplíny

 

1) Teoretické disciplíny

 

– obecná psychologie – zkoumá obecně platné zákonitosti psychického dění

– odhlíží od rozdílů mezi lidmi a zajímá se o to, co je společné všem

např. vnímání, myšlení, řeč, učení, emoce, motivace atd.

 

– psychologie osobnosti – lidé se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní

– popisuje a vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi lidmi

 

– sociální psychologie – věnuje se sociální determinaci jedince a sociálnímu chování lidí

– zkoumá působení sociálních skupin na jedince

 

– vývojová psychologie – zabývá se pojetím psychického vývoje – zda probíhá plynule nebo je členěn do etap,

lišících se určitými kvalitativními zlomy

– činitelé ovlivňující vývoj – vztah činitelů biologického zrání a sociálního či výchovného

ovlivňování, nebo též otázkami různého strádání – deprivací

– věnuje se charakteristikám věkových období člověka a analýze změn, jimiž se vyznačují

jednotlivé stránky psychiky

 

– psychopatologie – řeší otázky pojetí psychických poruch a potíží

– zabývá se problematikou činitelů, které je vyvolávají, i léčebných metod

– třídění a popis psychických poruch a chorob

 

2) Praktické (aplikační) disciplíny

 

– klinická psychologie – orientuje se na diagnostiku duševních nemocí a na psychoterapeutickou péči o nemocné

– zabývá se také psychickými problémy, které provázejí různé tělesné nemoci a handicapy

– rozpracovává postupy, které mají postiženým pomáhat při jejich řešení a překonávání

– řešení otázek duševní hygieny, zdravého způsobu života

 

– pedagogická psychologie – přispívá k řešení otázek spojených s výchovou a vzděláním

– spolupráce odborníků se školou, s rodinami

– zabývá se např. diagnostikou příčin školní neúspěšnosti žáků, spolupůsobí při vedení k

volbě přípravy na povolání

 

– psychologie práce – poskytuje informace o profesních nárocích na psychické a zdravotní předpoklady uchazečů

– zabývá se vlivem vnějšího pracovního prostředí na výkon a spokojenost pracovníků

– hledá optimální formy pracovní doby

– podílí se na výběru a rozmisťování pracovníků (využití poznatků jiných psych. disciplín)

 

– psychologie dopravy – zabývá se chováním řidičů, správným umístěním dopravních značek atd.

 

– forenzní psychologie – zabývá se chováním lidí v situacích regulovaných právem – vyšetřování, soudní znalectví

 

– psychologie – reklamy, sportu, umění, obchodu, životního prostředí, vojenská, politická, ekonomická psychologie

 

 

2. Přehled psychologických směrů

 

Behaviorismus – za tvůrce považován americký psycholog J. B. Watson

– ztotožňuje duševno a vědomí s chováním

– analytická jednotka je reflex, později reakce

– navázal na pragmatismus (vychází z positivismu – zkoumá pouze jevy, ne příčiny)

– provádí experimenty se zvířaty, studuje zákonitosti chování (I. P. Pavlov)

– zjednodušení schéma zkoumání na „stimul – reakce“ (Watson) – všechny způsoby chování u člověka

musí být něčím podníceny a teprve potom přichází reakce

– na studium vnitřních jevů, jež nelze studovat, rezignuje (jsou příliš subjektivní)

– pozorovatelné jsou pouze reakce svalů, žádná duševní aktivita

– přeceňuje význam učení a výchovy, vůbec se nezabývá vnitřním prožíváním člověka

– kritizován neobehavioristy – snaží se pochopit i vnitřní prožívání člověka (B. Skinner, E. Tolman)

                                                                – role odměny a trestu ve schématu Sð R

Humanistická psychologie    – reakce na krizi behaviorismu

– vrací se k problému člověka – je víc než věc složená z reflexů

– nelze rezignovat na zkoumání do hloubky

– člověk je vědomý – centrem lidské zkušenosti je vědomí

– A. Maslow, C. Rogers, V. Frankl

Tvarová psychologie (gestaltismus) – vymezuje se vůči elementární psychologii, přístup k psychice člověka jako

– k celku, směřuje k tvarům, formám – M. Wertheimer, W. Köhler, Ch. Ehrenfels

Kognitivní psychologie – založena na výzkumu poznávacích procesů a paměti, chování chápáno jako vnější projev

vnitřního prožívání, je zdůrazňován význam myšlení v jednání člověka – G. A. Kelly

Transpersonální psychologie – zkoumání nadvědomí, zážitků prožitých pod vlivem meditace, drog, hypnózy,

ovlivnění okultismem, vychází z východního náboženství – S. Grof, T. Leary

Hlubinná psychologie (psychoanalýza) – poznávání nevědomých psychických procesů

– každé psychické dění lze vysvětlit předchozími událostmi

– systém nevědomí – základem pudová přání(nositelé energetického potenciálu)

– od určitého stupně usilujeme o jeho vybití (chceme vybít nelibost)

– nepodaří-li se nelibost zrušit, vzniká frustrace

– pudová přání jsou převážně sexuálního a agresivního původu

– systém předvědomí – vzájemné působení pudového přání a vnějšího podnětu

                                                                        – systém vědomí – napojen na předvědomí, přijímá informace zvenčí, zpracuje

konflikt pudu a podnětu, snaží se odsunout pud a vybít se na jiném podnětu

– 1920 – přepracováno na topický model

– systém nevědomí – ono (id) – vrozené, zděděné psychické vlastnosti, pudy se

derou ven a chtějí být okamžitě uspokojeny, nebere v potaz následky

– systém předvědomí – já (ego) – zprostředkovatel mezi id a superegem,

organizuje pudy v konfrontaci s vnějším světem

– superego – hodnotí aktivitu ega, sebekritika; pokud má cíle, jež není ego

schopno realizovat, opět vzniká frustrace

– teorie pudů – pud života (sebezáchovný a sexuální, zajišťuje vyhovění libidu)

– pud smrti (sebezničující, tendence se projevovat, omezován)

– obranné mechanismy nevědomí – nelibost vytlačíme do nevědomí, projekce

(odmítaná přání jsou podsouvána jiné osobě), identifikace (redukce napětí),

regrese (potlačení napětí chováním v nižších vývojových stádiích člověka),

sublimace (nahrazena intelektuálním chováním)

Analytická psychologie – C. Jung – rozvinuté vnímání x intuitivní typ

– myslící typ – cítění potlačeno x citový typ – diferenciované cítění

– rozlišuje 2 oblasti osobnosti – já (vědomí) – zahrnuje vnímání, myšlení, vzpomínání

    – oblast osobně nevědomá – zahrnuje především komplexy

– kolektivní podvědomí – každý z nás má v sobě zkušenost celé historie lidstva

Individuální psychologie – A. Adler – komplex méněcennosti, o potlačení se člověk celý život snaží sebeuplatněním

Neopsychoanalýza – Erich Fromm – jestliže je člověk izolován, dochází k frustraci; musí se společnosti podřizovat,

přičemž dochází k orientaci lidí určitým směrem:

    – neproduktivní orientace – velké cíle, jež jsme si stanovili, leží mimo nás

– křečkovská orientace (obklopuje se věcmi)

– vykořisťovatelská orientace (druzí vnímáni jen z hlediska využitelnost

– produktivní orientace    – snaha o maximální kreativnost

– tržní orientace (rozvíjí ekonomicky využitelné vlastnosti)

 

3. Učení

 

– získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu života

– výsledkem každá změna chování a prožívání trvalejšího charakteru

– znaky -záměrné x neúmyslné

– neprobíhá jen u člověka, je vlastní i zvířatům

– učení podmiňováním – vymyká se kontrole našeho vědomí – společné se zvířaty

– zákonitosti tohoto učení zformuloval I. P. Pavlov na základě experimentů se psy

– instinkty (nepodmíněné reflexy) umožňují přizpůsobit se stálým životním podmínkám x umíme

se přizpůsobit i změně těchto podmínek – na základě podmíněných reflexů

– podstatou schopnost organismu učit se reagovat na podmíněné podněty emocionálně (citem)

nebo vegetativně (fyziologickými reakcemi) – někdy se nazývá emocionálně vegetativní učení

– učení pokusem a omylem – představitelem E. L. Thorndike – vyšel z experimentů se zvířaty x sleduje zvířata aktivní

– pokus: zvíře dostane potravu pouze tehdy, když se mu podaří se k ní dostat přes nějakou

překážku – postupem času se zvíře naučí dostávat se k potravě rychleji, až zůstane pouze

správná reakce na podnět – potrava je odměnou (pozitivním posílením chování), které vedlo

k uspokojení potřeby – trest je při učení méně efektivní než pozitivní stimulace – odměna

– senzomotorické učení – probíhá jak u člověka, tak u zvířat

– díky němu zvládáme úkony náročné na vnímání a pohyb a jejich vzájemné propojení

– všechny druhy fyzické práce a sportu, úkony, které se učí malé děti – chodit, psát, kreslit

– u zvířat založeno na instinktivním základě – létání, šplhání, stavba hnízda

– u člověka se opírá o verbální instrukci, důležitá je kontrola a sebekontrola – využívání

poznatků z dosavadního učení k jeho zkvalitnění za pomoci zpětné vazby – udržuje motivaci

– na základě tohoto učení se formuje postřeh, obratnost, hbitost, pohotovost

– verbální učení – činnost specificky lidská – člověk se učí vnímat a ovládat slova, jejich význam a funkci, vnímat

verbální projev druhých lidí a porozumět mu, pomáhá začleňovat se do mezilidských vztahů

– pojmové učení   – úzce spjato s verbálním učením, základní složka vývoje myšlení

– založeno na operaci s pojmy , jejich vytváření a používání

– učení vhledem a řešením problémů – představitelem W. Köhler – pokusy se šimpanzi

– učení vhledem – „vhled do situace“ – myšlenkové propojení cíle a využití

dostupných prostředků k jeho dosažení – u některých zvířat se

projevuje v momentě, kdy není metoda pokusu a omylu efektivní

– učení řešením problémů   – navodíme v sobě vědomí otázky, kterou řešíme

– navodíme si uvědomění překážek, které stojí v cestě

vyřešení problému

– promýšlíme orientační body řešení, vytyčujeme

hypotézy, ze kterých budeme při řešení vycházet

– verifikujeme – zjišťujeme, která hypotéza je správná

– formulujeme závěry, předkládáme řešení

– rozvíjí poznávací procesy, vůli a tvůrčí schopnosti

– učení nápodobou                                – pozorování chování druhých a přizpůsobování se jim – přejímání zvyků, názorů, stylu života

– jedinec napodobující (imitátor) x ten, kdo je napodobován, vzor (model)

– významná role v dětství – sociální hry – napodobování idolů (rodiče, učitel, lékař, řemeslník)

– hovoříme o identifikaci – dítě se ztotožňuje s osobou, již představuje, napodobuje její chování

– sociální učení – proces socializace (zespolečenštění) – vyvoláno stykem s lidmi, hledáním vlastního sociálního

postavení, nastolováním řádu lidské pospolitosti

 

– průběh učení   – během učení se přibližujeme optimálnímu výkonu – snižování počtu chyb, zrychlování činnosti

– závisí na metodě učení, motivaci, vlastnostech a stavu jedince, souvisí s vnějšími podmínkami

 

výsledky učení    – vědomosti – soustavy představ a pojmů, které si člověk osvojuje – souvisí s vnímáním, myšlením

– dovednosti – dílčí psychické předpoklady pro vykonávání určité činnosti

– senzomotorické – psaní na stroji, hra na klavír, chůze, tanec, řízení auta

– intelektové -řešení složitých problémů, učení cizích jazyků, řešení matematických úloh

– sociální -napomáhají jedinci začlenit se do společnosti, k osvojování dochází i bezděčně

– návyky – psychické předpoklady pobízející v určité situaci k určitému chování – prospěšné x škodlivé

 

 

 

4. Psychologie osobnosti

 

patří mezi základní (teoretické) psychologické disciplíny

zabývá se jednotlivcem, zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti, zkoumá a podobnosti i odlišnosti mezi lidmi

 

Osobnost – souhrn, ucelenost, uspořádání psychických jevů, odlišnost, jedinečnost určitého člověka

jednotná definice osobnosti neexistuje, nicméně lze vymezit její charakteristické rysy

osobnost není hotova při narození, formuje se během individuálního života

je ovlivněna společenským působením (bez společenské činnosti a vztahů se nemůže utvořit a rozvíjet)

každý člověk je podle svých duševních vlastností jedinečným, neopakovatelným, z psych. hlediska osobností

všechny vlastnosti jsou u duševně zdravého člověka organicky spojeny a tvoří jednotu a celek

změna jedné (nebo několika vlastností) vyvolává změnu dalších vlastností, nebo i celé osobnosti

osobnost je relativně stálá, ale současně dynamická (každý člověk se během svého života mění)

 

strukturu osobnosti tvoří:

schopnosti – psychické vlastnosti, které umožňují člověku naučit se různým činnostem a vykonávat je

– vjemové (percepční) – např.schopnost přesně rozlišovat tvary, barvy, tóny

– psychomotorické – např.schopnost naučit se určité cvičební sestavy

– intelektuální – např.schopnost orientovat se v nových situacích, řešit problémy

– sociální – např.jednat s lidmi

schopnosti a dovednosti se projevují v různých činnostech, vzájemně se doplňují, jedna pomáhá rozvíjet druhou

rysy osobnosti – odpovídají hovorovému označení povahové vlastnosti – např.vytrvalost, upřímnost…

rys osobnosti je psychická vlastnost, která se projevuje určitým způsobem jednání, chování, prožívání

pro každého člověka jsou příznačné a dokonce i relativně stálé

 

v základní charakteristice se setkáváme s těmito rysy:

extroverze (otevřenost, družnost) X introverze (uzavřenost)

dominance (skol vést) X submise (sklon být veden)

stabilita (vyrovnanost) X labilita (nevyrovnanost)

rozhodnost X nerozhodnost

sebeovládání X nedostatek sebeovládání

 

některé z uvedených rysů osobnosti mají v sobě více biologického, tj.daného vrozenými charakteristikami (např.introverze X extroverze), jiné ovlivňuje spíše výchova a učení (např. sebeovládání, rozhodnost)

potom můžeme rozlišit 2 základní skupiny rysů osobnosti:

temperament – souhrnný pojem pro dynamické vlastnosti osobnosti, soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování v chování a prožívání člověka

vrozené vlastnosti se v průběhu života vlivem výchovy,sebevýchovy i působením společenských podmínek mění ve svých projevech a reakcích, tlumí je nebo naopak zvýrazňují

pokusy o vytvoření určitých typů temperamentu byly už ve středověku – nejstarší teorii vypracoval řecký lékař Hippokrates (5.stol.př.Kr.) a potom ji upravil lékař Galénos (2.stol.př.Kr.)

podle této teorie existují v těle 4 tekutiny: krev (sanguis), žluč (cholé), černá žluč (melan-cholé) a sliz (phlegna)

podle toho, která tekutina v těle převládá, vznikají 4 základní typy temperamentu:

sangvinik – nestálý, živý, značně pohyblivý, snadno se u něj střídají city

cholerik – je výbušný, dráždivý až vzteklý, vznikají u něho náhlé,silné, citové reakce, těžko se umí ovládat

flegmatik – pomalý, klidný, slabé, pomalu vznikající citové reakce, city jsou navenek málo výrazné, ale stálé

melancholik – je sklíčený, těžko prožívá i menší nesnáze, city vznikají pomalu, ale bývají trvalé

kromě již zmíněné typologie byly na základě hledisek vytvořeny i typologie jiné – např. značně rozšířená je typologie od švýcarského psychologa Carla Gustava Junga

introvert-člověk zaměřený do svého nitra, na své vlastní problémy a duševní stavy,vůči okolí je spíše uzavřený, nedůvěřivý, plachý a nejistý, málo průbojný,  je schopen hlubokých citů, těžko se přizpůsobuje

extrovert-zaměřen spíše na vnější svět, společenský, otevřený, aktivní, snadno se přizpůsobuje novým podmínkám

Kretschmer (20.léta 20.stol.) – tělesná stavba určuje vlastnosti duševní – tyto typy se vyskytují u lidí na celém světě, přičemž u mužů jsou výraznější než u žen

Osterik – vytáhlý, hubený, bledý, nemá sklon k tloustnutí, má malou hlavu a větší nos (profil se podobá ptačímu)

Pyknik – střední postava, velká, dopředu vystouplá brada, velké břicho, sklon k ukládání tuku, sklon k pleši

Atletik – vysoká postava, dlouhý krk, vystouplá brada, silné kosti, úzká pánev, končetiny štíhlé, tělo svalnaté

Dysplastik – odchylka, kterou nelze zařadit do žádného z uvedených typů, ale nápadný některými znaky – patří sem lidé příliš vysocí(muži nad  180cm a ženy nad 170cm, dále obři nad 200cm, ale i různé druhy trpaslictví)

v praxi se ukázalo, že neexistují přesně vyhrazené typy, někteří se více či méně některému typu blíží

 

charakter – soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a zejména morálních požadavků

těsně spjat s temperamentem, formuje se převážně působením výchovy a dalších společenských vlivů (není vrozený ani dědičný, mění se v praxi a získáváním životních zkušeností)

kladné vlastnosti osobnosti: např. ochota pomáhat druhým, být druhým oporou, spolupracovat, projevovat ostatním důvěru, vztah k práci jako vytrvalost, rozhodnost, odpovědnost

tvoří jej souhrn kladných a záporných vlastností osobnosti, přičemž důležité je už samotné sebepojetí, sebehodnocení člověka (tj.vše, co člověk dělá, závisí do značné míry na tom jaký má vztah sám k sobě)

u dospělého člověka se charakter utváří hlavně sebevýchovou

 

vývoj osobnosti – psychickým vývojem jedince se zabývá tzv. ontogenetická psychologie

prenatální období

– vymezeno početím, pokračuje vývojem plodu v matčině těle, končí narozením

– plod je aktivní – např. reaguje na změnu polohy matky tím, že vyhledává svou vlastní pohodlnou polohu

novorozenecké období

– zahrnuje 1. měsíc po narození, důležitý je zde hlavně kontakt s matkou

kojenecké období

– trvá do konce 1.roku života

– charakteristický je neuvěřitelně rychlý rozvoj dítěte – jak po stránce senzomotorické, tak i emocionální, formují se první trvalejší sociální vztahy (s matkou a nejbližšími)

batolecí období

– 2.-3.rok dítěte

– rozvíjí se jemná motorika + základní formy lidské komunikace,

– důležitá je nápodoba, postupné odpoutávání se od matky, vrstevnické vztahy

předškolní věk

– končí vstupem do školy, dítě používá řeč k regulaci svého chování, umí kreslit,

– převažuje názorné myšlení, formuje se svědomí

mladší školní věk

– od vstupu do školy-11 až 12 let

– objevují se 1.známky pohlavního dospívání, postupuje rozvoj myšlení i sociálních vztahů

– začíná se rozvíjet sebepojetí a sebehodnocení

období pubescence (puberta)

– trvá asi do 15 let

– období plné biologických, psychických i sociálních změn

období adolescence

– končí zhruba mezi 20 až 22 rokem

– charakteristické postupným osamostatňováním jedince od jeho původní rodiny, rozvojem sexuality

– významná je volba povolání a profesní příprava

časná a střední dospělost

– doba od 20-25 let do 40-45 let

– období zralosti, plná realizace pracovní činnosti, důležitou náplní bývá manželství a rodičovství

pozdní dospělost

– období od 40-45 let do 65 let

– změna rodinných vztahů (role prarodiče) + vrcholný profesní vývoj

stáří (senium)

– mění se sociální zařazení člověka

– částečně dochází ke změně projevů osobnostních rysů

motivace

každé chování a jednání lidí je něčím motivováno

souhrn činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, nebo naopak utlumuje a brzdí

motivy – pohnutky k jednání člověka – mají cíl, směr, intenzitu, trvalost

potřeby – patří mezi nejsilnější motivy lidského jednání

– fyziologické- potrava,spánek, pohyb

– psychické- potřeba jistoty, bezpečí, vzájemného porozumění, uznání atd.

– kulturní- potřeba sebevzdělání, četby atd.

zájmy – získané motivy, projevuje se v nich vztah jedince k určitému druhu činnosti (sportovní, technické, umělecké)

postoje – specifické získané dispozice

– dávají impuls k určitému chování, jednání na základě poznání jevu, k němuž se vztahují a jeho citového

hodnocení (kladný nebo naopak záporný postoj k vyučovanému předmětu, oboru, sportovnímu klubu atd.)

hodnotové orientace – jako soubor hodnot vyjadřují to, čemu před čím dáváme přednost

5. Třídění psychických jevů

 

psychické procesy – poznávací – vnímání – zachycujeme jím to, co v danou chvíli působí na naše smysly

– zrakové, čichové, sluchové, chuťové, hmatové, pohybové

– výsledkem – počitek – obraz jednotlivého znaku vnímaného předmětu

– nejjednodušší element poznávání

– vjem – obraz vnímaného předmětu jako celku

– představování – odraz předmětu nebo jevu, který jsme vnímali někdy v minulosti

– paměťové – obraz předmětu v podobě, v jaké byl dříve vnímán

– fantazijní – obraz předmětu, jak jsme ho nikdy dříve nevnímali

– snění – vytváření představ o budoucnosti

– rekonstruující fantazie – při čtení knihy

– tvůrčí fantazie – umělci, vynálezci, konstruktéři

– myšlení – v úzkém vztahu k vnímání a paměti

– pomáhá chápat zákonité souvislosti, podstatou je vykonávání určitých   myšlenkových postupů – analýza, syntéza, srovnávání, abstrakce, indukce, konkretizace, dedukce

– slouží k řešení problémů, hledá cestu, jak jej vyřešit

– předmětné – zobecňuje obrazy vznikající při vnímání a představování

– vyskytuje se i u některých druhů zvířat

– obejde se bez řeči

– abstraktní – řeč je nepostradatelnou součástí

– specificky lidské, rozvíjí se v podmínkách lidské společnosti

– pojem – základní výsledek myšlení

– zobrazení obecných a podstatných znaků určité skupiny jevů

– je slovně vymezen, nemá názorný charakter

– řešení problémů – na základě zkušeností – provádíme automaticky, podle

toho, co jsme se naučili – oblékání, psaní

– algoritmické řešení – úkol, který jsme dosud neřešili, ale pro řešení můžeme použít známý postup

– tvůrčí řešení – vyžaduje ho každý problém, který nelze řešit na základě dosavadních zkušeností x lze použít i místo algoritmického řešení

má několik fází – existence problému, který chceme řešit

– přípravná fáze – seznamujeme se s problémem, hledáme prostředky jeho řešení, přicházejí na mysl východiska

– inkubační fáze – problém je mimo naše vědomí, vědomě na něm nepracujeme, nevěnujeme mu pozornost

– nápad řešení – náhlý silný prožitek, kdy problém pochopíme v jeho celistvosti

– ověření – navržené řešení propracováno, vyzkoušeno, testováno – pokud řešení obstojí, problém je vyřešen

– řeč – slouží k dorozumívání, základní podmínka zachování společnosti

– specificky lidská záležitost

– základní formou mluvená řeč, psanou formu si člověk osvojuje později

– mluvenou řeč doprovází mimoslovní sdělování, které může sdělení upřesnit

– paměť – soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují osvojení, zapamatování,

uchování a vybavení si zkušeností – proces odrazu minulé zkušenosti v našem vědomí

– souvisí se všemi psychickými procesy

– zraková, sluchová, čichová, pohybová – souhrnně názorná paměť

– slovně-logická – týká se toho, co je vyjádřeno slovy

– krátkodobá (jen po několik sekund) x dlouhodobá

– bezděčná (snadno si zapamatujeme něco, co nás výrazně upoutá) x záměrná

– fáze paměti – zapamatování – uložení si něčeho do vědomí (záměrné či neúmyslné)

– uchování v paměti – ne vše, člověk zapomíná, nutnost opakování

– vybavování si – znovu si uvědomujeme zapamatované zážitků – vybavený

zážitek není nikdy přímou kopií zážitku původního

– znovupoznání – pokud si nemůžeme něco vybavit, hledáme zdroj poznatků, např. začneme číst knih a uvědomíme si, že jsme ji vlastně už četli

 

– individuální rozdíly v paměti – rychlost, přesnost, vybavování si, trvalost uchování

– podmínky zapamatování – rozsah textu, názorné prostředky (zvýraznění), uspořádání

– motivační – city – hodnotí objekty našeho poznávání, naší činnost, její průběh a produkty

– základními vlastnostmi jsou libost a nelibost

– znaky – subjektivnost – jsou u každého člověka jiné

– spontánnost – jsou nezávislé na vůli

– předmětnost – vždy spojeny s osobou předmětem nebo myšlenkou

– polarita – protikladné dvojice, přechází z jednoho extrému do druhého

– ovlivňují průběh psychických procesů (vnímání, představy, myšlenky)

– mohou se přenést z jednoho člověka na druhého

– nižší – souvisejí s uspokojováním biologických potřeb

– vyšší  – morální – přátelství, láska, vlastenectví, pocit odpovědnosti

– estetické – provázení prožívání něčeho krásného, podstatnou úlohu mají vlastnosti vnějšího vzhledu – při vnímání uměleckých děl, zařízení bytu

– intelektuální – vznikají při získávání nových poznatků

– nálady – mají delší trvání, působí na ně události i lidé okolo spolu s vnitřními

podněty, ovlivňovány sociálními vztahy, nejsou tak silné jako afekty

– afekty – krátkodobé x silné, probíhají bouřlivě, provázeny vnějšími projevy

– vášně – silné, pevné a hluboké, často ovládají myšlení a činnost člověka

– hodnotné (vášeň pro práci, umění) x zhoubné (alkohol, hazard)

– vůle – záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vytčeného cíle

– přípravná fáze – předběžné vytyčení cíle, velká aktivita jedince

– rozhodovací fáze – vybírání konkrétního cíle a způsobu jednání – rozhodujeme, zda je cíl reálný a kterými prostředky jej můžeme dosáhnout

– provedení – realizace rozhodnutí, dosažení spjato s překonáváním překážek

– po dosažení se dostavuje radost, uspokojení x negativní pocity

– dlouhodobý proces, důležitou roli hraje výchova a sebevýchova

– uplatňují se vlastnosti, které si člověk vytváří jako osobnost – ráznost, rozhodnost, činorodost, vytrvalost, soustředěnost, sebekázeň, určenost

 

psychické stavy   – ovlivňují průběh psychických procesů, jejich přesnost a úroveň

– dočasné – přechodná nálada, nerozhodnost, únava, ospalost

– stálé – trvalá nálada, citové vztahy

– pozornost – zajišťuje soustředěnost jedince po určitou dobu na určitý jev nebo činnost

– předmětem mohou být jevy vnějšího světa i naše vlastní duševní jevy

– působí na ni zdravotní stav, citové procesy, potřeby a zájmy

– úmyslná (spojena s vynaložením určitého volního úsilí) x bezděčná

– podmíněna stavem bdělosti organismu, zvyšuje se upozorněním či očekáváním

– rutinní činnosti nevyžadují mnoho pozornosti

– schopnost déletrvající pozornosti roste od dětství k dospělosti

– roztržitost – neschopnost se soustředit na to, co je v dané chvíli důležité

 

psychické vlastnosti – dlouhodobé a stálé znaky osobnosti – temperament, charakter, rysy osobnosti, schopnosti

 

6. Psychohygiena

 

duševní zdraví člověka souvisí s fungováním a souhrou mnoha aspektů předchozího vývoje jedince, jeho současného stavu i očekávání budoucí cesty životem

určitou roli hrají podmínky působící přímo z makroprostředí (ekonomické, politické, kulturní), dále faktory tělesné (somatické), stejně jako rodinné (emoční vztah rodičů k dětem, emoční atmosféra rodiny) a vrstevnické či školní + také mechanismy regulační (výchova) a autoregulační (sebevýchova)

charakteristika psychicky zdravého jedince

– dovede dobře poznávat skutečnost, odlišit domněnky od reality, podstatné od druhořadého, kladně hodnotit sebe i druhé, emočně prožívat okamžiky i stavy, dovede být i sám se sebou, projevuje přátelský vztah k lidem, dovede jim pomáhat, je tolerantní a snášenlivý, samostatný, nezávislý na vnějších vlivech, má stanovené životní cíle

– odchylky od duševního zdraví jsou u lidí poměrně běžné, záleží na jejich druhu a intenzitě

jednotlivé odchylky od běžných psychických projevů (např. deprese, úzkost, vyčerpanost, poruchy trávení na psychogenním základě) se mohou vyskytnout na přechodnou dobu i u člověka psychicky zdravého, zvláště pak v kritických nebo náročných obdobích jeho života

– každý člověk se ve svém životě dostává do situace, kterou nedokáže po nějakou dobu zvládnout, reaguje na ni nepřiměřeně, a přesto ho nepovažujeme za člověka duševně nemocného

– duševní porucha vyjadřuje změnu některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a znesnadňuje interakci člověka s jeho sociálním okolím

Psychické poruchy a choroby – 3 kategorie:

1) neurózy – mírné, slabé poruchy, nevyžadují hospitalizaci a obvykle neznemožňují pacientovi normální život

2) psychózy – těžké duševní poruchy, vyžadují (alespoň na čas) hospitalizaci v psychiatrické léčebně, protože postižený se o sebe nemůže účinné starat + může být nebezpečný sobě i okolí

3) psychopatie – přetrvávají po celý život, podstatně se nemění, jsou prakticky neléčitelné

 

neurózy:

1. a) neurastenie – nervová slabost, potíže připomínají některé normální stavy, kterými člověk občas prochází –

podrážděnost, nevrlost, lítostivost, únava, porucha usínání x u neurastenie jsou všechny potíže

vystupňovány, takže ztěžují práci a kazí radost ze života

1. b) úzkostná neuróza – velmi silná úzkost bez zjistitelné či pochopitelné příčiny – pacienti si někdy vytvářejí fiktivní

důvod – např. strach z osamění, z budoucnosti, z ohrožení nemocí atd.

1. c) fobická neuróza – úzce souvisí s úzkostnou neurózou x strach a úzkost vázány na určitou věc nebo situaci, která u

normálního člověk žádnou úzkostnou reakci nevyvolává – např. strach z výšky, zlodějů, tmy, zvířat –

síla prožitku a chování je neadekvátní, nadměrně přehnané

1. d) obsedantní čili nutkavá neuróza – obsessio (posedlost) – důležitý je moment nutkání k nějakému činu (někdy

bezvýznamnému a směšnému, jindy agresivnímu, ale vždy nesmyslnému)

– pacient si vše uvědomuje, je schopen se ovládnout, ale za cenu intenzivní úzkosti

– nutkavé činy mají často podobu „rituálů“ – postižený má pocit, že kdyby je neprovedl, něco by se stalo jemu nebo členům rodiny, někdy je porušena schopnost dokončit úspěšně provedený úkol – nemocní se donekonečna myjí, kontrolují běžné úkony – zda zamkli, vypnuli plyn…

1. e) hysterické neuróza – zvýšená emotivita, dispozice k hysterickým reakcím – někteří lidé k ní mají přirozený sklon +

obvykle tito jedinci mívají i určité abnormální povahové rysy- např. sklon k dramatickému

předvádění, vymýšlení, podvádění, pomlouvání, k demonstrativním citovým reakcím x city jsou

povrchní – hovoří se o hysterické osobnosti – schopností hysteriků je vytvářet tělesné příznaky –

ochrnutí, oslepnutí, ztráta hlasu, necitlivost na bolest…

 

psychózy:

– hluboké neuropsychické poruchy, které vážně narušují osobnost

– mohou být onemocněním přechodným nebo cyklicky se vracejícím či postupně se prohlubujícím

1. a) organické psychózy – je u nich zjištěna porucha mozku
2. b) toxické psychózy – vznikají vlivem otravy nějakým zjistitelným jedem, včetně návykových drog (i alkohol)
3. c) psychogenní psychózy – zřejmá a zjistitelná „duševní“ příčina
4. d) endogenní psychóza – jejich příčiny nejsou dostatečně známy

 

Schizofrenie – myšlení se projevuje jako nesouvislé, nelogické, roztěkané, dochází k myšlenkové blokádě, věty

zůstávají nedokončené, což nemocný interpretuje tak, že obviňuje jiné lidi, že ho zbavují myšlenek

– pojmy v řeči ztrácejí svůj význam nebo jsou používány v přeneseném významu – dvě myšlenky spolu

nesouvisející jsou shrnuty do jednoho pojmu, čímž dochází ke vzniku neologismů

– u mnohých schizofreniků působí řeč často nabubřele a nepřirozeně

– nemocní mívají pocit, že je někdo neustále pozoruje – pocit ohrožení prostředím

– vlastní osoba je prožívána jako cizí – jako cizí je vnímána ruka, obličej je pociťován jako strnulá maska

– citové prožívání – nestabilita nálady, u velké části schizofreniků je v popředí strach, který může vyvolat bludné zážitky – např. halucinace, stihomam

– vůči svému okolí je schizofrenik bez zájmu x jde o obranné chování, únik do vlastního nitra – často jde tak daleko, že vůbec nemluví a neprojevuje se žádnými gesty jako reakcí na prostředí (předstírání smrti) x někdy se naopak schizofrenik projevuje nadnesenou, rozpustilou, uvolněnou náladou

 

Deprese – nejdůležitější jsou symptomy beznaděje a lhostejnosti – pocit prázdnosti vyvolává představu zkamenělosti –

pocity jako smutek nejsou možné (např. ani při rodinném neštěstí neprojevují žádné pocity smutku)

– nedochází k žádné iniciativě, žádnému rozmachu, každá činnost se stává utrpením

– reakce – hektické pohyby a nesmyslné těkání nebo nekonečné nářky – plačtivá deprese

– intelektuální funkce i vědomí jsou neporušeny x myšlení je neproduktivní, na 1. místě vina, pocit bezcennosti, strach z onemocnění a selhání

– celkový tělesný stav se projevuje únavou, nespavostí, tlakem na hrudi, stažené hrdlo, nechutenství, zácpa

 

Mánie    – povznesená nálada, prchavost myšlenek – jde o nadbytek afektů, stupňování nutkání k pohybu

– nepřerušovaná snaživost, neúnavná aktivita, zvýšené sebevědomí x povznesená nálada sahá od veselosti až po hlučnou rozpustilost, může však končit i v podrážděnosti a agresivitě

– chování velmi nestabilní, ztrácí se odstup vůči ostatním, dochází k vměšování, obtěžování, ztrátě zábran

– nemocný je posedlý nutkáním na všechno reagovat – často nekritické sebepřeceňování s vědomím, že všechno dokáže a všechno ví, pocity viny maniakovi chybí

– maniak stojí vždy nad věcmi, nebere na vědomí ani tělesné potřeby, cítí se zdravý a výkonný – může dojít i

k smrtelnému stavu vyčerpanosti, často se přehlédnou i vážné nemoci

– dochází k těžkým poruchám spánku x je to chápáno jako znak výkonnosti a nadřazenosti nad jinými

 

psychopatie:

– dlouhodobá odchylka od běžných projevů osobnosti- tj. nápadné, podivínské, nepřizpůsobivé chování

– explozivní – po nepatrném podnětu následuje výbuch hněvu a násilí

– astenická – přecitlivělost, ostýchavost, krajní neobratnost ve vztahu k lidem

 

k duševním poruchám se někdy řadí také oligofrenie – slabomyslnost- označení pro nerozvinutost poznávacích schopností a procesů

 

Jak předcházet únavě?

