Klasické období: 5.st. – 322 př.n.l. (smrt Aristotela)

– centrum v Athénách – mořeplavba a obchod – bohatství, luxus, blahobyt – čas a peníze na filozofování

– potřeba vzdělání

– demokratický systém – řečnictví (snaha přesvědčit o své pravdě)

 

Sofisté (z řec. sofistai = učitelé moudrosti)- skepticismus

– potulní učitelé, vyučují především řečnictví

– nikdy nevytvořili skupinu – jednotlivci

– praktici – nepřikládají význam teoretickému poznání

– skeptici – správnou a definitivní odpověď nemohou nikdy najít

• nemohou poznat přesný základ a podstatu přírody – zájem odvrácen na člověka, jeho postavení a působení na společnost a opačně
• úplné objektivní poznání není možné, protože nám chybí kritéria k rozlišování pravdy

– vnesli do F relativismus: dobro je relativní, poznání je relativní – žádné měřítko – relativismus – záleží na situaci, ve které se člověk nalézá, jak věci hodnotí ( např. nemoc je pro nemocného špatná, ale pro lékaře zdroj obživy), pro každého je pravda něco jiného, nemůžeme poznat dobro a zlo

– záleží jen na tom, jak a kdo dokáže přesvědčit o své pravdě

– zakladatelé společenské kritiky

     – porovnávají kulturní zvyklosti různých měst

– porovnávají co je v lidské společnosti původu přírodního a co je výsledek lidské činnosti

-za své učení si nechávali platit, což bylo v jejich době neobvyklé a odsouzeníhodné popřeli tím morální měřítka, proto označení „sofisté“ bylo nepopulární a hanlivé.

 

Protágoras z Abdéry (480 – 410 př.n.l.)

„Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“

= vše musíme posuzovat vzhledem ke konkrétnímu člověku,

 

Gorgiás z Leontýn (483 – 375 př.n.l.)

– vytýčil základní meze v poznání – noetická skepse

1) nic není

2) kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno

3)kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno

 

 

– odvrácení pohledu od přírody ke společnosti

– zabývají se myšlením jako samotným předmětem, podmínkami myšlení, způsobem myšlení

– zkoumání etických měřítek – základy etiky jako vědy (součást filozofie)

– možnosti vyjádření – rozvoj gramatiky a lingvistiky

• rozvoj logiky – vytvářeli nenapadnutelné slovní říčky – tzv. sofizmata

 

 

SOKRATES (470 – 399 př.n.l.)

– pocházel z Athén

– otec sochař a kameník, matka porodní bába

– sám se sochařem vyučil, ale neživil se tím

– byl živ z darů žáků a přátel (plat za vyučování nebyl normální záležitost), které učil při procházkách na tržištích

– k učení používal dialektickou metodu – rozhovor

     = ptá se učitel, snaží se zpochybnit názor žáka a dobrat ho k opravě – k pravdě

• maieutika (porodní umění) – pomáhá druhým přivést na svět jejich myšlenky
• 1) ironie – přivedení žáka správně položenými otázkami do rozporu se svým původním tvrzením, 2) rozpory jsou překonány a vymezeny správné pojmy, 3) vyvození správných záměrů

– nedochovalo se žádné jeho dílo, protože žádné nenapsal – jeho názory sepsali jeho žáci Platon (používá Sokrata jako hlavní postavu svých dialogů – „Obrana Sokratova“) a Xenofon („Vzpomínky na Sokrata“). Nevytvořil žádný uceleny F systém

– považuje za zbytečné zabývat se otázkami přírody (je to zbytečné a nemožné) – zabývá se člověkem, společností, mravními problémy

idealismus – „svět je výtvor všudypřítomného božstva“

• problémy – lidské štěstí, lidské svědomí

 

Kladl si mravní otázky: Co je štěstí? Co je dobré a špatné? ( snaha najít pevná kritéria – polemika se sofisty)

daimonion – vnitřní hlas (svědomí), který říká člověku co je dobré nebo špatné

– člověk jediný je nadaný tímto darem od bohů Bohové člověka vyznamenávají tím, že mu daimonion propůjčují a činí ho tak smyslem veškerého světového dění.

