Východní myšlení – nejstarší indické a čínské filosofické systémy

Indie
-filozofie Staré Indie představuje myšlení pouze Indoárijců, národa, který začal od roku 160 př.n.l. dobývat Indii od severu
Védské období (1500-500př.n.l.)
-pojmenováno podle spisů véd (=náboženské, teologické vědění, které je svým rozsahem asi 6x větší než Bible),

-4 oddíly véd : Rgvéd (véd veršů, vědění o chvalozpěvech)
Sámavéd (véd písní, vědění o melodiích)
Jadžurvéd (véd obětních výroků)
Atharvavéd (vědění o magických formulích)
-každý z védů je ještě rozdělen do 4 oddílů: Mantry (hymny a modlitební formule)
Bráhmany (návod na užívání mantry)
Áranjaky (tzv. lesní texty, určené poustevníkům žijícím v lesích) Upanišády (filozofické texty, ?tajné nauky?)

-védy byly příručkami starých indických kněží, kteří v nich uchovávali vše potřebné pro náboženské obětní rituály (hymny, formule?)
-období védů lze rozlišit na další podobdobí: 1) doba hymnů ? víra v mnohobožstvo, nejstaršími bohy byly přírodní živly 2) období obětní mystiky ? vznik kastovního systému obyvatelstva; nejprve rozdělení na Árje a Šúdry (podrobené národy), později větší diferenciace Árjů
3)období upanišád ? pojmenováno podle tajných nauk přístupných jen zasvěceným

-v této době nabyly pojmy brahma a átman univerzálního významu
brahma ? původním významem motlitba, zaklínání, a o něco později posvátné vědění; nakonec význam jako universum světa, neosobní jsoucno, tvůrčím principem světa či velká duše světa; říká se, že na počátku bylo brahma, to stvořilo bohy?
átman ? duchovní složka, duševní princip, pro někoho něco jako Bůh, neegoistická složka člověka
-druhou základní myšlenkou tohoto období je zavedení pojmu reinkarnace (konám-li dobro, v dalším životě se převtělím do vyšší kasty a z nejvyšší mne čeká smysl reinkarnace, už se nenarodit, má duše vyvane z koloběhu, což je označováno jako nirvána)

Hinduismus
-v hindském náboženství přežila od dob védů idea, že Bůh (Bráhman) existuje v hlubinách nás samých a může být poznán prostřednictvím změněného stavu našeho vědomí (samandhi)
-účelem života je uvědomění si Boha
-cyklus zrození, smrti a znovuzrození (samsára) definuje systém převtělování prostřednictvím našich činů (karma), jež má vliv na náš příští život
-jóga (spojení) jako celek je aplikací duchovních praktik, jejichž účelem je dosažení jednoty Átman (individuálního Já neboli duše) a Bráhman (nejvyššího Já neboli duše); jóga sestává z různých forem:
Karma jóga ? spojení prostřednictvím práce, kterou zasvěcujeme Bohu
Džňána jóga ? vědomí, že Bůh sám je skutečný a vše ostatní neskutečné, pomíjející
Rádža jóga ? meditace a duševní kontroly
Bhakti jóga ? oddanosti a lásky k Bohu
-hindská svatá písma ? čtyři védy složeny z hymnů a rituálů, doplněny Upanišádami ? ty tvoří základní učení hinduismu – Sútry ? jsou výkladem véd a ztělesňují návod pro chování lidí ve všedním životě i při obřadech – Manuovy zákony ? vymezují povinnosti a práva příslušníků jednotlivých kast
– Púrány ? jsou rozšířením véd, je jich 18, nejrozšířenější Bhágavatapúrána
– Tantry ? zasvěceny Višnuovi, Šivovi a Šakti (Velká Matka)
– Rámájana ? velký epos oslavující Rámu jako inkarnaci Višnua, ztělesňujícího správné jednání (dharmu), alegorické ztvárnění vítězství dobra nad utrpením
– Mahábhárata ? popisuje konflikt mezi rodem Pánduovců a Kuruovců (alegorie), obsahuje Bhagavadgítu, základní hinduistický text, v níž Višnu v inkarnaci Krišny objasňuje boží cestu svému poddanému
– Krišna a princ Ráma se nazývají avatárové (tj. lidské podoby vtěleného Višnua)
-uctívání trojice velkých božstev: Bráhma (stvořitel), Višnu (uchovávatel) a Šiva (ničitel a bůh znovuzrození); Bráhman vznikl jako Íšvara (Bůh) tvořený z těchto tří; přidává se uctívání Šakti