1) střídání činností

2) zařazování přestávek

3) plánování činností, pravidelnost

4) relaxační techniky– hluboký, zdravý, dlouhý spánek, jóga, uvolnění obličejových svalů, „blesková relaxace“= maximální povolení všech svalů těla

tréma se zvyšuje při únavě, nevyspaní, přepracovanosti, nadměrným přeceňováním významu události, je-li člověk v úplně nové situaci, novém prostředí, mezi novými lidmi

 

7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu

 

– z lat. societas = společnost + řec. logos = věda

– věda o lidské společnosti a o sociálních jevech – snaží se odhalit zákonitosti, jimiž se společnost řídí

– impulsem rozpad tradiční feudální stavovské společnosti a přechod k kapitalistickému tržnímu systému

– zakladatelem francouzský pozitivistický filozof August Comte (1839) – dal jí název a stanovil její základní úkoly

– předmětem sociologie není člověk jako individuum (jako v psychologii), ale člověk v různých sociálních skupinách

–  úzký vztah k ostatním společenským vědám, nejvíce se překrývá se sociální psychologií

– spjata s filozofií (vydělila se z ní), souvisí s historií, ekonomií, politologií, vztah k exaktním vědám (logika, statistika)

 

Struktura sociologie – obecná sociologie – poskytuje obecný, teoretický základ, vysvětlení základních pojmů, stanoví

předmět zkoumání, předkládá metody zkoumání, zkoumá sociální procesy, sociální vazby, společenské pospolitosti

– aplikovaná sociologie – sociologie národů, etnik, mládeže, měst, venkova, rodin, médií, politiky

 

Vývoj sociologie – protosociologie – antika – po rozpadu rodového zřízení ve starověkém Řecku se společnost začala

více organizovat. Platón uznával aristokracii (vláda filozofa nebo filozofů). Aristoteles uznával demokracii s výhradou nebránit lidem zbohatnout.

– novověk – T. Hobbes – přirozeném stavu společnosti všichni lidé prosazují své

egoistické zájmy, stát má za funkci tuto společnost organizovat do smysluplného fungování. Morálka není člověku vrozená a vytváří se až organizováním společnosti.

– J. Locke – ve společnosti vládne tzv. přirozená harmonie, stát má za

funkci jí pouze udržovat a chránit.

– J. J. Rousseau – společenská smlouva – jednotlivci se nezbavují svých

práv, ale podřizují se zákonu, který sami vytvořili, lidé tedy delegují svá práva na reprezentanty, rozvíjí se svoboda a rovnost a vytváří se lidský svět, který je nad světem přírody – společnost je tedy lidské dílo.

– klasické období – (40. léta 19. stol. – 20. léta 20. stol.) – velké teoretické systémy, vznik celé řady

teorií – vysvětlení společenského života přímo z přírodních podmínek, z rasové

předurčenosti jednotlivých společností, z psychických dispozic jedinců nebo celků

inspirované darwinismem, rozvojem fyziky, chemie a psychologie

– Karel Marx – analýza raného kapitalismu, teorie tříd a třídního boje

1844 Ekonomicko-filozofické rukopisy – analýza odcizení dělníka svému vlastnímu výrobku, Kapitál – ekonomická determinace společnosti, rozlišuje tzv. základnu – ekonomický provoz společnosti, a nadstavbu – např. právo, politika, kultura, školství

– Emile Durkheim – vysvětlení sociálních jevů bez pomoci psychologických či biologických činitelů, teorie dělby práce, zabýval se i sebevraždou – chápána jako oslabená účast člověka na životě skupiny, jako oslabený vztah ke skupinovým normám, rozlišuje 3 druhy sebevražd – egoistická (vydírání sebevraždou)
                                                                  – patologická (zlomená psychika člověka)
– altroistická (oběť pro někoho)

– Herbert Spencer – nejen příroda, ale i sociální jevy podléhají zákonům evoluce

společnost chápal jako organismus, který se vyvíjí stejnosměrným, pravidelně vzrůstajícím pohybem od jednoduchých forem k složitým

– Georg Simmel – role peněz a módy v lidském životě, městský způsob života

– Vilfredo Pareto – definoval sociologii jako vědu o lidském jednání – převládá prý nelogické jednání, rozebírá zpětnou racionalizaci čili dodatečné zdůvodnění nelogického jednání, autor teorie elit – skupin ovládajících společnost částečně silou, částečně přesvědčováním a manipulací, typy elit – politická (vláda), průmyslová

– vojenská, obchodní, duchovní

„koloběh elit“ – jádro politického dění, dějiny jsou hřbitovem kdysi úspěšných elit

Paretovy myšlenky byly později zneužity Mussoliniho fašistickou ideologií

Max Weber – zkoumal otázky racionality a byrokracie, položil základy moderního sociologického uvažování o politice, vznik kapitalismu z principů protestantské etiky, rozlišoval 3 druhy panství – charismatické

          – tradiční (absolutní vládce)

– byrokracie – účelově racionální organizace společnosti prostřednictvím úřadů, podle Webera nejvyspělejší řízení společnosti – ideální typ řízení
znaky – přesné rozdělení kompetencí úředníků
– hierarchie (stupňovitost, vyšší, nižší úředník)
– oddělení soukromé sféry od úřední
– odborné vzdělání, věcnost a neosobnost výkonu
– disciplína a kontrola

pro Evropu je příznačný proces racionality projevující se v nejrůznějších oblastech života, Weber tento proces staví do kontrastu s mimoevropskými společnostmi
teorie sociální stratifikace – rozlišoval – třídy (ekonomické kritérium)
– strany (určeny politicky)
– stavy (způsob života, prestiž, ctnost)

– 1. polovina 20. stol. – intenzivní rozvoj sociologie – v USA poprvé realizovány empirické výzkumy

sociologie se přesouvá z vědeckých institucí „ na ulici“, zkoumá konkrétní problémy, nejprve sociálně patologické jevy – prostituce, alkoholismus, nezaměstnanost, později i běžné jevy – socializační proces, prostorové rozmístění obyvatel ve městě, utváření rasových vztahů a předsudků

sociologie tak přecházela od makro-strukturálních problémů (společnost jako celek a velké skupiny)

k mikro-strukturálních (vzájemné vztahy a interakce mezi lidmi v malých skupinách)

mění se i funkce sociologie – z akademické, teoretické disciplíny se v obor prakticky použitelný

sociologové – stávají se experty, poradci, sociálními pracovníky

– změna výzkumných metod – vzniká např. řízený rozhovor, pozorování, sociometrické testy

– rozvoj techniky výzkumu veřejného mínění, masových médií apod.

realizovány 1. velké empirické výzkumy všech oblastí společenského života

– Frankfurtská škola – vznik 1931 – Max Horkheimer se ujal vedení ústavu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, současně začíná vycházet časopis pro sociální výzkum

– zaměření – význam veřejného mínění
– podnikové sociologie
– sociologie výchovy
– Max Horkheimer – Dialektika osvícenství
– T. W. Adorno – sociolog hudby, Negativní dialektika
– H. Marcuse – Jednorozměrný člověk
– E. Fromm – Mít či být (kritika konzumní společnosti, z konzumnosti

vyplývají špatné mezilidské vztahy a hrozí ekologická katastrofa, v moderních společnostech převažuje orientace na majetek, zisk, sláva, sexuální požitky, moc, za což člověk platí úpadkem morálky, úzkostí, stresem – nemůže být nikdy šťastný, je třeba radikální charakterové změny, stát se člověkem, který se řídí svědomím a zodpovědností k sobě i ostatním

– přelom 60. a 70. let – v moderní sociologii dochází k podstatné přeměně, pokusy budovat sociologii nikoli systémově (od celku přecházet k jedinci), ale naopak od konkrétních lidí a jejich vztahů přecházet k větším sociálním celkům – ústřední téma – jak konkrétní lidé vnímají sociální svět

ve středu pozornosti každodennost, všední život obyčejného člověka

vzniká vnitřně velmi různorodá interpretativní sociologie – existuje vedle standardní empirické sociologie i vedle teoretických pokusů

– D. Riesman – Osamělý dav – rozlišuje vnější orientaci člověka – řídí se vnějšími hodnotami a normami, víc podléhá vnějším požadavkům x vnitřně řízený člověk – řídí se svými vlastními hodnotami a normami, je stabilnější a spolehlivější
– Wright Mills – Mocenská elita (teorie, že v poválečné Americe vládne přes prezidentský systém politicko-vojenský průmyslový komplex elit)
– Sociologická imaginace – zabývá se kritikou Parsonsovi teorie stratifikace (příliš abstraktní a nezabývá se všemi starostmi lidí), hledá místo člověka v dějinách (civilizace má některé negativní aspekty, protože přeorganizovaná společnost umenšuje lidskou svobodu)

– Karl Raimond Popper – představitel konservatismu, ukazuje tradiční a osvědčené hodnoty, kterými by se společnosti měli řídit, proti marxistické revoluci

– současnou sociologii lze chápat jako vědu , v níž vedle sebe existují ve vztahu vzájemného působení i soutěže odlišné pohledy na sociální svět

zabývá se především – vztahem jednotlivce ke společnosti
– politickými režimy
– kulturou a ekologií
– Čeští sociologové – Jan Keller – zakladatel sociologického nakladatelství Slon, Úvod do sociologie
– Miloslav Petrusek – děkan fakulty sociálních věd v Praze
 

člověk jako sociální bytost – základním problémem pojetí člověka je chápání váhy a významu člověka jako živočicha

a jako společenské bytosti – chápání proporcí biologické a sociální podstaty člověka

– 18. stol. – pokus vysvětlit člověka modelem individuálního pastevce či lovce → chyba

– náš prapředek zcela náležel k přírodě a nijak se z ní nevyděloval, nemohl začít dějiny

lidského rodu jako izolovaný jednotlivec, byl vybaven určitými přírodními vlastnostmi,

které tvořily základ jeho budoucího výboje jako bytosti společenské, dějinné a kulturní

společenská podstata člověka         – jedinec se rodí jako organismus s určitými vlohami, nadáním a zděděnými vlastnostmi,

ale rozvíjet a zdokonalovat je může jedině ve společnosti a prostřednictvím společnosti

– lidská podstata není dána automaticky, „člověkem“ se musíme stát až ve společnosti

– tento proces se nazývá zespolečenštění, socializace člověka – dochází k ní hrou, učením a vzděláváním, napodobováním a přejímáním sociálních rolí

– mimo společnost nemůže vzniknout lidská bytost ani jako individuum, ani jako účastník kulturního, dějinného a společenského stupně rozvoje lidí

– S. Freud chápe člověka jako biologickou, pudovou bytost – v člověku je hlavní sexuální energie, kterou společenské zařazení člověka omezuje – důsledkem konflikt mezi přirozeností člověka a jeho sociálním vývojem

výchozí momenty lidské existence    – práce – opakovaná existenční činnost, má své důsledky, které podmiňují

společenský, historický a kulturní vývoj člověka – v práci člověk vytváří výrobní

nástroje a nové potřeby, které už překračují hranice základních, biologických potřeb

– jazyk a lidské vědomí – v procesu pracovní praktické činnosti vznikl jazyk jako nástroj dorozumívání lidí a nakonec i lidské vědomí – lidé vždy znali to, co dělali

– náboženství – s rozvojem lidského vědomí vzniká i víra, náboženství – člověk hledá odpověď na otázku, proč žije, pozemský život je konečný atd. – v náboženství nachází odpověď na problémy, které překračují jeho bezprostřední zkušenost

sociální pozice a role – obecně člověk žije ve společnosti jako bytost zaujímající v ní určitou konkrétní sociální pozici

– používá se i pojem status člověka – místo člověka ve společenském žebříčku

– sociální pozice vyjadřuje místo, které jednotlivec objektivně zaujímá ve společnosti

– jedinci, kteří zaujímají určité sociální pozice, v nich zároveň vstupují do kontaktů s druhými, vzájemně na sebe působí, navazují vzájemné vztahy

– chování se řídí určitými normami, je vzájemně očekáváno, nabývá relativně ustálené podoby

– ustálená a očekávaná chování se nazývají rolemi – společenská role je způsob jednání, který je ostatními členy společenské skupiny za jisté sociální situace očekáván

– chování člověka pak ukazuje, jak požadavky určité role plní

– dělení společenských rolí – skupinové – vedoucí zájmového kroužku, skautského oddílu…

– individuální – syn,dcera, otec, matka…

– krátkodobé (student) x trvalé (rodič, sourozenec)

– z množství rolí, které člověk ve společnosti hraje, vyplývá i možnost konfliktu mezi nimi – konflikt role ženy-matky a její profesionální role v zaměstnání

– role nejsou absolutně závazné – člověk může hrát roli s různým stupněm ztotožnění x může roli třeba i odmítnout, pak lze očekávat trest

– role jsou společensky vytvářeny a kontrolovány – většina lidí hraje role ve společnosti automaticky, samozřejmě, protože role jsou také společensky schvalovány a odměňovány

– pojem role v sociologii   – práce amerického antropologa R.Lintona (1893- 1953)

– významný zdroj koncepce role – americký filosof G.H.Mead

který teorii přejímání a hraní rolí učinil součástí své teorie

zespolečenštění člověka a vzniku sociálního „já“

– k rozšíření teorie role v sociologii přispěl i T.Parsons

                                      – od 30. let 20.stol. se v sociologii prosazuje pojetí člověka jako bytosti, která ve společnosti hraje

množství sociálních rolí (v souvislosti s množstvím sociálních pozic v konkrétní společnosti)

– role je chápána jako souhrn očekávaného, závazného chování od nositele dané sociální pozice

– socializace   – proces začleňování jedince do společnosti – celoživotní, nekončí s dosažením dospělosti

– dochází k ní od dětství – hrou, učením a napodobováním, přejímáním společenských rolí

– probíhá postupně v rodině, ve škole, vrstevnických skupinách, v zaměstnání, působením umění, médií…

– někdy má podobu záměrného působení – např. dítě učíme pozdravit

– dochází k ní i nezáměrně, živelně – působení filmů, reklam, knih, ale také vzorů dospělých

– sociální útvary – do společnosti, v níž žijeme, jsme zařazeni prostřednictvím sociálních útvarů, seskupení a skupin

– jejich členy se stáváme už při svém narození bez vlastní volby – později i z vlastního rozhodnutí

– obyvatelstvo – určité množství lidí žijících v určitém státě, městě, vesnici

– masa – velké množství lidí, kteří se spojují k určité aktivitě na základě zájmů

– agregát – dočasný shluk lidí, kteří k sobě nemají žádné předcházející vazby – lidé čekající na zastávce

– podobné rysy může mít i publikum, obecenstvo či posluchačstvo

– dav – seskupení většího množství lidí na určitém místě, jednání davu bývá silně ovlivněno emocemi

– podle převládajícího způsobu aktivity bývají davy různě členěny

– agresivní – útočí, terorizuje, bouří se proti pořádku, zákonům

– prchající – vzniká hlavně v případě ohrožení

– expresivní – vyjadřuje své názory pochvalné nebo odmítavé – demonstrace

– sociální skupiny – ve společnosti existuje velké množství skupin a tedy i celá řada kritérií pro jejich třídění

– podle velikosti   – malé – od 3 do 20-30 členů

– velké – 20 a více členů

– takové rozlišení někteří sociologové kritizují

– malá skupina je taková, kdy se navzájem všichni mohou znát a stýkat se osobně

– podle typu vazby – formální   – předem určeny předpisy, pravidla, normy –  převládá funkční vztah

mezi členy – pracovní tým, vojenský útvar

– neformální – tvořeny z vlastní iniciativy členů, ti se navíc znají, mají k sobě

blízký vztah – skupina přátel, zájmové kroužky

– podle míry vlivu    – primární – rozhodující vliv na utváření osobnosti člověka – rodina, sousedství

– sekundární – mají význam pro pokračování socializace člověka – sociální vrstva

– referenční – skupina, k níž jednotlivec patří a ztotožňuje se s ní nebo skupina

cizí, k níž se jedinec vztahuje, sympatizuje s ní a chtěl by být jejím členem

sociální struktura – relativně stabilní síť vztahů jedinců, pozic, rolí, sociálních seskupení různého typu

– můžeme sledovat v rámci celé společnosti nebo určité oblasti – obce nebo podniku, školy, třídy

– mikrosociologie – studium malých skupin a jejich vnitřních vztahů, postavení a úloh jednotlivců

– makrosociologie – studium velkých skupin a celých společností

– 1. krok popisu společnosti – popis její diferenciace, členění

– lze najít mnoho diferenciačních kritérií, dle nichž lze lidi zařadit do určité kategorie nebo seskupení

– sociologicky důležité jsou zejména rozdíly, které jsou spjaty s odlišností chování, zájmů, názorů

(souvisí s formováním skupin lidí, mezi nimiž vzniká vědomí sounáležitosti – generační skupiny)

– diferenciace společnosti – horizontální – dělení na kategorie, seskupení, u nichž nelze stanovit, která

jsou vyšší či nižší, lepší či horší – obyvatelé různých okresů

– členění společnosti podle pohlaví

– vertikální – společenská nerovnost – nerovná práva, rozdíly v zaměstnání

– členění podle kritérií „vyšší – nižší“ – příjem, vzdělání

– v rámci sociální struktury rozlišujeme tzv. strukturní řezy společnosti

– sociodemografická struktura – odlišnost postavení, rolí mužů a žen, prosazování zájmů, feminismus,

sociální zvláštnost věkových skupin, vztahy mezi generacemi

– struktura etnických a národnostních vztahů – odlišnosti různých kultur, vztahy a problémy skupin

– profesní struktura – zahrnuje dělení a vztahy lidí podle hlediska dělby práce, povolání, kvalifikace

– struktura příjmu a majetku – postavení v systému vlastnictví, rozlišování životní úrovně

– sociokulturní diferenciace – zahrnuje vztahy odlišnosti stylu života, trávení volného času

– mocenská struktura – prostupuje téměř všechny oblasti lidského života, je spjatá zejména s dělbou a

koordinací práce – např. ředitel – úředník – dělník a s politickým systémem

– ekologická struktura – zahrnuje prostorové rozložení obyvatelstva, různých skupin + vztahy

k přírodnímu, umělému i sociálnímu prostředí

– sociologové studují nejen jednotlivé typy struktur, ale i vztahy mezi nimi, vzájemné souvislosti (v daném okamžiku i ve vývoji), např. to, jakým způsobem mohou lidé v určité struktuře zaujímat své místo a jak je mohou eventuálně měnit

– pohyb mezi sociálními pozicemi ve společenské struktuře se nazývá sociální mobilita

– mobilita horizontální – nemění se postavení na společenském žebříčku

– mobilita vertikální – jde o společenský vzestup nebo sestup

– jednotlivé společnosti se od sebe mohou významně lišit rozsahem pohybu v rámci mobility

– společnost uzavřená – kastovní systém, feudální společnost – osobní omezení, stavovská společnost

– společnost otevřená – moderní společnost – zpravidla tržní ekonomika, zprůmyslnění

– „rovnost“ mottem lidových hnutí – odvolává se na raně křesťanský ideál rovnosti před Bohem

– osvícenství – idea rovnosti lidí mezi sebou (rovnost, volnost, bratrství) se později změnila v představu rovného vztahu jedince k přírodě, trhu a zákonům a nerovnosti lidí mezi sebou

– liberální koncepce – zdůrazňuje rovnost před zákonem, rovnost v příležitosti v tržní soutěži

– nerovné jsou výchozí podmínky soutěžení x požadavky na zmenšování

nerovností mezi lidmi prostřednictvím podpory sociálně slabších vrstev

– socialistické a komunistické přístupy- za rozhodující kritérium považují rovnost

– marxistická teorie tříd – Karel Marx – dosažení společenské rovnosti třídním bojem a revolucí – vyústí v beztřídní společnost, odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a dělby práce

– stratifikační přístup – vznikl jako alternativa marxistické teorie tříd – Max Weber – sociolog

– společnost se dělí na horní, střední a dolní vrstvy – jsou vymezovány

podle různých kritérií – subjektivní – sebezařazení, zařazení druhých, prestiž

– objektivní – příjem, moc, vzdělání

– vrstvy tvořeny jednotlivci, kteří dosahují zhruba stejného stupně uvedených

vlastností, kterými se liší od jednotlivců a skupin stojících výše a níže

– strukturální funkcionalismus – Talcott Parsons – společnost pojímá jako sociální systém, v němž

rozmanité role mají různý význam pro celek systému – povolání,

zařazení v dělbě práce – požadují různou kvalifikovanost, dovednost,

zodpovědnost, jsou dosažitelné jedinci s různými předpoklady –

motivací pro výkon, náročnějších rolí je systém rozdílných odměn –

bohatství, moc, prestiž – kritizován za podcenění úlohy konfliktu, který

plyne právě z nerovného postavení lidí – vznikají tak teorie konfliktu –

poukazují na hluboké sociální a kulturní nerovnosti a problémy, rozdíly

                                – Ralph Dahrendorf – v rámci chápání sociální struktury staví do popředí dělení společnosti na

                                                                       základě postavení ve struktuře moci – třídy a různé skupiny mohou žít vedle

sebe v souladu, případně se jejich zájmy v různých oblastech (ekonomika,

politika, kultura) střetávají – může docházet ke spolupráci, soutěži i konfliktům

– sociologie by měla přispět k tomu, aby veškeré konflikty včetně mocenských

byly usměrněny, regulovány, rozpory zájmů byly vyřešeny – Dahrendorf

zdůrazňoval roli konfliktu ve společnosti – konflikt a jeho řešení spojoval

s pozitivními důsledky pro rozvoj moderní liberální společnosti

– sociální nerovnost –  funkcionální – přispívá k výkonu, úspěšnému fungování společenského systému

– metody sociologického výzkumu   – sociologie využívá poznatků mnoha věd (psychologie, ekonomie, filozofie),

vždy chce podat celkový obraz společnosti a definovat její zákony, zabývá se i jevy,

které jiné vědy nezkoumají (prostituce, móda, nezaměstnanost)

– metoda – soubor pravidel, kterými se řídí věda při získávání poznatků

– zprostředkované výpovědí respondenta – technika dotazníku nebo ankety

– dotazník – více otázek pro člověka

– anketa – jedna otázka pro více lidí

– technika rozhovoru

– nezprostředkované – techniky pozorování, dokumentování

– analýza získaného

– procedury – statistická (četnost jevu)
– historická
– monografická (jako komplex)

– statistika – umožňuje jednoduchý popis nějakého jevu – určit procento obyvatel,

kteří dosáhli maturity, zachycuje souvislosti mezi jevy, opakování,

pravidelnost – např. lidé s vyšším vzděláním častěji čtou knihy

– empirický výzkum – založen především na pozorování – většinou nepřímý

charakter – často nezbývá, než zkoumat následky nějakých

dějů nebo činností, nebo se zajímat o to, co si lidé o nějakém

jevu myslí, co o něm říkají – určité jevy, situace můžeme také

záměrně navozovat – experimentovat x problém etický,

sociologie od toho upouští

– úkolem výzkumu je nejen získat určité údaje, ale i dále je zpracovat, podrobit analýze, utřídit, vyhodnotit

– metody kvantitativní – průzkum jevů hromadné povahy, zkoumání velkých skupin

– metody kvalitativní – jedinečný, specifický objekt, malá sociální skupina,

zúčastněné pozorování, hloubkové rozhovory

– techniky sociologického výzkumu – dotazování – podoba rozhovoru nebo dotazníku, náročné na přípravu i kvůli

ochotě dotazovaných, dotazníky bývají standardizované, připravené

na strojové zpracování dat

– pozorování – musí probíhat podle plánu a výsledky je nutné spolehlivě zachytit,

předpokládá, že se badatel stane součástí sledované skupiny

– experiment – častěji se používá v psychologii, při studiu složitých jevů je obtížné

manipulovat s jednotlivými podmínkami, měřit jejich efekty

– focus groups  – kvalitativní technika, skupinová diskuse na dané téma, řízena

moderátorem, aby objasnila názory a způsoby uvažování lidí, reakce na reklamu

 

8. Základy politologie

 

– z řečtiny – polis-logos (řecký stát, kde se rozvíjela věda)

– společenská věda o politice – zkoumá problém moci a autority

– předmětem fungování států, politických systémů, mocenských a vládních institucí

– prvopočátky v antickém Řecku. velký rozvoj v renesanci

– jako samostatný obor od konce 19 .stol.

– disciplíny – obecná politologie   – sleduje vznik, vývoj, přínos, myšlenkový vliv a vývoj jednotlivých škol politologie

– Robert Dahl, Seymor Lipset, Sidney Verba, Harold Laswell

– politická filosofie  – politická teorie – dějiny politických teorií od antiky až do dnešní doby

– současná teorie – zkoumá jednotlivé proudy – demokracie, liberalismus

– Jurgen Habermas, Will Kymlicka, Robert Godin, John Rawls

– politické instituce – stát, Ústava, volební systém, parlament, politické ideologie

– zkoumá „pravidla hry“ ve veřejném prostoru

– Charles Lindbloon, Aron Wildavsky, Charles Meriram

                      – politická ekonomie   – řeší otázky, jak se chovají jednotlivé instituce v praxi (ke svým strategiím, zájmům)

– Berry Weingast, Mathew McCubbins, Keneth Shepsle

– komparativní politologie  – srovnávání jednotlivých politických systémů

– snaží se najít a vysvětlit různé politické rozdíly mezi zeměmi

– Gabriel Almond, Sidney Verba, Ronald Inghelhard

– politická sociologie – zaměřuje se na politické chování ve společnosti (před, během a po volbách)

– vznikla po 2. sv. válce

– Filip Converse, John Sprague, Anghis Cambell, Donald Stokes

– veřejná politika a administrativa – zabývá se činnosti vlády, jejím programem a výsledky

– rozpočtová politika, činnost jednotlivých resortů, obranná politika

– Charles Londbloom, Charles Merrian

– mezinárodní vztahy – snaží se porozumět vztahům mezi státy, národním organizacím a silám

– Keneth Waltzt, Steven Krasner

– vývoj – původně součásti filozofie

– starověk               – první myšlenky vznikaly v době vytváření prvních států

– sofisté – první systematičtější a ucelenější výklad

– prosazovali přírodní právo, položili základ právního dualismu

– Socratés – idea nejvyššího dobra – vědění

– „chce-li dobrý vládce šířit dobro, musí ho poznat“ – v čele musí stát mudrc

– sofokracie – vláda jednoho moudrého – filosofa

– Platón – podal obraz ideálního státu

– vládci by měli mít společný majetek, ženy, děti, domácnost

– Aristoteles – ve spisu Politika kritizuje pojetí státu Platona

– člověk je bytostí společenskou – zoon politikon

– člověk je od přírody předurčen žít v obci

– stát založený na principech a zákonech – dělba moci

– stoicismus – kritizoval rozvrstvení Řecké společnosti

– všichni jsou sestry a bratři a země je domovem všech = myšlenka rovnoprávnosti

– přispívá k formování přirozeno-právní teorie

– středověk – Sv. Augustin – navazoval na Platona

– spis O Boží obci – rozlišuje dva státy – boží – ideální, dokonalý, věčný

– světský – projevem zla a hříchu

– vláda světská by se měla podobat vládě Boží

– novověk   – Niccolo Macchiaveli – Vladař – podřízení absolutní moci – o sjednocení Itálie a lidu

– Jean Bodin – Šest knih o státu    – státní svrchovanost – položil základy svrchovanosti, která je

nedělitelná, nejvyšší, neomezená, trvalá

– Hugo Grotius – Tři knihy o právu válečném a mírovém – řeší problém mezinárodního práva

– rozvíjí teorii přirozeného práva, jako první hovoří o smluvní koncepci státu –

vznik smlouvy, kterou lidi uzavřeli, aby si navzájem neškodili

– Thomas Hobbes – Leviatan – stát je obrovskou sílou, mocí , vzniká jako výsledek smlouvy, kde se

lidé vzdají některých práv absolutnímu panovníkovi za cenu mírového soužití

– John Locke – Dvě pojednání o vládě – představuje stát, kde přirozená práva zůstávají zachovaná

– občané mohou odvolat panovníka, pokud by se snažil vládnout absolutisticky a proti

přirozeným právům – dělba státní moci

– Lockova dělba moci se stala podkladem při formování americké Ústavy

– Charles L. Montesquieu – prosazuje právní stát -všichni včetně panovníka mají stejná práva

– přichází s dělbou moci na tři složky – výkonná, zákonodárná, soudní

– Immanuel Kant     – Metafyzika mravů, K věčnému míru

– předložil zásady pro mezinárodní a státní právo

– vyslovuje se pro společnost všech národů

– rozpracovával koncepci, podle které by bylo možno zachovat mír ve světě

– Georg Friedrich Hegel – Filozofie práva

– rozpracoval teorii organicismu – stát přirovnává k živému organismu

– stát je výš než jednotlivec i celá společnost, skutečnou svobodu člověk

může získat, když se smíří se státem

              – 19. století – Karel Marx – zakladatel komunistického hnutí, autor myšlenek třídního boje

– silný stát v čele s proletariátem, svrhnutí třídy buržoazie

– John Stuart Mill  – oproti Marxovi se snaží řešit otázky svobody – zastánce liberalismu

– O svobodě, Úvahy o vládě

– hledá vztah mezi svobodou jedince a zájmem společnosti

– August Comte   – pozitivista – v ideálním státě by měla vládnout rada pozitivistických filozofů

– Max Weber – základy politické sociologie – problém autority a byrokratizace politického systému

– Vilfredo Pareto    – teorie elity – společnost se skládá ze schopné elity a neschopné masy

– pokrok se děje na základě dění v elitě

– Roberto Michels – organizace politických stran

– Artur Bentley – teorie zájmových skupin – stojí na počátku koncepcí politického pluralismu

– USA – 1. katedra politologie v roce 1857 na Kolumbijské Univerzitě

– John Burgess – rozpracoval první ucelenou politologickou teorii

– v roce 1903 vznikla Asociace politických věd – důraz se kladl na výzkumní (empirickou) politologii

– 20. – 40.léta – Chicagská škola – oproštěna od teoretických norem – Charles Merriam, Harold Laswell

– 2. sv. válka – studují se politické dokumenty a hodnotí se podmínky

– studium morálních a politických norem v Německu

– po 2. sv. válce   – roste mezinárodní ekonomie a síla USA – univerzita v Michiganu

– výzkum orientován do mnoha směrů

– nová disciplína – politická kultura, vliv politiky na politické instituce

– Gabriel Almond, Alex Inkeles, Sidney Verba, Ronald Ingelhard, Samuel Barnes

              – Evropa – vznik spjat s rostoucí demokracií a vznikem sociálního státu a politiky – Francie, Německo, VB

– během 2.sv. války emigrace do USA – Lazarsfeld, Marcusse, Morgensthan, Strauss

                              – Francie – 1871 škola Svobodných politických věd – úzce spjatá s právem

– Emile Boutmy, Paul Janet, Raymond Aron

                                               – 20.stol. – Pierre Renouin, Maurice Duverger

– Anglie   – 1895 – Londýnská škola ekonomických a politických věd – zakladatel Graham Wallas

                                               – Harold Laski – Gramatika politiky

– 30. – 40.1éta – Nuffield Collge, S. Lindsay, G. D. H. Cole

                                               – 50. léta – vznik Politické asociace

– 70. – 80. léta – Samuel Finer, Richard Rose

– 90.1éta – David Miller, Lorenz Whitehead

                              – Německo – Leo Strauss, Hannah Arendtová

– autoři navazující na marxismus – Durgen Habermas, Ralph Dahrenhorf

– Česká politologie – čeští myslitelé nikdy významně nezasáhli do dějin politologie

– období reformace – první požadavky na svobodu lidských práv

– Jan Hus – požadoval právo na svobodný výklad Bible

– Jan z Perštejna – panovník nemůže ovládat náboženství, protože je od Boha

– Petr Chelčický  – kritizoval rozvrstvení společnosti – traktát O trojím lidu

– Jiří z Poděbrad – 1564 – návrh na vytvoření jednotné křesťanské unie

– J.A. Komenský – navrhoval vytvoření světové monarchie

– myšlenka nenásilí a vzájemné náboženské tolerance

– Národní obrození  – Bernardo Bolzano – utopické dílo O nejlepším státě

– František Palacký – ideální státem je konstituční monarchie

– 1.pol. 20. století – T.G. Masaryk – myšlenka humanismu a demokracie

– nutnost politického vzdělání obyvatelstva

– politické teorie by měly být podřízeny etice, morálním zásadám

– E. Beneš – zásady humanity a demokracie – zasahuje spíše do sociologie

– Inocenc Bláha   – politická sociologie, zdůrazňoval mravní zásady politiky

– Kultura a politika – analýza vztahu mezi kulturou a politikou

– František Weyr – ztotožňoval politologii se státovědou

– Československé právo ústavní – výklad ústavy z roku 1929

– Teorie práva – vyložil zde svou právní teorii

– Zdeněk Neubauer – Státověda a teorie politiky – poslední kniha, která se mohla

svobodně zabývat tímto tématem

– 2.pol. 20. století – únor 1948 – likvidace nově vznikající politologie

– ve službách marxismu-leninismu až do roku 1989

– 60. léta – částečná změna situace – vznik politických pracovišť

– v období normalizace nemohla politologie svobodně fungovat

– 90. léta –  znovu se vrací k tradicím z 1. republiky

– exil – Ivan Kaďourek, Jaroslav Krejčí, Zdeněk Mlynář, Otto Pick, Ota Ulč

– starší generace – Vladimír Čermák, Vladimír Klokočka, Petr Pithart

                                                                                                  – Aleš Gerloch, Zdeněk Zbořil, Karolína Adamová

                                                                   – mladší generace – Petr Fiala, Miroslav Novák, Michal Klíma, Roman David

– politologičtí komentátoři – Václav Bělohradský, Jiří Dienstbier, Václav Havel

                                                                   – instituce – Ústav mezinárodních vztahů při ministerstvu zahraničí

– Česká společnost pro politickou vědu

– Katedra politologie UK

 

– politické ideologie   – doktrína – učení, nauka, soubor principů a názorů – zaměřuje se na konkrétní problém

– ideologie – usiluje o obecný, ucelený výklad člověka a společnosti

– soubor obecných základních tezí – její součástí může být doktrína

– funkce – pomáhá vysvětlovat jednotlivé politické události, jevy (příčiny válek, krizí)

– často nepřímo uvádí, co je špatné a co dobré

– poskytují svým přívržencům vědomí identity, náležitosti k určité skupině

– určují politické cíle, což je nezbytné pro každý politický subjekt

– totalitní ideologie  – činí si nárok na neomylnost

– vystupuje jako netolerantní vůči ostatním ideologiím

– usiluje o to, aby se stala oficiálním státním učením

– stoupenci ideologie chtějí prostřednictvím státu ovládat celého člověka a

celou společnost – odtud název totalitní

 

– konservatismus – usiluje o zachování tradičních hodnot, osvědčených principů

– skeptický postoj k radikálním změnám – conservare = uchovat

– nestaví se proti společenskému vývoji, ale proti překotným radikálním změnám

– Edmund Burke – kriticky se vyjadřuje k chaosu ve Francii za doby osvícenství

– proti liberalismu – vytýká mu příliš velký důraz na svobodu jednotlivce

– základní zásady – stabilní politický řád, respekt k soukromému vlastnictví

– José Ortega Y Gasset – řeší problém požitkářství, hedoismu, ideální vlády

– 20. stol. – Margaret Thatcherová, Ronald Reagan

 

                                      – socialismus – politická i ekonomická koncepce vedená ideály spravedlnosti a bratrství

– obecné dobro staví nad blaho jedince a individuální zájem

– odmítá soukromé vlastnictví výrobních prostředků a volnou konkurenci na trhu

– usiluje o spoluvlastnictví státu ve velkých podnicích

– trh často selhává, proto je potřeba ho řídit a zasahovat do něj

– Platón, utopičtí socialisté – Thomas More, Robert Owen, Tomasso Campanella

 

– komunismus – utopická ideologie založená na beztřídní společnosti

– mezinárodně politické hnutí, které usiluje o prosazení ideologie v praxi

– stejně jako socialismus usiluje o rovnost a sociální spravedlnost, odsuzuje

kapitalismus a liberalismus, vykořisťování ze strany buržoazie x revoluční cestou