(Sokrates byl obžalován z nezbožnosti – „zavádí daimonion jako další božstvo“)

– účelem a cílem všeho na světě je člověk

 

Co je ctnost? Jak člověk dosahuje ctnosti?

ctnost – neměnné a věčné

         – mravní člověk

– našel pevné měřítko

– etický intelektualismus

     – morálka = vědění

     – „kdo pozná, co je dobré, nemůže už být nectnostný“

– určeno  jen vyšší vrstvy tehdejší společnosti ( ne např. pro zemědělce)

3 zákl. ctnosti: a) střídmost – střídmý člověk umí krotit své vášně

1. b) statečnost – statečný člověk ví, jak překonat nebezpečí
2. c) spravedlivost – spravedlivý člověk dodržuje boží i lidské zákony

– odmítá demokracii – lidé nemohou být pro funkci volen losem, ale jen podle schopností, vědomostí a cností

– zastánce aristokracie – vláda malého počtu vzdělaných mravních lidí

– obviněn z bezbožnosti a z kažení mládeže, odsouzen k smrti (číše s jedem)

– jeho žáci, stoupenci aristokracie, odešli z Athén a založili řadu malých škol

 

Malé sókratovské školy

Kynická – Antisthenés (446 – 366)

• etika: autarkie = život v souladu s přírodou
• potlačení vášní, lhostejný postoj k znepokojujícím prvkům
• Diogénés ze Sinópy

-název prý z kyo = pes Þ skromný způsob života

– cynický = ostrá kritka, kárání spoluobčanů

 

PLATÓN (427 – 347 př.n.l.)

– pochází z Athén z aristokratické rodiny, bohaté poměry

– literární, básnický talent

– ve 20 letech se stal na osm let žákem Sokrata

• po Sokratově smrti nucen odejít z Athén, hodně cestoval – Egypt, Indie, Sicílie, seznámil se s Pythagorejci

– za politické názory odsouzen do otroctví Þ vykoupen přáteli Þ návrat do Athén

387 – založil v Athénách F školu Akademii ( v zahradě zasvěcené bohu Akademovi)

• centrum filozofů

 

Dialogy

-34 rozhovorů většinou se Sókratem

– není jisté, zda je to pravda

 

„Ústava“ (Politeia) – vyložen celý filozofický systém

– jako první důsledně zformulovaný a zdůvodněný objektivně idealistický systém

– metafyzická nauka – nauka o ideích

érós – filozofický pud – v člověku se posiluje nazíráním krásy (1. Krása těla Þ 2. Krása duše—Krása duše je důležitější než krása těla

– aby člověk mohl poznávat, potřebuje být nadán érem

 

– metoda – dialektika (rozhovor)

– „Mýtus o jeskyni“ – my jsme ti spoutaní v jeskyni, kteří celý život pozorují pouze stíny, které jsou odrazem skutečného světa – není to ten svět, ve kterém žijeme, je to svět ideí

– náš svět je jenom nedokonalou kopií světa ideí

idea (z řec. eidos, idea = původní obraz)

– pojem, který označuje řadu věcí, které mají mnoho společného (eidos = pův. obrazy)

– věčné

– Platón: kdesi mimo tento svět, existuje svět idejí, kde ideje skutečně existují. Jediný svět, kt. existuje je svět idejí. Ideje jsou dokonalé vzory, dokonalé předobrazy všech věcí v tomto světě. Náš svět jsou jenom stíny = nedokonalý obraz světa idejí.

– ideje se odrážejí v prázdném prostoru, předpokládá prvotní božskou sílu

 

 

tzv. Platonský trojúhelník

Bůh

(idea, absolutno)

 

                anamnésis       methexis

                     Já        bytí                

                     Subjekt   podstata (substance)

                     duše      svět

– naše lidská duše je původně součástí světa idejí, dostala se do lidského těla

– znala obsah ideí, ale díky smyslům na ně zapomněla, ale rozpomíná se – poznání – anamnésis (věda o duši)

– methexis – odráží  proces vzniku tohoto světa podle idejí působením božského principu.

 

Platónova metafyzika

Ideje jsou reálné, jedině ony myjí pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.

 

Platónova antropologie:

Duše      –    sídlo     –    ctnost          –    stát

rozum           –    hlava     –    moudrost  –    vládci

vůle            –    hruď      –    statečnost –    vojáci

žádostivost     –    břicho          –    uměřenost –    řemeslníci, zemědělci

 

rozum – nesmrtelná část duše, přetrvává i po smrti, oddělí se od duše i od těla.

„Soma sema“ – Tělo je hrobem duše.

Když dokážu naplnit všechny ctnosti, stanu se spravedlivou. Spravedlnost spočívá ve vyváženém poměru všech částí duše.

 

Platónova nauka o státu:

 „Ústava“

– ideální stát a jeho systém – aristokracie = vláda nejlepších

– vláda moudrých

– dokonalá demokracie („Zákony“)

– výchova má několik stupňů, ti kteří projdou dlouholetou výukou se stávají vládci

– vládci a strážci nemají žádný soukromý majetek – rodina, ženy a děti jsou společné, děti společně vychovávány

-stát má 3 úkoly – 3 skupiny lidí ( vládnoucí, obrannou, vyživovací)

Před Platónem se idealismus projevoval v náznacích a měl intuitivní charakter. Platón vytvořil racionálně-idealistický systém s racionálně zdůvodněnými zákl. principy. Jeho F je metafyzikou světa.