Buddhismus
-osobnost Buddhy; ačkoliv se o něm ví poměrně málo, jsou dochované určité legendy; vlastním jménem Siddhártha Gautama z rodu Šákjů (Siddhártha značí v překladu ?ten, který dosáhl cíle?) a později nabyl jména Buddha (tj. ?Probuzený?); syn královské rodiny, narozený kolem roku 560 př.n.l. v Kapilavastu (J úpatí Himalájí); pověst o jeho narození: ještě dávno před jeho narozením se jeho matce zdál podivný sen, že ji unesli 4 králové a přivedli ji do Zlatého paláce na Stříbrné hoře, kde ji 3x obkroužil slon, nesoucí na svém chobotu lotosový květ, a poté pravým bokem vstoupil do jejího lůna; král po vyprávění královny nechal přivolat 64 moudrých brahmánů pro výklad snu a ti jej vyložili tak, že královna porodí chlapce, jež se stane, zůstane-li doma králem a vládcem světa a opustí-li dům, stane se osvíceným a sejme ze světa závoj nevědomosti; ale král chtěl raději syna králem míti a proto jej vychovával v bohatství, přepychu, prostě tak, aby syn nepoznal nikdy bídu, nemoc a smrt; avšak Buddha jednou vlezl do zahrady a spatřil tam vetchého starce, po druhé nemocného horečkou, po třetí rozkládající se mrtvolu a nakonec mnicha, v jehož rysech se mu zračil pokoj a klid, byl povznesen nad všechnu bídu světa; Buddhy se zmocnil odpor k dosavadnímu způsobu jeho života a vzdal se trůnu, aby se mohl věnovat askezi a soustředění, ale když došel až na samou mez sebetrýznění, poznal, že toto není pravá cesta a askeze se vzdal; sedl si pak pod strom plně odhodlán čekat až se mu naskytne pravé poznání a v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh život, v němž se všechny bytosti plodí, rodí a umírají; nakonec mu prozřením vytanula jednoduchá formu o čtyřech ušlechtilých pravdách, jež se stala základem celého toho učení; až do své smrti (asi 80 let) žil Buddha putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidem a i když se stal Probuzeným, tj. Buddhou, dál sděloval své poznání lidem; říká se, že když zemřel, tak padaly květiny z nebe a zněla nebeská hudba

-náboženství bez Boha, vskutku ateistické, alespoň ve své původní podobě, tvrzení: ?Neexistuje žádný Bůh, tvůrce stvoření ani žádné já, žádné trvající bytí žádná nesmrtelná duše.?

-čtyři ušlechtilé pravdy: 1. Všechno žití je strast.
2. Všechna strast má příčinu v žádosti, žízni.
3. Odstranění této žádosti vede k odstranění utrpení, čímž se přeruší samsara, tj. věčný koloběh života.
4. Cestou k tomuto osvobození je ušlechtilá osmidílná stezka

-Buddha stanovil patero ctností (obdoba Desatera) = Pančašíla: 1. Neubližovat živým tvorům.
2. Nebrat, co nebylo darováno.
3.Udržovat se nepovoleného pohlavního styku.
4. Nevést prázdné a nepravdivé řeči.
5. Nepožívat opojné nápoje.