– Karel Marx, po jeho smrti stoupenci se rozdělili na několik myšlenkových proudů

– nejvlivnější proud – totalitní křídlo – Lenin, Stalin

– proud teoretiků, kteří kritizovali Stalina a mocenské poměry v komunistických

státech – Lev Trockij – vítězstvím proletariátu začíná stálá revoluce, M. Djilas

– neomarxismus – syntéza původního učení Marxe – existencialismus, anarchismus

– Frankfurtská škola – Theodor Adorno, Jürgen Habermas – decentralizace státu

– člověk má fungovat jako samostatné individuum, tvůrčí osobnost

– dělnictvo pozbylo své postavení, důraz je kladen na vzdělanost a inteligenci

 

 

– fašismus – v Itálii po 1. sv. válce, v Německu doplněn o prvek rasové nadřazenosti – nacismus

– opírají se o mýty, pudovou stránku člověka, historickou slávu Římské říše

– představa o nadřazenosti a výjimečnosti daného národa

– Benito Mussolini, Mario Palmieri, Giovanni Ventile

– německý nacismus – Ernst Huber, Adolf Hitler

 

– nacionalismus – ideologie, která upřednostňuje zájmy určitého národa

– hledání historické role a vyššího poslání národa

– konec individualismu – jedinec musí přinést oběť pro obecné štěstí národa

– usiluje o vytvoření silného národního státu

– proti zahraničnímu kapitálu, cizí konkurenci, pro zachování domácího trhu

– tendence hledat nepřítele -odstraňování politických odpůrců

– teoretické základy formulovány v 18.stol. ve Francii, Německu a Itálii

– právo na sebeurčení daných národů

– 19.sto1. – Johann Gottfried Herder, Giusseppe Mazzini

 

                                      – rasismus – která se na základě rasových rozdílů snaží ospravedlnit společenské nerovnosti

– důsledkem utiskování jedné rasy druhou nebo dokonce likvidace příslušníků rasy

– obyvatelé rozdělováni na nižší (méně hodnotné) a vyšší vrstvy

– nižší vrstva znevýhodňována a diskriminována – nerovnost před zákonem

– nepřítomnost hlasovacího práva, nižší mzdy za stejnou práci

– nepřítomnost práva na vzdělání v mateřském jazyce kritika

– vznik s počátky kolonialismu – podrobené národy považovány za neplnoprávné

– v USA až od 60. let – Martin Luther King, v JAR apartheid – Nelson Mandela

– v nacistickém Německu sloužil k ospravedlňování války a likvidaci ras ostatních

– znevýhodněná rasa zůstává bezmocná – rasa se nedá změnit, jedná se o fyzický znak

– počítá se s prvkem dědičné neměnnosti – příslušníci určité rasy jsou méněcenní

– chtějí zabránit míšení ras, která vede k úpadku a zániku lidské civilizace

– Joseph A. Gobineau – Rozprava o nerovnosti lidských ras

                                                                                                  – rozdělil tři rasy – bílou, černou a žlutou – zdůrazňuje bílou rasu

– Houston Chamberlain     – Základy 19.století – zmiňuje se o biologicky hodnotnějších

rasách – árijci, kteří stojí nejvýše, se mísí s ostatními rasami –

chaos národů – jedinou záchranou j sou germánské národy

– Adolf Hitler – označil Židy za ničitele kultury a původce úpadku – antisemitismus

– Norimberské zákony – zakazují Němcům uzavírat sňatky s Židy

– holocaust – snaha o vyhlazení židovského národa

– sociální darwinismus – pouze silnější národy přežijí a mají právo na život

– 1965 OSN přijalo dokument o odstranění všech forem rasové diskriminace

 

– feminismus   – oficiální ideologie ženského hnutí

– prosazuje společenské, ekonomické a politické zrovnoprávnění žen s muži

– biologické ani rozumové rozdíly mezi pohlavími neopravňují k nadřazenosti muže

– ženy dříve měly své místo v domácnosti

– dlouho bez svobodného přístupu ke vzdělání

– Mary Wodstonecraftová – Obrana práv žen

– v 19. stol. se ženské hnutí soustředí na získání volebního práva

– první země, kde získaly ženy volební právo – Nový Zéland 1893

– ženy nemohou dodnes volit v některých arabských zemích

– současný feminismus      – Simone Beauvoirová – Druhé pohlaví

– Betty Friedanová – Národní organizace pro ženy

– Kate Miletonová, v ČR Hercíková, Pekárková

– zakládají organizace, spolky, kampaně ohledně potratů,

pornografie, dosažení stejných platových podmínek

 

 

9. Teorie státu, druhy a formy státní moci

 

– stát – nejvyšší forma uspořádání lidské společnosti, vyznačující se sdružením obyvatel v jeden právní celek

– státní moc je nezávislá a neodvozená od žádné jiné, omezená pouze prostorově

– své vnitřní i vnější záležitosti si každý stát řeší sám – omezen pouze mezinárodním právem

– pojem stát poprvé použit v 15. století v Itálii (stato = status, ústava, úřad)

– první státy vznikaly okolo 4000 př .n.l. – sumerská říše, v současné době okolo 200 nezávislých států

– území – suchozemský prostor, plocha vnitřních i vnějších pobřežních vod, podzemní i vzdušný prostor

-obyvatelstvo – lidé, mající státní občanství (narozeni na území, přijali státní občanství – nepřetržitý pobyt na

území ČR po dobu 5 let, bezúhonnost, znalost jazyka), spadající pod státní moc a obývající určité území

– státní aparát – soustava orgánů, které vykonávají státní moc a správu + ozbrojená moc (policie, armáda)

-státní suverenita – nezávislost státní moci, omezená pouze prostorově (územím), výraz od francouzského

právníka Jeana Bodina (16.stol.) – neomezená moc vydávat zákony – nezcizitelná, nedělitelná, trvalá a stálá

– vnitřní – nezávislost státní moci na jiném politické subjektu uvnitř státu

– vnější – právo uzavírat mezinárodní dohody apod., v mezinárodních vztazích politický a právní

výraz nezávislosti státu, státní moci na jiném subjektu

– funkce – cílem státu je vykonávat funkce na pozadí právního řádu

– vnitřní – garance základních práv a svobod občanů, spravedlnosti

– ekonomická, sociální, kulturní

– vnější – navazování vztahů a spolupráce s jinými zeměmi (mírové smlouvy, dohody), otázka uprchlíků,

poskytování pomoci jiným zemím v nouzi, světový mír, cestovní ruch, mezinárodní bezpečnost,

vzájemná spolupráce a pomoc, ekonomická a kulturnÍ výměna

– obranná – zabezpečení proti vnějšímu nepříteli, vnitřního řádu – současně funkce vnitřní i vnější

– tvoření státu – prvotní – kmen zanechal kočovného způsobu života, usadil se na určitém ohraničeném území

– druhotné – malé samostatné státy se spojují ve větší celky (Itálie, Německo – 19.stol.) nebo se

naopak velké státy rozpadají a vznikají menší nástupnické státy (Rakousko – Uhersko)

–  státní formy – dělíme podle organizace státní moci a míry jejího uplatňováni

– podle počtu suverénů               – monarchie (vláda jednoho)

– oligarchie (vláda omezené skupiny)

– demokracie (vláda lidu)

– podle vládce (Platón) – monarchie – vláda krále

– sofokracie – vláda filozofa

– aristokracie – vláda několika urozených

– timokracie – vláda nejsilnějších (válečníků)

– oligarchie – vláda nejbohatších

– demokracie – vláda nevědomého lidu

– byrokracie – vláda úředníků

– monarchie – v čele státu stojí panovník, monarcha, dědičný nebo doživotně volený

– absolutní – moc panovníka není omezena ústavou, soustřeďuje v sobě moc

výkonnou, zákonodárnou, soudní, moc v rukou vládnoucí skupiny

– konstituční – moc panovníka omezena ústavou, vykonává reprezentativní funkci –

nominální hlava státu, zákonodárnou moc má parlament

– republika – orgány státní moci voleny na určité období – existence tří složek státní moci

– dělí se podle vztahu zákonodárné a výkonné moci

– prezidentská – prezident nejvyšším představitelem vlády , která je nezávislá na

parlamentu, volen občany (USA, jižní Amerika)

– parlamentní – prezident i vláda voleni a kontrolováni parlamentem (ČR, VB)

– semiprezidentská – prezident volen přímo, nositelem větších pravomocí než v parlamentním

modelu, spolupráce prezidenta s parlamentem (Polsko, Francie)

– podle režimu    – diktatura – nedemokratická vláda jednotlivce, skupiny nebo politické strany,

potlačuje lidská práva a svobody, nepřipouští opozici, teror vůči

občanům, neomezeně vládne a nedodržuje ani vlastní zákony

– děleni diktatury podle Franze Neumana

                                                                                      – jednoduchá – moc uplatňovaná tradičními nástroji – byrokracie,

policie, soudy, armáda

– caesarská – více osobní, diktátor usiluje o získání podpory lidu, aby

mohl svůj režim legitimovat

– totalitní – zaniká rozdíl mezi státem a společností, mezi veřejným a

soukromým, právní stát se mění v policejní, moc se

koncentruje na monopolní státní strany

– teokracie – stát považován za boží výtvor, panovník vládne z boží milosti

 

– demokracie – založená na principu podřízení, realizována základní lidská práva a

svobody, rozhodují všichni občané – jsou si ve svých právech rovni –

umožněna pravidelná a pokojná změna vlády

– přímá – všichni rozhodují o státních záležitostech, referendum

– nepřímá (zastupitelská) – poslanci vykonávají moc za voliče

– podle územně správního členění – unitární stát – jednotný stát s jedinou ústavou a soustavou

nejvyšších státních orgánů, zůstává unitární i pokud má

autonomní jednotky, kterým ponechává samosprávu (ČR)

– federace – sdružení států na základě společné ústavy, jako

suverén vystupuje pouze celek, společná ústava, orgány, měna,

armáda a zahraniční politika (USA, ČR 1969-1992)

– konfederace – volné smluvní sdružení samostatných států,

centrální vláda má určitou moc nad vládami členských států,

nikoli nad jejich obyvatelstvem, zachovává státní suverenitu

(Švýcarsko do 1948, SNS) -většinou přechodná etapa k integraci

nebo rozpadu federace

– podle centra řízení   – centralizovaný – řízen z jednoho centra, zpravidla hlavního města

– decentralizovaný – stát přenechává kompetence různým oblastem

– podle složení obyvatelstva – národní – jeden národ tvoří jeden stát (Dánsko, Portugalsko )

– s národnostními menšinami – převládá 1 národ, příslušníci jiného

národa tvoří významnou menšinu (Slovensko, Srbsko )

– více národů – žádný národ nepřevažuje (Belgie, Švýcarsko )

– občanské státy – národnostně velmi smíšené (USA)

– teorie vzniku státu – třídní – jedna třída ovládá násilím druhou, stát prostředkem k násilí

– náboženská – vychází z božského původu panovníka, Bůh dal podnět k založení státu

– patriarchální – stát vznikl z rodiny jejím rozšiřováním – D. Hume

– mocenská – vláda silnějšího nad slabšími, vychází z teorie, že lidé jsou od narození náchylní

k tomu, aby vládli a byli ovládáni – T. Hobbes, N. Machiavelli

– smluvní – teorie společenské smlouvy, lidé mezi sebou uzavřeli smlouvu, ve které předali

část svých práv panovníkovi tak, aby byl odstraněn stav, ve kterém všichni

bojovali proti všem

– právní stát – principy anglické a francouzské revoluce – parlamentarismus a deklarace lidských práv

– úloha státu musí být jasně dána, měl by sloužit občanovi, ne naopak

– uznávání a dodržování základních lidských práv – právo na život

– občanská práva – právo volit a být zvolen, svoboda projevu, právo na veřejné sdělovací prostředky

– vymezen vztah mezi občanem a státem – vymezeno co smí občan a co smí stát

– občan smí dělat to, co zákony výslovně nezakazují

– stát smí dělat to, co zákony výslovně dovolují

– státní moc – rozsah ke státní hranici, vymezena státní hranicí a počtem obyvatel

– obsah určen tím, do jakých oblastí života a v jakém rozsahu stát zasahuje

– krajní teorie – liberální pojetí státu – minimální zásah státu do života občanů

– komunismus – stát maximálně zasahuje do života občanů, vše ovládá, řídí

– Karl Marx      – dělí společnost podle vlastnictví výrobních prostředků

– třída, která vlastní výrobní prostředky – třída vlastníků

– třída, která nevlastní výrobní prostředky, pouze svoji pracovní sílu

– třídní pojetí – prvobytně pospolná společnost – neexistuje rozdělení na třídy -spravedlivé

– otrokářské státy – vykořisťovaná třída (otroci) x vykořisťovatelé (vlastníci)

– feudální společnost – feudálové x poddaní

– kapitalistická společnost (kapitalisté) x dělníci (proletariát)

– komunistická společnost – mají se spojit proletáři všech zemí, nastolit diktaturu proletariátu

 

10. Politika, právní stát

 

– vnitřní – umění řídit stát – školská, zdravotní, sociální, ekologická, hospodářská (finanční, průmyslová, zemědělská)

– vnější – umění organizovat vztahy mezi státy

–politická činnost – tvorba politického programu rozvoje státu a mezinárodních vztahů

– obhajování a vysvětlování programu v soutěži s odlišnými politickými názory a programy

– získávání a udržení moci ve státě

– po získání moci uskutečňování programu rozvoje státu a mezinárodních vztahů

– politická kultura – čestné metody politické činnosti

– předpokládá dobrovolné vytváření a volnou soutěž politických stran a jiných organizací

– používání věcné argumentace bez lží, pomluv a osobních výpadů proti politickým odpůrcům

– svobodné šíření informací médii a úroveň střetávání různé názory (ovlivňuje veřejné mínění)

– demokratická politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním

– demokracie umožňuje přehlasovaným menšinám prosazovat své názory a získávat další přívržence, pouze je nepřípustné působení takových stran a organizací, které usilují o likvidaci demokracie a o nastolení diktatury

– žádná státní forma není dokonalá a vyhovující vždy a pro všechny – v jednotlivých státech se osvědčují státní zřízení v souladu s tradicemi a způsobem života, při odlišnostech jsou závazné dokumenty o základních právech a svobodách občanů přijaté Valným shromážděním OSN – Všeobecná deklarace lidských práv

– Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

– Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

– vycházejí z přesvědčení, že všichni mají užívat občanských svobod a mít právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakékoliv diskriminace – rasové, náboženské, politické, národnostní, sociální, rodové, majetkové

– plně respektovány formou demokratického státu vytvořeného na základních evropských právních tradic

-Arthur Bentley – Proces vládnutí – vše, co souvisí s vládou, souvisí i se skupinami, jež se navzájem ovlivňují, stát jako                                          nezávislá instituce registruje dočasnou převahu vlivu jedné strany do doby, než se poměr opět změní

– Robert Dahl – pluralitní demokracie – společnost složena z plurality jednotlivců a skupin usilujících o uskutečnění různých cílů – politické strany, zájmové organizace,církve, spolky, odbory, národnostní menšiny

názory skupin jsou vzájemně vyvažovány a usmiřovány,aby mohlo dojít ke kompromisu všech

– protichůdné zájmy jsou usmiřovány v politice a jejich výsledkem je kompromis

 

–politická strana – dobrovolně organizovaná skupina usilující získat účast na moci a prosadit zájmy v konkurenčním boji

– vznik v 19. stol. zánikem feudalismu s nástupem demokracie

– podle ústavy politická strana musí být právnickou osobou, musí být odděleny od státu, nesmí

nahrazovat činnost státních orgánů, ozbrojovat se, propagovat se na pracovištích a ve školách

– zákon o politických stranách a hnutích – svoboda zakládání politických stran, dobrovolnost členství,  zákaz diskriminace pro členství, zákaz neoprávněného shromažďování záznamů o straně či členech, strana nesmí vystupovat jako státní orgán

– založení strany – musí existovat přípravný výbor nejméně tří občanů, návrh na registraci s přílohami

(písemná žádost alespoň 1000 občanů na vznik této strany – podpis, jméno, příjmení, trvalé bydliště)

stanovy – název, zkratka, sídlo, programové cíle, práva a povinnosti členů, zásady hospodaření

– registrace na Ministerstvu vnitra,15-denní lhůta na schválení žádosti x pokud se MV nevyjádří do 30

dnů, strana vzniká automaticky; návrh může být zamítnut, pokud je strana v rozporu se zákonem

– zánik strany – sloučením stran, z vlastního rozhodnutí, ze rozhodnutí soudu (porušuje ústavu, usiluje o  narušení či odstranění demokracie, chybí demokratické stanovy, demokraticky stanovené orgány, směřuje k převzetí moci na úkor ostatních stran, potlačení základních lidských práv a svobod), činnost strany může být pozastavena,následně zastavena

                         – funkce – zprostředkovatelská – mezi lidmi a vládou

– integrační – vytyčování společných ideologií a programů

– rekrutivní – vytváření a výchova politických elit

– socializační – učí své členy řízeným diskuzím,vystupování na veřejnosti

– mobilizační – vyzívání voličů k politické aktivitě

– mocenská – vytváření vlády,jsou rozhodujícím činitelem ve správě státu

                         – financování – státní rozpočet – stálý příspěvek stranám, jež ve volbách získaly min. 3%,

příspěvek na mandát, příspěvek na úhradu volebních nákladů

– vlastní příjmy – sponzorství, přímé financování (pronajímání prostor, členské příspěvky)

či nepřímé (reklama za výhodnějších podmínek, propagace v médiích)

dělení podle politiky – 18. stol. – ve francouzském parlamentu royalisté vpravo a demokraté vlevo -›pravice x levice

– dnes převládá ekonomické hledisko

– pravice – důraz na svobodu jedince, individualitu, soukromé vlastnictví a svobodné podnikání

– levice – společenské vlastnictví, sociální spravedlnost, sociálně odpovědný stát

– střed – strany liberální, pokrokové, demokratické; sociální odpovědnost x podpora podnikání;

mohou spolupracovat i s pravicí, i s levicí

podle charakteristiky členství – masové – silná stabilní členská základna, ovlivňují způsob trávení volného času                                                            – voličské – menší počet stálých členů, soustřeďují se na získání voličů přímo při volbách

– kartelové – propojení se státní mocí, oboustranně výhodné dohody, brání jiným  politickým subjektům v účasti na státní moci

– strany oddaných – soustředěné kolem jedné osoby

podle šířky spektra – úzké – katolické, agrární

– “catch all“ – usilují o podporu všech vrstev společnosti

podle programu   – konzervativní – zdůrazňují význam tradic, proti rychlým změnám

– liberální – důraz na práva jedince a minimální omezování ze strany státu

– sociální – sociální solidarita, zásahy ze strany státu

– ekologické – důraz na prostor,ve kterém lidé žijí, omezování průmyslu

– extrémní strany – jednají v rozporu s ústavou- komunisté, fašisté, nacisté

– koalice – spojenectví mající za úkol uspět při hlasování

– mohou se spojit i opoziční strany (postup v parlamentu)

– především v systému poměrného zastoupení

– opozice – strana nesouhlasí s vládní politikou

– všechny strany, které nemají zastoupení ve vládě

 

– demokratický právní stát – má takovou soustavu státních orgánů, které důsledně dodržují právní předpisy a rychle, účinně a spravedlivě zakročují při porušení práva – poskytují tím občanům právní jistotu

-předpoklady fungování demokratického státu – subjektivní – sami musíme být přesvědčeni o nutnosti a správnosti

demokracie,musíme dodržovat její zásady i když je to pro nás nepříjemné

ovlivněno vzdělaností, mravní vyspělostí, nikdo nemá monopol na   pravdu, každá teorie se prověřuje praxí, žádná pravda není absolutní, nutnost vyměňování funkcionářů, všechny názory mají právo být zveřejněny, nesmí se slepě důvěřovat dogmatům,vláda by měla fungovat ve prospěch lidí, výrazem postoje svobodné volby,ochota ke spolupráci a kompromisům v politice + slušné chování, čestnost, výměna stran po volbách by měla proběhnout v klidu s jistotou,že strana jež prohrála nebude postavena mimo zákon

– objektivní – nezávislé instituce, demokratická ústava a zákony

– složky státní moci – zákonodárná – vykonávána zákonodárnými orgány, kontroluje moc výkonnou

– výkonná – hlava státu, vláda a jejich výkonné orgány

– soudní – nezávislé soudy

– účelem je zamezit soustředění pravomocí některého státního orgánu a jejich zneužití k potlačení demokracie

-demokracie – přímá – především malé státy a uvnitř států v obcích

– nepřímá – velké kolektivy – časté rozhodování hlasováním všech plnoprávných občanů by bylo organizačně těžko zvládnutelné,zdlouhavé a nehospodárné

 

– volby – předpokladem uplatňování nepřímé demokracie jsou volby zástupců,kteří vykonávají státní moc za své voliče

– demokratické volby se konají tajným hlasováním (každý má právo volit nezávisle na cizí vůli) na základě všeobecného,rovného a přímého volebního práva

– volební právo – aktivní – právo volit

– pasivní – právo být volen (stanovena vyšší věková hranice než pro aktivní)

– volební soustavy jsou složité, protože se snaží zaručit, aby výsledky voleb vyjádřili co nejpřesněji vůli voličů

-volební census – omezení práva volit majetkem, věkem, pohlavím…

-volební systémy – většinový (majoritní) – volení jednotlivých kandidátů, zvolen ten, kdo obdrží největší počet hlasů

– poměrný (proporciální) – odevzdávání hlasů pro kandidátní listiny politických stran

výsledkem poměrné zastoupení politických stran, z něhož vyplývá počet jejich zástupců v Parlamentu

– demokracie je nejen státní forma, ale také souhrn morálních zásad, které spoluvytvářejí postoj k životu a světu

– demokratické státní zřízení samo o sobě nezaručí demokracii mezi lidmi, kteří nejsou na potřebné morální úrovni a jednají nedemokraticky, nerespektují přirozenou různost názorů, nepodřizují se rozhodnutí většiny, neponechávají přehlasovaným menšinám možnost dalšího politického působení, vystupují autoritativně a nejsou ochotni hledat řešení společenských problémů v diskusi, nemůže se osvědčit ve společnosti, která neuznává mravní základy politiky a státu

– demokratický postoj k životu je optimistický, založen na důvěře v lidi, jejich inteligenci, zdravý rozum, snášenlivost a morálku – demokraté jsou přesvědčeni, že ve vyspělé civilizované společnosti je demokracie tou nejlepší státní formou a že zatím nikdo z kritiků demokracie nevymyslel, co by lépe vyhovovalo přirozené touze lidí po svobodě a spravedlnosti

11. Pojem a vývoj práva, právní řád, systém práva

 

právo – soubor předpisů, podle kterých se řídí život ve společnosti

– závazně určuje chování člověka, je právně vynutitelné

– je součástí morálky

– stát vydává všeobecně závazná pravidla, jimiž usměrňuje chování obyvatelstva

– souhrn všech právních předpisů je právní řád

– právní řád státu musí dodržovat nejen občané státu, ale též cizinci, kteří se na území daného státu zdržují

– důležitost právního předpisu nebo-li jeho právní síla vyplývá z toho, který státní orgán jej vydal a jak se právní

předpis nazývá – parlamentem odhlasovaný zákon má větší právní sílu než vyhláška vydaná ministerstvem

– descendenční teorie – právní řád je uspořádán stupňovitě a můžeme si ho představit jako pyramidu

– na vrcholu Ústava a ústavní zákony

– navazují zákony a zákonná opatření – tyto předpisy schvaluje Parlament

– podzákonné předpisy, které vydává vláda vládním nařízením, nebo vyhlášky ministrů

– nižší předpisy mohou vydávat ve své působnosti i obce a územní samosprávné celky

– jednotnost právního řádu   – všechny právní předpisy spolu souvisí, navazují na sebe, navzájem se doplňují

– každý zákon musí být v souladu s ústavou a žádný prováděcí předpis nesmí

odporovat zákonu, nebo svým obsahem vybočit nad rámec zákona

– pokud jsou v tomto směru pochybnosti, přezkoumává to Ústavní soud ČR, který je

oprávněn zrušit ustanovení odporující právnímu přepisu vyšší právní síly

– dodržování právního řádu – právní stát je charakterizován skutečností, že má právní řád a občané jej dodržují

– právní řád je obsáhlý, neboť obsahuje tisíce předpisů, které se mění

– každý občan by měl znát alespoň nejpotřebnější ustanovení nejdůležitějších

předpisů, které potřebuje ve svém životě, podnikání, pracovních vztazích

– je třeba, aby se občan orientoval v právních předpisech

– vývoj práva        – na počátku nepsaná pravidla – zvykové neboli obyčejové právo

– předáváno ústní formou a výchovou, většina ustanovení se týkala trestního práva

– právní předpis vydával rodový stařešina nebo hodnostář dané církve, pokud šlo o církevní stát

– Chammurapiho zákoník – 18.stol. př. n. l.- Oko za oko, zub za zub, rozlišuje jednotlivé sociální vrstvy

– Zákony dvanácti desek – 431 př.n.l.- Orient

– Justiniánův kodex – Římská říše

– Lex Salica – zákoník Franků

– středověk – vznik národních států – každý má svůj vlastní zákoník

– personalita práva – každý stav má svá vlastní práva – církevní, šlechtické, měšťanské

přirozené právo – pochází od přírody (od Boha), odvozeno přirozeně z lidského rozumu

– někdy také jako „právo zjevené“- rozumí se od Boha

– zdůrazňuje obecně platná nadčasová měřítka daná lidskou přirozeností a rozumností člověka

– mělo podobu ideálního práva, nadčasové, nepřihlíží k momentální podobě dané společnosti

– zastánci – Sokrates, Platón, Aristoteles, římské právo, křesťanské pojetí, Sv. Augustin, Tomáš

Akvinský, Hugo Grotius, Thomas Hobbes, John Locke, G.W. Leibniz, J.J. Rousseau, I. Kant

pozitivní právo – nedokonalé právo lidské – vždy někým stanoveno (panovník, parlament)

– zastánci – G.B. Vico, G.W. Hegel, H. Spencer (positivismus), Emil Durkheim

– řada revolucí se odehrála pod hesly práva přirozeného – snaha nahradit nedokonalé právo pozitivní

– právo pozitivní se má přibližovat dokonalému přirozenému právu

– podle některých byla teorie přirozeného práva ve 20.stol. překonána

právo objektivní – tvořeno právními předpisy – zákony, vyhlášky, ukládá účastníkům povinnosti

– společenské vztahy upravené objektivním právem jsou právní vztahy

právo subjektivní – oprávnění a nárok účastníka (osoba fyzická nebo právnická) právního vztahu

– míra právní možnosti chování, spojeno s odpovědností

právní norma – ve státním právním řádu závazné pravidlo chování vydané příslušným orgánem v předepsané formě

• dodržování právní normy je většinou vynutitelné státní mocí

– život lidské společnosti se řídí normami různého druhu – právní, náboženské, společenského chování

– právní normy jsou nejdůležitější, všeobecně závazné a jejich dodržování vynucují státní orgány

– ve vztazích, které nejsou upraveny právními normami, jednají účastníci podle morálních norem

– za porušení morálních norem nikomu nehrozí právní sankce, přesto může být provinilec za nemorální jednání postižen – opovržením společností, ztrátou přátel

druhy právních norem – normy kogentní (donucující) – bezvýhradně závazné – povinnosti účastníků silniční dopravy

– normy dispozitivní (podpůrné) – relativně nezávazné – používají se v případech, kdy si účastníci

neupraví své vztahy jinak, ponechávají účastníkům možnost ujednat si např. obsah smluv odlišně

právní předpisy – tvorba právních předpisů se nazývá legislativa

– tvoří a vydávají je státní orgány uzákoněným postupem a v předepsané písemné formě

– neznalost právního předpisu nikoho neomlouvá

– občanům musí být umožněno, aby se s nimi mohli seznámit a prostudovat je

– vychází Sbírka zákonů ČR, ve které se uveřejňují veškeré předpisy zákonné i podzákonné

– kromě čísla, názvu a data vydání se uvádí též, který státní orgán předpis vydává

– předpis je členěn do odstavců označených číslovanými paragrafy

– v závěru se stanoví, které právní normy nebo celé předpisy se novým předpisem ruší

– zrušovací ustanovení se nazývá derogační klauzule

– novelizace právních předpisů znamená změny a doplnění

– na závěr obsahuje předpis ustanovení o účinnosti

– platnost – právní předpis byl vytvořen, prošel legislativním procesem a stal se součástí právního řádu

– právní předpis je platný ode dne vydání

– účinnost – povinnost řídit se předpisem a dodržovat jej

– pokud je uvedeno, že přepis nabývá účinnosti dnem vyhlášení, znamená to, že účinnost se

shoduje s datem platnosti, častěji však platnost nastává později, protože je nutno vyhradit

přiměřenou dobu k organizačním přípravám na jeho uvedení v praxi

– občanům musí být umožněno se s novým předpisem seznámit

– pro období od platnosti do účinnosti se používá latinský výraz vacatio legis

                             – působnost            – osobní – okruh osob, na které se předpis vztahuje

– některé předpisy mají všeobecnou osobní působnost, týkají se každého

– ostatní se vztahují jen na některé osoby – např. na řidiče

– územní – prostorová, místní – prostor, v němž se předpis uplatňuje

– může to být celý stát, nebo jen území samosprávného celku ve státě- např. obec

– věcná – vymezuje, kterých záležitostí se předpis týká

– časová – období, od kdy do kdy se předpis musí dodržovat

právní skutečnost               – událost ovlivňující právní vztahy samočinně nebo záměrně, je to každá skutečnost, s níž je spojen

vznik, změna nebo zánik právních vztahů

– objektivní – různé okolnosti, které vyplývají z přírodních zákonitostí a ovlivňují právní vztahy

nezávisle na vůli účastníků – narození, úmrtí, přírodní katastrofa

– subjektivní – různá jednání, jimiž se na právní vztahy působí záměrně a uvědoměle – projevy vůle –

– konkrétní právní úkony – jednostranné (unilaterální) – závěť, výpověď

– dvoustranné (bilaterální) – nájemní smlouva

– mnohostranné (multilaterální) – založení bytového družstva

propadnutí            – má za následek zánik práva, dochází k němu, pokud není v dané lhůtě uplatněn nárok účastníka

promlčení   – uplynutím promlčecí doby právo nezaniká, pouze se oslabuje možnost uplatnění nároku a jeho prosazení

– např. v majetkovém vztahu mezi věřitelem a dlužníkem promlčený dluh stále existuje, věřitel však nemůže

vynutit soudní cestou jeho splnění, jestliže dlužník v soudním řízení uplatní námitku promlčení

– obecná promlčecí doba je 3 roky a začíná ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé

vydržení – nepřetržitým držením věci po stanovenou vydržecí dobu nabývá vlastnické právo tzv. oprávněný držitel

(osoba, která se zřetelem ke všem okolnostem věří, že jí věc po právu patří)

systém práva        – kontinentální evropský typ

– anglosaský typ Common Law – precedentální právo

– všechny právní předpisy jsou součástí právního řádu a také systému práva, v němž jde o obsahové

uspořádání těchto předpisů

– základním kritériem pro obsahové roztřídění je předmět jeho právní úpravy, tedy druh společenských

vztahů upravených právem

právo – ústavní – normy o uspořádání státu, nejvyšších orgánech státní moci, základních lidských právech a svobodách

– správní – normy týkající se organizace a činnosti státního administrativního aparátu

– finanční – oblast daní, poplatků

– občanské (hmotné) – úprava majetkových vztahů fyzických i právnických osob

– občanské (procesní) – stanoví postup soudu při projednávání věcí v civilním procesu

– obchodní – normy regulující vztahy v podnikatelské sféře

– pracovní – upravuje pracovní vztahy

– rodinné – vztahy v manželství a při výchově dětí

– trestní (hmotné) – vymezuje jednání, která je třeba považovat za trestné činy + tresty za trestné činy ukládané

– trestní (procesní) – upravuje procesní postup orgánů činných v trestním řízení

12. Ústava, ústavní práva a svobody občanů

 

– odvětví ústavního práva – tvořeno souhrnem právních norem upravujících především formy a druhy států, obsah státní

moci, rozdělení a výkon státní moci,základní práva a povinnosti občanů

– prameny ústavního práva                – ústavní zákon č.1/1993 Sb. Ústavy ČR s účinností od 1.1.1993

– Listina základních práv a svobod č.2/1993 Sb.

