Základy filosofie: její předmět, hlavní problémy a disciplíny

O filosofii obecně
Stručně definovat filosofii je úkol dosti těžký, teoreticky vzato i nemožný. Ona totiž ve své podstatě tvrdí, že každý člověk, jako jedinec, může mít vlastní názor na témata jako svět, člověk, Bůh, existence, či cokoli jiného, má tedy i svůj osobní názor na filosofii. Tím sama sebe činí nedefinovatelnou. Pokud tedy chceme o filosofii mluvit způsobem, přijatelným pro všechny, musíme ji brát za vědu jako každou jinou, a tudíž přistoupit na její pravidla.
Lidské vědění vzniká kladením otázek. Chceme poznat filosofii? Ptejme se. Filosofie ale říká, že věc nelze poznat jako samojediný celek, odtržený od vnějšího světa. Popisujme tedy nejdříve věci, které s ní souvisí, a doufejme, že si uděláme představu o tom, co je filosofie.
Kdo je to filosof? Esenciálním tématem filosofie je otázka ?Co je to svět a jaký je vztah člověka (můj) k němu??. Z toho by se dalo odvodit tvrzení, že filosof je každý, neboť všichni máme nějaký (byť odlišný) názor na tuto otázku, každý přemýšlí o své existenci. Za filosofa však označujeme jen takového člověka, který si svou filosofii plně uvědomuje, zkoumá ji a snaží se ji zdokonalovat.
Jak se naučit filosofii? Jednou z cest je osvojit si všechny její odborné termíny a historii. Budete pak vědět vše o teorii filosofie. Toto ovšem není dostatečné poznání, i když je také důležité. Jde totiž především o to, za vhodného poměru rozumu a citu, si odpovědět na výše uvedenou esenciální otázku a vytvořit si vlastní názor na klíčové problémy. K tomu samozřejmě můžeme využívat teorie a nechat se inspirovat názory dřívějších filosofů.
Jak vznikla filosofie? Filosofie jako způsob uvažování vznikla, když si první člověk uvědomil sám sebe a začal uvažovat o svém vztahu ke světu. Termín filosofie jako označení pro vědu však vznikl ve starém Řecku, buď zásluhou Pýthagorovou či Sókratovou, přibližně v 5. století před Kristem. Její pojmenování je složeninou řeckých slov ?filein? – milovat a ?sofia? ? moudrost. Termín filosofie začali tehdejší myslitelé používat, aby se odlišili od tradičního pojetí moudrosti. Představitelé onoho staršího směru, mudrcové a vědmy, věřili, že pravda může být vyjevena celá a bez kazu, pomocí mýtu. Filosofové naopak tvrdí, že pravda se nám nikdy celá poznat nedá, že ji můžeme vidět vždy jen z části nebo z určitého úhlu. Tím, že si uvědomíme, že pravdy nikdy nedosáhneme, avšak že se o to musíme pokoušet, myslíme filosoficky. Filosof si uvědomuje vlastní nedokonalost, ví, že pravdu nikdy nepozná, ale přesto po ní touží.
Filosofie byla první vědou, jelikož její součástí byla snaha o hledání veškerého vědění. Během času se některé její disciplíny začaly oddělovat. S tím, jak rostlo lidské poznání, bylo lepší určité skupiny problémů řešit odděleně od ostatních. Například matematika se osamostatnila již ve starém Řecku, psychologie až na přelomu 19. a 20. století a u etiky není ani dnes jisté, jestli je samostatnou vědou či disciplínou filosofie.