– navazuje na něj v Helénismu novoplatonismus a středověká filozofie

 

ARISTOTELES (384 – 322 př.n.l.)

– narozen ve Stageiře v Thrákii v rodině dvorního lékaře Þ zájem o přírodní vědy. Odešl do Akademie ( 20 let s Platónem). Návrat do Makedonie, na dvoře Filipa Makedonského působil jako vychovatel Alexandra Velikého. Kvůli jeho výbojné politice se s ním rozešel a vrátil se zpět do Athén, kde založil F školu. Lykeion (Lyceum) – peripatetická škola ( peripateo – procházet se; sloupy)

• procházeli se při výuce mezi sloupy

– rozsáhlá badatelská a pedagogická činnost

– shromáždil 158 ústav

– přírodovědecké sbírky

– rozešel se s Alexandrem – nesouhlasil s jeho dobyvačnou politikou

– utekl ( z pol. důvodů) z Athén a zemřel ve vyhnanství

– přednášel i pro veřejnost, vše opíral o empirické výzkumy

 

dílo: 1. Spisy o logice

– „Organon“

2. Přírodovědné spisy

– „Fyzika“

3. Metafyzické

– „O zrodu věcí“

4. Etické

– „Etika Nikomachova“ (jeho syn)

5. Literatura a rétorika

– 3 knihy o řečnictví

– 1 o básnictví

– vědec, systematizoval, katalogizoval ( na rozdíl od Platóna, který vše zpracovával básnickou formou, používal fantazii a mýtus)

– položil základy řady věd

Metafyzika:

– vychází z Platóna – vše v tomto světě je pomíjivé

forma = idea

– je věčná, neměnná

– nesouhlasí s tím, že existuje sama o sobě mimo věci

–  ideje nemohou existovat někde samy o sobě, protože jsou vlastnosti věcí, takže existují ve věcech.

– každé jsoucno je spojením dvou principů – látka = hýlé, tvar/forma = morfé

tzv.. Aristotelův dualismus:

látka = hýlé         +    tvar / forma = morfé – obecné charakteristické

– pohybované              – pohybující                   vlastnosti dané skupiny

– obecné             – zvláštní                         

=skutečné bytí / celek, jednota

Každá látka má možnost stát se bytím, ale musí se spojit s tvarem. Každá změna v přírodě je přechod možnosti. Pův. popud musel vyjít z nějakého tvaru, kt. nebyl smíšen s žádnou látkou = bůh.

– podstata věcí je přímo ve věcech

 

Aristotelova teorie příčinnosti:

1. A) vnitřní
2. látková
3. formální
4. B) vnější
5. působící
6. účelová

teleologie (teleos = účel)

• všude v přírodě je účelnost (např. prší, protože rostliny a živočichové potřebují vodu)
• naplnění účelu = entelechie

pohyb – všude tam, kde se setkává látka a forma

– přeměna látky v určitou formu

• jednou musel na začátku udělit někdo první impuls pohybu = Bůh – dokonalá forma, která nepotřebuje látku – idealismus

Nauka o duši

duše – forma látky – těla

– účel těla

– sídlí v srdci

3 stupně duše

1. rostlinná – vegetativní – vyživující – všechny organismy
2. živočišná – smyslová – zvířata a lidi
3. rozumová – myslící – pouze lidé

 

teorie poznání:

– našim smyslům můžeme důvěřovat

omyly –omylů se dopouštíme až ve fázi představ

–odpoutání se od počitků a vjemů – představy

– vyhnutí – potřeba spojit pojmy se smysly – nutnost vědeckého poznání

etika

– „Etika Nikomachova“

– vyvarovat se krajních mezí – ctnost – vyváženost. Ctnost je udržování „střední cesty“ duše mezi 2 krajnostmi, odmítá jednostrannosti.

 

politika

 „Člověk je zoon politikon“ (člověk společenský)

3 formy státního zřízení:

dobré           zvrhnuté

1. monarchie – tyranie
2. aristokracie – oligarchie
3. politeia (vláda mnoha, kt. vynikají majetkem a nezávislostí) – demokracie (převahu získává živel nejpočetnější, ne nejlepší)

 

-stát umožňuje člověku naplnit vyšší potřeby.

-nejobsáhlejší a nejpropracovanější systém

– položil základy řady společenských věd, navázala na něj řada směrů, čerpá z něj středověká filozofie