– spolu s dalšími ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR

– Ústava ČR – preambule – úvodní prohlášení

– 113 článků rozdělených do 8 hlav   – základní ustanovení

– moc zákonodárná

– moc výkonná

– moc soudní

– Nejvyšší kontrolní úřad

– Česká národní banka

– územní samospráva

– přechodná a závěrečná ustanovení

– rozdělení státní moci na 3 složky – zákonodárná,výkonná a soudní

– politické rozhodování vychází z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním

– moc zákonodárná  – legislativa (hlava druhá)

– reprezentovaná parlamentem – tvořen 2 komorami

– Poslanecká sněmovna – 200 poslanců, voleni na 4 roky, poměrný volební systém

– může být zvolen občan starší 21 let

– může ji rozpustit pouze prezident podle daného zákona

– může zřídit výbory a komise – vyšetřovací komise – po

návrhu alespoň 1/5 poslanců, měly by být nezávislé

– vyslovuje důvěru vládě, navrhuje znění zákonů x návrh

zákona o státním rozpočtu – navrhuje pouze vláda

– předseda PS – podepisuje přijaté zákony

– svolává společnou schůzi obou komor

– poslanci – oprávnění interpelace – vznášet dotazy na vládu

v rámci jejich působení (kontrola činnosti vlády)

– kontrolují plnění programového prohlášení vlády

– 10 poslanců navrhuje prezidentského kandidáta

– zasedání PS po volbách svolává prezident, aby byla vláda do

30 dnů od voleb schopna fungovat

– okolnosti k rozpuštění Poslanecké sněmovny:

– 3x po sobě PS nevysloví důvěru nově navrhované vládě

– PS není schopna se usnést o vládním návrhu zákona do

3 měsíců (souvisí s otázkou důvěry vlády)

– PS přeruší zasedání na dobu delší než 120 dní (dáno Ústavou)

– senát – 81 senátorů, voleni na 6 let, většinový volební systém

– jednou za dva roky se obměňuje 1/3 senátu (27 senátorů)

– může být zvolen občan starší 40 let

– je nerozpustitelný

– hlavní úkoly – zkvalitňování nových zákonů, plnění stabilizační funkce při

rozpuštění PS nebo když prezident nemůže zastávat svou funkci

– užší vztah mezi voličem a senátorem než mezi poslancem a voličem

– pravomoci  – předkládat návrhy zákonů

– předkládat ÚS žalobu na prezidenta ve věci vlastizrady

– rozhoduje o přípustnosti stíhání soudce Ústavního soudu (ÚS)

– obě komory se schází pouze při – volbě prezidenta

– přijímání ústavních zákonů

– přijímání volebního zákona

– přijímání mezinárodních smluv o lidských právech

– rozhodování o vyhlášení válečného stavu

– rozhodování o pobytu cizích vojsk na našem území

– jinak se schází samostatně, mají vlastní sídlo a řeší vlastní otázky

– mandát – zmocnění voleného zástupce vykonávat svou činnost

– vznik nominací a zvolením, funkce jako taková vzniká až po složení slibu,

slib má jasnou funkci a naformovanou podobu

– zánik uplynutím volební doby, zbavením funkce, odmítnutím složení slibu,

rezignací, smrtí, neslučitelnost funkcí, při rozpuštění Poslanecké sněmovny

– imunita  – překážka v trestním postihu – za projevy na půdě Senátu či Sněmovny nelze

zastupitele trestně stíhat, za trestnou činnost může následovat trestní stíhání

jedině po souhlasu komory, jejíž je členem

– mlčenlivost – neměli by mluvit o věcech tajných ani po uplynutí vykonávané funkce

– moc výkonná – exekutiva (hlava třetí)

– prezident  – volen Parlamentem na dobu 5 let, není ústavně odpovědný (nemusí se

zodpovídat za své činnosti PS, řada jeho rozhodnutí musí být spolupodepsána

dalšími nejvýše postavenými představiteli

– jmenuje a odvolává předsedu vlády, jmenuje ministry, když odvolává vládu,                                                   musí pověřit funkcí prozatímní vládu, pravomoc účastnit se schůzí vlády a

požadovat zprávy o jejím chodu, může rozpustit PS, podepisuje zákony a může

je vrátit zpět k projednání, jmenuje soudce a vrcholné představitele Ústavního

soudu, jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ, členy bankovní rady ČNB

uděluje milosti a amnestie, zastupuje stát v zahraničí

– se spolupodpisem premiéra nebo člena vlády – sjednává mezinárodní smlouvy,

vrchní velitel ozbrojených sil (v době míru, jinak spolupráce ministra obrany a

náčelníka generálního štábu), jmenuje a povyšuje generály, jmenuje soudce do

krajských a okresních soudů, jmenuje, přijímá a odvolává velvyslance, uděluje

a propůjčuje státní vyznamenání

– prezident nemůže být trestně stíhán

– vláda – vrcholný orgán moci, odpovědná svou činností Poslanecké sněmovně

– skládá se z premiéra (předseda vlády), místopředsedů vlády a jednotlivých ministrů

– navrhuje zákon o státním rozpočtu

– dohlíží, aby zákony byly v praxi dodržovány – vydává prováděcí nařízení

– když poslanci neschválí novou vládu, prezident jmenuje nového předsedu – když

ani podruhé není vyslovena důvěra nové vládě, podá předseda PS prezidentovi návrh

o novém předsedovi

– premiér  – řídí činnost vlády a vystupuje jejím jménem, zodpovědný za jednotlivé

ministry, spolupodepisuje některé právní dokumenty s prezidentem

– moc soudní  – jurisdikce (hlava čtvrtá)

– nejvíce nezávislá – soudce není nikomu odpovědný (pouze platným zákonům)

– soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu

– funkce soudce je neslučitelná s jakoukoliv jinou funkcí ve státním aparátu

– Ústavní soud – dbá na ochranu ústavnosti v ČR, nezávislý na soustavě obecných soudů

rozhoduje – zda právní normy jsou v souladu s ústavními normami

– zda činnost politického subjektu je v souladu s ústavními zákony

– jestli se prezident dopustil vlastizrady

– o správnosti volby poslance nebo senátora

– o problematice slučitelnosti či neslučitelnosti funkcí

– sídlí v Brně, skládá se z 15 soudců

– může fungovat pouze při počtu minimálně 12 soudců

– prezident se souhlasem Senátu jmenuje soudce – kontrasignace

– délka funkčního období 10 let, může být zvolen několikrát

– řadový občan se může odvolat k Ústavnímu soudu, pokud

absolvoval celou soustavu obecných soudů

– občan nemůže zastupovat sám sebe – musí mít právního zástupce

– nejvyšší soud ČR – nejvyšší rozhodovací pravomoc, rozhoduje jako poslední instance

– rozhodnutí by mělo mít nejvyšší právní účinek

– zajišťuje zákonnost rozhodování obecných soudů

– nejvyšší správní soud ČR – člověk má právo odvolat se proti rozhodnutí státní správy

– vrchní soud – v Praze a v Olomouci

– rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí krajských soudů

– krajský soud – majetková řízení, občanská řízení, trestní řízení

– okresní soud

 

– vznik právních norem   – původně v nepsané podobě (zvykové právo)

– se vznikem států vše zapsáno (kodifikováno)

– vláda (skupina vládních poslanců) musí projevit snahu a důvod pro vznik nového zákona

– důvodová zpráva – zdůvodnění daného stavu, vysvětlení předpisu, předpokládaný hospodářský

a finanční dosah navrhovaného předpisu

– konkrétní návrh se musí ještě upravit

 

 

– 1.čtení – zákon se navrhne a přečte, poslanci se vyjádří, mohou vrátit zákon navrhovateli

k přepracování, návrh zamítnout, dát návrh k projednání výborům Sněmovny

– 2.čtení – probíhá po projednání výborů (do 60 dnů), návrh může být zamítnut nebo vrácen

výboru, rozprava – koná se, pokud sněmovna nepřijala ani jeden z návrhů, navrhují se

pozměňovací návrhy, o kterých se hlasuje

– 3.čtení – neprojednává věcnou stránku (podrobnosti a doplňky návrhu musí být už dohodnuty),

sněmovna může navrhnout opakování 2.čtení či opravu tiskových a gramatických chyb

v navrhovaném zákonu – po 3. čtení jde návrh do Senátu

– Senát se musí vyjádřit do 30 dnů – pokud se nevyjádří, je to bráno jako souhlas

– návrh jde k prezidentovi – má lhůtu 15 dní, může návrh přijmout nebo vrátit Sněmovně

– pokud Sněmovna návrh schválí i podruhé, prezident ho musí podepsat

– zákon nabývá účinnosti dnem vydání ve Sbírce zákonů

– rozlišujeme platnost (vyhlášením ve Sbírce zákonů) a účinnost (uvedena přímo v zákoně,

pokud není výslovně určena, má účinnost 15.den od vyhlášení)

 

lidská práva – ve středověku myšlenka, že král je z vůle Boží, od krále je zákon x docházelo k pokusům o omezení moci

panovníka a přiznání práv obyčejným lidem – 1215 Magna Charta Libertatum

– 17.stol. v Anglii – Habeas Corpus Act – zákon o osobní nedotknutelnosti, oddělení moci výkonné a soudní

– ucelené formulování koncepce lidských práv pochází z teorie přirozeného práva – H.Grotius, T. Hobbes,

Ch.L.Montesquieu – každý jednotlivec svá přirozená práva (nezadatelná a věčná), se státem uzavírá

společenskou smlouvu, jejíž prostřednictvím část svých práv předává panovníkovi, pokud však panovník

vládne špatně, lidé mají právo ho svrhnout a vytvořit novou vládu

– 1776 – Prohlášení  nezávislosti amerických osad

– 1789 – Deklarace práv člověka a občana (Francie)

– 1944 – souhlas se založením OSN – měla usnadňovat zajišťování lidských práv z mezinárodního hlediska

– 1945 – konference v San Francisku – vytvořena OSN a vypracována její Charta – vstoupila v platnost

24.10.1945 – lidská práva zde formulována obecně

– Všeobecná deklarace lidských práv – doporučující charakter, podle ní uzavírány mezinárodní smlouvy

– Komise pro lidská práva – kontrolní orgán starající se o dodržování lidských práv

– 1975 – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, došlo ke zpřesnění lidských práv

– 1977 – Charta 77 v Československu – 1991 po odstranění komunistického režimu byla v ČSR přijata

Listina základních práv a svobod

 

Listina základních práv a svobod – členění na oddíly neboli hlavy

– rozlišuje – základní lidská práva a svobody – na život

– na osobní svobodu

– nedotknutelnost osoby a soukromí

– na ochranu lidské důstojnosti a cti

– na majetek

– nedotknutelnost obydlí

– listovní tajemství

– svoboda pohybu a pobytu

– svoboda myšlení a svědomí

– svoboda náboženského vyznání

– svoboda vědecké a umělecké činnosti

– politická práva  – na informace

– svoboda projevu

– petiční, shromažďovací, sdružovací a volební právo

– práva příslušníků národnostních menšin na vzdělání a                                                                                        kulturu v daném jazyce

– hospodářská a sociální práva – svobodná volby povolání a podnikání

– na stávku

– na ochranu zdraví a sociální zabezpečení

– na vzdělání (povinná školní docházka)

– na soudní a právní ochranu

– právo domáhat se práva

– právo na právní pomoc u soudu

– právo odepřít výpověď

– presumpce neviny – ještě neodsouzený

nemůže být považován za vinného

– právo občanů hájit demokratické zřízení

v krajním případě i násilnými prostředky

 

 

13. Odvětví soukromého práva

 

– vychází z tradiční právní teorie římského práva, rozlišující právo na veřejné (upravuje vztahy, v nichž stát vystupuje jako nadřízený nositel moci vůči podřízeným osobám, kterým jsou uloženy povinnosti) a soukromé (vztahy založeny na rovnosti účastníků, i když je jedním z účastníků stát)

 

Občanské právo upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob a práva fyzických osob na ochranu osobnosti

Majetkové vztahy – dědické právo – přechod majetku zesnulého (zůstavitel) na právního nástupce (dědice)

– nabytí zděděného majetku potvrzuje soud, který může provést i vyrovnání

– pokud není žádný dědic, dědí stát

– dědění – ze závěti – formou notářského zápisu nebo sepíše sám zůstavitel

– ze zákona – pokud není závěť, dědí příbuzní a blízké osoby podle dědičných

skupin – stejný podíl děti a  manžel(ka)

– rodiče, spolubydlící (žijící s zůstavitelem déle než rok před smrtí)

– sourozenci či jejich děti

– prarodiče, sourozenci rodičů

– potomci (nevydědění) dědí, i když se o nich zůstavitel v závěti nezmiňuje

– vydědění – musí mít písemnou formu

– neposkytnutí pomoci v nemoci, nezřízený život, nezájem o zůstavitele

– dluhy – jen do výše ceny majetku (dědici se mohou zříct pouze celého dědictví)

– nárok dědit nemá ten, kdo provedl úmyslný trestný čin proti zůstaviteli či jeho

rodičům (pokud zůstavitel v závěti výslovně neodpustí)

– věcné právo – ochrana užívání věcí bez spojitosti s povinností jiné osoby

– majetek – věci hmotné – movité x nemovité(nelze)

– k převodu nemovitých věcí stačí ústní forma, k převodu

movité musí být písemná

– dělitelné – lze dělit beze změny podstaty (tuna obilí)

– nedělitelné – dělení na ideální podíly – zlomky z ceny

– spotřebitelné – palivo, potraviny

– opotřebitelné – použitelné vícekrát, časem se zničí

– věci nehmotné – duševní vlastnictví (vynález, text písně), pohledávky

– vlastnictví – vztah, který vlastníku umožňuje v mezích zákona předmět užívat,

držet, nakládat s ním a domáhat se jeho vydání

– nabytí vlastnického práva – smlouvou (kupní, darovací, směnnou),

děděním, vydržením nebo rozhodnutím státního orgánu

– držba – faktické ovládání věci, osoba ovládající má k věci vlastnické právo a

může s věcí zacházet dle uvážení x nesmí omezovat

– oprávněná – nepravý dědic, vlastník jedná, jako kdyby mu věc skutečně patřila

(nevědomá koupě kradeného auta)

– vlastnického práva u movité věci lze nabýt dlouhodobou nepřetržitou oprávněnou držbou po dobu 3 let, u nemovitosti 10 let

– neoprávněná – nemá vlastnické právo (nálezce, zloděj)

– vlastnické právo – nejvýznamnější věcné právo x nelze vykonávat bez ohledu na práva ostatních

– vlastník je povinen v důležitých případech (živelná pohroma) poskytnout svůj

majetek s nárokem na náhradu

– stát může proti vůli vlastníka jeho věc vyvlastnit či vlastnické právo omezit za určitou náhradu (většinou o tom rozhoduje ministerstvo)

– nález – nálezce nenabývá automaticky vlastnického práva, je povinen vydat věc vlastníkovi či státnímu orgánu, pokud se vlastník do 1 roku od nalezení o věc nepřihlásí, připadá věc státu, nálezce má právo na zaplacení výloh spojených s odevzdáním věci a na nálezné ve výši 10%

– spoluvlastnictví – podílové – uhrazování výdajů podle podílů, zisky na podíly,

spoluvlastník může převést svůj podíl na přímé příbuzné, má

předkupní právo na ostatní podíly, zrušení dohodou (musí mít

písemnou formu) či soudem

– bezpodílové – mezi manžely – výjimkou dary, věci sloužící

k vykonávání pracovní činnosti, dědictví, věci osobní potřeby

– předmanželská smlouva – správa společného majetku, zúžení či rozšíření

spoluvlastnických práv, k vyrovnání může dojít až v momentě rozvodu, použití majetku pouze se souhlasem obou stran, běžné věci každý z manželů může vyřizovat sám, v ostatních věcech musí být souhlas obou (podnikání)

 

– zánik rozvodem, odsouzením jednoho z manželů v trestním řízení k propadnutí majetku, návrh jednoho z manželů ze závažných důvodů v průběhu manželství (alkoholik, gambler), vypořádání spoluvlastnictví ze zákona, pokud do 3 let nebyla učiněna dohoda či vyrovnání (pouze na návrh obou stran)

                               – obligační právo – práva a povinnosti mezi věřiteli a dlužníky

– dlužník je povinen věřiteli něco dát, něco vykonat, něco strpět, nebo něco nekonat

– v případě nevykonání hrozí sankce

– oprávnění = pohledávka, povinnost = dluh

– závazky vznikají nejčastěji ze smluv (vzniklých na základě přijetí nabídky neboli

akceptace), popř. jinak (např. způsobená škoda)

– zánik závazků – řádné a včasné splnění

– dohoda (musí mít písemnou formu)

– nemožnost plnění

– uplynutí doby, výpověď

– smrt dlužníka nebo věřitele (pouze v případě, že dlužník měl provést něco osobně -např. lékař operaci)

– neuplatnění  práva

– splynutí (věřitel a dlužník splynou v jednu firmu)

– narovnání (dosavadní závazek zaniká a vzniká nový)

 

Rodinné právo – souhrn právních norem upravujících manželství, vztahy mezi rodiči, dětmi a dalšími příbuznými

– rodina – společenství rodinných příslušníků, zpravidla žijících ve společné domácnosti

– manželství – na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonický a trvalý svazek

– prohlášení musí být učiněno veřejně, slavnostně a za přítomnosti dvou svědků

– civilní forma – před státním orgánem

– církevní formou – před orgánem státem registrované církve

– překážky uzavření – bigamie, přímé příbuzenství, nezletilost (výjimečně soud povolí

snížení hranice – nejméně 16 let), duševní choroba

– zánik – smrt jednoho z manželů, soudní prohlášení za mrtvého, rozvod (rozhoduje soud)

– základní povinnosti manželů – žít spolu, být si věrni, vzájemně si pomáhat, vytvářet

zdravé rodinné prostředí, o uspokojování potřeb rodiny jsou povinni pečovat oba manželé

podle svých možností a schopností

– manželé mají stejná práva a povinnosti, společně rozhodují o záležitostech rodiny,

vzájemně se zastupují

– hlavní účel manželství – založení rodiny a řádná výchova dětí

– rodičovská práva a povinnosti – vychovávat, zastupovat v době nezletilosti, spravovat

záležitosti dítěte,určit mu jméno a vyživovat je

– pokud rodiče nejsou schopni zabezpečit výchovu dítěte, musí být státem zabezpečena náhradní výchova – osvojení (adopce) – přijetí cizího dítěte za vlastní podle rozhodnutí

soudu, právně vzniká příbuzenský vztah

– pěstounská péče – na rozdíl od adopce dočasná a nemění se příjmení

ani příbuzenské vztahy, pěstoun odměňován státem

– opatrovnictví (poručenství) – opatrovník nařízený soudem

– ústavní výchova – v případě nařízení soudu

Pracovní právo – spravuje práva a povinnosti fyzických osob pracujících za mzdu a jejich zaměstnavatelů

– pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do zaměstnání

– pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, místo výkonu, den nástupu

– rozvázání pracovního poměru – dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, uplynutím sjednané doby

 

Občanské soudní řízení – hlavním pramenem Občanský soudní řád (ustanovení o účastnících soudního řízení, zahájení)

– řeší případy občanskoprávní, obchodní, rodinné, pracovní – vše kromě trestných činů

– zahajuje se na písemný návrh účastníka (navrhovatel – žalobce x odpůrce – žalovaný)

– některé bez návrhu – péče o nezletilé, v případě prohlašování nezvěstného za mrtvého

– vede se většinou formou veřejného ústního jednání,v průběhu soud provádí dokazování (výslech, ohledávání důkazů), na konci usnesení (v průběhu či finální – rozsudek)

– proti prvnímu rozsudku (okresní soud) se lze odvolat do uplynutí odvolací lhůty 15 dnů, pak nabírá právní moci, o odvolání rozhoduje krajský soud (konečné rozhodnutí)

– soud může skončit i usnesením o zastavení řízení či o schválení smíru

– jestliže dlužník (povinná osoba) nesplní dobrovolně odškodnění, může oprávněná osoba navrhnout soudní výkon rozhodnutí (exekuci – prodej majetku, snížení mzdy)

 

 

14. Občanské soudní a trestní řízení

 

Trestní právo – souhrn právních norem o trestání fyzických osob za závažná provinění (trestní činy) proti společenským a individuálním zájmům, sankce postihující pachatele za závažné provinění – tresty

patří do veřejného práva, dělí se na hmotné a procesní

trestní právo – hmotné – zvláštní – vymezuje tzv. skutkovou podstatu trestních činů (přesné naplnění toho

kterého trestného činu)

téměř 200 druhů trestních činů – rozděleny do 12 kapitol, hlav – v trestním zákonu

v každém trestném činu přesně vymezena skutková podstata a sankce – rozpětí trestu

– trestné činy – proti republice – vyzvědačství, hanobení republiky, ohrožení státního tajemství

– trestné činy hospodářské – neoprávněné podnikání, padělání peněz, krácení daní

– trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných – útok na veřejného činitele,  úplatkářství

– trestné činy obecně nebezpečné – ohrožení životního prostředí, nedovolené ozbrojování                                                  – trestné činy narušující občanské soužití – týrání zvířat, výtržnictví, ohrožování mravnosti                                                 – trestné činy proti rodině a mládeži – dvojí manželství, zanedbání povinné výživy

– trestné činy proti životu a zdraví – vražda, ublížení na zdraví, rvačka

– trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti – znásilnění

– trestné činy proti majetku – krádež, zpronevěra, poškozování cizí věci, podvod

– trestné činy proti lidskosti – genocida, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv

a svobod občanů

– trestné činy proti brannosti a proti civilní službě – nenastoupení služby v ozbrojených silách

– trestné činy vojenské – neuposlechnutí rozkazu, zběhnutí, neplnění bojového úkolu

– obecné – zabývá se trestní odpovědností ( jsou-li naplněny podmínky trestného činu)

1. naplnění skutkové podstaty
2. vina – úmysl či nedbalost – jednání se považuje za úmyslné, jestliže pachatel chtěl porušit zájem chráněný zákonem a jestliže věděl, že porušuje zájem chráněný zákonem X pachatel jednal z nedbalosti, jestliže věděl, že může porušit zákon, ale spoléhal se na to, že k tomu nedojde (vědomá nedbalost) nebo jestliže nevěděl, že může porušit zákon, ačkoliv to vědět měl či mohl (nevědomá nedbalost)
3. eventuální důvody vylučující trestnost – nezletilost (nedostatečný věk, do 15 let)

nepříčetnost (duševní porucha – nemohl rozpoznat nebezpečnost, nemohl se ovládat)

oprávněné použití zbraně v mezích zákonů, předpisů

nutná obrana – jedná ten, kdo odvrací přímý nebo trvající útok

krajní nouze – řidič pod vlivem alkoholu by vezl do nemocnice osobu s infarktem

– tresty a ochranná opatření: 9 druhů trestů:

1. odnětí svobody – nejvyšší na 15 let X výjimečný trest – umožňuje odnětí svobody až do 25 let nebo dokonce na doživotí (trest smrti zrušen 1990)

podmíněné odnětí svobody – pachatel je na svobodě, ale nesmí spáchat žádný trestný čin

2. ztráta čestných titulů a vyznamenání
3. ztráta vojenské hodnosti – degradace na vojína
4. propadnutí majetku – buď veškerý majetek nebo jen určitá část
5.            propadnutí věci – věc užitou při trestném činu nebo získanou při trestném činu
6. peněžitý trest – od 2 000 – 5 000 000 Kč
7.            zákaz pobytu – na určitém místě – na 1 – 5 let
8.            zákaz činnosti od 1 – 10 let (např. řízení motorových vozidel)
9.            vyhoštění – pouze pro cizince,  kteří páší trestné činy na našem území

polehčující okolnosti: přiznání, lítost, náhrada způsobené škody, předchozí beztrestnost, jednání v afektu, pod nátlakem cizí osoby, pomoc při objasňování trestného činu

přitěžující okolnosti: brutalita, recidiva, spáchání více trestných činů, trestný čin za živelné pohromy, navádění jiné osoby k trestné činnosti

účel trestu: chránit společnost, zabránit pachateli v další trestné činnosti, výchovná funkce trestu – pokus o převychování pachatele, zabránit recidivě (opakování)

ochranná opatření: ochranné léčby (sexuální, protialkoholická) – doplňky odnětí svobody

– pachatelé trestných činů – fyzická osoba nebo skupina fyzických osob (spolupachatelé)

– za účast na trestném činu je trestně postižitelný i pachatelův návodce, pomocník nebo organizátor

– trestnost se vztahuje i na nedokončený trestný čin (pokus) i na přípravu k trestné činnosti

– trestání mladistvých – trestní sazby se snižují na polovinu oproti dospělým

– soud může za určitých okolností od potrestání mladistvého upustit, nebo může uložit podmíněné

odsouzení na zkušební dobu 1-3 let

– lze uložit ochranná opatření – ochranné léčení, ochranná výchova

 

        – procesní – zabývá se samostatným trestným řízením (procesem)

– trestně stíhán může být kdokoli jen zákonným postupem a ze zákonných důvodů

– podmínkou trestní odpovědnosti je pachatelův úmysl, jen u některých trestných činů je pachatel trestně postižitelný i za nedbalost

– orgány činné v trestním řízení – policie – přijímání podání trestního oznámení

– státní zastupitelství – vykonává dozor nad vyšetřováním –

státní zástupce – zastupuje stát, jehož jménem podává žalobu,

může podmínečně zastavit trestní řízení, podat návrh na vzetí

podezřelého do vazby – časově omezena na 1 rok – v průběhu

této doby musí být podána žaloba

– probíhá výslech svědků, provádí se důkazy, člověk podezřelý z trestného činu se stane

obviněným až poté, co mu bude obvinění sděleno, musí být poučen o svých právech, není

povinen vypovídat, musí mít obhájce – nezvolí-li si ho sám, bude mu stanoven soudem, má

právo být seznámen se spisem

– obviněný může být z vazby propuštěn na záruku důvěryhodné osoby nebo sdružení,na

písemný slib, že povede řádný život nebo na peněžní záruku(kauci)

– předběžné projednání obžaloby – vždy před soudem, zpravidla proces u takového soudu, kde

byl trestný čin spáchán (pokud nejde o závažný čin), neveřejné jednání

– soud – soudce může vrátit spis k  došetření, podmínečně zastavit trestní řízení (u neúmyslných

trestných činů), nařídit hlavní líčení a rozhodnout o vině a trestu

– hlavní líčení      – musí být přítomen obžalovaný, obhájce, státní zástupce, soudce + 2 přísedící

– rozhoduje se o vině obžalovaného, uložen trest či ochranné opatření

– po přednesení obžaloby, výslechu svědků a soudních znalců má právo na závěr vystoupit s obhajobou obžalovaný nebo obhájce

– soudní senát se poté odebere k poradě, po níž vynese rozsudek

– proti rozsudku se ve stanovené lhůtě 14 dní mohou odvolat obě strany, jinak nabývá právní moci

– soudní líčení může být přerušeno nebo odročeno

vykonávací řízení – délka vazby počítána do výše trestu, tresty zapisovány do trestního rejstříku

– od trestu může být upuštěno v případě – promlčení – trestný čin, od jehož spáchání uplynula

zákonem stanovená lhůta, je promlčen        – promlčení trestního stíhání – 3-20 let         – promlčení výkonu trestu – 5-20 let

– při promlčení se vychází z toho, že trest by měl následovat co nejdříve po spáchání činu – jen tak bude mít skutečný účel

– milost – pro jednotlivce, v konkrétním případě a

konkrétní osobě může prezident republiky udělit milost – nikomu kromě svého svědomí v tomto právu není odpovědný

– abolice – trestní stíhání se nezahájí

– agraciace – uložený trest se odpustí, zmírní

– zahlazení odsouzení – v trestním rejstříku

– amnestie – uděluje prezident, kolektivní zmírnění či

odpuštění trestů – vztahuje se na trestné činy spáchané přede dnem vyhlášení amnestie, většinou se jedná o tresty s nižší mírou společenské nebezpečnosti -rozhodnutí prezidenta musí spolupodepsat předseda vlády

 

 

 

 

15. Základy ekonomie a ekonomiky

 

– společenská věda zkoumající nejobecnější souvislosti v ekonomickém životě společnosti, viděné v jejich celku

oikos = dům, nomos = zákon

– tržní subjekty – domácnosti – usilují o maximalizaci užitku (hledání cest k získání statků a služeb), díky svým

potřebám vytvářejí poptávku po zboží a službách a nabídku výrobních zdrojů (práce, kapitálu)

– podniky – usilují o maximalizaci zisku, organizují výrobu nebo prodej výrobků či poskytování služby

za účelem dosažení zisku

– stát – vstupuje na trh jako specifický subjekt, jeho cílem je ovlivňovat, působí jako prodávající (státní podnik), kupující (státní zakázky), působí zprostředkovaně pomocí státních institucí a zákonodárných orgánů, vydávajících zákony a vyhlášky a sledující jejich dodržování, má rovněž své potřeby – budovy, stavby silnic, nemocnic, škol, přerozděluje peníze formou sociální pomoci

– předmětem ekonomie je racionální chování člověka, které směřuje k uspokojování potřeb

– potřeby – hmotné (materiální) x nehmotné (duševní)

– individuální x kolektivní

– biologické x kulturní

– zbytné (kouření) x nezbytné (jídlo)

– současné x budoucí

– jsou vyvolány pocitem nedostatku, jsou uspokojovány pomocí statků a služeb

– statky – zpravidla produkty lidské práce, kterými lze uspokojit lidské potřeby

– ekonomické (výsledky výroby) x volné (lze přímo užít ke spotřebě) – vzduch,voda,světlo

– hmotné x nehmotné

– spotřební x kapitálové

– služby – cizí činnosti uspokojující naše potřeby

– věcné – zaměřeny na obnovu hmotných statků

– osobní – zaměřeny na člověka

– spotřeba – užití statku nebo služby k uspokojování potřeb

– finální fáze hospodářského procesu (výroba, rozdělování, směna, spotřeba)

– vzácnost statků a služeb vyplývá z omezených zdrojů lidstva, vede k tomu, že lidé jsou nuceni rozhodovat o tom, jakými výrobky a službami mají uspokojovat své potřeby a jak zvyšovat dostupnost statků

– ekonomie – věda o rozhodování o podmínkách vzácnosti a činnostech vykonávaných k jejímu překonání

– primární ekonomický problém – co a kolik se bude omezenými zdroji vyrábět, aby byly uspokojeny potřeby lidí

– jakými technologiemi, jak kvalitně a ze kterých zdrojů vyrábět

– pro koho vyrábět (určení spotřebitelů)

– rozhodování lidí v podmínkách vzácnosti probíhá na různých úrovních – domácnost, podnik, orgán státní moci

– makroekonomie – studuje chování národního hospodářství jako celku

– mikroekonomie – analyzuje ekonomické chování tržních subjektů

– vývoj ekonomie – jako samostatná vědní disciplína až v období průmyslové revoluce – anglická klasická škola

– makroekonomická škola   – D.Ricardo, A.Smith – „neviditelná ruka trhu“ – řídí hospodářství

tak, že každý jednotlivec, uspokojující vlastní zájmy, prospívá

nevědomky celé společnosti (základ liberalismu)

– z klasické ekonomie se v 2. pol. 19. stol. vydělily dvě školy:

– marxistická škola – pokouší se o analýzu především ekonomických výrobních vztahů (vztahy

lidí ve výrobním procesu), hovoří o zaostávání těchto vztahů za rozvojem výrobních sil

– rozpor je třeba řešit revolucí, která vede ke změně společenského řádu

– tato teorie se stala součástí socialismu a komunistické ideologie

– neoklasická škola – škola mikroekonomická, zkoumala hlavně tržní subjekty

– návrat k makroekonomice realizoval britský ekonom J.M.Keynes (1883-1946) – zdůvodňoval

státní zásahy do ekonomiky – teorie efektivní poptávky (zdůraznění úlohy investičních výdajů)

– po 2. světové válce se vedle neokeynesiánských a neomarxistických směrů, neschopných najít

řešení stagnace ekonomiky (nezaměstnanost, inflace) prosadila neoklasická teorie

– monotarismus – zdůrazňuje automatické tržní mechanismy, které jsou samy schopny udržovat

ekonomiku ve stavu optimálního užívání zdrojů – M.Friedman

– ekonomika – zahrnuje výrobu statků a služeb, jejich rozdělování, směnu a spotřebu

– oblast společenské praxe – zahrnuje výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb

– hospodářství nějakého státu nebo podniku

– hospodaření podniku – organizování, nákup, výroba, prodej

– hospodárnost – efektivnost výroby

– rozlišujeme 3 základní sektory ekonomiky     – prvovýroba – těžební průmysl, lesnictví, rybolov, obdělávání půdy

– výroba hmotných statků – zpracovatelský průmysl a stavebnictví

– služby – obchod, doprava, cestovní ruch, zdravotnictví, školství

– první dva sektory označujeme jako oblast materiální výroby

 

16. Výroba a výrobní faktory

 

– činnost, při které člověk přetváří přírodu, její předměty a síly v užitečné věci

– většina statků existuje v omezeném množství, i všechny statky, které vyrábí člověk – výrobky

 

výrobní faktory – práce   – cílevědomá a účelná lidská činnost, která s použitím přírodních zdrojů a kapitálu  vytváří statky a služby k uspokojování potřeb

– jen velmi málo statků poskytuje člověku příroda (vzduch, voda), k přisvojení a přetvoření statků musí člověk vynaložit úsilí

– dříve každý člověk vyráběl vše, co potřeboval, později vyráběl pouze výrobky jednoho druhu a později se mohl svou prací podílet jen na výrobě jednotlivých součástí stále složitějších výrobků – došlo k dělbě práce, při níž se každý jedinec specializuje na práci určitého druhu

– pracovní síla – fyzické a psychické schopností člověka konat práci

– každá práce vyžaduje uplatnění fyzických i duševních schopností, jejich podíl je u různých prací různý – rozlišujeme fyzickou x duševní práci

– práce jednoduchá (mytí nádobí) x složitá (kvalifikovaná)

– práce tvůrčí, produktivní, neproduktivní…

– přírodní zdroje    – půda, přírodní bohatství (suroviny), přírodní síla (energie)

– význam tohoto faktoru neustále vzrůstá s jeho zvyšující se vzácností

– kapitál – finanční prostředky k nabývání majetku

– odvozený a reprodukovatelný faktor výroby, výsledek lidské práce

– používán, aby ve spojení s prací a přírodou vznikly větší hodnoty než byly vloženy

– ztělesňuje vynaložení práce a přírodních zdrojů v současnosti (či minulosti) v zájmu

zvýšení produktivity práce v budoucnosti

– představuje zdroj pro získávání hmotných statků (stroje, dopravní zařízení),

pracovních prostředků a pracovních předmětů

– pracovní předměty – člověk je zpracovává, částečně zpracovaný předmět je surovina

(ruda v huti) – zpracováním suroviny dostáváme materiál

– pracovní prostředky – mezi člověkem a pracovními předměty, jimi na ně působíme

 

– v našich podmínkách se na základě systému evidence hmotný majetek člení na:

1) zákl. prostředky – pořizovací cena větší než 5000 Kč, doba upotřebitelnosti delší než jeden rok

2) prostředky jednorázové – spotřebují se najednou (suroviny)

3) prostředky postupné spotřeby    – pořizovací cena menší než 500 Kč – drobné a krátkodobé prostředky, oběhové

obaly určené k vícenásobnému použití(sudy, lahve)

– při hospodářských činnostech (ve výrobě, dopravě, peněžnictví) jsou zaměstnání lidé a využíván hmotný majetek, kromě toho člověk využívá přírodních zdrojů (nerostné bohatství, lesy, půda)

– náklady    – souhrn vynaložený na jeden výrobek (službu), na celkové množství výrobků vyjádřený v penězích

– materiální náklady (spotřeba materiálu, paliva)

– odpisy (opotřebování základních prostředků)

– mzdové náklady (nákup pracovní síly)

– finanční náklady (úroky)

– tržby     – příjem z prodeje výrobků a služeb, podnik může dosáhnout zisku i jiným způsobem než prodejem

výkonů – prodejem základních prostředků, materiálů – ostatní výnosy

– výnosy – součet tržeb a ostatních výnosů – podnik z nich hradí své náklady (materiálové, mzdové, odpisy)

– hospodářský výsledek    – z výnosu hradí podnik své náklady ( materiálové, odpisy, mzdové)

– rozdíl mezi výnosy a náklady – zisk nebo ztráta

 

 

17. Tržní ekonomika

 

– vznik zbožního hospodářství   – potřeby jedince přesáhnou jeho výrobní možnosti – musí vyrobit svých vlastních výrobků více, než činí jeho spotřeba – za přebytek, který se stává zbožím, získává směnou od ostatních výrobců to, co nevyrábí

– při směně vznikají první hospodářské problémy – musí se setkat výrobci, kteří navzájem potřebují své výrobky, je třeba stanovit směnné hodnoty směňovaných produktů

– mezi výrobce a spotřebitele vstupuje další ekonomický činitel – obchod

– stanovení směnné hodnoty výrobku – dvě hlediska – výrobce vychází z hodnoty výrobku, z práce, kterou do něj vložil

– spotřebitel vychází z užitné hodnoty, kterou výrobek má, z

množství práce, které by musel vynaložit, kdyby chtěl krýt potřebu

– záleží také na počtu výrobců

ekonomický systém   – rozdělení podle toho, jak společnost řeší základní ekonomické problémy

– zvykový – založen na tradici a zkušenostech přenášených z generace na generaci

– příkazový – centrálně plánovaná ekonomika, převládá státní vlastnictví

– tržní – propojení výrobců a spotřebitelů pomocí trhu, převládá soukromé vlastnictví

– smíšený – fungování tržního systému + působení nástrojů hospodářské politiky státu – převažuje

fungování tržního hospodářství – volba zákazníka určuje, co se bude vyrábět, podniky vedeny snahou o dosažení co

největšího zisku, snaží se vyrábět zboží, po kterém je poptávka a dá se na něm vydělat

– „neviditelná ruka trhu“ – řídi hospodářství tak, aby každý jednotlivec tím, že

uspokojuje vlastni zájmy nevědomky prospíval celé společnosti

– postup výroby určen konkurencí – snaha o co největší efektivitu

– to, pro koho jsou výrobky určeny je určeno nabídkou a poptávkou

– trh – společenské uspořádání směny zboží

– místo, kde se střetávají poptávka a nabídka a kde dochází k volné směně zboží

– zboží (výrobky, služby)

– práce (pracovní síla, kapitál, půda)

– peněz

– volně přístupný všem, nikdo není nucen něco koupit či prodat

– kupující chce nakoupit co nejlevněji co nejvíce zboží, prodávající naopak prodat co nejdráž co nejvíce zboží

– cena je informace – informuje o nákladech, které musí prodejce do výrobku investovat

– mzda je cenou za práci

– úrok je cenou půjčených peněz

– teorie nabídky a poptávky objasňuje, jak vznikají a jak se mění ceny na trhu

         – poptávka – množství zboží, které jsou kupující ochotni koupit za určitou cenu

– poptávané množství se mění v opačném směru než cena – zákon klesající poptávky

– dochází ke zvýšení důchodů = tendence ke zvyšování poptávky po výrobcích dlouhodobé spotřeby