Proč vůbec filosofujeme? Člověk býval tvor praktický. Svých neobvyklých schopností (to, čím se liší od ostatních zvířat – např. rozum, logika, nebo chápavé končetiny) využíval odpradávna k tomu, aby se uživil, zajistil pokračování rodu a postaral se o své blízké. V minulosti mu pak na nic jiného nezbýval čas. Moderní doba je však jiná. Ve vyvinuté, především demokratické společnosti mívá člověk k dispozici volný čas. Ten často využívá k myšlení nad méně prozaickými otázkami, než čeho se nají. Přemýšlí o světě, o svém vztahu k němu a k ostatním lidem – filosofuje. (V ?západní civilizaci? se hlavní rozvoj filosofie datuje do doby, kdy v některých částech starého Řecka zavládla demokracie.) I pokud tento volný čas, kvůli hektickému způsobu života, nemáme, získáme dříve či později také příležitost k filosofování, ale většinou za méně příjemných okolností, tzv. otřesení. Těmi může být například ztráta zaměstnání či odchod někoho blízkého, prostě událost, která jedince vytrhne z jeho stereotypu získávání peněz a donutí ho zamyslet se nad otázkou, jestli má život vůbec smysl ? člověk pochybuje. Takovéto úvahy mohou vést k životnímu skepticismu nebo i k sebevraždě. Riziko je však výrazně nižší u lidí věřících nebo hlouběji filosofujících, neboť ti jsou již ve vlastních myšlenkách s takovou představou smířeni. Podněty k dočasnému opuštění ?zajetých kolejí? však nemusí být vždy drastické. Jedná se i o vytržení neboli extázi, například ve chvíli, kdy se díváte na nebe ne proto, abyste zjistili jaké je počasí, ale proto, abyste se pokochali jeho krásou. Když onu krásu pocítíte, zažijete údiv. Údiv je důležitou schopností lidského ducha a brání nás před životním skepticismem. Ten, v kom začne převažovat beznaděj, ztrácí pevnou půdu pod nohama, přestává věřit zažitým pravdám a cítí velikost světa, který stojí proti němu. Uvědomí si svoji smrtelnost a zažívá úzkost, nejistotu. A právě výše zmíněné pocity pochybnost, údiv a nejistota jsou podle teoretiků třemi hlavními zdroji filosofie.
Jaký je vztah filosofie a mýtu? O tomto jsme se již zmínili v části o vzniku filosofie, teď půjdeme hlouběji. V jedné jediné vlastnosti se oba pojmy shodují ? oba se zabývají pravdou. Mýtus nám pravdu předkládá již hotovou, vyřešenou. Dozvíme se, který bůh kdy co stvořil a jak se co proč chová. Vše důležité se již událo, světu byl řád dán a nic podstatného se již nezmění. Mýtus nám neříká jen co se stalo, ale především že podle toho se to bude dít navěky. Jedná se o druh sdělování ?pravdy? charakteristický pro úsvit lidstva, neboť na základě důvěry usnadňuje člověku duchovní život, nenutí jej přemýšlet, pravdu jen předkládá. Lidská podstata a společenský vývoj však daly jasně najevo, že věřit nestačí. Do lidských životů se při jakékoli změně vkrádá nejistota, údiv nebo pochybnost, což jsou tři hlavní ?nepřátelé? mytologického uvažování. Když odpradávna sdělované pravdy nejsou schopny objasnit nové skutečnosti, mýtus je oslaben či zaniká. Člověk ale potřebuje věřit, mít své jistoty. Exaktní vědy toto plní jen z části. Proto je mýtus nahrazován svým vyšším stupněm ? náboženstvím (to, narozdíl od mýtu, podává pravdu tak, aby nešla zpochybnit), či vírou v člověka a jeho psychiku ? filosofií. Ta se snaží nebrat pravdu jako něco samozřejmého a svět jako něco dokončeného. Chce, aby si každý člověk na základě svých zkušeností a také lidskosti (souboru hodnot, odpovědnosti a etiky, teoreticky společných všem lidem) vytvořil vlastní přístup k pravdě.
Rozdíl mezi mýtem a filosofií se dá dobře vysvětlit také sociologicky. Porovnejme třeba společnosti starého Řecka a Egypta. Agrární společenství Egypta bylo závislé na záplavách a od zemědělců se čekalo pouze pravidelné obdělávání půdy. Z toho byl odvozován řád a poslušnost ? v přírodě i ve společnosti. (A řád je reprezentován mýtickým myšlením.) Zato v demokratickém Řecku, kde bujel obchod a řemeslná výroba, byla ceněna kreativita, která je naopak typická pro filosofii. Zemědělec neměl nikdy čas se zamýšlet nad nepraktickými otázkami. Pilně pracoval pro společenství, jeho existence jako jedince byla nepodstatná. Aby mohl takto ?nelidsky? uvažovat, musel brát výše zmíněné tvrzení jako prostý fakt. A fakta mu předkládal mýtus. Naopak relativní nadbytek a demokratické zřízení v Řecku poskytovaly občanům nejen volný čas, ale také možnost uvědomovat si sama sebe. Správný Řek využíval čas navíc k sebezdokonalování a především k učení. Poznávání světa pomocí myšlenkových pochodů (prostředek filosofie) bylo antickým ideálem.