-Budhova nauka se opírá o tři tzv. pitaky (tj. košíky), jež jsou svým obsahem souborem učení tzv. Pálijského kánonu (či zákonu): a) koš kázně = Budhovy zásady
b) koš kázání = soubor učení Budhy a jeho následovníků
c) scholastické nauky
-základní buddhistické školy:
A) Hinájana – tzv. malé učení; konzervativní s málo stoupenci, u kterých je Budha osvíceným člověkem; snaha těchto studentů o askezi, koncentraci a izolaci od světa
B) Mahájana – tzv. velké učení; obracejí se ke všem, i k laikům; pro tyto lidi Budha spíše Bohem (jímž se stal po smrti) a řídí se hlavně otevřeností ke všem živým tvorům
C) Matajana – nejnovější, jež vznikla během 5.-7.století
– nynější cesta buddhismu: I. pokora před všemi tvory
II. trpělivost k slabým
III. ošetřování nemocných
IV. touha po míru (vnějším i vnitřním)
dnes se šíří i na západ, hlavně v podobě Zenbuddhismu – zformovaný teprve v Číně – nemá propracovaný myšlenkový, filosofický systém a nepředepisuje přesně víru; přesvědčení, že lpění na slovech, pojmech či stanovených pravidlech nám brání vniknout do pravého smyslu toho, co je míněno a čistá pravda je až za tím, co lze říci slovy, jelikož i Budha předával své učení formou mlčenlivého chápání ? ?Nevyjádřeno slovy, nesepsáno písmem.?; vlastní způsob meditace, kdy ten, kdo hledá osvícení, dostává od mistra určité téma a v předepsané pozici medituje o tom a zachovává tzv. trojí ticho a když se domnívá, že nalezl řešení, jde za mistrem, poví mu o tom a mistr rozhodne o úspěšnosti řešení úlohy; poznatky jsou pak předávány do praxe
Tibetský Buddhismus (tantrický; lámaismus) ? tantra-rituální texty psané sanskrtem; povzbuzují vyvolávání různých bohů, pracují s magickými silami, užívají svatých chvalozpěvů, gest a meditací nad mystickými obrazci; do Tibetu uveden mnichem Padmasabhavou v 8.st. n.l.; zahrnuje Bardo Thodol, průvodce k osvobození ducha po smrti; Dalajláma

Čína
-nejstarší památky staré číny pocházejí až z doby 3000 let př.n.l., z tzv. doby císařů, a tradice těmto spíše mytickým vládcům připisuje objev písma, instituci manželství, vytvoření hudby, vynalezení jídelních hůlek a jiných věcí kulturního významu
-charakteristické rysy filozofie Číny: snaha o soulad světa a přírody, odpor k extrémnosti a jednostranosti, filosofie základem čínské kultury, vzájemné působení sil jin a jang, tolerance k ostatním náboženstvím a filozofiím, světský charakter náboženství (nemají bohy), střídmost, uměřenost, duševní klid, člověk je od přírody dobrý, nauka o správném chování, sociální aspekt (člověk jako součást státu, společnosti), značná izolovanost od západního myšlení
-setkáváme se se třemi základními filozofiemi: konfucionismem, taoismem a mohismem, v období zhruba od 6.st. př.n.l. do 2.st. př.n.l.

Konfucionismus
-Konfucius: – nejvlivnější čínský myslitel, narozen kolem roku 551 př.n.l.; pocházel ze staré šlechtické rodiny rodu K?ung, vlastním jménem K?ung Fu-c?
– zpočátku vyučoval dějinám, básnickému umění a formám slušného chování, byl ctižádostivý a v 50ti letech se stal ministrem spravedlnosti
– zavádí li (mravnost a spořádanost) jako ideání stav mysli a životního stylu, v němž lidé znají své místo a respektují ostatní, li také obsahuje synovskou úctu
– ren (zdvořilý altruismus) je základem, kde větší dobro se naplňuje, když člověk neztrácí tvář
– t?ien (nebesa) mohou být považována spíše za příbytek prozřetelnosti než za sídlo svrchované bytosti
– je pro všeobecné základní myšlení (praktické, nikoli nazpaměť)
– nejstarší podání čínské kultury vydal v tzv. kanonických knihách: Kniha proměn ? patrně nejstarší filozofický dokument, psaný prostřednictvím hexagramů, hlavním autorem je neznámý císař, z let 1200 ? 100 př.n.l.; jsou zde první filosofické abstrakce a terminologie; Konfucius nejen tuto knihu vydal, ale napsal k ní také komentář; kniha poskytuje široké pole výkladu, jelikož je psána i tzv. trigramem a každý trigram znázorňuje jednu přírodní sílu a nějaký element lidského života (jin a jang)
Kniha písní ?obsahuje okolo 100 písní (o lásce, politice, přírodě, obětní písně), zhruba z let okolo 1100 př.n.l.
Kniha listin ?soubor dokumentů, tj. zákonů a výnosů různých vládců
Jaro a podzim -kronika rodného státu Konfucia (stát Lu) pro léta 722-480 př.n.l.
Zápisy o ritech-vydána až po smrti Konfucia, soubor předpisů etiky, mravů a zvyků
– stejně uznávané jsou i klasické knihy, jejich autorem a vydavatelem již není Konfucius, ale obsahují jeho nauku a učení jeho žáků: Rizpravy, Veliké učení, Nauka o středu
– konfucianismus je spíše mravní filozofií, než náboženstvím, celé učení je vlastně sbírkou zásad chování a mravních příkazů, základem i rovnováha dvou složek člověka ? formy (vnější, tělesná schránka) a obsahu (vnitřní, duševní stránka); příklon k člověku a praktickému životu, snaha o mír, poctivost, blaho
– požadavky této filozofie byly: přísnost, vážnost a úcta k sobě samému a vůči ostatním, vzorné chování v každé situaci podle konfuciánských zásad
– mravní ideál člověka: člověk musí být stále sebevýchovný, mravně vážný ve všem konání a upřímný v jednání s nejbližšími, hmotnými statky by neměl opovrhovat, ale měl by být připraven se jich kdykoliv a bez problémů vzdát v zájmu svých mravních principů, dobro by člověk měl oplácet dobrem a zlo spravedlností
– mezi Konfuciovy žáky patřil Mencius, ten doplnil konfucionismus o psychologický základtím, že vypracoval konkrétní teorii lidské povahy, také vynikl jako rádce vládců
– tento filozofický směr dominoval veškerému vývoji čínského myšlení a to až do dnešní doby