– při zvýšené ceně lidé mění strukturu své spotřeby = substituční efekt
– nabídka – množství zboží, které výrobci dobrovolně dodávají na trh při určité ceně
– tržní cena    – cena, za níž se kupuje a prodává – stanoví se na základě dohody mezi dodavatelem a spotřebitelem

– dvě hlavní složky – náklady podniků, které se podílejí na vytvoření a dodání zboží spotřebiteli

(výrobce, dopravce, obchod) + zisk jednotlivých složek

– podnik odvede daň do rozpočtu státu a zbývající část je odměnou za podnikatelské riziko a efektivnost činnosti

– sm1uvní cena – závisí na vztahu mezi nabídkou a poptávkou po zboží

– při vyšší nabídce než poptávce klesá, při vyšší poptávce než nabídce naopak

– pohyb cen na trhu ovlivňuje činnost podniků a vede je k efektivnosti

– předpoklady tržního mechanismu – soukromé vlastnictví majetku ( přírodních výrobních zdrojů a kapitálu, protože

jeho vlastník dokáže najít způsob využití, který mu přenese užitek)

– cenový systém – přináší tržní ekonomice odpověď na základní ekonomické otázky

– konkurence – mezi kupujícími i prodávajícími, vede k prospěchu pro všechny

– prodávající si konkurují tím, že se snaží produkovat zboží a služby, které zákazníci

chtějí a kupují je při nejnižších cenách

zákazníci z toho mají prospěch, protože prodávající se snaží zboží a služby, které

zákaznici chtějí, prodávat tehdy a tam za ceny, které jsou zákaznici ochotni zaplatit

– myšlenka labourismu – cílem každého podniku je služba veřejnosti – dát konzumentovi co nejlepší a nejlevnější

výrobek v co nejkratší době, nespoléhá na vývoz, ale především na vlastní obyvatelstvo

– snaží se, aby konzumenti byli tak hospodářsky silní, aby mohli výrobky kupovat – šetrnost ve

státní i obecní sféře, konzumenti nemají být příliš zatěžováni daněmi

– průmysl musí pracovat lacině a rychle – zavedl nové dokonalé výrobní techniky, snažil se

využít co nejvíce materiálů a strojů, aby zabránil ztrátám při výrobě

– podnikatele i dělníka považuje za spolupracovníky

– úloha státu – jeden ze tří základních subjektů tržní ekonomiky

– snaží se zajistit všeobecnou rovnováhu v hospodářství, ovlivňuje trh prostřednictvím různých nástrojů –

daňové úlevy, vyšší zdanění, státní zakázky, vyměřování výše cel

– snaží se zmírňovat sociální důsledky nezaměstnanosti, která je negativním jevem tržní ekonomiky

– nesmí ale do fungování trhu zasahovat v rozporu s principy tržního mechanismu

– na trhu nejen nakupuje, případně prodává statky a služby, ale má i zvláštní postavení – jeho úkolem je

především vytvářet společenské, právní a ekonomické prostředí, určovat pravidla fungováni ekonomiky a dozírat na jejich plnění – hospodářská politika státu – souhrn cílů a nástrojů a opatřeni státu zaměřených na kontrolu, ovlivňování ekonomického vývoje – hlavním subjektem hospodářské politiky je stát zastupovaný  vládou (řídí státní instituce) a parlamentem (zákonodárný orgán, podílí se na tvorbě vládní politiky)

zasahuje do ekonomiky, když trh neplní dostatečně účinně své funkce – selhání trhu

– veřejné statky nebo služby – jsou k dispozici všem (obrana země, školství, zdravotnictví, policie)

– ochrana životního prostředí – stát musí zákonem stanovit normy přípustného negativního působení

hospodářské činnosti, sledovat dodržování norem (poplatky za používání vody, pokuty za znečištění)

– vhodnou hospodářskou politikou omezit negativní jevy tržního hospodářství (inflace, pokles výroby)

– monopol – výrobce určitého statku nebo služby má v určitém regionu výhradní postavení na trhu a cena

statku nebo služby je v tomto regionu výrazně vyšší než náklady spojené s jejím vytvořením

zde stačí zásah regionálního orgánu – obec může podpořit vznik konkurenční firmy

Státní rozpočet – stát k plnění svých funkcí potřebuje finanční a materiální prostředky – ty musí určitým způsobem

získat, rozhodnout o jejich užití

– finanční plán státu – stanoví se na určité rozpočtové období

– nástroj k dosahování stanovených cílů – rozpočtová (fiskální) politika

– příjmy – tvoří je hlavně daně, část daní může jít do regionů

– výdaje – nákupy statků a služeb, které uskutečňují vládní orgány

– skutečné rozpočtové výdaje, vláda za ně neobdrží žádné statky a služby – sociální dávky

– sociální zabezpečení, školství, zdravotnictví, obrana, bezpečnost, státní správa

– odpovědná vláda usiluje o to, aby výdaje státního rozpočtu nebyly vyšší než příjmy, aby její rozpočet

byl vyrovnaný nebo přebytkový – v opačném případě hovoříme o schodku (deficitu) – k jeho krytí

mohou vlády použít vládních dluhopisů – nevyrovnanost státního rozpočtu se pro daný rok překlene x

stát musí počítat s tím, že bude z dluhopisů vyplácet úroky a časem bude muset vyplatit i dlužné částky

– opakovaný schodek státního rozpočtu – vznik státního dluhu

 

 

18. Základy teorie peněz a měnové politiky

 

peníze – zvláštní druh zboží, které se používalo a používá k usnadnění směny zboží

– nejsou volně reprodukovatelným statkem, nelze je bez omezení nahradit statkem jiným

– v dnešní době všechny mince i papírové peníze neplnohodnotnými penězi s nuceným oběhem

vývoj peněz – výsledek přirozeného vývoje výroby, dělby práce a specializace + kolektivní interakce lidí

– naturální směna – zboží nahodile směňováno za jiný druh zboží v určitém poměru

– komoditní (zbožové) peníze – hodnota všech typů zboží byla pravidelně vyjadřována pomocí

jednoho typu zboží (drahé kovy, kožešiny, slonovina, dobytek)

– postupně převzaly úlohu všeobecného ekvivalentu kovy – drahé kovy (starověký Egypt)

– od 7.stol.př.n.l. mince

– papírové peníze    – uznávaná umělá hodnota, snadno přenosná, chráněná proti padělání

– vznik v 1. polovině 18. století ve Francii

– bankovky – vydávány bankami, směnitelné za zlato

– státovky – vydávány státem k financování jeho výdajů, nebyly kryté zlatem

– zlatý standard – peněžní systém, ve kterém se uplatňuje zlato a bankovky za něj směnitelné, zanikl ve 30.letech 20.století, v mezinárodních vztazích se přestal užívat v 70.letech – zanikl rozdíl mezi bankovkami a státovkami

– bankovní peníze – šeky vypisované na vklady v bankách

– virtuální peníze

funkce peněz – všeobecně používaný kalkulační prostředek – nástroj k porovnávání hodnot (statků a služeb)

– porovnávají se náklady podniků, mzdy, příjmy a

výdaje státního rozpočtu, daně, ceny

– tuto funkci peníze plní, aniž jsou skutečně po ruce

– kupní a platební prostředek – prostředek směny – skutečně obíhající peníze i peníze depozitní

– uchovatel hodnot – závisí na stabilitě měny (s rostoucí mírou inflace se tato funkce zhoršuje)

– transakční peníze (M1) – určené k nákupu a prodeji zboží (mince, papírové peníze)

– peníze v širším slova smyslu (M2) – depozitní, bankovní peníze – např. peníze na vkladní knížce – nelze jimi

přímo platit, ale není problém převést je na M1 – šeky, kreditní karty

– úsporné účty, cenné papíry vlastněné významnými institucemi (M3) – hypotéky, obligace

– banka   – podnik operující na finančním trhu, finanční zprostředkovatel

– funkce – obchodování na peněžním trhu – přijímají a opatrují peněžní vklady, půjčují peníze, nakupují

a prodávají peníze cizích zemí

– uskutečňování peněžních operací – zprostředkovávají placení mezi podniky u nás i v cizině

– bankovní soustava ČR    – Centrální banka – jedna ve státě, zvláštní postavení a úkoly, zřizovaná vládou x není

na ní závislá, neposkytuje běžné bankovní služby – „banka bank“

– úkoly – reguluje množství peněz v oběhu

– reguluje podmínky poskytování úvěru

– reguluje činnost komerčních bank, dozírá na ně

– vede účty státního rozpočtu (provádí finanční operace)

– kontroluje stabilitu měny

– emisní banka – vydává bankovky, ale netiskne

– nástroje – nepřímé nástroje ekonomického řízení

– diskontní politika – monetární politika, změna diskontní

sazby (úroková sazba na půjčky komerčním bankám)

– regulace peněz v oběhu – výše úroku, který určí centrální

banka  pro komerční banky (vysoký úrok = nevýhodné), centrální banka musí určit takové úroky, aby komerční banky byly na penězích závislé

– operace na otevřeném trhu – nákupy a prodeje vládních obligací prováděné centrální bankou ve vztahu ke komerčním bankám, firmám a jiným ekonomickým subjektům

– nákup – zvyšování nabídky peněz

v oběhu – politika dostupných peněz

– prodej – stahování peněz z oběhu –

politika těžce dostupných peněz; má vazbu na rozpočtovou politiku, používá se ke krytí schodku ve státním rozpočtu

– určování povinných minimálních rezerv – kolik % ze všech peněz

závazků musí mít komerční banky uloženy u Centrální banky uloženy ze zákona, komerční banky je mají zmrazené, nemohou si z nich půjčovat, snaha o co největší koloběh peněz

– komerční banky – mají povahu soukromých firem, usilují o dosažení zisku, jejich

služeb mohou využívat i právnické osoby

– od firem v jiných odvětvích ekonomiky se odlišují vyšší mírou

regulace ze strany centrální banky a jiných vládních institucí

– „specializované peněžní ústavy“ (záložny, penzijní fondy, leasingové společnosti,

faktoringové společnosti – odkupují firemní pohledávky, a pak je vymáhají)

– typy bankovních operací – aktivní – úvěrování, půjčování peněz

– úrok – cena finančního kapitálu zapůjčeného bankou

odměna za zapůjčený kapitál, kterou vypůjčovatel odvádí bance –

stanoví se při uzavírání smlouvy jako procentní podíl z hodnoty

vypůjčovaného kapitálu

– úvěr – podle doby splatnosti – krátkodobý (1den – 1rok)

– střednědobý (2 – 4 roky)

– dlouhodobý (5 – 30 let)

– podle účelu – investiční, provozní, spotřební

– podle záruk, které si vyžadují – kauce, záruční listy

– pasivní – přijímání peněžních vkladů, úvěrů, ochrana peněz, vklady na požádání,

vklady termínované (např. s výpovědní lhůtou, přijímané na určitou dobu)

– zprostředkovatelské – provádění bezhotovostního platebního styku za klienty,

– směnárenské služby (prodej či nákup volně směnitelných měn)

– depozitní – možnost uložení cenností, šperků

– cenné papíry – listiny představující nárok vlastníka v cenném papíru uvedený vůči tomu, kdo jej vystavil

– dluhopis (obligace) – uvedena dlužná částka a datum splatnosti včetně vyplácení pevně

dohodnutého výnosu – úroku

– vydáván bankami, obcemi, státem – snaha získat v určité době větší kapitál

– akcie   – vydávány akciovými společnostmi, zakládají vlastníku (akcionáři) právo účastnit se

valné hromady, podílet se na řízení společnosti, právo na podíl na zisku (dividendy)

– směnka – písemný závazek výstavce zaplatit v určené době určenou sumu určité osobě, nebo

písemný příkaz výstavce určité osobě, aby v určité době za směnku zaplatila

– šek – majitel účtu v peněžním ústavu přikazuje peněžnímu ústavu vyplatit peníze doručiteli šeku

– burzy   – zboží není přítomno, předání kupujícímu probíhá dodatečně

– peněžní – obchod s cennými papíry – u nás kromě burz i RM – systém

– zbožové (komoditní) – obchod se zbožím, se standardní a srovnatelnou jakostí – ropa, drahé kovy

– burzy lodního prostoru – lodní společnosti nabízejí pronájem volného prostoru na lodích

– konvertibilita měny     – postavení měny určitého státu ve vztahu k jiným státům – zda ji lze volně vyměnit

– může být vyvezena do zahraničí a tam prodána – USD, GBP, CHF a €

– u nás vnitřní konvertibilita koruny –  korunu nemůžeme ve světě volně směňovat, ale lze

si doma nakoupit peníze cizích států

– inflace – proces postupného znehodnocování měny v důsledku růstu cen

– důsledek dlouhodobého nesouladu mezi nabídkou a poptávkou

– znehodnocuje kupní sílu peněz, snižuje reálné mzdy, znehodnocuje úspory, zvyšuje míru nejistoty

– měříme ji pomocí cenových indexů – index spotřebitelských cen – velikost změny výdajů domácností na nákupy spotřebního koše statků a služeb oproti stanovenému roku – míra inf1ace

-daně – viz ot. 19

– mezinárodní finanční systém   – úsilí o vytvoření dobře fungujícího mezinárodního měnového systému

– měnový kurs původně určován podle tzv. zlatého obsahu národních měn, později podle

amerického dolaru nebo vytvářením nadnárodních peněžních jednotek – ECU (euro)

– k podpoře jeho stabilizace v roce 1944 ustaven Mezinárodní měnový fond (MMF)

úkoly MMF – zajišťovat podporu mezinárodní měnové spolupráce a obchodu

– poskytovat finanční pomoc

– starat se o liberalizaci devizových omezení a devizovou stabilitu

– v 60. letech podporoval vytváření devizových rezerv jednotlivých států

– v současnosti podporuje výrobu a obchod, měnovou a kursovou politiku

– Československo patřilo k zakládajícím členům (znovu členem od 1993)

– Světová banka – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

– napomáhá činnosti MMF

– založena členskými státy při vzniku MMF

– úvěruje země 3. světa

– pomoc zemím transformujících se z centrálně řízených ekonomik

– původní cíl pomáhat poválečné obnově členských zemí MMF

– provádí srovnání výkonnosti ekonomik na celém světě

 

 

19. Zaměstnanost

 

– mechanismus fungování trhu práce – obdobný jako u trhu zboží – místo ceny zboží zde působí cena práce – mzda

– mzda    – odměna, cena za vykonanou práci vyjádřená v penězích

– nominální – peněžní částka, kterou zaměstnanec skutečně dostává

– reálná – objem statků a služeb, které si zaměstnanec za získanou mzdu koupí

– obecnou zásadou odměňování práce v tržní ekonomice je tržní úspěšnost práce

– čím jsou výrobky a služby na trhu žádanější, tím větší mají zaměstnavatelé tržby z prodeje a tím více budou zvyšovat mzdy

V rámci obecné zásady tržní úspěšnosti se přihlíží k    – druhu práce (kvalifikovanost)

– množství

– jakosti

– namáhavosti

– nezaměstnanost – existence skupiny práceschopného obyvatelstva, které nenachází pro svou práci na trhu uplatnění

– zatěžuje státní rozpočet – vyplácení dávek v nezaměstnanosti, nezaměstnaní neplatí daně

– řada negativních sociálních důsledků – stresové situace, rostoucí kriminalita

– dobrovolná nezaměstnanost – lidé v produktivním věku neusilují o práci – jsou ekonomicky zajištěni

– frikční nezaměstnanost – příčina v přirozených změnách zaměstnání – hledání nové, lepší práce

– strukturální nezaměstnanost – vyvolána technickým pokrokem, změnami v hospodářství – může

postihnout i celá průmyslová odvětví – zbrojní, těžký průmysl

– cyklická nezaměstnanost – vztah k vývoji hospodářství, v období hospodářského poklesu klesá také

počet pracovních příležitostí

– sezónní nezaměstnanost – souvisí se sezónním charakterem zaměstnání – cestovní ruch, stavebnictví

– mzdová soustava – kvalifikační katalogy – zpracovány pro dělnická povolání a pro technicko – hospodářské pracovníky

– každé povolání je rozděleno do kvalifikačních tříd, u každé je uvedeno, co

pracovník musí znát  a umět – praktické dovednosti

– pracovník nemůže být zařazen do vyšší třídy (placen), i když má vyšší

kvalifikaci, když kvalifikovanou práci nevykonává – platí se za práci

– mzdový tarif – základní hodnotová mzda určité kvalifikační třídy

– seřadíme-li mzdové tarify jednotlivých tříd, vzniknou stupnice mzdových tarifů

– mzda – musí se určitým způsobem stanovit a vypočítat

– časová (plat) – vypočítává se dle odpracovaných hodin, výše se stanoví v pracovní smlouvě

– úkolová – vypočítává se podle skutečně provedeného kvalitního výkonu, musíme znát

úkolovou sazbu (mzda za kus), mít tedy normy množství nebo času

– produktivita práce – množství užitečné práce technologicky nezbytné, kterou vykoná pracovník za jednotku času

– závisí na – využití pracovní doby – omezeno časově (8 hodin)

– intenzitě práce – úsilí (omezeno fyzickými možnostmi)

– produktivní síle práce – nové technologie, lepší organizace

– nejpřesnější ohodnocení podle norem x některé práce se normovat nedají, jinde by to ohrozilo život pracovníka

(norma 40 minut, skutečná doba 42 minut – norma/skutečnost = 40/42 = 0.95 x 100 = 95%, špatný pracovník)

– mzda časová – k ohodnocení individuálních rozdílů jsou různé příplatky

– pohyblivé složky mezd – prémie – časové i úkolové za plnění předem stanovených úkolů

– odměny – mimořádné pracovní zásluhy

– příplatky – práce v jiných než běžných pracovních podmínkách (noční, dny pracovního klidu)

– náhrady mezd – dovolená, prostoje ze strany zaměstnavatele, nepřítomnost z veřejného zájmu

– podíly na hospodářských výsledcích – když vzniká v podniku hospodářský výsledek

– zdanění hrubých mezd – vypočtené mzdy včetně pohyblivých složek – hrubé mzdy – musí být zdaněny daní ze mzdy

– odečteme-li od hrubé mzdy daně ze mzdy, získáme čistou mzdu

– daně – doplněk k ot. 18

– nástroj státu k ovlivňování ekonomiky, hlavní zdroj příjmů státu

– povinná platba, kterou platí domácnosti a podniky do státního rozpočtu

– přímé – odčerpávají část důchodu poplatníka na základě majetkových poměrů – (z příjmů, nemovitosti)

– nepřímé – zahrnuty v ceně statků nebo služeb- plátcem výrobce i prodejce

– DPH – zdaňuje část hodnoty statku nebo služby, kterou k nim jednotlivý podnikatelský subjekt přidal

– spotřební daň – vztahuje se na výrobky, jejichž spotřebu chce stát omezit (alkohol, tabák, benzin)

– z příjmu – z mezd, z podnikání, z kapitálového majetku (úroky, dividendy), příjmy z pronájmu

– zákon uvádí nezdanitelnou část – (do 60 000) – 15%, (60 -120 tis.) – 9000 + 20% z toho, co

převyšuje 60 tis., (120 -180 tis.) – 9000 + 25% ze zbytku (odstupňovaná diferenciovaná daň)

– z nemovitosti – vlastníci budov, pozemků

– silniční – platí ten, kdo se zabývá dopravou jako výdělečnou činností a využívá auto k dosažení příjmu

– dědická, darovací, z převodu nemovitostí

– k ochraně životního prostředí

 

20. Ekonomika České republiky

 

proces transformace – 1989 došlo k zásadním politickým změnám – vytvořily předpoklady pro ekonomickou reformu

– hlavním cílem přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní – systém centrálního plánování

v bývalém Sovětském bloku se neosvědčil, stal se brzdou ekonomického i společenského vývoje

– každá ekonomika musí řešit 3 základní ekonomické problémy: viz. strana 1

– v plánované ekonomice existuje trh x všechny problémy řeší plán sestavený centrálními orgány

– určuje se, co, kde, kolik, z jakých zdrojů a jakou technologií se má vyrábět

– v soutěži s tržními ekonomikami neobstála – projevilo se to v technickém zaostávání i v

pomalejším růstu životní úrovně – tržní ekonomika přes veškeré své nedostatky funguje lépe

– v plánované ekonomice převládá státní a družstevní vlastnictví x v tržní ekonomice převládá

soukromé vlastnictví, vedle něho existuje sektor veřejného vlastnictví

hlavní kroky transformace – demokratizace veřejného a politického života

– vytvoření právních podmínek pro podnikatelskou a obchodní činnost

– odstátnění a privatizace podniků (přeměna státního vlastnictví na soukromé)

– liberalizace cen (uvolnění cen od zásahů státu) a obchodu

– odstranění monopolu dodavatele

– změna struktury výroby

– vybudování nové bankovní soustavy, odpovídající tržní ekonomice

– přechod k volně směnitelné (konvertibilní) měně

– zřizování institucí pro lepší fungování tržní ekonomiky (živnostenský, finanční úřad, burzy)

– obnovení konkurence na trhu – řada zásadních opatření týkajících se vlastnických vztahů a organizačních změn

– privatizace – přeměna státního majetku na soukromý

– restituce -vrácení majetku původním vlastníkům nebo jejich rodinám

– malá privatizace – přímý prodej celých podniků formou veřejných aukcí

– velká privatizace – transformace velkých státních podniků na akciové

společnosti a prodej akcií těchto společností

– kupónová privatizace – specifická cesta účasti občanů na velké privatizaci

– transformace majetku družstev – z formálního družstva se vytvoří

družstvo vlastníků, akciová společnost či jiné společenství a část

družstevníků hospodaří jako individuální soukromí vlastníci

– privatizace bytového fondu

– rozdělení velkých podniků na menší, pružně reagující podnikatelské jednotky

– zvyšování počtu podniků v jednotlivých odvětvích vytvořením legislativy umožňující

vytvoření podmínek a vstup zahraničního kapitálu na domácí trh, postupné odbourávání

ochranářských celních bariér a opatření, které umožňují vytvořit konkurenci

zahraničních výrobků naší domácí produkci

– přijetí protimonopolních zákonů

makroekonomické ukazatele     – charakterizujeme podle nich celkovou výkonnost ekonomiky

– HDP – charakteristika výkonnosti národního hospodářství jako celku

– klíčový ukazatel vývoje ekonomiky – představuje objem vyrobených statků a

poskytnutých služeb v ekonomice určitého státu za určité období (za 1 rok)

– vyjádřen v penězích – objem vytvořený na území určitého státu bez ohledu na to,

jsou-li tyto faktory ve vlastnictví občanů tohoto státu či cizinců

– HNP – v penězích vyjádřený objem vyrobených statků a poskytnutých služeb zdroji,

které jsou ve vlastnictví občanů a společností určitého státu – tedy doma i v cizině

– tempo růstu – schopnost ekonomiky vytvářet více statků a služeb => větší HDP

– míra nezaměstnanosti

– míra inf1ace – růst cenové hladiny, míra znehodnocování měny

– vývoj obchodní a platební bilance – rozdíl se označuje jako saldo

– aktivní – vývoz > dovoz

– pasivní – dovoz > vývoz

– pokud je saldo platební bilance státu opakovaně

pasivní, vzniká státní dluh do zahraničí

Mezinárodní ekonomická integrace – tržní vztahy se neuskutečňují jen na území státu, ale rozšiřují se i za jeho hranice

– dnes dominují 3 hlavní centra – Severní Amerika, EU, V. Asie (hlavně Japonsko)

– roste tendence ke spolupráci – vede k vytváření nadnárodních integračních skupin

– 1967 -1994 – EHS – zahrnovalo země „evropské dvanáctky“, od 1995 má název

Evropská unie a jejími členy je 15 států

– USA, Kanada, Mexiko – Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA)

– mezinárodní obchod – po II. světové válce se projevuje úsilí odstranit překážky v

mezinárodním obchodu, v roce 1947 podepsána 23 zeměmi včetně tehdejší ČSR

Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), v současné době je jejím signatářem

více než 120 zemí světa, které se podílejí více než 90 % na celosvětovém obchodu

– 1994 – začalo se pracovat na přeměně GATT ve Světovou obchodní organizaci –

WTO, která zahájila činnost 1.1.1996 v Ženevě – dnes 124 smluvních států

– mezinárodní měnový systém – viz. MMF, SB

Evropská unie – společenství 15 evropských států, spolupracují v politické a hospodářské oblasti

– svým občanům se snaží zajistit trvalý mír, stabilitu, prosperitu

– vytvoření společného trhu postupem doby doplnily i společná sociální politika, dohled nad životním prostředím, rozvoj slabších regionů či sladění zahraniční a bezpečnostní politiky

– 1. myšlenka – Jiří z Poděbrad – snažil se vytvořit společenství evropských zemí proti turecké hrozbě

– důsledky 1. světové války vedly k myšlence Spojených evropských států – zůstalo jen u úvah

– po 2. světové válce si při využívání hospodářské pomoci, kterou válkou zničené Evropě poskytly USA, evropské vlády vyzkoušely, že mohou postupovat společně

– 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) – D, F, B, Nl, Luc. a I – Pařížská smlouva

– 1957 podepsány Římské smlouvy – založeno EHS a Evropská společnost atomové energie EURATOM – cílem EHS podpora hospodářského růstu a rozvoj společného trhu

– cílem Euratomu podpora atomového výzkumu a dohled nad bezpečností atomových zařízení

– 1968 zrušeny cla na dovoz průmyslových výrobků a zemědělskou produkci mezi členskými státy EHS

– 1973 – 1. rozšíření o Dánsko, Irsko, Velkou Britanii (přizvané Norsko v referendu odmítlo)

– 1981 – 1986 „jižní rozšíření“ o Řecko, Španělsko a Portugalsko

– 1991 mezivládní konference v Maastrichtu za účasti předsedů vlád a hlav států členských zemí, dosažení dohody o smlouvě o EU, 1992 vzniká plán na zrušení hranic uvnitř EHS, na odstranění překážek volného pohybu zboží, služeb, osob, kapitálu (cílem jednotný trh)

– 7.2.1992 podepsány Maastrichtské smlouvy – 1993 vstoupily v platnost

– rozšíření 1995 – Rakousko, Švédsko, Finsko (Norsko v referendu odmítlo), ČR přidruženým členem

– 1996 ČR podala oficiální žádost o členství v EU

– 1998 – jednání o členství v EU s ČR, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Kyprem a Estonskem

– 1999 začíná v 12 z 15 členských zemí EU platit společná evropská měna euro, od 2002 euro v oběhu

– Evropská rada – řešení závažných problémů, základní politická rozhodnutí, určování směru vývoje

členy předsedové vlád členských států, francouzský, finský prezident, předseda Komise

schází se alespoň 2x ročně, má zodpovědnost za společnou zahraniční a vnitřní politiku

– Rada EU – přijímání právních předpisů, její rozhodnutí závazná pro všechny členské státy

– rozhoduje kvalifikovanou většinou nebo jednomyslně,

– členové hájí zájmy svých zemí, jednotlivé země mají v některých případech právo veta

– Evropský Parlament – zastupuje 373 milionů občanů žijících v 15 členských státech EU

– poslanci se volí jednou za pět let, mají prosazovat politickou vůli svých občanů

– 626 křesel, mandáty poměrně rozděleny podle počtu obyvatel států

– spolu s Radou EU schvaluje rozpočet a dohlíží na výkonnou moc

– Evropská komise – má zákonodárnou iniciativu, navrhuje nové právní předpisy

– Evropský soudní dvůr – zajišťuje respektování prává vydávaného Evropskou unií

– Evropská centrální banka – funguje od zavedení společné evropské měny v roce 1999

– volný pohyb zboží – umožňuje volný nákup a prodej zboží v kterékoliv z členských zemí, mezi nimiž

neexistují cla – sjednocení technických, hygienických, bezpečnostních norem

– výrobek vyrobený v souladu s předpisy jedné země může být bez omezení prodán i

v ostatních zemích EU – výjimky přesně vymezeny – alkoholické a tabákové zboží

lze bezcelně vozit přes hranice členských států jen v určitém stanoveném množství

– volný pohyb služeb – firmy a živnostníci se nemusí omezovat jen na území svého státu, mohou nabízet

služby i zájemcům z ostatních států Unie, podnikají-li v souladu s právem své

země, splňují automaticky podmínky i v ostatních zemích EU, zároveň se mohou

rozhodnout, zda zaměstnají občany své země nebo z hostitelského státu

– jednotlivé země EU mají rozdílné daňové systémy

– právo založit si v cizině stálou provozovnu – někdy i povinné (pojišťovnictví)

– povolení k pobytu – na 5 let automaticky, možnost prodloužení

– volný pohyb osob – občané EU si sami mohou zvolit zemi, kde chtějí studovat a pracovat bez problémů

mohou cestovat, hledat práci, pobírat důchod, kandidovat do místní samosprávy

x nemohou sloužit v armádě, u policie, vstupovat do diplomatických služeb

– informace o odpracovaných letech a sociálním pojištění se evidují, aby

zaměstnanec kvůli své migraci nepřišel o žádné výhody

– odstranění pasové kontroly x namátkové kontroly kvůli pašování a terorismu

– volný pohyb kapitálu – zavedena jednotná měna euro

– je možno otevřít si konto či spořící účet v zahraničí

– možnost nákupu půdy a nemovitostí občany jiných zemí EU – nebylo v některých

členských zemích uvolněno.

 

21. Vznik filosofie a předmět jejího zájmu

 

– filosofie = filein (milovat) + sofia (vědění, moudrost) – poprvé užito Pýthágorem, význam slovu dal Sokrates

– filozofie je kladení otázek – otázek na svět, ve kterém člověk žije, otázky na smysl života

– každý má svou filozofii, své otázky a odpovědi na ně, filozofové si svojí filozofii více uvědomují a zdokonalují ji

– v době mudrců se věřilo, že pravda může být sdělena v mýtu x filozofové – odkrytím jedné věci se zakrývá druhá, narozdíl od bohů jsme bytostmi konečnými v prostoru a čase, pravé moudrosti lidé nikdy nedosáhnou

– moudrost filosofů – uvědomují si svou nedokonalost a moudrost považují za nejvyšší hodnotu

– filosofie není temná nadlidská moudrost

– v Antice – na tržištích, později i v klášterech – vznikl zkreslený obraz filozofa – člověka uzavřeného a nepraktického

– filosofie není samozřejmost, všem pochopitelná – zdravý rozum je výsledkem praktických zkušeností

– filozofické tázání předpokládá překročení zdravého rozumu

– filozofie není návod, jak uniknout problémům a praktický život nám neulehčí x není to jen elegantní duchaplnost

zdroje filosofie – vytržení ze světa je často doprovázeno údivem

– v tragických mezních situacích se nám svět jeví jinak, než jsme ho znali – pochybování

– často se setkáváme s novým překvapováním, nic není jisté – úzkost a nejistota

– v běžném životě zapomínáme, že jsme smrtelní, že se nám může vše zhroutit x v naléhavých mezních situacích se nám tato skutečnost připomíná – strach, tíseň, osamění – reakce – útěk do zapomenutí (ke koníčkům, do sekt, k sexu, drogám), obrat k cynismu, popření hodnot až sebevražda (nic nemá smysl)

– filozofie jako vidění světa v celku – jeden z řeckých mudrců se proslavil výrokem: „Pečuj o celek.“

– zatímco si běžná životní praxe všímá každodenních úkolů, věda poznává svět rozčleněný do různých oborů

– ve filozofii hledáme smysl všeho

– počátky filozofie   – filozofie x mýtus – filozofické otázky si kladou lidé v každé době

– filozofie se mohla rozvíjet, až když lidé začali zpochybňovat samozřejmé pravdy

– první pravda – mýtus – vyprávění o vzniku světa, nebylo třeba ho zkoumat, opíral se o důvěru

– rozpor mezi mýtem a zkoumáním – největší v Řecku – Herakleitos – „Boj je otcem všeho. Jedny

učinil bohy, druhé lidmi. Jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“ – hledá princip vzniku světa a

člověka pravda věcí se ráda skrývá – není tak lehce sdělitelná jako mýtus

– Řekové poznali, že povaha věcí se skrývá pod povrchem a člověk jí odkrývá rozumem

filozofická pravda X pravda mýtu je sdělována

– Řecká filozofie    – podmínky Řecka zcela odlišné od ostatních kultur

– v zemědělských státech společnost organizována tak, aby odpovídala přírodním podmínkách – aby

zajistila úrodu, každý jedinec sloužil většímu celku x Řecko – člověk je individualita, nadbytek

umožnil, aby měli občané volný čas = schólé – využité k sebevzdělávání

– rozvoj občasných svobod a možnost vzdělávat se umožnil odkrývat pravdy a stal se ideálem a

nejvznešenější činností člověka

– filozofie v Řecku vznikla a rozvíjela se později v Římské a Římsko-křesťanské kulturní oblasti

– Východní filozofie   – v Indii a Číně nedošlo k oddělení mýtu a kritického myšlení

– orientální moudrost vyjádřena poetickou obraznou formou x Západ – rozumová argumentace

– orientální moudrost a náboženství splývají x západní filozofie a náboženství jsou dva světy

– orientální moudrost by do filozofie nepatřila x Orient udržel schopnost vnímat člověka v celku

– dělení filozofie    – ontologie   – záležitost bytí (metafyzika)

– tážeme se na to, co kolem nás existuje, jakou má svět povahu, co to znamená být?

– každá jednotlivá věc, vlastnost a činnost je jsoucnem – něčím, co existuje

– je mnoho způsobů existence – aktuální, možná, fantazijní

– jinak než jazykovým paradoxem nelze vyjádřit tento problém – „Je něco, co není?“

kulatý čtverec – výraz existuje, ale je protismyslný

– ontologické otázky jsou složité – bytí umožňuje, aby věci byly, je i příčinou všech věcí

– jednotlivá jsoucna lze poznávat našimi smysly – vždy se nám nějak jeví, jiná můžeme jen odvodit (atom) – smyslově poznáváme pouze povrch věcí

– metafyzika – Aristoteles zařadil tento obor v Alexandrijské knihovně až za fyziku

(meta ta fysika) – náhodný vznik v 1. století př.n.l. – později tento výraz označuje zkoumání toho, co je smysly nepostižitelné

– někteří filozofové ontologické problémy považují za pseudoproblémy (Comte)

– to, co není přístupné smysly, je třeba zpřístupnit spekulací x často plané konstrukce odtržené od praktických problémů

– monisté – míní, že v základu světa je jediný princip, ze kterého se vše odvíjí

– materialisté (marxismus) – za základ světa považují hmotu

– idealisté – určujícím prvkem je idea, myšlenka

– objektivní – duchovní základ existuje nezávisle na nás

– subjektivní – bytí je odvozeno z našeho vědomí, formujeme realitu

– dualisté – svět je tvořen dvěma neslučitelnými principy (Déscartes)

– gnoseologie – teorie poznávání

– jak poznáváme, je-li možné něco poznat?