Takže, co je to tedy filosofie??? Jak vyplývá ze všeho, co bylo doposud uvedeno, jedná se o dosti náročnou otázku, na kterou teoreticky neexistuje odpověď. Ale obecně vzato a extrémně zjednodušeně by se dalo říci, že filosofie je: 1. Soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, které je založeno na rozlišování pravdy a zdání pravdy. 2. Věda tyto soustavy třídící a popisující.

Teorie filosofie
Jak jsme si již řekli, filosofie je také věda. A jako správná věda se dá roztřídit a popsat, jsou pro ní zavedeny odborné termíny. V této druhé části rozebereme právě základní filosofické pojmy a třídy.
Je důležité se ještě alespoň okrajově zmínit o filosofii orientální (východní). Z rozdílného vývoje společnosti a myšlení se jen těžko hledají analogie mezi ní a filosofií ?klasickou?, západní, a to především v terminologii. Dále se ve východním myšlení stírá hranice mezi náboženstvím a filosofií, což jsou z klasického pohledu dvě oddělené záležitosti. Jelikož se orientální filosofií úzce zabývá jiná maturitní otázka, nebudeme ji zde podrobněji rozebírat.

Dělení filosofie
Filosofie se dělí do tzv. disciplín. Ty jdou roztřídit do dvou hlavních tříd ? filosofie teoretické a praktické.
Praktická filosofie se zabývá lidským uměním žít. Její hlavní disciplíny jsou etika (teorie lidské mravnosti, nauka o lidském chování z hlediska dobra a zla) a poietika (nauka o lidské tvořivosti, patří do ní např. estetika).
V rámci teorie filosofie je mnohem vyhraněnější a rozvinutější je filosofie teoretická. Její tři disciplíny, ontologii, gnoseologii a filosofickou antropologii si podrobněji rozebereme v poslední části.
Mimo tyto třídy, avšak do teorie filosofie, patří ještě mezní filosofické disciplíny ( vztah k jiným oborům poznávání, s nimiž se částečně překrývá ? např. filosofie práva se zabývá obecnými otázkami o smyslu práva, existenci spravedlnosti a etice trestu). Velmi důležitým oborem jsou dějiny filosofie, které popisují vývoj filosofického myšlení v průběhu dějin lidstva.

Disciplíny teoretické filosofie
Ontologie
Ontologie je filosofickou naukou o ?bytí?. Její název pochází z řeckého ?ontos? ? to co jest, jsoucí. Jiným názvem ontologie je metafyzika. Z tohoto názvu lze odvodit (i když to nebylo úmyslem jeho tvůrce), že se jedná o disciplínu zkoumající ty úplně nejzákladnější otázky existence, jedná se o tzv. ?prvotní filosofii?. Základní otázky ontologie zní ?Co to vůbec znamená být? Jak definovat, že něco je?? Na ontologické otázky je velmi těžké odpovídat. Jako příklad uveďme třeba spojení ?kulatý čtverec?. Existuje něco takového? Logika matematiky říká, že ne. Avšak jak může něco takového někoho napadnout, pokud to není? Existuje to, co je jen v našich představách? Existuje věc, která se jen může přihodit? Existuje bouřka, která se možná strhne? Vždyť lidé si ráno berou deštníky, i když neprší, a reakce je přeci vždy důkazem existence. Těmito paradoxy se sice ontologie zabývá, ale těžko je může řešit. Vždyť nevíme, co je pravá skutečnost. Proto filosofové v rámci ontologie řeší ještě jeden problém, a to jak pravou skutečnost definovat.