Taoismus
– kořeny sahají až do období vlády císaře Chuang-tiho (tzv. Žlutého císaře)
– Lao-c?: – 6.století př.n.l. ? není doklad, že skutečně žil, ale v jakýchsi Čínských dějinách (napsaných okolo 2.st.př.n.l.) se dozvídáme, že jakýsi Lao-c? existoval, vlastním jménem Li Er; různé zdroje se o něm zmiňují jako o velice moudrém a ctnostném muži, který měl jazyk břitký jako dýka a byl značně popudlivý; povoláním byl historický archivář v královském paláci v hlavním městě Čou
– věřil, že člověk je od přírody dobrý a aby to tak zůstalo, musí být ponechán sám sobě, zůstat ve své přirozenosti
– soustřeďuje se na duchovnější úroveň života
– Tao-te-t?ing neboli ?Kanonická kniha o Cestě a její Síle?, 4.st.př..n.l., kniha je pomůckou k umění vládnout a v základních rysech doporučuje panovníkovi zejména nečinnost a pokoru
– počátkem 2.st. začal taoismus podléhat změnám zásluhou muže jménem Čang Tao-ling, jemuž se prý zjevil duch Lao-c? a udělil mu posvěcení vytvořit nové náboženství (do té doby taoismus náboženstvím ještě nebyl), a tak zásluhou Čanga se taoismus obohatil o nové prvky (víra v mnoho bohů, bohyň a démonů, zaklínací a zaříkávací praktiky a celý soubor obřadů)

?Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao, jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno.?
?Tao tu bylo, je a bude; tao je věčné?

-tao tedy nelze příliš vysvětlit, jelikož je pro lidské chápání nezměrné
-skutečnost a zjevnost (tj. beztvárné a pasivní), nikoliv činnost a tvar
-založen na rovnováze energií jang a jin, které jsou základem celého života
-cílem Cesty je žít v souladu s řádem věcí v přírodě, neboť každý pokus o změnu nastolí odpor a disharmonii
-pravda je odrážena v jasnosti klidné a otevřené mysli
-Te (moc či síla) vždy existuje v tao (řádu přírody)
-tzv. tři poklady lidského života, jež jsou na sobě závislé a nelze je oddělit: I.esence (t?ing) ? tvořivost a základní tělesné funkce
II. energie (čchi) ? životní
vitalita, silně působí na oba
zbývající elementy
III. duch (šek) – vědomí,
intelekt, duchovnost
-jakousi odnoží taoistické praxe je dnes známá akupunktura, akupresura a relaxační metody

Mohismus
-tvůrcem je filosof Muo Ti, žil někdy v rozmezí 500-396 př.n.l.
-heslo ?Napomáhat obecnému blahu a bojovat proti zlu.?
-čistě praktická filozofie prospěšnosti ? vše orientovat na životní zkušenost, věřit tomu, co jsme prožili, viděli a nevěřit věcem, které se povídají, ale my je neprožili