– zabývá se zákonitostmi lidského poznání

– součástí teorie poznání je logika (nauka o správném usuzování)

– jakékoliv působení jednoho jsoucna na druhé je určitým poznáním (Zeměkoule se

„dozvídá“ o existenci Měsíce díky přílivu a odlivu)

– člověk má poznání v jiné kvalitě – dovede je zpracovávat, promýšlet, tázat se

– při poznávání rozlišujeme   – subjekt (ten, kdo poznává)

– objekt (co poznává)

– poznání znamená proměnu subjektu – člověk se rozvíjí

– poznání může být – smyslové

– rozumové (pracuje s pojmy, kombinuje, dedukuje)

– názory na schopnost poznání           – naivní realismus – věci jsou takové, jak je vidíme

– skepticismus = pochybování, kritické zkoumání

– agnosticismus – popírá možnost plného poznání

– teoretické poznání – nemá být odtrženo od praktického

– názory na způsob poznání – empirismus – poznání ze skutečnosti (John Locke)

– senzualismus – za jediný zdroj považuje smyslové

vnímání, uznává jen smyslovou zkušenost

– racionalismus – poznávací zásady ne ze zkušenosti, ale

jsou rozumu vrozené (René Descartes)

– intuice ~ součást poznávání, najednou nám „svitne“

– cílem poznání je dosažení pravdy – Aristoteles – „Pravda je shodou rozumu a věcí.“

– pravdivé je to, co je logicky bezesporné

– pravdivé je to, co slouží našemu životu

– proces poznávání je nekonečný – nelze poznat absolutní pravdu

– poznáváme pravdu relativní – jen z jednoho úhlu

– lidé bez schopnosti rozlišovat pravdu od nepravdy by museli jednat jen podle instinktu

– filozofická antropologie   – kdo poznává, kdo je člověk, odkud přicházíme, co jsme a kam jdeme?

– filozofická věda o člověku – co činí člověka člověkem, jaké je jeho

postavení ve světě – živočich, ale má něco, co zvířatům chybí – schopnost

tvořit, komunikovat v pojmové řeči; volit mezi dobrem a zlem

– člověk je obyvatelem dvou světů – světa přírody a světa lidské kultury

– s přetvářením přírody přetváří člověk i sebe

– člověk žije v dějinách , jsou ale otázky , které si musí jednotlivé generace pokládat po svém – otázka „Co je člověk?“ nemůže být nikdy vyřešena

– filozofie praktická – zabývá se otázkami lidského umění žít – etika, estetika

– dějiny filozofie   – až do 18. století nebyla samostatným oborem – vznikala sice filozofická díla, spíše ale legendy a

anekdoty ze života myslitelů – nelze brát jako závažné vědecké práce, chápány spíše jako kuriozita

– zárodky dějin filozofie už u Aristotela, první podal dějiny filozofie Georg Friedrich Hegel v 19. stol.

– indická filozofie – nejstarší texty – védy (1500 př.n.l.), bráhmany, upanišady, eposy Mahábhárata a Rámájana – líčí vítězství dobra v boji se zlem

– indické myšlení – základní idea v toleranci

– vše co existuje, drží řád = dharma (mravní řád, nutno odstranit ze života vše, co mu odporuje)

– nejvyšší duše vesmíru – nedefinovatelné brahma – převtělování, dokud člověk nenaplní brahmu, cesta k osvobození – jóga

– filozofické školy – materialistická škola – vše souhrn základních prvků (země, oheň, voda, vzduch)

– neteistické školy – existuje věčná prahmota a duchovní princip z mnoha duší,

které jsou ve hmotě omylem a poznáním se mohou osvobodit

– teistická škola – nejrozšířenější

– buddhistická filozofie vyrůstá z indických kořenů – od základní zkušenosti prince Siddharta Gautama – odešel do samoty a hledal řešení bídy – odpověď našel ve chvíli vnitřního osvícení

– Buddha v sanskrtu znamená osvícený

– učení o Čtyřech pravdách – vše v životě je strast

– příčinou strasti je touha, žízeň po životě

– zánik žízně a osvobození se od vášní znamená zánik strasti

– cestou k zániku strasti – mravný život, moudrost

– buddhistické myšlení má řadu směrů – tantrajána, dnešní buddhismus v Tibetu – lámaismus

– čínská filozofie – čerpá z přesvědčení, že přírodní dění a běh lidského života jsou propojeny

– Konfucius – první a největší filozof v Číně

– správnou cestou je úcta k pořádku, tradici, rozumovost

– Lao-c‘ (taoismus) – základem světa je proudění pronikající celým vesmírem – tok energie „čchi“ -vyvolává existenci všeho, včetně lidí, každý jev se sestává ze dvou protikladných látek – jin a jang

22. Antická filosofie archaického období

 

– filosofie se vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala formulovat zásadní filosofické otázky

– v popředí zájmu svět (kosmos) a hledání jeho základu (pralátky), pralátka u všech jiná

– hýlozoisté – pralátka aktivní, je v pohybu – všichni kromě Elejské školy

 

– Míletská škola – snažila se o hledání základní pralátky, z níž povstává svět a která je základem všech věcí

– pralátka není jen materiálem, je oduševnělá, obdařená vnitřním zdrojem pohybu a vývoje

– Thalés z Mílétu (625 – 545 př.K.) – pralátka, základ všech jsoucen, počátek všeho je

voda, jejím zhušťováním či ředěním vznikají ostatní látky, voda má duši

– země je plochá deska, která leží na světovém oceánu a důsledkem vlnobití

vzniká zemětřesení

– Anaximandros z Milétu (610 – 546 př.K.) – za pralátku pokládal apeiron – něco

neomezeného, nezměrného, našimi smysly nepochopitelného

vznik věcí je pokus o omezení apeironu

provinění, že jsme chtěli omezit něco neomezeného – zanikání věcí

– Anaximenés – (585 – 528 př.K.) – za základní substanci považuje vzduch – neviditelný

projevuje se pohybem, chladem, teplem, zhušťováním (ochlazením) vznikají mraky, hmota, vítr, ředěním (ohříváním) oheň

– Země je plochý kotouč nesený vzduchem

více se zabýval fyzikou, přírodou než filosof. otázkami

 

– Pythagorejci – Pýthagorás (572 – 494 p. K.) – filosof, vědec, matematik, věřil v převtělování duší

za základní substanci považuje číslo – každé jsoucno má nějaký tvar, nějakou    hranici, mez – ta je vyjádřena číslem – dá se přesně určit

– číslo nebral jako abstraktní matematický pojem, spíš jako geometrickou veličinu,

vyjadřující vztah mezi jednotlivými věcmi a jejich částmi. Existují 4 posvátná čísla:
1 – vyjádření bodu; 2 – přímka; 3 – trojúhelník; 4 – čtverec.

– vytvořil etický kodex správného způsobu života: sebezpytování, mlčenlivost, podřízení se celku, věrnost bohům, rodině, přátelům, prostota, askeze.

– zabýval se matematikou, hudbou (objevil závislost výšky tónu na délce struny).

– Filoláos, Alkmaion, Epicharmos

 

– Elejská škola – Xenofanés z Kolofónu (569 –  447 př. n. l.) – předchůdce Elejské školy

– jako první kritizoval antropomorfické představy o bozích

– skutečný Bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden,

všeprostupující a nehybný (kdyby se hýbal, musel by vedle Boha být

ještě volný prostor, v kterém by se pohyboval) – panteistická teorie

– Paramenidés z Eleje (540 – 470 př. n. l.) – neuznává pohyb, změnu věcí, prázdný prostor

– jsoucno je jenom jedno – je trvalé, neměnné

– kdyby existovalo nebytí, existoval by prázdný prostor, do kterého by se

jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se

rozum logicky dokazuje neexistenci pohybu x smysly nás klamou – je

třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním,

i kdyby působilo věrohodně

– Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.) – snažil se obhajovat Paramenidovy myšlenky – aporie –

logické paradoxy, které mají obhájit neexistenci pohybu – Achilles a želva

 

 

– Iónská škola – Herakleitos z Efesu (540 – 480 př.K.) – filosofický spis O přírodě – základní pralátkou je oheň,

z něhož zhušťováním a ředěním vznikají světy, vše je v toku – „Panta rhei“

– zakladatel dialektiky – vývoj se děje v protikladech, mezi protiklady

neustálý boj, přesto vytváří jednotu (později rozvinul Hegel)

světový rozum – logos, po smrti se člověk navrací k logu – logos vše

prostupuje a působí jako myšlenka i v nás, pokud mu umíme naslouchat –

poznáváme v nás skrytou harmonii světa a stáváme se moudrými

duševní klid nacházíme tehdy, pokud je duše v souladu s logem

 

Atomisté – za pralátku považují atom

– kompromis mezi Elejskou školou a Hérakleitem – učení o neměnnost – atomy nedělitelné, věčné x

atomy se pohybují v prázdnu – nejsoucno – jejich shluky tvoří náš svět, podléhají změnám, neustále se

rozpadají a tvoří, – smyslovým poznáním jsme schopni vnímat jejich shluky – věci složené, mnohost

pohyb atomů podle zákonů – neexistuje náhoda, vše podléhá předurčenosti (determinismus)

– Leukippos (500 – 440 př.K.) – vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti

– zabývá se příčinností události – kausalita

– uznává existenci jednoho bytí,  nebytí také existuje – přirovnává ho k prázdnu

– bytí lze rozdělit na malé částice – atomy – aby se mohly pohybovat, musí být prázdno

– věci vznikají slučováním atomů a zanikají jejich rozdělením – nedějí se chaoticky, ale

z určitého důvodu – logos, dějí se nutně

– Démokritos z Abdér (460 – 370 př.n.l.) – uznává koncepci určité hmotné jednoty světa, řeší

     problémy pohybů a determinismu

– nejjednoduššími elementy světa jsou atomy – spojovány v konglomeráty

vznik tělesa – jsou vnímatelná pouze smysly x jednotlivé atomy je nemožné

poznat smysly, ale pouze rozumem

– atomy jsou věcné, obsahově stejné x liší se tvarem, rychlostí, hmotností

– dva druhy vlastností atomů – ovlivněné – hořkost, kyselost, teplota

– neovlivněné – poloha, tíha, tvar

– pohyb je vnitřní – atomy se pohybují sami sebou nebo nárazem

– absolutní determinovanost – neexistuje náhoda x všechno má svou kausalitu

– duše složena z nejjemnějších atomů – po smrti se rozptýlí

– Empedoklés (490 – 430 př.n.l.) – za pralátku považoval 4 živly – oheň, voda, vzduch, země

jejich smícháním vznikají všechny věci

– věci jsou samy o sob ě nepohyblivé živly, které se samy uvádí do pohybu – spojují se nebo se rozlučují – působí na ně vnější síla – láska x svár

– 4 pasivní látky podléhají 2 hybným principům – láska rozděluje stejnorodé a spojuje různorodé x svár rozděluje různorodé a spojuje stejnorodé – 4 základní etapy působení lásky a sváru – vláda lásky, příchod sváru, nadvláda sváru, návrat lásky

směšuje úlohu smyslového vnímání – myslet a smyslově poznávat je totéž

– Anaxagorás (500 – 428 př.n.l.) – pralátky nemají vlastní pohyb, jsou pohybovány vnější silou:                                 – světu vládne myslící duch, který uspořádává malé částečky

– dualista – základní jsoucno je jak hmota, tak i duch

– nús – kosmický duch – neomezený, samovládný

– věci podléhají slučování x nevznikají, nezanikají:

základní částice, ze kterých věci vznikají = tzv. „semena věcí“

23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie

Filosofie klasického období

Sofisté   – „učitelé moudrosti“

– rozvoj rétoriky

– kladně hodnocen aktivní člověk a veřejná činnost, vzdělanost

                – nepřikládají význam teoretickému poznání

– správnou a definitivní odpověď nelze nikdy najít

– rozvoj logiky – vytvářeli nenapadnutelné slovní říčky – sofizmata

– relativismus – dobro a poznání relativní, záleží na situaci, ve které se člověk nalézá, jak věci hodnotí

– kritizováni za neuznávání všeobecně platných mravů a zákonů a myšlenku relativní pravdy

–  Protágoras z Abdéry (480 – 410 př.n.l.) – zaměřil se na člověka – subjekt, který hodnotí věci – dva

lidé mohou mít na jednu věc jiný názor – mohou mít oba pravdu

– začal pochybovat, zda existuje absolutní pravda – existuje jen pravda relativní

– vše musíme posuzovat vzhledem ke konkrétnímu člověku,

– Gorgiás z Leontýn (483 – 375 př.n.l.) – vytýčil základní meze v poznání – noetická skepse

– nic není

– kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno

– kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno

 

Sókratés (469 – 399 p. K.) – účelem a cílem všeho na světě je člověk

– člověk musí ctnostně a čestně jednat, tedy myslet, filosofie nemůže omlouvat nectnosti

– odmítá demokracii – lidé nemohou být voleni losem, jen podle schopností, vědomostí a ctností

– zastánce aristokracie – vláda malého počtu vzdělaných lidí

– obviněn z bezbožnosti a z kažení mládeže, odsouzen k smrti (číše s jedem)

– idealismus – svět je výtvor všudypřítomného božstva

– dialektická metoda – rozhovor – snaží se zpochybnit názor žáka a dobrat ho k pravdě

  – maieutika – pomáhá druhým přivést na svět jejich myšlenky

– považuje za zbytečné zabývat se otázkami přírody (je to zbytečné a nemožné)

– zabývá se člověkem, společností, mravními problémy

  – etický intelektualismus – morálka = vědění – určeno jen pro vyšší vrstvy tehdejší společnosti

– daimonion – vnitřní hlas (svědomí), který říká, co je dobré nebo špatné – bohové člověka vyznamenávají tím, že mu jej propůjčují a činí ho tak smyslem veškerého světového dění

– tři základní ctnosti    – střídmost – střídmý člověk umí krotit své vášně

– statečnost – statečný člověk ví, jak překonat nebezpečí

– spravedlivost – spravedlivý člověk dodržuje boží i lidské zákony

– cílem blaženost – kombinace ctnosti, vědění a moudrosti

– jeho názory sepsali jeho žáci Platón – Obrana Sokratova a Xenofon – Vzpomínky na Sokrata 

– nevytvořil žádný ucelený filosofický systém

– jeho žáci, stoupenci aristokracie, odešli z Athén a založili řadu malých škol

– Kynická škola – Antisthenés (446 – 366 př.K.) – život v souladu s přírodou

potlačení vášní, lhostejný postoj k znepokojujícím prvkům

– Diogénés ze Sinópy – skromný způsob života, askeze, cílem ctnost

– cynický = ostrá kritika, kárání spoluobčanů

 

Platón    – (427 – 347 př.K.) – žák Sókrata – objevuje se v jeho díle

– inspirace v elejském učení o neexistenci pohybu, v Pythágorejské škole

– 387 př.n.l. založil v Athénách školu Akademie (v zahradě zasvěcené bohu Akademovi)

– obrazná, poetická až mystická filosofie

– velký vliv na pozdější evropské filosofické myšlení

– svět idejí – „mýtus o jeskyni“ – jsme přikováni zády ke vchodu, odkud přichází světlo, předměty za vchodem vrhají na zeď před námi stíny – ty považujeme za skutečnost – viditelné věci jsou pomíjivé, naopak ideje jsou věčné, mimo prostor a čas – náš svět je jenom nedokonalou kopií světa idejí

– duše patří do světa idejí – na čas se stala součástí lidského těla – omezuje ho – díky smyslům se zapomněla na svět idejí, ale rozpomíná se – anamnésis (věda o duši)

– methexis – odráží proces vzniku tohoto světa podle idejí působením božského principu

– učení o idejích najdeme v křesťanské filosofii

– spravedlnost spočívá ve vyváženém poměru všech částí duše

lidská duše je součástí světové duše, má 3 části – rozumnou – nesmrtelná

– vášnivou – pudy

– žádostivou – chtíč

– rozum – nesmrtelná část duše, přetrvává i po smrti, oddělí se od duše i od těla

– érós – filozofický pud – v člověku se posiluje nazíráním krásy (krása duše je důležitější než krása těla)

– aby člověk mohl poznávat, potřebuje být nadán érem

– zdrojem poznání láska – cesta k moudrosti, dosažení skutečného poznání

– platonická láska – má blíž k moudrosti než k žádostivosti

Dílo: Dialogy – 34 rozhovorů, většinou se Sokratem – – není jisté, zda je to pravda

         Ústava – představa ideálního státu . aristokracie – vláda nejlepších, moudrých = filosofů

– 3 třídy občanů – obchodníci, řemeslníci, rolníci – naplňují hmotné zájmy společnosti

– vojáci (strážci) – prosazují vůli a obhajují čest třetí skupiny

– státníci, vládci – měli by uplatňovat rozum, moudrost – filosofové

– vládci a strážci nemají žádný soukromý majetek- bojovníci měli mít společné ženy

– dobrá vláda je aristokracie (vláda moudrých) a timokracie (vláda válečníků)

– špatná je oligarchie (vláda bohatých), tyranie a demokracie (vláda chudých).

– byl si vědom toho, že tuto teoretickou úvahu nelze uvést do praxe

 

Aristoteles (384 – 322 př.n.l.) – vychovatel Alexandra Velikého

– založil peripatetickou školu Lykeion – při výuce se procházel s žáky mezi sloupy

– přednášel i pro veřejnost, vše opíral o empirické výzkumy

– každé jsoucno je složeno z látky (hýlé) a formy (morfé)

– látka – pasivní, sama o sobě nestačí k existenci jsoucna, nutná je forma

– forma – aktivní, látku přeměňuje – dělá z ní skutečnou věc

– pohyb – proces, v němž látka nabývá formy

– podstata věcí je přímo ve věcech

– všude v přírodě je účelnost, naplnění účelu – entelechie

– zdatnost – etická – vláda rozumu nad smyslovými pudy

– dianoetická – vystupňování a zdokonalení samého rozumu (upřednostňuje)

– logika – nauka o postupu ke správnému výsledku

      – pojem – nejmenší jednotka myšlení, dán definicí – zařazuje definovaný předmět do určité třídy

předmětů se společnými znaky a říká, čím se předmět od ostatních předmětů v dané skupině liší

– teorie poznání – našim smyslům můžeme důvěřovat, omylů se dopouštíme až ve fázi představ

– indukce – myšlenkový postup od zvláštního k obecnému – veškeré definice mají být odvozovány od

obecných kategorií – substance, kvantita, kvalita, relace (hlavní), místo, čas, poloha, stav, činnost

– úsudek – z určitých předpokladů vychází něco jiného – premisa – předpoklad

– konkluse – závěr

– sylogismus – vede ke konklusi –

tři části – dva premisy a jedna

konkluse, která z nich vyplývá

– člověk je „zoon politikon“ – člověk společenský

– tři formy státního zřízení – monarchie x tyranie

– aristokracie x oligarchie

– politeia (vláda nezávislých) x demokracie (vláda masy)

      – reálné státoprávní uspořádání je zemědělský stát – spojení demokracie a monarchie

– stát umožňuje člověku naplnit vyšší potřeby

– Bůh – prvotní hybatel, příčina všech příčin, forma všech forem – na to navazuje křesťanství

– Dílo: Metafyzika – zabývá se ontologií, hovoří o ní jako o první filosofii

Organon – nástroj, jak správně filosoficky myslet

O duši – hovoří o duši, rozlišuje duši rostlinnou, zvířecí a lidskou – obdařena rozumem

Politika – vzor státního zřízení: sympatie ke středním vrstvám, preferuje umírněnou,

osvícenou vládu, za štěstí považuje střední majetek, uznává soukromé vlastnictví,

neuznává nadbytek ani na jednu stranu, stát by se měl skládat z rovných občanů

   Etika Nikomachova – ctnost je udržování „střední cesty“ duše mezi 2 krajnostmi

 

Helénistická filosofie
– přechod od otázek přírody a celospolečenské tematiky k problematice jednotlivce

– řečtina se stala jazykem vzdělanců

– Řecko položilo základ vzdělanosti, řecká kultura přejímá prvky jiných společností a stává se tak kosmopolitní

– řecká vzdělanost se šíří po dobytí Řecka Římem – filosofické směry vznikaly v Řecku a Římané je rozvíjeli

– důraz kladen na etiku

– snaha osvobodit člověka od strachu ze smrti – od pesimismu

– snaha najít návod jak správně žít a umřít, jak dosáhnout v životě lidského štěstí

 

Stoicismus – (stoá poikilé – sloupová síň v Aténách, kde se přednášelo)

– stará stoá – Zenón z Kitia, Kleanthes, Chrýsippos, Poseidonios

– nová stoá – Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius

– filosofii dělí na logiku, fyziku a etiku – ta má podle nich největší význam

– zaměřují se na člověka, na problematiku jednotlivce, jeho vztah ke světu

– základní myšlenka – žít podle přírody ve shodě s rozumem, duševní klid, vyrovnanost (atharaxia)

– trvalý klid v duši – tím je možno dosáhnout pravé svobody – stoický klid – apatheia

– afekty – omezují nás v poznávání a nejsme tak schopni rozlišit, co je lhostejné

– člověk se má podrobit řádu, má užívat to, co mu život nabízí, nemá na ničem lpět

– velice si cení přátelství, oceňují lásku k člověku a to i k barbarům a otrokům

    – Zénón z Kitia (336 – 264 př.K.) – důraz na zkušenost (de facto empirismus)

– svou tvorbu dělil dle vejce – logika – skořápka

– přírodní vědy (fyzika a další) – bílek

– etika – žloutek (nejvyšší vědění, k jehož pochopení je třeba bílek a skořápka)

– eudaumenia (blaženost) – život je v souladu s rozumem a přírodou

– 4 ctnosti – moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost

– sebevražda je nejvyšším projevem mravní svobody, ale není to útěk

– povinnosti – správné jednání plynoucí z pravého myšlení

– neřesti – vlastnosti, které vznikají pod vlivem afektu

    – Marcus Aurelius (121 – 180 n.l.) – římský císař, po smrti prohlášen za boha

– Hovory k sobě – aforistické zápisky, rady, jak správně žít a přistupovat k životu

– zdrženlivý způsob života, plnění povinností

– dvojí druh přírody – vnější + vnitřní (svoboda a klid v duši)

– filosofie – učitelka všech ctností a všeho dobrého

– smrt těla – přechodná – osvobozuje duši

– zdůrazňuje obecné blaho

– člověk se může vždy uchýlit v sobě samotném, ve své duši nachází klid

    – Epiktétos (50 – 120 n.l.) – původně otrok, ale dosáhl svobody a začal se věnovat filosofii

– za nejvyšší ctnost považoval svobodu mysli – může být svobodná bez ohledu na postavení

– zdůrazňoval význam lidské vůle a snažení k cestě za vzděláním a svobodě mysli

    – Seneca (6 př.K. – 65 p.K.) – římský básník, filosof, politik, vychovatel Nerona – donucen k sebevraždě

– rovnost lidí, otroci jsou stejní lidé jako svobodní lidé

– filosofie má být tím, co osvobodí člověka od hříšných myšlenek

– Výbor z listů Luciliovi – zdrženlivost, omezit rozmařilosti, okázalosti, mírnit hněv

 

Epikureismus – epikurejec = člověk, který usiluje o pohodlí a požitkářský život

– Epikúros za Samu (341 – 270 př.n.l.) – soustředil své stoupence v zahradě Epikúrově

– klade důraz na smyslové vnímání – smyslový vjem je odrazem skutečnosti

– starat se o privátní život, nezabývat se společenskými a politickými událostmi

– atomy se zvolna přelévají – nic nevzniká samo od sebe, nic nezaniká úplně

– logika – učí, jak zabránit omylům

– fyzika – vysvětluje svět přirozeně bez nadpřirozených bytostí a zbavuje tak člověka strachu z nadpřirozena

– etika – jediný cíl – blaženost, necítit bolest ani neklid

– stupnice slastí – přirozené, nutné (jídlo)

– přirozené, nenutné (manželství)

– nepřirozené a nenutné (bohatství)

 

– usilování musí řídit a krotit rozum – lidská duše pak dosáhne stavu ataraxia

– za nejhorší strast považuje duševní strádání a duševní nevyrovnanost

– tento svět nestvořil žádný bůh  – stoupenci atomismu

– bohové žijí někde mezi světy a nestarají se o lidské záležitosti

– smrt se nás netýká, protože dokud žijeme, tak není a když přijde, nejsme už my

– „nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li slastně“

– Titus Lukretius Carus – podal ucelený výklad o epikureismu

spis O přírodě – dlouhá báseň

– člověk se nemá bouřit proti osudu, smrt má přijmout klidně a kdykoli, smířit

se s ní – proto se nemá pak smrti bát

– ideál – mudrc osvobozený od neklidu

 

Skepticismus – nelze dosáhnout pravého objektivního poznání

– pochybuje o poznatelnosti světa

– vyjadřuje únavu ze záplavy protichůdných názorů četných filosofických škol

– z gnoseologické problematiky – poznání je subjektivní, je nemožné dosáhnout absolutního poznání

– hlavním principem pochybnost (neboť existuje příliš mnoho rozmanitých filosofických směrů)

– skepsí získáme lhostejný klid (apathea) a klid duše, vyrovnanost, rovnováha (ataraxia)

– Pyrrhon z Élidy (365 – 275 př. n. l.) – nemůžeme nikdy říct, jaká věc je, ale jak se nám jeví

– noetická skepse – na všechno můžeme mít protichůdné názory

– nemáme žádné kritérium, podle kterého bychom věci porovnávali

                      – 2. období – probabilismus – k životu stačí, když dosáhneme alespoň pravděpodobného poznání

        – 3. období – návrat k původní skepsi – Ainesidémos –  Nauka o Tropech – argumenty, kterými se

snaží zdůvodnit svou pochybnost o obecné platnosti poznání.

 

Eklektici – mechanické spojování různých ideových směrů, názorů a teorií, které nemohou být bez rozporu sloučeny

 – Římský – skládá se ze stoicismu, epikureismu, skepticismu, přebírá ideje i od Platóna a Aristotela

– Marcus Tullisus Cicero (106 – 43 př.n.l.) – politik, řečník, překládal řecké termíny a vytvořil tak

latinskou filosofickou terminologii – O nejvyšším dobru a zlu, O přirozenosti bohů

 – Alexandrijský – složen z řecké orientální tradice a tradice židovské (Starý Zákon byl přeložen do řečtiny)

– Filon Alexandrijský – je přesvědčen o pravosti posvátných spisů, zároveň uznává i pravdu filosofickou
– pramenem poznání je osvícení Boha, rozum zastává až druhou pozici za Bohem.

 

Novoplatónismus – silný vliv na formování křesťanství

– zakladatelem Ammónios Sakkás z Alexandrie – jeho učení sepsal později Plotínos

– Plotínos (204 – 270 n.l.) – založil filozofickou školu v Římě

   – chtěl založit Platonopolis – realizovat Platonův politický systém

– vše odvozeno z jednoho základu – božská bytost = Dobro, Jedno, První – spočívá v

klidu a nikdy se nespojuje s látkou

   – emanace – překypování božské bytosti, díky kterému vše vzniká

– hierarchie – duchovní princip

                                                                       – lidská duše

        – svět hmoty (zlo, temno) – je nejméně dokonalá

   – teorie poznání – jediné pravé poznání je prostřednictvím mystiky – pravé sjednocení

   s božským principem (mystická vytržení), nejdůležitější zdroj poznání

– 2 světy – nadsmyslový x vnímatelný

– cílem je být co nejpodobnější Bohu – snaha o sebezdokonalení, snaha o osvobození

člověka ctnostmi, které nesouvisí s tělem (tzv. kattarseis – očista)

– stupně k dosažení cíle – překonání tělesného, racionální myšlení, prožívání krásy,

ponoření se do sebe sama, ztráta vědomí sebe sama, splynutí s Bohem

 

 

24. Středověká filosofie

Patristika

– období raného středověku

– pater = otec, učení církevních otců jako velkých autorit

– 1. a 2. stol. – období spojeno s obranou, obhajobou křesťanství – apologetika

– 313 císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství Milánským ediktem

– 3. – 4. stol. – vytváření náboženských dogmat – Niceský koncil 325 – trojjedinost Boha, zmrtvýchvstání Krista

– vše pochází od Boha – Bůh stvořil svět a je jediná skutečnost

– 5. – 8. stol. – systematizace vytvořených pojmů, uspořádání náboženských pravd

 

Apologetika – obhajoba „pravé“ křesťanské víry – nejdříve proti Římanům, později proti sektám uvnitř církve

– Tertullianus – průkopník jednoty církve, odmítá navazovat na antickou kulturu

– „iracionalita“ – specifika křesťanství „Věřím, protože je to nesmyslné“

Alexandrijská škola – sbližuje křesťanství s helénistickou filosofií  – Klímens, Origénes

Origenés (184 – 254) – sjednocoval křesťanství s platónismem, Bůh je nemateriální, neutrální,

netělesný, dokonalý, z jeho nemateriálnosti plyne jeho nepoznatelnost

Svatý Augustin  (354 – 430) – nejvýznamnější patrista, formuloval křesťanská dogmata

– zabýval se pojmy jako duše, čas, stvoření, svoboda, zlo

– ve 32 letech konvertoval, 10 let pak patřil k manichejcům, studoval novoplatónské spisy

– kreacionismus – Bůh stvořil svět z ničeho – „zachtělo se mu stvořit svět“

– predestinace – předurčení prvotním hříchem Adama a Evy – člověk ztratil možnost volby, Kristovým vykoupením ji opět získal zpět

– čím víc člověk ve světě pozemském trpí, tím lépe se má v Království Božím

– Bůh dává člověku v pozemském životě hmotné statky – je na každém, jak jich bude užívat

bude – li je užívat správně a s rozumem, může získat nesmrtelnost v Království Božím

– O trojici – vše, co bylo stvořeno Bohem, má triadickou strukturu

– Bůh je nejvyšší Bytí, Pravda a Dobro (příčina Bytí, důvod Poznání a pravidlo Žití)

– O obci Boží – filosofie dějin jako zápas dobra a zla

– Theodiceia – problematika Boží spravedlnosti, řeší problémy zla na tomto světě

 

Scholastika

– obrana církevních dogmat

– scholastika se vyučovala na středověkých církevních školách při klášterech

– od 12. století i na univerzitách (Oxford, Sorbonna, Heidelberg, Lipsko)

– „Filosofie je služkou teologie“

– raná scholastika – (9. – 12. st.) – spor o universalie – nominalismus x realismus – filosofové se přeli se o to, zda jako původní, skutečné a reálné je považován člověk či obecná kategorie člověčenskost

 

realisté   – nejdříve obecné pojmy – jsou předpokladem existence, před věcmi

– vycházeli z Aristotela a Platóna

– Vilém ze Champeaux, Johannes Scotus Eurigena, Anselm z Canterbury

 

nominalisté    – obecné pojmy jsou jen jména a názvy, kterým reálná existence nepřísluší

– Johannes Rosellinus z Compiégne, Bernard z Clairvaux – Bůh je předmětem přímého nazírání

        – Pierre Abelard (1079 – 1142) – u něj se už objevily první záblesky renesančního myšlení

        – Ano a ne – stanovení základní metody scholastiky, sloužící k překonání rozporů v bibli – zjistit

        autentičnost textu, zda autor nezměnil tvrzení, odlišit citace od vlastních názorů, kladené otázky od

vlastního řešení, v jakých významech byly termíny použity

– hlavní autoritou Písmo Svaté, k němu se kloníme, pokud předchozí metody nestačí.

– zavádí pojem intence (záměr), rozlišuje ho od činu

– „Křesťan není ten, kdo uznává dogmata a mluví o tom, ale ten, kdo žije křesťanským životem.“

 

Církevní řády – zdroj středověké církevní vzdělanosti

– františkánský řád – vznik 1208, založen Františkem z Assisi

– cesta naprosté chudoby, následování utrpení Krista

– zaměřen na přírodu

– dominikánský řád – založen sv. Dominikem

zaměřen na rozum, hájit církev proti kacířům

založení sv. inkvizice 1215

Tomáš Akvinský (1225 – 1274) – dominikán, autor umírněného Aristotelského realismu

– předmětem filosofie je poznávání Boha – přirozený rozum musí sloužit víře

– zdůvodnění Boží existence na základě již známých účinků – 5 důkazů:

– vše, čím je pohybováno, musí zároveň pohybovat něčím dalším. Pohyb musí tedy vycházet z

něčeho základního, nehybného, a to je Bůh – základní hybatel

– jednotlivá jsoucna jsou příčinně spojena, musí existovat nějaká první příčina, a to je Bůh

– jsoucna jsou jen možná, musí být ve věcech něco nutného, co je samo sobě nutné – Bůh

– skutečnosti jsou ve své dokonalosti odstupňovány, existuje příčina dokonalosti všech

jsoucen, nejdokonalejší skutečnost, a tou je Bůh – Platónská myšlenka

– vše je smysluplně uspořádáno, směřuje k cíli, musí být něco, co vše řídí, a to je Bůh

– Dílo: Suma Theologica – předpoklad mravného jednání – svoboda vůle

– „Trojího je člověku třeba k spáse – vědět, v co věřit, co žádat a co činit.“

– trojí ctnosti – nadpřirozené – křesťanské ctnosti (víra, naděje a láska)

– přirozené – rozumové (vědění, moudrost, opatrnost)

– získané – mravní ctnosti (uměřenost, statečnost, spravedlnost)

– dvě podoby bytí – dokonalý Bůh a bytí věcí stvořených

– tomismus – v užším smyslu filosofický a teologický systém Tomáše Akvinského, v širším

smyslu učení, rozvíjené jeho žáky i autory, kteří na něj navazují

– existence Boha není nutně evidentní, Bůh je nepoznatelný

– základem tomismu je učení o duši a poznání.

– lidská duše je netělesná, čistá forma bez hmoty – nesmrtelná, nezničitelná

– duše má tři roviny – vegetativní, senzitivní a rozumovou.

– stal se oficiální filosofií dominikánského řádu – roku 1322 byl prohlášen svatým

– roku 1879 povýšen na oficiální náboženství katolické církve.

 

Pozdní scholastika   – v této době se již rozlišuje theologie a filosofie, každé z odvětví zastává různé názory.