Někteří filosofové míní, že v základu existence stojí jediný princip (substance), z něhož se odvozuje veškerá další realita. Tito se nazývají monisté. Monisté se rozlišují podle přístupu k povaze oné substance. Jeden směr zastávají materialisté (např. marxismus), kteří za prazáklad všeho pokládají hmotu, od které je odvozena celá realita, včetně té duchovní. Naopak idealisté popisují prazáklad jako vyšší ?božský? princip, který je založen na duchovnu, myšlence. Ti se ještě dělí na idealisty objektivní (základ světa je nezávislý na čemkoli) a subjektivní (bytí je odvozeno z našeho vědomí, bez něj by nebylo). Někteří filosofové materialismus a idealismus nedávají do protikladu, ale existenci považují za jejich spojení, hmota je obsah a idea forma bytí. Proti monismu se staví dualismus, který pokládá za stavební kameny existence dva neslučitelné principy, a pluralismus, hovořící o více principech.
Ontologie hledá i cíl veškerého dění. Teleologie tvrdí, že svět má předem daný cíl. Další dva směry říkají, že cíl jasný není, že se dění živí samo sebou. Determinismus zastává názor, že každá příčina má následek, naopak indeterminismus prezentuje dění jako sled náhod na sobě nezávislých. Také vztah podstaty bytí k existenci je podroben analýze. Jeden názor je, že pralátka je ve světě přímo obsažena, že je imanentní. Naopak transcendentní znamená, že pralátka je spíše vyšší princip, přesahující realitu. Pokud hledáme odpověd na jakoukoli, třeba ontologickou otázku, musíme vědět, jak poznávat. A poznání je výsostným tématem gnoseologie.

Gnoseologie
Gnoseologie je filosofickou naukou o ?poznání?. Název pochází z řeckého ?gnósis? ? poznání. Jiné označení gnoseologie je noetika. Snaží se určit, za jakých podmínek je poznání možné, jak jsou věci poznatelné, jaký je vztah poznání k realitě. Hledá způsob, jakým odhalovat pravdu. Její důležitou součástí bývala logika (nauka o správném usuzování), která je však dnes pokládána za samostatnou vědu. Vzhledem k tomu, že převážná většina našeho myšlení má jazykovou podobu, úzce souvisí s teorií poznání také filosofie jazyka.
Lidské poznávání je velmi odlišné od ?poznávání? neživých věcí a jiných živočichů. Hlavním rozdílem je schopnost získané informace uchovávat a rozumově zpracovávat. Voda ?pozná? váš skok zvlněním hladiny. Šimpanz, jako jeden z nejinteligentnějších zástupců živočišné říše, je sice schopen využít nalezenou, šikovně tvarovanou větev k různým činnostem, jako například obrana či shazování ovoce (a tím ji a její funkci ?poznat?), avšak nedokáže o ní uvažovat, tudíž ani si ji vyrobit. Lidé svůj mozek využívají hlouběji, jsou schopni o problému uvažovat i bez zapojení smyslového vnímání, mají abstraktní myšlení. Jsme schopni poznání nejen prožít, ale i o něm uvažovat.
Poznávacímu procesu zpravidla přiřazujeme dva základní pojmy ? subjekt (ten, ta či to, co aktivně poznává) a objekt (ten, ta či to, co je pasivně poznáváno). Toto dělení se ale nedá uznat za všeobecně platné, neboť každý vztah, i poznávací, platí obousměrně. Jako příklad uveďme člověka, hledícího na kámen. Kámen je objektem poznávaným a člověk poznávajícím subjektem. Avšak i kámen je subjektem, protože tím, že jej člověk spatří, kámen získá atribut ?ten kámen, který byl poznán tím a tím člověkem?.
Poznání se dělí na smyslové (pomocí něho vnímáme konkrétní prvky) a rozumové (toto poznání pracuje s obecnými pojmy, tvoří pojmy nové či je navzájem kombinuje). Obecné pojmy vznikají procesem abstrakce (odhlédnutí od individuálních vlastností objektu až do určité úrovně). Příkladem různých stupňů abstrakce je přístup k přírodě. Les je přece pouze skupinou mnoha stromů, a přesto, když o něm mluvíme, jej vnímáme jako pojem, přičemž jednotlivé stromy nebereme v úvahu. Kdybychom abstrahovali (proces abstrakce) postupně výše a výše, přes rostlinstvo, živou přírodu a přírodu obecně, dostaneme se až k pojmu existence. Poznávání té se ale věnuje samostatná disciplína ontologie, popsaná výše.