– William Occam (1285 – 1347) – nominalista, radikálně oddělil filosofii a teologii

– kreacionista – svět byl stvořen Bohem, Bůh je všemocná a absolutně

svobodná bytost, tvořící vše jsoucí z ničeho

– základem všeho vědění je zkušenost vycházející od jednotlivého

– poznání Boha je nemožné

– oddělení rozumu a víry aplikoval i v politice

– Roger Bacon – anglický františkán, kritik tomismu, odpůrce scholastiky

– proti tomu, aby se lidé spoléhali jen na rozum

– klade důraz i na empirický výzkum (zkušenost, experiment)

– spory s církví, chtěl napsat encyklopedii vědění

– snažil se oddělit filosofii a theologii

– lidé by se měli učit cizí jazyky, aby přijímali a četli cizí myšlenky

v originále a zamezili zkreslení

– Dílo: O užitečnosti věd

– Johannes Eckhart (1260 – 1327) – dominikánský mystik

– myšlenka mystické smrti a zániku duše v Bohu

– věčnost a rovnost člověka s Bohem (člověk vzejde od Boha a po smrti

se k němu vrací)

– úzké niterní spojení s Bohem, naším cílem je splynutí s ním

– pronikat věcmi až k obrazu Boha, ten pak zpětně do sebe sama

– „Bůh je absolutní a absolutně dobrý.“

– zaměřen se na nitro člověka – záblesk renesančního individualismu

– Jan Duns Scotus (1264 – 1308) – pozdní scholastik, Skot s latinským jménem

– považován za nebezpečnou osobu pro církev, odmítal jí, nepovažoval

ji za důležitou – silně renesanční myšlenka

– „Je na nás, jak poznáváme boží vůli a jak k ní najdeme cestu.“

– umírněný realista, prosazuje voluntarismus – rozum důležitější než vůle

 

 

25.Renesanční filozofie

 

Renesanční filozofie přírody
kalokaghatia, v centru stojí člověk = humanismus, v církvi reformace, věda má sloužit člověku, víra v Boha je velmi silná, rozvíjí se přírodní vědy, filozofie se odvrací od dogmat, heliocentrický názor místo geocentrického
studium antických autorů a rozvíjení jejich myšlenek

Erasmus Rotterdamský – vzdělání má směřovat k důstojným lidským hodnotám

Luther, Wiklef, Zwinglli, Kalvín – slovo Boží je třeba přijmout přímo, zdůraznění individuální víry a svědomí
Mění se představy o světě o člověku, objevují se přístupy:
– naturalismus: přirozenost bez askezí, vztah k přírodě, člověk přírodu chápe jednotnou s Bohem –

panteismus – spojení Boha a přírody, senzualismus – smyslovost, empirická zkušenost
– indidvidualismus, antropocentrismus: člověk je tvůrce svých dějin, upřímný ve vztahu k Bohu – reformace

– racionalismus: kladení důrazu na rozum
1. přírodní filozofie: Mikuláš Kusánský (1401 – 1464) – Německý teolog, diplomat, filozof
De docta ignorantia – O učené nevědomosti
Kdo je to Bůh, jak ho můžeme poznávat, rozlišuje 3 jsoucna:
1. Bůh – absolutní, nekonečné, vidí zde mnoho protikladů – dialektika, sbližuje ho s přírodou
2. svět – universum, které je od Boha odvozené, složené, plno vztahů
3. svět jednotlivých věcí – jsou konečné, nade vším je Bůh
svět tvoří zprostředkovatele mezi Bohem a věcmi
heliocentrický názor, snažil se vše změřit – Bůh stvořil svět na základě matematických principů
poznání: stupňovité od počitků /smysly/ po zpracování rozumem, od jednodušších ke složitějším – racionalista
hovoří o idei univerzální tolerance – tolerovat ostatní náboženství,

Theofrastus Paracelsus z Hohenheimu:
– lékař, zkoumání člověka = mikrokosmos, který můžeme pochopit pouze v jednotě s makrokosmem

hermetická filozofie – snaží se vnímat všechno jako součást jednoho celku /umění, poetika, náboženství/

Johannes Kepler (1571 – 1630)
Astronomia Nova, kvantifikování věcí, dvorní astronom Rudolfa II., zákony o pohybu planet
Mikoláš Koperník: (1473 – 1543)
polský astronom, vesmír je konečný, heliocentrická teorie, kniha O pohybech nebeských těles
Giordano Bruno (1548 – 1600)

Italský myslitel, dominikánský mnich.
Narozen v Nole u Neapole, pobýval v exilu, Švédsko, Francie, Německo
pod vlivem Koperníkových názorů – rozpory s církví – 8 let vězněn, upálen v Římě

nekonečnost Boha, kritika scholastického chápání světa a církve (majetek)
rovnocennost světových soustav, didaktické básně, dialogy, sonety, komedie
analytický přístup: kvantitativní, vše lze změřit, svět materiální povahy

Bůh je všudypřítomný, je součástí všech věcí a jevů a celé přírody, ztotožňuje Boha s přírodou – panteista

Boha zlidšťuje, přibližuje, svět je přístupný lidskému poznání – člověk musí poznávat

Galileo Galilei (1564 – 1642)
astronom – heliocentrista, za své názory spor s inkvizicí, 1633 odvolal, aby si zachránil život
svět se snaží vysvětlit na základě mechaniky – písmenka jsou matematické útvary, příroda je psaná jazykem matematiky, kdo ji neumí, nic se o přírodě nedozví
empirista – experimenty, hypotézy
deista – uznává existenci Boha, ale do světa nezasahuje
důsledně odděluje vědu od náboženství – morálka
Renesanční filozofie společnosti
Nicolo Machiavelli (1469 – 1527)
Ital, cíl sjednocení Itálie, na trůně Lorenzo di Medici – Machiavelli jeho rádcem
Vladař: panovník – chytrý, lstivý, může užít jakýkoliv prostředek ve prospěch státu
nepříjemné věci provádět rychle, může lhát, využívat slabosti lidí – politický realismus

Hugo Grotius (1583 – 1645)
Holanďan, právník, teolog, hájí úlohu mezinárodního práva, právo se děje z vůle boží
Utopisté – vize o harmonické společnosti
Thomas Moore (1478 – 1535)
Společnost: uspořádána podle soc. norem, pracovat všichni, výdělky spravedlivě rozdělovat, Utopia
Tomasso Campanella (1568 – 1639) – Sluneční stát – socialistická obec
 

Giambatista Vico (1668 – 1744)
Koncepce historického koloběhu, ve vývoji se střídají určité etapy a opakují se etapy:
1. božská – Bůh tvoří svět
2. heroická – vznik státu, k moci se dostávají urození – aristokracie
3. lidská – demokracie, svoboda, spravedlnost, úpadek – koloběh se opakuje na vyšším stupni úrovně
Francis Bacon (1561 – 1626)
narozen v Londýně, šlechtický původ, studia v Cambridgi, za vlády krále Jakuba I. byl kancléřem

navrací se k materialistické filozofii, experimentální filozofie novověku, Scientia est potentia – vědění je moc
musí se rozvíjet vědy – lidstvo se stane silnějším,
empirista – zakládal na zkušenosti a věřil v poznatelnost smysly, základ poznání viděl ve zkušenosti

Nová Atlantida – spis o ideální společnosti – imaginární ostrov v Tichém oceánu

ideál viděl tak, že člověk za pomoci vědy vládne nad přírodou, ve veřejných funkcích vědci

Velké obnovení věd – vědění je moc, má sílu přetvářet přírodu i člověka

Nové Organon – lidské poznání, rozvoj vědy, věnuje se metodologii, pravou metodou je indukce, nejdříve důsledná analýza – rozklad celku na určité části, zkoumání kvalitativních vlastností, rozbory forem pohybu, kdy se vlastnost vyskytuje – pozitivita, absence, srovnávání jevů, stupňů ve vývoji
teorie idolů – omylů,cílem poučení a odstranění chyb
1. idol rodu – chyby vyplývající z nedokonalosti lidského rodu, nedokonalé poznávací nástroje /sluch, zrak, rozum/, vyplývá z lidské podstaty, snaha o zdokonalení
2. idol jeskyně – omezenost každého konkrétního člověka /každý je ve své jeskyni a vidí svět svým pohledem/, zlepšení kolektivní zkušenosti
3. idol tržiště – vyplývají z lidského soužití, komunikace, řeč má dominantní úlohu, nesprávné používání slov – neporozumění, nepoužívat floskule = prázdné fráze
4. idol divadla – slepou vírou v autority, nevěřit všemu, co řeknou autority, podporuje mírnou skepsi
stoupenec teorie dvojí pravdy, snaha osvobodit filozofii od víry
Thomas Hobbes (1583 – 1645)
anglický materialistický filozof,
Leviatan – základy filozofie státu a společnosti
Zabývá se metodologií, rozvíjí Baconovy názory, proti církevním autoritám za rozvoj vědy
Smluvní teorie státu, společenská smlouva
Prvotní je hmota (těleso) – vnější jsoucno nezávislé na našem myšlení, tělesa můžeme poznávat smysly a rozumem
hmota ve smyslu první látka – neexistuje sama o sobě – naše abstrakce
Základní vlastnosti (atributy) – rozprostraněnost (zaujímání prostoru), pohyb, klid
Připouští proces poznání, tělesa působí na smysly
2 druhy vlastností:
primární – objektivní, subjektivní, závisí na poznávajícím subjektu, smysly
sekundární – rozumové, analýza,…
pohyb chápe mechanicky – přemisťování, odmítá existenci duší – zvláštní substance
myšlení bez myslícího není možné, myšlenka sama o sobě neexistuje
klasifikace věd, zabývá se etikou – naturalistická /příroda/, eudaimonistická /blaženost/
teorie společenské smlouvy – když lidé nad sebou nemají společnou moc, jsou schopni se pořád svářet – války

lidé se mají domluvit a uzavřít smlouvu společenskou, vytvořit nadřazenou moc – stát, který je chrání

stát – lidský vynález, má ohromnou moc a sílu – dokonce určuje náboženství, ačkoliv nebyl Bohem stvořen

smlouva – když jsou lidé ochotni odstoupit něco ze svých práv ve prospěch své bezpečnosti

domnívá se, že přirozeností člověka je egoismus

osobní zájem řídí naše chování, dobro a zlo relativní, záleží na významu pro subjekt
kritériem mravnosti a ctnosti je zákon, člověk by se jím měl řídit, za ideální státní formu považuje monarchii
prostý lid je třeba držet na uzdě – přispívá náboženství – hraje regulační úlohu
panovník se má snažit o blaho lidu, tak mají vypadat i zákony, všichni mají poctivě pracovat, rozvoj věd

Jan Ámos Komenský – (1592 – 1670)

narozen v Nivnici na jihovýchodní Moravě v českobratrské rodině, po studiích v Německu působil jako bratrský kněz

1628 nucen odejít do vyhnanství do polského Lešna, kde byl zvolen biskupem a písařem Jednoty bratrské

působil i v Anglii, Švédsku, Maďarsku, Německu, zemřel v Amsterodamu, pohřben v Naardenu

nazýván „učitelem národů“ – vytvořil řadu didaktických spisů, učebnic a slovníků

ve své filosofii tvořil opozici vůči Descartovi, jemuž vyčítal přílišný důraz na rozum

usiloval o harmonii a nápravu lidského života harmonizujícího se světem a naplněného morálními hodnotami

Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, Moudrého Katona mravní poučování – přebásněné latinské žalmy a poučení

Labyrint světa a ráj srdce, Hlubina bezpečnosti – jediným středem bezpečnosti je Bůh

Didactica Magna, Brána jazykům otevřená – učebnice, prosazuje učení v souvislostech

Orbis pictus – vzor pro učebnice cizích jazyků, Schola ludus – soubor latinských her, které prohlubovaly znalost latiny

Všeobecná porada o nápravě věcí lidských

 

 

 

26. Empirismus a racionalismus ve filosofii

 

Anglický empirismus    – považuje za zdroj veškerého poznání zkušenost, odmítá učení o tzv. vrozených idejích

a autonomii rozumu, snaha o co nejobjektivnější poznání věci (za pomoci zkušenosti)

– sensualismus – krajní forma empirismu – zkušenost zužuje na pouhou smyslovost

(počitky a vjemy) – gnoseologický směr, který odvozuje veškeré naše poznání z počitků

– Předchůdci empirismu – Francis Bacon, Thomas Hobbes

 

John Locke (1632 – 1704) – sensualista, proti Descartovi, Leibnizovi

– vnější zkušenost – prožitky (senzace) – kontakt s vnějším světem

– vnitřní zkušenost – reflexe – myšlenkový pocit, děje uvnitř člověka

– výsledkem vnímání nejsou vjemy, ale ideje

– primární kvality – nezávisí na subjektu – předmět – rozměrnost, tvar, pohyb, velikost, tvrdost

– sekundární kvality – zaleží na subjektu, nedají se vyjádřit (nálada, pocity, barva, chuť, vůně)

– jednoduché ideje (teplo, chlad, pohyb) – mají svoje způsoby projevu – mody (pohyb – tanec)

– z jednoduchých idejí vytváříme spojováním (abstrakcí) složené ideje x výjimkou Bůh a hmota – nikdy nepoznáme, co je jejich základem

– naše duše je při narození „tabula rasa“ – bez jakýchkoli vrozených ideologických předpokladů

– poznání – demonstrativní – na základě matematických důkazů

– senzitivní – poznání vnějšího světa

– intuitivní

– utilitární etika – máme dělat jen to, co je pro nás užitečné a přínosné – navazuje na epikurejce

– člověk má právo na revoluci – proto je tu stát, aby lidem zajistil základní občanská práva – občané přenechávají část svých práv panovníkovi – právo vyhlásit válku, uzavřít mír – kritika absolutismu

– Dílo: Esej o lidském rozumu –  zkoumání možností lidského poznání

První pojednání o vládě – absolutní svoboda, nedotknutelnost vlastnictví – liberalismus

1. Berkeley (1684 – 1753) – subjektivní idealista – prvotná je myšlenka, hmota je druhotná, vázána na subjekt

– být je totéž, co být vnímáno – hmotu nemůžeme vnímat

– kritizuje Locka – není důvod oddělovat ideje, všechny vjemy jsou subjektivní – solipsismus

– staví Boha nad ideje – stojí nad světem, vnucuje ideje do všech myslí stejnou měrou

– neexistují nevnímané věci – jakmile by nějaká nebyla vnímaná, za člověka zaskakuje Bůh

– ve společnosti existují dostředivé (sdružovací pud) a odstředivé síly (egoismus)

– Dílo: Pojednání o základním lidském poznání

David Hume (1711 – 1776) – vrchol empirismu, agnostik – pochyby o objektivní poznatelnosti světa

– nemůžeme soudit, že vnímáme – existují jen imprese – bezprostřední dojmy z vnímání

– mohou existovat i ideje – představy, vzpomínky, fantazie

– nedůvěra v duchovní a fyzikální podstatu světa

– etika má být založena na citech – rozumové jednání nemusí být etické

– dva stupně smyslových počitků – dojmy (imprese) – silnější, de facto počitky

– ideje – slabší, základ v impresích – představy, vzpomínky

– sdružování (asociace) idejí – podle podobnosti a odlišnosti

– podle prostorové a časové sounáležitosti

– příčina a účinek, kauzální spojení

– nemá reálný základ, je to jen zvyk našich představ

– navrhuje nahradit kauzalitu pravděpodobností – „Představa kauzality může být pravdivá, jen

kdyby se dala vykázat nějaká imprese, která spojení ukáže jako příčinné a nutné, ale ta neexistuje.“

– Dílo: Pojednání o lidské povaze, Zkoumání lidského rozumu

 

Racionalismus – důraz na rozumové schopnosti, rozum je jediným zdrojem poznání

– protiklad empirismu – rozum je uznán jako samostatný zdroj poznání, nezávislý na zkušenosti

pravdy, jež objevuje, jsou proto a priori (předem dané) – matematické, morální, metafyzické

– protiklad iracionalismu -přesvědčení o moci lidského poznání a vědy a o jejich schopnosti přispět ke zvětšení štěstí lidstva

 

René Descartes  (1596 – 1650) – racionalista, skeptik, dualista

– pochybování o všem – „Jediná jistota jsou pochyby.“ – skepticismus

– jestliže pochybuji, myslím a myslím – li, jsem – „Cogito ergo sum.“

– zdůrazňuje rozumové poznání – člověk je substancí, jejíž podstatou je myšlení

 

– dualismus – 2 základní substance – duchovní a hmotná – spolu tvoří jsoucno, nad oběma je ještě neomezená substance, dokonalá, neomylná – Bůh

– duchovní substance – bytí nezávislé, soběstačné – důkaz v sebejistotě našeho myšlení

– hmotná substance – rozkládá se v prostoru, jejím atributem je rozlehlost – hmotou jsou jen prostorová tělesa – i zvířata jsou pouhými tělesy (mechanismy)

– nepoznáváme vnější předměty, ale naše ideje o světě (převzato od empiriků)

– subjekt – objektový rozměr – člověk (subjekt) je nositelem svých vlastností i vlastností světa a působí na okolí (objekt), jenž se odráží v jeho poznání

– 2 základní atributy duše – myšlení, vůle, vzhledem k Bohu konečná, druhotná, omezená

– uznává kauzalitu – příčinné spojení vesmíru

– Dílo: Rozprava o metodě jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách – lidé se mohou mýlit, ale ten, který ví vše, je Bůh, proto člověk musí pochybovat, Principy filosofie,

Meditace o první filosofii — jen jediné může být pravdivé

Nicolas de Malebranche – blízko k panteismu, pokračovatel Descarta

Blaise Pascal – věda nemůže odpovědět na všechny otázky duše, důraz na víru, city

 

Baruch Spinoza (1632 – 1677) – ztotožňuje Boha s přírodou – panteismus

– filosofie musí mít matematickou jednoznačnost

– 2 atributy substance – rozprostraněnost (res extensa) x myšlení (res cogitas)
– substance je nekonečná, věčná, nedělitelná, neměnná, jedna, není z částí
– „natura naturanas“ příroda tvořící (svět okolo nás) x „natura naturata“ příroda stvořená

– ve světě panuje kauzální souvislost, každý jev má svou příčinu, náhoda neexistuje
– náhoda – jev, kde jsme nepochopili zákonitost

– 3 stupně poznání – z doslechu

– z neurčité zkušenosti

– z rozumu – vzniklo názorem – poznání pravé a vzniklé podstaty

– nejvyšším stupněm rozumového poznání je intuice rozumu – bezprostřední nazření pravdy
– poznání je nejvyšším mravním stupněm člověka – kdo nepoznává, je nemravný

– Bůh je příčina všech věcí a také příčina sebe sama

– náboženství vzniká ze strachu a z nevědomosti x uznával jeho funkci ve společnosti

– svoboda náboženského vyznání – stát nesmí mluvit lidem do jejich náboženské orientace
– lidé obětovali část své moci a práva – od státu za to chtějí jistotu, svobodu slova a myšlení
– stát musí držet po hromadě a občané se nesmí vzbouřit

– společnost by měla umožnit člověku využít jeho schopnosti, řízení společnosti  rozumem
– Etika (vyložená způsobem užívaným v geometrii)– obsah vyjadřuje co nejmenším počtem slov
– Theologickopolitický traktát – Podrobil Bibli textové kritice – nebyla zjevena jen několika vyvoleným, ale celému národu – jazyk by měl být srozumitelný všem

– snažil se Ježíše přiblížit lidem, najít v Bibli cestu, která by spojila židovství a křesťanství

 

Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646 – 1716) – kritik Descarta i Spinozy

– jsoucna složena z činných sil (monád) – jednoduché, nedělitelné a oduševnělé jednotky, obdařené vnitřní silou – nejvýše božská monáda, jež díky předzjednané harmonii zajišťuje vzájemné působení ostatních monád, jinak v sobě uzavřených

– monády mají představy a proměny, nepodléhají fyzikálním zákonům

– každá monáda je zrcadlením universa, mnohosti

– hmota je jinou formou monády – jinobytí

– monadismus – prazákladem jsoucna jsou body, částečky v pohybu jsou bodovým silovým centrem, svět je oduševnělý, neexistují 2 stejné monády (individualismus)

– idea předjednané harmonie – Bůh zlo nestvořil, vyplývá z konečnosti, nedokonalosti světa a člověka – jen Bůh je nekonečný a dokonalý, součet zla je menší než součet dobra, z možných světů vybral Bůh ten nejlepší – theodicea – ospravedlnění Boha za přítomnost zla ve světě

– 2 typy pravd – rozumu – nutné, logické, ověření pomocí Aristotelových zákonů

– faktu – náhodné, empirické, vždy dospěje k rozumové pravdě

– noetika – vrozená schopnost tvořit pojmy se musí vždy opírat o zkušenost

– rozlišuje – pravdy faktu – nahodilé, získané indukcí

– pravdy rozumu – nutné a obecné, získané dedukcí

– poznání se řídí apriorními principy, nejvyšší je princip dostatečného důvodu

– Dílo: Nová soustava přírody, Nové úvahy o lidském rozumu – Theodíceá

 

 

27. Francouzské osvícenství, encyklopedismus

 

– ovlivnilo vývoj Francie v 2. pol. 18. stol. a vyústilo ve V.F.R.

– soubor myšlenkových proudů a politických názorů

– víra v člověka, v jeho schopnosti, rozum, vědomosti + názorová tolerance

– inspirace v epikureismu, stoicismu renesanci a humanismu

– má vést k poznání přírody a člověka sebe samého – základ lepšího života

– nepostihuje jen urozené vrstvy, ale celou společnost, všechna odvětví kultury (literatura, politika, filosofie)

– boj proti absolutismu, antiklerikalismus – proti církvi, jejímu dogmatismu, zatuchlosti a zkorumpovanosti

– rozvoj umění na celém světě – klasicismus, empir, romantismus

 

1. generace osvícenců – teoretikové

Charles Luis de Montesquieu ( 1689 – 1755)

– zabýval se státoprávními otázkami, historií a formou práva, státu a společenských institucí

– velký kritik absolutistické vlády a teorie dělby moci

– základní politickou hodnotou je občanská svoboda

– rozdělení moci na tři na sobě nezávislé složky: legislativu, exekutivu a jurisdikci

– uvažuje o vztahu politické svobody a ústavy

– obdivuje anglickou společnost – náboženská tolerance, politická svoboda

– autor geografické koncepce, podle níž přírodní podmínky předurčují politický a morální stav společnosti – zákony musí být přizpůsobeny národům, pro které jsou vytvořeny, jen náhodou se mohou zákony jednoho státu hodit pro jiný, při utváření zákonů se musí přihlížet k povaze půdy, rozlehlosti, podnebí + návaznost k občanům – počet, povaha, bohatství, náboženství, způsoby

Dílo: Duch zákonů – nástin občanské společnosti, zákony jsou nutné vztahy, vyplývají z povahy věcí, všechno má své zákony – zvířata, člověk – je řízen neměnnými zákony

Úvahy o příčinách velikosti a úpadku Římanů, Perské listy – satira společnosti a státu, srovnává Francii s orientální despocií

 

Francois Maria Voltaire (1694 – 1778)

– ironický, jízlivý kritik politických poměrů a církve, sám sebe považoval za deistu

– kritika absolutismu, obhajoba svobody, parlamentarismu,

Výrok: „Nesouhlasím s vašimi názory, ale budu do konce života usilovat o to, abyste měli právo je vyslovit.“

– osvícenství určeno především aristokracii

– vítá společenské změny shora od osvícenského panovníka

– hájí determinismus – popírání existence nehmotné, nesmrtelné duše.

– časté spory s vládnoucí mocí, několikrát vězněn v Bastile, nucen emigrovat do Anglie.

Dílo: Anglické listy – kritika zkorumpované vlády, Pojednání o snášenlivosti – kritika náboženských dogmat

Esej o mravech a duchu národů – založil novou disciplínu – filosofii dějin

Filosofické listy, Základy Newtonovy filosofie (1738); Filosofický slovník (napsán formou esejů)

 

2. Generace osvícenců:

Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778)

– filosof, moralista, spisovatel

– inspiroval V.F.R., utopické socialisty, kritik osvícenství

– snaží se odkrýt kořeny a původ zla ve společnosti a člověku

– proti přemíře racionalizace stavěl roli citů, srdce

– umění a věda nejsou podmínky pokroku, ale úpadku

– odlišuje přirozenou (fyzickou) nerovnost a mravní (politickou) nerovnost

– chtěl odstranit nerovnost a soukromé vlastnictví – nastolena rovnost všech („Rovnost, volnost, bratrství“)

– tři neštěstí lidstva – vznik vlastnictví – rozdělilo lidi na bohaté a chudé

– ustanovení vrchnosti – vytvořilo vládce a ovládané

– zvrat moci v libovůli – páni vůči otrokům, jejichž jediným úkolem je poslušnost

– suverenita lidu – pokud občané budou podléhat jen zákonům, s nimiž souhlasí, budou svobodní, člověk však nemá právo nedodržovat zákony, i když se jeho názory liší od všeobecných, má povinnost podřídit se většině

– lidé jsou si od přírody rovni a jsou svobodni x část svobody dali panovníkovi – lid může jmenovat i sesadit svého vládce

Dílo: Pojednání o původu a příčině nerovnosti mezi lidmi – kritika soukromého vlastnictví, člověk chce jen majetek a nežije v souladu s přírodou, O společenské smlouvě, Emil čili o výchově – pedagogický román, důraz na vliv výchovy na vývoj jedince, Rozprava o vědách a rozumu, Nová Heloisa

 

encyklopedisté – přešli od deismu k atheismu, kritika náboženství a víry v duchovní substanci

– podporují teorii poznání (sensualismus) – smysly hrají důležitou roli v našem poznání:
Julien Offroy de La Mettrie (1709 – 1751)

– lékař a filosof přírody, zastánce epikureismu

– velmi radikální názory, vypovězen z Francie a později i z nizozemského exilu

– myšlení považuje za fyziologický proces

– redukcionismus – zjednodušování člověka na pouhý stroj

Člověk stroj – popírá duševní stránku člověka – tato myšlenka pobouřila veřejnost

 

Denis Diderot ( 1713 – 1784)

– proti zjednodušování člověka na pouhý biologický mechanismus (stroj)

Dílo: Encyklopedie věd, umění a řemesel – soubor veškerého tehdejšího vědění

Procházky skeptikovy – inspirace Voltairem, Myšlenky o výkladu přírody – zdrženlivost k otázce existence Boha

 

Dietrich von Holbach (1715 – 1771)

spis Systém přírody – zdůrazňování materialismu, vše je jenom hmota a její pohyb a hmota je vše, co působí na naše smysly – materialistický monismus – vychází z atomismu a pohybových zákonů mechaniky těles

 

Jean le Rond d’Alembert (1717 – 1783)

– matematik, fyzik, astronom

– napsal úvod k Diderotově Encyklopedii

 

 

28. Německá klasická filosofie

 

Immanuel Kant (1724-1804)

– patřil vzděláním k renesančním učencům – matematika, fyzika, práva, logika, přírodní vědy, filosofie

označován za posledního osvícence – vyvedl filosofii ze slepé uličky

– vliv empirismu – smyslová zkušenost

předkritické období – zabýval se přírodními vědami – Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru

kritické období – věnoval se zkoumání předpokladu rozumu, podrobil ho kritice

– člověk není jen bytostí myslící, ale i chtějící a cítící

Spisy: „Kritika čistého rozumu“, „Kritika praktického rozumu“, „Kritika soudnosti“ – patří k estetice

– teorie poznání – vztah mezi smyslovou a rozumovou stránkou se projevuje jako rozdíl mezi tím, co je v poznání dáno předem (apriori) a mezi tím, co je vytvářeno dodatečně (aposteriori) – naše poznání světa se odvíjí od vrozených myšlenkových struktur

– člověku vrozeny    – nazírací formy času a prostoru – vlastnosti rozumu, vědomí ovlivňuje poznávání světa

– myšlenkové kategorie (možnost, nutnost, příčina),

– syntetizující schopnost spojovat smyslové údaje v jenu zkušenost (apercepce)

– „Kopernikovský obrat“ – poznání dříve objektivní (vychází z věci samotné) x nyní subjektivní (vychází z člověka, z jeho schopnosti a předpokladu poznávat – my sami vnášíme řád do našeho světa x není zcela libovolný)

– skutečnost rozlišujeme na část, kterou vnímáme smysly a rozumem (jsme schopni ji poznat) – „svět pro nás“ a část, kterou nemůžeme poznat – „svět o sobě“ – pro nás nepochopitelný, zprostředkován jen apriorními formami poznání

– vedle zkušenostního poznání existuje i tzv. transcendentální dialektika – výraz touhy po svobodě a syntéze – idea duše a svobody vůle (jednota a nepodmíněnost člověka), idea světa (jednota zkušenosti), idea Boha (absolutní jednota) – nelze získat ze zkušenosti

– snaha prozkoumat předpoklady etiky – důraz na autonomii (nepodmíněnost) mravního citu – schopnost člověka rozhodnout se pro určité jednání podle jistých zásad a norem nezávislých na okolních podmínkách

– kategorický imperativ v mravní oblasti – platný v každé situaci, není ničím podmíněn (je nezávislý) – ve třech větách

1. – nečiň jiným, co nechceš, aby někdo činil tobě
2. – jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem – zdůrazňuje nepodmíněnost lidského citu
3. – jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikoliv prostředkem

– není člověka, který by kategorický imperativ vyvrátil

– je nevyhnutelné pro naši morálku, že Bůh existuje, máme nesmrtelnou duši a člověk má svobodnou vůli – rozhodující je, jak jsme přesvědčeni, že jednáme správně či špatně – člověk jako mravně svobodný dává zákon sám sobě

spis K věčnému míru – nastoluje fiktivní vizi o ideální společnosti bez násilí – označoval ji jako sen

důležitou složkou pro fungující bezkonfliktní společnost je vzdělání

– postkritické období – Spisy: Nauka o právu, Nauka o ctnosti

– hájí republiku, odmítá revoluci x podporuje V.F.R.

– inovaci ústavy nemá provádět lid revolucí, ale panovník reformou

 

Johann Gottfried Herder (1744 – 1803)

– filosof, básník a historik, současně osvícenec i kritik osvícenství

– domníval se, že národem budoucnosti jsou Slované – oblíben u českých obrozenců

– koncepce filosofie dějin – v každé etapě vývoje lidstva má vůdčí postavení určitý stát

– autor historického pojetí vývoje společnosti – vývoj dějin není nahodilý, probíhá nutně

– dějiny lidstva zasazeny do vývoje celé sluneční soustavy – člověk vnímán jako součást přírody

– přednosti člověka před zvířaty – vzpřímená postava, stojí na rozhraní dvou říší – přírodní – v ní žije, z ní pochází ×

– humanitní – lidskost, svoboda

– předpokládal, že společnost a člověk se vyvíjí podle plánu, stále k lepšímu – idealista

– člověk se v dějinách vychovává, dějiny součástí sebevytváření a sebezdokonalování

– Bůh je všudypřítomná prasíla, život je všude, jeden a tentýž, rozum není schopnost produktivní, ale vnímající.
Friedrich Schiller (1759 – 1805)

– básník, dramatik, studoval Kanta

– zabýval se estetickými otázkami

dílo: Úklady a láska

 

Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832)

– literát, filosof, umělec, přírodovědecká studia

– vychází ze Spinozy – panteizmus

– zdůrazňování svobody člověka, neomezených možností, hledání smyslu života

– dílo: Faust

 

Johann Gottlieb Fichte (1762 – 1814)

odmítá Kantovu představu mezi apriori (předem dané) a aposteriori (odvozené) – buď jedno nebo druhé

– aktivní × pasivní povaha

aktivní – idealismus, kladení problémů, které poznáváme

pasivní – přístup senzualistický, materialistický, odvozené věci

– nelze se objektivně rozhodnout

– volba je iracionální – vychází z hlouby duše

 

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854)

– vyjádřil hlavní rysy romantického hnutí – příklon k intuitivnímu myšlení, útěk do přírody a do středověku

– idea polarity – svět má 2 póly – subjektivní (ideový), objektivní (hmotný, materiální)

– nikdy není jen jedno nebo druhé, záleží na tom, jakým směrem se ubíráme

– v prazákladu světa jde o absolutní jednotu objektu a subjektu

– v pozdním období života se zabývá intuicí, mystikou – později z něj vychází iracionalisté

 

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 — 1831)

– poslední velký systematik německého idealismu – inspiroval většinu filosofických směrů 20.stol.

– učení o sebezdroji absurdní ideje – „absolutní idealismus“

– ontologie, noetika a theologie tvoří celek, jehož prvou skutečností je rozum

– filosofie přírody, ducha a logiky

– odmítá Kantovo učení o nepoznatelnosti „věci o sobě“ – jev stejně tak objektivní jako podstata

– nelze uvažovat o poznání mimo poznání samotné

– bytí je ztělesněním myšlenky, všechno dění je pohyb daného pojmu – myšlení a bytí mohou být prohlášeny za totožné

– všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné

– objektivní idealista – za podstatu všech jevů v přírodě i ve společnosti považuje jakýsi neosobní duchovní princip, nejhlubší smysl života – světový duch (rozum) – prochází lidskými dějinami – neustále se vyvíjí, souvisí s vývojem lidského druhu, hmota je až druhotná

– vztah člověka a společnosti souvisí s kulturou

– pravda je subjektivní x odmítá existenci pravdy mimo lidský rozum

– základ lidského poznání se neustále mění a vyvíjí – nemůžou existovat obecné pravdy (nadčasový rozum)

– jediným pevným bodem je sama historie, ve které se vyvíjí světový duch

– světový duch se rozšiřuje díky novým poznatkům, vyvíjí se ke stále hlubšímu uvědomování si sebe sama

– lidstvo prochází stále hlubším sebepoznáním a rozvojem, rozum je dynamicky se vyvíjející proces

– historický vývoj jde dopředu, je nezpochybnitelný – lidstvo míří ke stále větší racionalitě

– dílčí absolutní ideje procházejí dialektickým vývojem

– čistá idea, jednoduchá identita – projevem bytí a pohyb, výrazem logika, pojem sám o sobě

– příroda, vnější svět – duch se odcizuje, objektivizuje se do přírody a jejích procesů; filosofie přírody

– civilizace, kultura, společnost – duch obohacen sebeodcizením, nachází a chápe sám sebe

– dialektický vývoj – poznatky se stále vyvíjí a mění – proti jednomu názoru postaven protiklad – střet názorů

– na základě částí obou tvrzení vznikne třetí tvrzení – syntéza – stojí nad oběma protiklady- sloučení obou stanovisek

– proces vzniku syntézy – teze negována antitezí → negace negace = negace² → syntéza

– připouští, že i jeho tvrzení může být negováno → neustálý vývoj

– dialektický vývoj lze obecně aplikovat na problém myšlení – odstranění negativních myšlenek z vědomí

– člověk se vždy rozvíjí jako součást společnosti

– světový duch se vrací sám k sobě ve 3 úrovních – tzn. uvědomuje si sám sebe ve 3 stupních –

– nejdříve si uvědomuje sám sebe v individuu = subjektivní rozum (nejnižší)

– vyšší vědomí zastává v rodině, ve společnosti, ve státu = objektivní rozum

– nejvyšší možné formy sebepoznání dosahuje v absolutním rozumu – umění, náboženství, filosofie – nejvyšší forma, světový duch potkává sebe sama (zrcadlo), poznává své vlastní postavení v historii

Dílo: Fenomenologie ducha, Logika, Základy filozofie práva, Estetika, Dějiny filosofie, Filosofie dějin

29. Filosofie 19. a 20. století

 

– 19. století – přechod mezi novověkem a moderní kulturou, politika ovlivněna Velkou francouzskou revolucí

– 2 protikladné ideologie – liberalismus – individuální svoboda, minimální zásahy státu do ekonomiky, lidská práva

– socialismus – důraz na sociální problémy, silná pozice státu

– věda – dominuje vývojová teorie Charlese Darwina, psychoanalýza Sigmunda Freuda

 

– positivismus – důraz na objektivitu poznání, filosofie vědy (faktů), spojen s anglosaskými zeměmi

– vědění má být pozitivní – věcné, určité, přehledné, prokazatelné, objektivní

– August Comte (1798 – 1857) – odmítal nadřazovat rozum nad zkušenost

– všechny vědy musí projít třemi stadii

– teologické – všechny události vysvětlovány nadpřirozenou silou – je třeba překonat

– objevuje se v církevně feudální společnosti

– metafyzické – nadpřirozeno nahrazeno abstrakcemi, vede k osvobození člověka

– revoluční forma společnosti

– pozitivní – pracuje s konkrétními fakty – vědecko-průmyslová společnost

– přírodní vědy staví nad společenské vědy – zakladatel sociologie

– John Stuart Mill  (1806 – 1873) – utilitaristická etika – utilitarismus – snaha hájit etiku proti kritikům

– systém induktivní a deduktivní logiky

– utilitaristický cíl – co největší štěstí co největšího počtu lidí

– vychází z předpokladu, že každý jedinec usiluje o své štěstí

– morální správnost jednání se má řídit očekávanými důsledky a měří se požadavkem

štěstí, důraz na zmenšení neštěstí a utrpení všech, kteří se účastní jednání

– O svobodě – prosazuje individuální svobodu, proti tyranii masy a veřejného mínění

– Herbert Spencer (1820 – 1903) – inspiroval se myšlenkou Darwinovy evoluční teorie

– idea „boje o přežití“ umožňovala názorně vysvětlit některé sociální jevy

– evoluční zákon se projevuje fakty, je možné ho tedy zkoumat

– Ludwig Feuerbach (1804 – 1872) – navázal na Hegela x odmítl absolutní ideu – umožňuje náboženskou interpretaci

– kritik náboženství – vzniklo z lidského egoismu a touhy po štěstí

– třeba překonat „dětský sen“ – přejít od nadsmyslového ke konkrétnímu myšlení

– člověk je součást přírody, zdůrazňoval názor o prvotnosti přírody

– zdůrazňuje nutnost spojení filosofie s přírodními vědami, konkrétně antropologií

– antropologický materialismus – zaměřen na člověka jako bytost – 2 stránky – duševní, tělesná –

díky této stránce je člověk schopen vnímat, myslet a naplňovat duchovní stránku

– fyzické jevy jsou základem psychických jevů, myšlení je vlastnost hmoty

– člověk podléhá stejným zákonům jako příroda (za absolutní zdroj všeho považuje přírodu)

– antropologický ateismus – namísto Boha láska člověka k člověku, bez Boha

– Podstata křesťanství, Podstata náboženství, Ke kritice Hegelovy filosofie

– marxismus  – 2. pol. 19. stol. – Německo – důsledně materialistická filosofie – opírá se o objektivní poznání

– v užším smyslu učením Karla Marxe, v širším smyslu názory filosofů, kteří z něj vycházejí

– Karel Marx (1818 – 1883) – vychází z Hegela, Feuerbacha a francouzské sociální teorie

– podstatou světa materiální skutečnost, ideje jen jejím odrazem v lidském vědomí

– podstatu člověka tvoří práce – člověk se však odcizil své podstatě, ostatním lidem – vzniká

sociální a ekonomická nerovnost

– v ekonomicky motivovaných sociálních konfliktech (třídním boji) vidí hybnou sílu dějin

– každý způsob vlastnění výrobních prostředků v sobě obsahuje předpoklady ke svému

zrušení – rozvoj výroby = rodí se síla schopná převzít výrobní prostředky do svých rukou –

proletariát – ztělesnění živé práce x práce mrtvá (kapitál) – vývoj vede k proletářské revoluci,

zrušení protikladů a vzniku beztřídní společnosti

– společnost rozděluje na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům

– buržoazie (kapitalisté) – vlastníci výrobních prostředků

– proletariát (dělnictvo) – vlastní jen pracovní sílu – dělník ji prodává za cenu, kterou určí

kapitalista – vykořisťování dělnictva, dělník je na kapitalistovi závislý ekonomicky

– naznačil krizi z nadvýroby: koncentrace kapitálu a vytvoření nadproduktu

– Kapitál – 1. díl – 1867, po jeho smrti další 2 díly vydal Engels

– Bedřich Engels (1820 – 1895) – narozdíl od Marxe z bohatých poměrů, celoživotně jej dotoval

– dělníci nemají co ztratit, pouze získat, protože nic nevlastní – materialistické pojetí dějin

– člověk v procesu práce tvoří sám sebe x prodává se – odcizuje se sám sobě, jeho potřeby

se redukují na materiální – společenské vztahy se materializují

– Anti-Dühring, Dialektika přírody, Německá ideologie (společně s Marxem), Svatá

                                                      rodina, Manifest komunismu – 1848

 

– marxismus-leninismus – filosofie Marxe a Engelse v praktické politické podobě

– v zemi, ve které je prosazen, se stává jediným přijímaným světovým názorem

–  ostře odmítá idealismus, ospravedlňuje vládu jedné strany

– iracionalismus – souhrnné označení pro filosofické směry, které odmítají rozumové zdůvodnění skutečnosti

– vysvětluje skutečnost citem, vírou, vůlí, intuicí

– navazuje na pozdní filosofii F.W.J. Schellinga

– absolutní – popírá smysl veškerého bytí a dění, vše je absurdní

– relativní – vedle oblastí, které jsou rozumem zdůvodněné, existují ještě další rozumem nepochopitelné

oblasti a těm porozumíme intuicí, vírou, věděním

– voluntarismus – opírá se o vůli – základní princip světa

– odmítá přírodní a společenské zákony

– Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) – vychází z Kanta a indického myšlení (buddhismu)

– „chmurný génius“ – pesimista

– viditelný svět je pouhým zdáním, do podstaty světa vstupujeme vůlí

– vše živé je vůlí k životu – rozmnožovací pud (láska – nástroj přežití druhu)

– vůle je nekonečná, její konkrétní naplnění je omezené – člověk omezením

strádá – pesimismus, smutek

– východisko ze strádání – umění – osvobozuje člověka od žádostivosti

– cílevědomé popření vůle – mravní askeze

– vlastností vůle je stálá nespokojenost, která žene svět k neustálé změně,

střetávání sil, nálad – pesimismus, strach

– tento svět nejhorší ze všech, protože splnění přání vede buď k novému

chtění nebo k nudě

– Svět jako vůle a představa

– Friedrich Nietzsche  (1844 – 1900) – uznával Hérakleita z Efesu, všechnu ostatní filosofii odmítl

– základní lidskou vlastností vůle k moci, vůle vládnout – být nadřízený ostatním

– teorie nadčlověka – otroci – nejsou schopni prosadit svoji vůli – dav, „stádo“

– nadlidé – schopni prosadit svoji vůli bez pomoci druhých

člověk osamocený, bez přátel

– myšlenka zneužita nacismem

– Tak pravil Zarathustra

                              – Sören Kierkegaard (1813 – 1855) – někdy řazen k existencialismu

– jakékoli „obecné“ problémy života mají vždy podobu konkrétních otázek

– existence není zajištění vnějšího zabezpečení, ale vnitřní osobní já – pravé bytí

to člověk poznává z niterní zkušenosti

– člověk osamocen ve své existenci, nemá nikde oporu, nucen se rozhodovat,

volit, nemůže si ničím dopředu ověřit, zda činí správně – strach, úzkost, nejistota

oporu může hledat ve víře v Boha – přímý vztah (mluvit s Bohem)

– vitalismus  – vznik na začátku 20. století, navazuje na iracionalismus, opozice proti novověkému racionalismu

– zdůrazňování významu pohybu a vývoje

– skutečnost je organická (význam biologie), objektivní, ale iracionální

– existuje více principů, na kterých je skutečnost zprostředkována

– Henry Bergson  (1859 – 1941) – rozum má sklon svět kouskovat, vytvářet uzavřené modely

– vědomí působí jako organický filtr našich vjemů a vzpomínek, v němž dochází ke sváru

dvou způsobů poznání – rozumu a intuice

– existence zásadního rozdílu mezi prostorem a časem – vystupuje proti Kantovi

– rozum ztotožňuje prostorovou změnu s časem (nepravým) x pravý čas je kontinuálně

plynoucí, konkrétní, nerozumový, lze jej postihnout pouze intuicí

– svoboda se může projevit pouze skrze intuitivní poznání

– intelekt – zdokonalování pracovních nástrojů, člověk poznává realitu, aby ji využil

– vývoj vrcholí v organizovanosti člověka a státu

– instinkt – užívá tělesných orgánů, nejvyšší projev u blanokřídlého hmyzu (včely)

– probouzí se zduchovněním a zniterněním jako intuice

– podstatou života tvořivý vývoj, vyvolán mimoracionální silou – élan vital (životní síla) –

strhává protikladně působící hmotu k novým životním projevům

– životu musíme naslouchat a porozumíme mu intuicí

– morálka  – uzavřená – cílem automatické chování – vychází z tlaku společnosti

– otevřená – na společnosti nezávislá, tvořivá

– náboženství – statické – vzniká fabulací rozumu (mýty, pověsti, dogmata), váže člověka

zachovává formy společenské organizace

– dynamické – mystika (především křesťanská), která se rodí z intuitivního

tušení nedosažitelného a návratu ke zdroji života

– Tvůrčí vývoj, Esej o bezprostřednostech datech vědomí, Élan vital, Hmota a paměť

                      – Hans Driesch (1867 – 1941) – proti darwinismu, pokusy s ježovkami – i z rozdělených vajíček se vyvíjí

úplné organismy – vyvoláno neviditelnou silou – entelechie – to, co má cíl samo v sobě

– Oswald Spengler   (1880 – 1936) – každá kultura a společnost se podobá organismu – stadia vzniku, růstu,

rozkvětu, zániku – naše civilizace vstoupila do stadia nehybnosti a čeká nás zánik

– Zánik západu

                      – Wilhelm Dilthey  (1833 – 1911) – přírodní i duchovní vědy se zajímají o tentýž svět, přírodověda zkoumá

skutečnosti zprostředkovaně, duchovní vědy poznávají skutečnost přímo v prožitku

– základem poznávání v duchovních vědách má být intuice a introspekce

– předchůdce hermeneutiky, vtiskl také systematické základy filosofii života

– rozumění se dosahuje „zevnitř“ (vcítění se do celkového kontextu)

– pragmatismus – zkoumá filosofické problémy z hlediska užitečnosti – pravda je to, co je užitečné

– chápe člověka výhradně jako jednající bytost, jednání dává přednost před rozumem a poměřuje

pravdivost a platnost teorií jedině jejich úspěchem – je filosofií činného života.

– vychází z teorie, že existuje vnitřní vztah mezi hodnotou a jednáním, že hodnota ideje či myšlenky

tkví v představě efektů, jichž by mohla docílit, a že lidská víra má příčiny ve zvykových jednáních

– skutečnost a morálka podléhá nepřetržitému vývoji stejně jako vědomosti, které o ní člověk získává –

o tom, co je dobré či špatné, lživé či pravdivé, rozhoduje vždy praktický výsledek

– navazuje na empirismus a pozitivismus, ovlivněn i behaviorismem

– Charles Sanders Pierce  (1839 – 1914) – hodnota idejí je v jejich praktickém uplatnění

                                                                            – transcendentální filosofické problémy – zbytečné, nemají žádný užitek

– William James  (1842 – 1910) – jak věda, tak náboženství jsou důležité – přináší užitek – vědecké

objevy usnadňují život, náboženství přináší duševní klid

– hlavní ctností je schopnost jednat (i filosofie je záležitost jednání)

– neklade si otázky, zda Bůh existuje, ale nakolik je idea Boha užitečná = pravdivá

– pravda je relativní (podmíněna naším přístupem), pluralitní – mnoho pravd

– negativní důsledky – prospěch podmíněn mocí – kdo má moc, má pravdu

– metoda rozhodnutí o platnosti  – preferování praktických aspektů teorií a poznání

– nedůvěra k abstrakci a metafyzice

– pravdu nechápe jako cíl poznání, ale jako prostředek

k životnímu uspokojení

– Rozmanitost náboženské zkušenosti, Pragmatismus, Pluralistický svět, Smysl pravdy

                            – John Dewey   (1859 – 1952) – uplatňoval pragmatismus v pedagogice – nejsou tolik důležité znalosti,

ale jak naučit se správným metodám, jak řešit problémy v běžném životě

– obsah vzdělání je podceňován, nedodržování pevných plánů a osnov

– důraz klade na metodu učení děláním – za úspěch považován viditelný užitek

– vzdělání, věda, ideje jsou pouhé prostředky k dosažení pokroku – instrumentalismus

                                                       – pravda je to, co je pro mě užitečné – pluralita pravdy

– fenomenologie  – metodologický směr, který se odráží v dalších vědách – tvoří opozici k positivismu

– snaží se dostat k podstatě jevu – dvě vrstvy               – reálná – uchopitelná smysly, tak jak ji vidíme

– eidetická – esence, která vyznačuje eidetické znaky, je

přístupná pouze duchovním aktům

– zdůrazňuje poznání skutečných věcí, ne toho, co vnímáme

– filosofie se má zabývat tím, co je nepochybně dáno, co je fenomén – vše, co se ukazuje ve zkušenosti

– při analýze fenoménu se ukazuje, že základem smyslového je nesmyslové – dvojvrstevnost fenoménu

– Edmund Husserl   – (1859 – 1938) – logické zákony nezávislé na psychologii, nejsou identické s

procesy v myslícím vědomí (návaznost na Bolzana) – umocňuje odvrat od Kanta,

hledá naopak základy transcendentálního myšlení u Descarta

– epoché – fenomenologická redukce ega – redukcí vzniká dále nedělitelná

„substancia cognitans“ – důležitým hlediskem je chápání noetické struktury světa

– svět má charakter zjevovaného (na poli našeho vědomí)

– filosofie má popisovat zkušenosti a jevy takové, jaké jsou ve své vlastní podstatě,

čisté podobě, bez širších souvislostí – fenomenologie je to, co poznáváme ze své

zkušenosti, která může být  – vnější – domy, stromy

– vnitřní – to, co se děje v nás

– na oblast vědomí se musíme maximálně soustředit, prozkoumat ji, musíme se                 alespoň dočasně zřeknout víry v zřejmou obecnou existenci vnějšího světa

– naše psychika není původním zdrojem fenoménů v nejčistší podobě, musíme ji

uzávorkovat, pak dojdeme k absolutnímu, transcendentálnímu vědomí – vždy

zaměřeno na nějaký předmět, vždy vědomím něčeho

– prostor – něco nekonečného, stejnorodého – střed v podobě domova, města

– čas – nekonečný, plyne stejnoměrně x vnímán jako relativní hodnota

– věda ulehčuje život člověku, ale nepomáhá mu najít smysl života

– Filosofie aritmetiky, Logická zkoumání, Všeobecný úvod do fenomenologie

                              – Max Scheler   (1874 – 1928) – uplatňuje fenomenologický náhled nejen v nauce o poznání, ale

především v etice, ve filosofii kultury a náboženství

– ke každému cíli přisuzuje určitou hodnotu, přiznává však, že cíl nemusí být vždy

nepoznatelný, člověk vždy usiluje o hodnoty

– teorie lásky  – láska není cit, ale čistý altruismus, nejvyšším projevem lásky je láska

Boží, která je spolu s člověkem uplatňována vůči světu

– Postata a formy sympatie, Formalismus v etice a materiální etika hodnot

– ontologie – filosofie bytí – navazuje na fenomenologii a výrazně ovlivňuje umění

– antropologicky orientovaný směr, usiluje o pochopení lidského bytí

– lidská existence se vyznačuje osamocením (Marxova teorie o odcizení)

– úzkost je základní zkušeností bytí, tragično bytí

– Martin Heidegger (1889 – 1976) – ptá se, co umožňuje existenci vědomí

– na základě zdůrazňování úzkosti a smrti byl Heidegger často považován za nihilistu

– nestačí zkoumat jednotlivá jsoucna, je třeba se ptát, co umožňuje existenci jsoucen

– povahu bytí musíme zkoumat prostřednictvím takového jsoucna, které bytí rozumí –                             tázající lidská bytost – člověk – místo pojmu člověk používá pojem dasein (pobyt)

– analýza pobytu – člověk je takové jsoucno, které žije svůj život v první osobě (můj)

nejsme sami o sobě žádnou věcí, žijeme svůj život sami za sebe

– člověk je takové jsoucno, kterému jde o bytí – vždy mu záleží na tom,

jak mu je, člověk je na svém bytí zainteresován

– svět si nevolíme, nevybíráme, jsme do světa vrženi, ale přesto máme

zodpovědnost za svůj život, za to, jaký způsob existence zvolíme

2 možnosti volby existence  – neautentické bytí – anonymní žití,                                                                                            nechávám sebou manipulovat

zbavuji se odpovědnosti za život a stávám

se součástí anonymní masy – kritizuje

– autentické bytí – život v opravdovosti,

kdy usiluji žít dle vlastního přesvědčení i

navzdory podmínkám a tlaku společnosti

– člověk žije ve světě, je spjat s okolím, okolí dotváří moji autentičnost

musím se na druhé ohlížet, mé bytí je spolubytí ve světě

– člověk žije v čase a prožívá svou časovost, uvědomuje si své

konečnosti, má smysluplně prožít čas, lidské bytí je „bytím ke smrti“

– člověk je bytostí pravdy a pravdu musím odkrývat pod nánosem

běžného života, lidská existence je místo, v němž se zjevuje bytí, může

být odhaleno ve své pravdě, když člověk zvolí cestu autentického bytí

– Bytí a čas, O pravdě a bytí, Věda a zamyšlení, Čas obrazu světa, Lesní cesta, Nietzsche

Jan Patočka (1907 – 1977) – pokračovatelem myšlenkové tradice E. Husserla a M. Heideggera

– otázka smyslu filosofie, jejího vztahu k vědě a její poslání v životě člověka vůbec

– smyslem filosofie úsilí o zakotvení mravního rozměru ve věku, který tento rozměr popírá

– analyzoval souvislosti, díky kterým neznáme jednotlivé věci, nýbrž svět

– v roce 1977 jeden ze tří mluvčích Charty 77 – považován za jejího duchovního otce

– existenci chápe na základě trojice základních existenciálních pohybů – sebezakotvení – přijímá situaci                                         nacházení místa ve světě

– práce – člověka na světě udržuje

všímá si věcí, které mu mohou                                sloužit, zlepšují jeho možnosti

– sebenalezení – pochopení, že

lidská konečnost nemůže být

překonána žádným praktickým

obstaráváním

– Přirozený svět jako filosofický problém, Filosofie dějin, Kacířské eseje, Negativní platonismus, Sokrates,

                        Tři studie o Masarykovi, Fenomenologie posmrtného života; Základní problémy předsokratovské filosofie

– existencionalismus  – výrazně antiracionalistický charakter

– filosofie orientovaná na problémy člověka, na otázky lidské existence

– skutečným zdrojem poznání je člověk se svými existencionálními otázkami

– východisko pro skutečné poznání základů bytí je jen v krizových situacích – úzkost, strach

– určitá reakce filosofů na krizi myšlení ve 20. stol., negativní zkušenosti z obou světových válek

– ovlivňován neměšťáckým, nekonvenčním (a morálně svobodomyslným) životním postojem, který se opírá o přesvědčení, že svoboda zavazuje a že pozemskost lidského bytí je nevyhnutelná

– myšlenky a teorie existencialistů se často navzájem lišily, ale všichni se zabývali svobodou

člověka a jeho osobní zodpovědností, všichni zdůrazňovali nutnost, s níž člověk má dělat svá

rozhodnutí a podstupovat svou volbu

– Martin Buber (1878 – 1965) – představitel filosofie dialogu

– na principu dialogu založen i starozákonní poměr člověka a Boha

– dvě bytosti mohou najít společenství cestou dialogu, sdělováním si pocitů

– tento vztah znamená vzájemnost, ale i vzájemnou zodpovědnost

– tento vztah chápeme ve třech sférách – já a příroda – život s přírodou

– já a ti druzí – život s lidmi

– já a duchovní jsoucno – život se jsoucny

– Já a Ty – zdůrazňuje etiku odpovědnosti za druhé

– Karl Jaspers (1883 – 1969) – vycházel z psychologických a psychopatologických výzkumů

– dospěl k zájmu o povahu lidské existence, filosofii chápe jako tázání se po celku

jsoucího – možné až postupným prosvětlováním naší vlastní existence, jejích stavů

– varuje před odcizením, byrokratizací a masovou společností

– život je životem technického věku, ve kterém vládne kultura odosobnění, věk

totálně zapomenutého lidství – člověk ztrácí své vlastní Já

– neutěšenost duchovní situace doby zdůvodňoval selháním filosofie a náboženství

– filosofii vytýká, že se omezila na ideologii, nebo se stala pouhou teorií vědy

– nejzákladnějším pojmem tzv. „obemykající“, projevující se jednak jako bytí

obecně vůbec, jednak jako bytí, kterým jsme my sami – „Dasein“ (existence)

obemykající neuchopitelné, nepoznatelné, můžeme jej v určitých situacích zakusit

– definuje mezní situace existence – prožitek smrti druhého, prožitek viny, utrpení,

prožitek boje o své – dostane-li se člověk do této situace, zakouší svou konečnost a

tedy i transcendentalitu obemykajícího

– Všeobecná psychologie, Psychologie světových názorů, Duchovní situace doby

                                      – Gabriel Marcel    (1989 – 1973) – křesťansky orientovaný existencionalista (tzv. novosókratik)

– přesvědčen, že o vypjatosti existenciální situace vypovídá lépe beletristický

než přísně filosofický text

– člověk musí volit mezi dvěma stavy – Být a Mít (vlastnit, Být je původnější

– dnešní doba je technický věk, v němž převládá modus Mít, touha odstranit ze

života tajemství, která nelze zpředmětnit ani uchopit

– Metafyzický deník, Být a mít, K filosofii naděje

                                      – Jean-Paul Sartre   (1905 – 1980) – metodicky se opíral o fenomenologii E. Husserla

– naše existence je svobodná, ale k této svobodě je zároveň odsouzena, takže

je odpovědna sama za sebe i za druhé – všechny tyto náležitosti se zřetelněji

projevují v extrémních situacích

– svůj existencialismus rozpracovává jako analýzu vědomí a bytí

– mezi základními myšlenkami existencialismu a marxismu není zásadního

rozporu (oběma jde o emancipaci člověka svazujících institucí a forem)

– dějinnost však považuje, na rozdíl od marxistů, za produkt lidského jednání,

nikoliv za produkt nadosobních dějinných sil

– Bytí a nicota – filosofický rozbor pocitových komplexů nespokojenosti, které

zaplavily poválečnou Evropu – člověk chápán nejprve jako vědomí, místo, kde

se zjevuje svět – není pochopitelně součástí světa, ale „bytí pro sebe“

– Marxismus a existencialismus, Kritika dialektického rozumu

                                      – Albert Camus   (1913 – 1960) – od Heideggera převzal ideu odcizení a od Sartra myšlenku, že to

není svět, který individuu dává jeho hodnotu a význam

– jeho existencialismus se blíží filosofii absurdity

– člověk u Sartra odsouzen ke svobodě, u Camuse zavržen do nesmyslnosti, zajat

v odcizeném světě – sebevražda nebo útěky do ideologie či náboženství

nenabízejí žádnou záchranu, východisko spatřuje v revoltě, boji proti absurditě

– Mýtus o Sisyfovi, Mor, Cizinec, Člověk revoltující

– neomarxismus   – levicové proudy různou měrou inspirované marxismem

– zabýval se analýzou evropské kultury, kritikou buržoazního kapitalismu, ale i negativních jevů

reálného socialismu a Marxových pozdních děl

– spojoval ranou Marxovu filosofii, Einsteinovy teorie a Freudovu psychoanalýzu

– dva proudy – nonkonformní – nespokojení marxisté ze socialistických zemí – Kolakowski

– frankfurtská škola – Erich Fromm, Herbert Marcuse

– hovořili o revoluci x nevěřili dělníkům – jsou pasivní – v popředí má být elita – studenti

 

novotomismus     – navazuje na učení Tomáše Akvinského, k jeho oživení vyzval papež Lev XIII. v roce 1879

– je třeba větší a soustavnější zájem církve o filosofii, je třeba institucí a akademií

– vznik Akademie sv. Tomáše v Římě

– cílem zprostředkovat lidem křesťansky orientovanou filosofii

– víra a věda jsou v harmonii, jedno nevylučuje druhé, dva zdroje poznání, na první místo staví víru

– věda hraje svou úlohu, novotomisté respektují některé přírodovědné poznatky

– příčiny přirozené evoluce vidí v Bohu

– modernizace sociálních názorů, větší pozornost věnována obyčejnému člověku, reagují na aktuální

problémy světa v duchu hesla „aggiornamento“ – přiblížení církve všednímu dni

Jacques Maritain (1882 – 1973) – zabýval se vztahem vědy a mystiky – vrozené poznání, boží inspirace

– filosofie a teologie mají stejný cíl, cílem je cesta k Bohu a v postupu

– filosofie – jde „k Bohu“, teologie – jde „od Boha“

Pierre Teilhard de Chardin (1881 – 1955) – člověk má zodpovědnost za další vývoj společnosti a tuto

zodpovědnost člověk naplňuje tzv. personalizací – prohlubování nějaké

osobní jedinečnosti a socializací – začleňování se do společnosti

člověk by se měl věnovat něčemu nadosobnímu v zájmu celku – víře, vědě

– svět se ve svém vývoji sjednocuje (vytváří se větší lidská společenství)

– člověk by měl život naplňovat odpovědností za druhé

– novopositivismus – ovlivněn moderními objevy v matematice

– zabývá se moderní logikou, strukturou vědeckého poznání, verifikací informací

– podstatou světa se má zabývat fyzika, podstatou vědomí psychologie

– Bernard Russel   (1872 – 1970) – skutečnosti jsou smyslová fakta, která spolu logicky souvisejí

– požadavek empirického stanoviska a logicko – analytické metody se mu zdály

neslučitelné s filosofií – pracuje v oblastech nepřístupných exaktnímu bádání

– jejím úkolem je problémy ukazovat, ne je řešit

– Rudolf Carnap   (1891 – 1970) – filosofie je metoda, která má analyzovat přírodovědné poznání a

upřesňovat vědecké pojmy na základě matematické logiky

– prokázání správnosti nespočívá jen v logické, gramatické správnosti, správnost

musí dokazovat verifikace – ověření výroku na konkrétní zkušenosti – teprve poté

je věrohodnost výroku dokázána

– (věta je smysluplná, je-li logicky a gramaticky správná, a lze-li ji verifikovat)

– Ludwig Wittgenstein – zabýval se filosofickou analýza jazyka

– zkoumal vztah jazyka ke společnosti

               – předmětem filosofie není obsah vědomí, ale jazyk, kterým o ní hovoříme

– nejvhodnější jazyk je v matematické logice

– chtěl vytvořit univerzální vědecký jazyk – společný

– Logicko – filosofický traktát

                                   – Karl Reiner Popper    (1902 – 1994) – kritika principu verifikace (ověřování)

– místo toho přišel s principem falzifikace (vyvrácení) – vědecké zákony lze

prověřovat ne dokazováním, ale soustavnými pokusy o jejich vyvrácení

– jeho filosofie nazývána kritický racionalismus

– uznával jen nauky, které je možno podrobit falzifikaci

– hermeneutika – umění a teorie interpretace – úkolem výklad, vysvětlení, pochopení textů, nauk, událostí, faktů

– porozumění je možné jen tehdy, předchází-li mu určité předporozumění (člověk si musí na otázku

vytvořit vlastní názor, který vychází z předchozí zkušenosti) – ústřední význam má jazyk

– Hans-Georg Gadamer    – navazoval na Heideggera a jeho myšlenku apriority předreflexivního

rozumění bytí – zpočátku se zabýval dějinami filosofie, zejména Platónem

– hovoří o předporozumění, do jehož rámce je každý výklad již zasazen

 

– postmoderní filosofie – spojena s dobou od 70. let 20. stol.

– mnohočetnost filosofických přístupů, proměnlivost politických režimů, rychlé změny

– uvolňování tradičních norem, vazeb, ekologické problémy, informační propojenost

– hledání nových alternativ, náhradní řešení, ve všech oborech lidské činnosti

– odmítá a zpochybňuje tradiční vývoj civilizace, ale i úsilí po něčem novém

– obrací se kriticky k rozumu – odmítá jeho dobyvačnost, nadřazenost

– pluralita – více názorový, mnohočetnost – může být i záporná – znehodnocování tradičních

etických hodnot – láska k bližnímu – může vést až k lhostejnosti o osud druhého, rezignaci)

usiluje o spravedlnost mezi všemi názory – vede k znehodnocení, nivelizaci názorů

– hovoří o obnovení paměti, není – li cesta dopředu, zbývá cesta nazpátek – zájem o mýty

– usiluje o spravedlnost

– postmodernismus svět baví, nebere ho příliš vážně, podle některých je svět pouze hrou, chybí

hloubka prožitků, hodnot, hledání nějakého smyslu života

– strukturalismus – chápe soubor jevů určitého úseku jako celistvost zákonitě uspořádanou

– vývoj vysvětluje jako ničím nepodmíněnou proměnu struktur

– vnímán jako literárně-vědecká metoda zkoumající jazyk celek jako soustavu

– Ferdinand d´Saussure – přišel s omezením jazyka na systém skládající se z

určitých jednotek, které mají určitý systém

– Michel Foucault (1926 – 1984) – filosofie – „archeologie vědění“ (analýza našeho vědění)

zavádí pojem epistéme – systém (struktura, řád), který předem reguluje a to,

čím se naše vědění zabývá – vyznačuje prostor dané kultury, vymezuje způsob

uspořádání světa, nutí nás myslet určitým způsobem – „předpojatost“ myšlení

změna epistéme se děje skokem – náhle

3 dějinné epistémy  – renesanční – pracuje na principu podobnosti

– klasický – pracuje na principu tabulek

– moderní – pracuje na základě znaku

epistéme doprovází diskurs (dialog uvnitř kultury)

– Jacques Derrida – znaky získávají význam díky diferenci (odlišení)

– diference základá komunikaci

– hovoří o otevřenosti struktury – schopnost něco nového přijímat, znak nemá

význam dopředu, ale je naznačován, poznáván, proces bez začátku a konce

– významy znaků se mohou měnit, přesouvat

– věci, které existují, v nás zanechávají určitou etapu – náznak

– Jean-François Lyotard – klade si otázky, co je charakteristické pro naši současnost

– ve světě nenajdeme žádnou jednotu, žádná platná pravidla, ale

naopak pluralita, ani filosofie už neplní svou původní roli, protože

svět je bez hranic, bez cílů, když není cesta dopředu, zbývá cesta zpět

ve smyslu rozpomínání se na úplný začátek

– Postmoderní situace

 

30. Etika, základní etické kategorie

 

– název z řeckého ethos (mrav) – teorie morálky, věda o morálce

– morálka – vše, o čem člověk přemýšlí a co činí k uskutečňování dobra

– předmět   – mravní jevy, jejich vznik a vývoj v minulosti, současný stav a další vývojové tendence

– řeší především problém mravního dobra a hledá podstatu mravních norem

– snaží se odpovědět na základní problémy morálky

– dělení   – individuální – morálka jednotlivce

– sociální – mravní život a normy různých sociálních skupin a činností – rodina, ekonomika, politika

– teoretická – věnuje pozornost filosofickým otázkám etiky

– praktická – zabývá se konkrétní situací, konkrétním mravním jednáním a aplikací mravních norem

– profesní – etika jednotlivých oborů – etika podnikání, novinářská etika, lékařská etika

– deskriptivní (popisná) – pouze popisuje mravní jednání a hodnoty

– normativní – obsahuje konkrétní normy pro fungování lidských vztahů

 

– antická etika – základním pojem ctnost – to nejlepší, čeho je člověk schopen, celkové zaměření člověka k dobru,

dobré bytí člověka jak osobně, tak společensky

– ctěny 4 základní ctnosti – rozumnost – schopnost řídit se rozumem, nenechat se ovládat vášněmi

– statečnost – schopnost usilovat o dobro přes všechny překážky

– zbožnost – rozhodnutí brát život se vší vážností – zodpovědnost

– spravedlnost – schopnost vytvářet vyvážené vztahy ve společnosti

– Sofisté – zkoumání dobra a zla

– Sokrates – analýza mravních pojmů, ctnost je pravé poznání: kdo ctnost pozná, jedná ctnostně

– Platón – ctnost je život podle nejvyšší ideje dobra

– Aristoteles – podstata ctnosti v rozumném životě a dobrém jednání – nejvyšší dobro

– Stoická etika – ctnost spočívá v souznění lidského života s přirozeným řádem a během

 

– křesťanská etika – vychází z židovské a antické etiky – vše sjednocuje poselství Ježíše

– základem Desatero přikázání

– odmítá bohatství – je zdrojem nespravedlnosti ve světě – dobrovolné zřeknutí se majetku

– základ mravního myšlení v Evropě – z křesťanských zásad formulovány stavovské kodexy

nebo i formy výchovy, vedoucí k jejich vštěpování

– řešení bídy spočívá v solidaritě, pomoci a lásce k bližnímu svému

– vnáší nový prvek – úcta k lidské důstojnosti ve všech situacích – nemocní, pronásledovaní

– moc chápána jako služba ostatním, idea odpuštění, nenásilí, láska k nepřátelům

– ovlivňuje etické myšlenky až dodnes

 

– moderní etika – současné etické myšlení ovlivňováno různými moderními koncepcemi

– hedonistická etika – touha po uspokojení pozitivních pocitů a snaha vyhnout se těm negativním

– eudaimonistická etika – nejvyšší mravní hodnotou štěstí

– utilitarismus – mravně dobré je to, co je užitečné

– nelze s tím souhlasit, vždycky je někdo komu daný stav nevyhovuje

– pragmatická etika   – o morálnosti rozhodují výsledky jednání

– když je výsledek dobrý, je lhostejné, jakými kroky se k němu došlo

– Charles Peirce, William James – Účel světí prostředky

                            – autonomie   – etika autenticity – zdůrazňuje, že morální je jen to, co vychází z upřímného přesvědčení

– vše, co člověk myslí dobře, je etické – není to ale obecně etické

– existencialismus – vše je dovoleno, člověk sám rozhoduje o tom, co je morální, je za to zodpovědný

– etika odpovědnosti – Martin Buber – k naplnění života nestačí naše přesvědčení, ale důležitý je i vztah

k druhému (rodič, partner) – musíme se na něj ohlížet při formování našich zásad,

jestli to bude tomu druhému vyhovovat – věrnost druhému

– Emmanuel Levinas – druhá osoba je dokonce více než naše svoboda, jsme za ni

zodpovědní,  musíme se o ni starat dříve než o sebe (hledí se i na budoucí generaci)

 

 

základní etické pojmy – zlo – něco, co škodí, zraňuje

– zlo jako podstata vlastně neexistuje

– v některém případě může fungovat pozitivně – záleží na úhlu pohledu člověka

– metafyzické – nedostatek dobra nebo jeho pnutí nesprávným směrem

– fyzické – něco konkrétního – katastrofy, nemoci, válka, hladomor

– mravní – člověk ho páchá vědomě a svobodně – např. pomsta

– dobro – opak zla, přináší naplnění, utěšuje, má význam a smysl

– shoda myšlení a jednání se svědomím a mravním řádem

– tíhnutí k dobru je nejvlastnější podstatou lidského života

– svědomí   – v antické filosofii definován jako schopnost člověka posoudit jednání z více

úhlů – božský hlas v nás

– v křesťanství bráno jako ozvěna Božího hlasu

– osvícenství – schopnost neomylně vést k mravnosti – J.J.Rousseau

– mravní zákon v nás, člověk má v sobě kategorický imperativ – I. Kant

                    – dnes chápáno jako míra morálního jednání, hlas odpovědnosti

                    – v praktickém životě se projevuje jako výčitka svědomí

                    – v průběhu života se dotváří

– svoboda a mravní jednání – zčásti determinováno (předurčeno) – biologickými, společenskými,

                                                 sociálními zákony

– člověk se rodí do určitých podmínek, ale v rámci těchto podmínek

se může rozhodovat svobodně a možnost svobodného rozhodování člověka nutí k plné odpovědnosti za svá rozhodnutí

– vnitřní – svoboda myšlení, nemá vnější omezení, i ve vězení má

člověk vnitřní svobodu

– vnější – do jisté míry může být omezena, právně i protiprávně

– mravní zákon – nejobecnější etické normy (společné všem lidem) vycházející z podstaty lidství

– úcta k lidské osobě, respekt, solidarita, uznání lidské důstojnosti

– lidská důstojnost – všichni jsme si absolutně rovni, odmítnutí diskriminace

– povinnost respektovat důstojnost druhého

 

otázky praktické etiky  – smysl života    – v náboženství touha po sjednocení s duchovním principem (následování Krista)

– zjišťujeme, že bez lásky a pozitivních vztahů nemá nic smysl

– smysl života tedy spočívá v životě pro druhé – lásce

– láska – má mnoho podob – rodičovská, milenecká, k vlasti, k přírodě, k Bohu, platonická…

– tři formy – erós – láska tělesná, sexuálně orientovaná

– filiá – láska přátelská, uplatňuje se ve společenských stycích – přátelství

– agapé – láska nezištná – ochota obětovat se, za kterou nic nežádáme

– opravdové lásky dosáhneme pouze propojením všech tří forem

– dlouhodobý proces, nejen uspokojování vlastních potřeb, ale především starost o druhé

 

Etika v kritických fázích života – problematika zdravotního postižení, nevyléčitelné nemoci

– každý z nás se v podobné situaci může nečekaně ocitnout

– v minulosti snaha postižené izolovat od společnosti

– je těžkou morální chybou, opustí-li postiženého nejbližší

– společnost má povinnost se o postižené starat, umožňovat co největší integraci do společnosti a usnadňovat přístup k ekonomickým a kulturním zdrojům

– velkou pomocí jsou i charitativní akce a sbírky