Svět můžeme poznávat mnoha způsoby. Jeden z přístupů je naivní realismus ? víra, že vše je takové, jak nám to popisují naše smysly. Tento přístup je nejpodobnější uvažování zvířat. Takový postup poznání ale není zjevně dostačující a tak přichází na řadu spekulace ? vytváření myšlenkových konstrukcí logickou cestou, avšak nepodepřených zkušeností (neověřených). Na základě nelogického, ale jaksi přirozeného poznávání funguje protějšek spekulace, intuice. (Na jejím principu pracuje mystika. Fakta staví stranou a snaží se o niterné, duševní prožití pravdy [Boha].) Pokud na základě naivního realismu či chybné spekulace nebo intuice pravdu neodhalíme a uvědomíme si to, přichází na řadu skepse. Skepse znamená pochybnosti, je to prověřování vlastní schopnosti poznávat. Když zafunguje, posune se naše poznávání na úroveň kritického realismu ? budeme přijímat signály smyslů, ale budeme je prověřovat. Pokud nám ani proces skepse nepomůže nalézt cestu, můžeme dojít až k agnosticismu ? přesvědčení, že poznání není možné.
Poznání může být buď teoretické nebo praktické. První zaznamenává zkušenosti zpozorované, druhé získané vlastní činností. Ideální poznávání by mělo spojovat oba postupy. Liší se i názory na způsoby získávání zkušeností. Hlavní gnoseologické směry jsou empirismus (lidské poznání pochází ze zkušenosti) a racionalismus (poznání je lidskému rozumu vrozené, stačí jej objevit, není potřeba jej získávat zkušeností). Radikální forma empirismu se nazývá sensualismus, podle nějž jsou jediným poznávacím aparátem smysly.
Poznávání je snahou odhalit pravdu. Na základě principů filosofie však absolutní pravda neexistuje, zjeví se nám jen pravda relativní. Přesto, že se tedy máme o poznání pravdy pokoušet, musíme si být vědomi její nedosažitelnosti a především zmíněné relativnosti. Proto většina filosofických směrů hlásí především názorovou toleranci.

Filosofická antropologie
Antropologie je vědou o ?člověku?. Filosofická antropologie je její analogií na filosofické úrovni. Zabývá se člověkem celkově a hledá jeho charakteristiku ve vztahu ke světu, snaží se definovat, co činí člověka člověkem. Hledá finální odpověď, kterou nemohou poskytnout exaktní vědy ? jaký má smysl, že si člověk sám sebe uvědomuje.
Na člověka se dá hledět jako na živočicha. Jsme přeci fyziognomicky zařaditelní do tříd, druhů a poddruhů. Jsme primáti. Filosofická antropologie však tuto úroveň zkoumání opouští a zdůrazňuje odlišnost od zvířat našimi zvláštními schopnostmi. Umění přetvářet přírodu, tvořit dokonce i to, co v přírodě nebylo, komunikovat na základě pojmové řeči a především schopnost uvědomovat si sám sebe (přemýšlet o sobě, jednat eticky [podle vlastního rozhodnutí, ne na základě instinktů]), to jsou vlastnosti, které nás odlišují od ostatní živé přírody.
Postupem času jsme se stali obyvateli dvou světů ? nejdříve přírody a následně lidské kultury. Tato prostředí však pro nás nejsou oddělitelná, druhé nemůže fungovat bez prvního. Jejich bezproblémové propojení je pro nás důležitým cílem. Filosofická antropologie tedy zkoumá také vztahy lidí uvnitř těchto světů, lidí k jejich prostředí a obou prostředí navzájem.
Důležitým pojmem je také duše. Její filosofický význam pochází z nepochopitelné podoby k zvířatům v kontrastu s velmi nepodobným způsobem uvažování. Některé filosofické směry (i náboženství!) označují člověka jako ?duši uvězněnou v těle?. Filosofická antropologie se také zamýšlí nad existencí duše a jejím případným vztahem k člověku.