Úvod do ekonomie

Ekonomie je vědní disciplína zkoumající nejobecnější souvislosti ekonomického života společnosti, zkoumá využívání vzácných postupů v výrobě ekonomických statků a rozdělování vyrobených statků mezi ekonomické subjekty k uspokojování jejich potřeb. Má povahu interdisciplinární vědy, která využívá poznatků mnoha jiných vědních odvětví ( matematiky, statistika, filozofie, sociologie apod.)

Ekonomika je předmětem zkoumání Ekonomie. Každá ekonomika musí řešit 3 základní ekonomické otázky.
1, co a kolik vyrábět
2. jak vyrábět, jakou technologií a ze kterých zdrojů
3. pro koho vyrábět a jak rozdělit vyrobenou produkci.

Ekonomické teorie:
A. Pozitivní ekonomie – analyzuje a popisuje skutečný stav a chování ekonomiky, aniž by ji hodnotila z hledisek dokonalosti, efektivity, spravedlnosti apod.
B. Normativní ekonomie ? hodnotí stav ekonomiky, snaží se odpovědět, jaká by ekonomika měla být, posuzuje její vlastnosti, tzn. Poskytuje normativní soudy, věnuje pozornost etickým a sociálním otázkám ve spojení s ekonomikou a navrhuje opatření ke zlepšení jejího fungování.

Dělení ekonomie
1. mikroekonomie- zkoumá individuální chování dílčích částí ekonomiky (ekonomických subjektů) a jejich vzájemné vztahy (např.rozhodování spotřebitele při uspokojování jeho potřeb, chování firmy)
2. makroekonomie zkoumá globální ekonomické jevy, analyzuje národní ekonomiku jako celek a dále se zabývá vztahy mezi národními ekonomikami. Obvykle sleduje vzájemné souvislosti a vývojové tendence hospodářského růstu, nezaměstnanosti, inflace apod.

Chyby a omyly v ekonomickém myšlení

Základní ekonomické pojmy:
Ekonomické statky ? pomocí nich člověk uspokojuje většinu svých potřeb.
Ekonomický statek je cokoliv, co je užitečné a součastně vzácné, např. zboží, práva, služby apod.
Ekonomický statek musí být:
1. Užitečný ? musí uspokojovat nějakou aktuální potřebu, aby člověk byl motivová k jeho získání.
2. Vzácný – to znamená, že vzhledem k výši jeho potřeby je tohoto statku nedostatečné množství, statek je dostupný pouze při určité námaze, člověk musí být ochoten se při spotřebě tohoto statku vzdát něčeho jiného.
Statky dělíme na:
1. Statky volné a ekonomické. Volné jsou volně dostupné v přírodě a jsou použitelné při spotřebě bez další úpravy( např. vzduch, voda v řece, mořská voda na břehu oceánu, lesní plody) Jsou volně dostupné v neomezeném množství. Většina statků je výsledkem výroby a nazýváme je ekonomické statky( chléb, oděv, automobil)
2. Statky hmotné a nehmotné. Hmotné statky slouží buď k další výrobě (výrobní statky), nebo uspokojují potřeby jako spotřební statky. Nehmotné statky jsou duševními výtvory člověka (např. hudební skladby)
3. Statky spotřební a kapitálové. Spotřební statky slouží k bezprostřední spotřebě (např. svačina, košile, klobouk). Statky kapitálové slouží k další výrobě. Můžeme je dále dělit na investiční ( výrobní hala, fréza) či provozní (materiál, surovina).

Sužby: uspokojují část potřeb. Dělíme je na věcné- ty obnovují statky a osobní-zaměřeny na člověka.
Služba: je zvláštní druh statku, který nemá materializovanou podobu. Služby se obvykle charakterizují jako nehmotné, neviditelné, neskladovatelné a nezkazitelné ekonomické statky určené k uspokojování potřeb.

Výroba: je přeměna statků (vstupů) ve statek či statky jiné (výstupy).
Vstupy = výrobní faktory. Ty se dělí na primární )nejsou výsledkem předchozí výroby) a sekundární (jsou výsledkem předchozí výroby)
Základní výrobní faktory:
1. práce ? je lidská činnost, která má formu odpracovaných hodin při výrobě statků nebo služeb, její celkové množství v ekonomice je limitováno počtem pracujících obyvatel a jejich pracovní dobou, odměnou za využití práce a tím i její cenou je mzda.
2. půda, která je přímý produkt přírody, zahrnuje jak zemědělsky a k těžbě využívanou půdu, tak i pozemky určené k zástavbě, její množství je omezeno rozlohou státu, odměnou za využití půdy je pozemková renta, jejíž velikost je určována při zemědělském využití především úrodností, při nezemědělském využití polohou
3. kapitál je soubor statků, které nebyly bezprostředně spotřebovány a slouží k další výrobě. V tržní ekonomice je kapitál oceňován obvykle penězi, odměnou za jeho užití je úrok nebo podnikatelský zisk. Kapitál dělíme na: peněžní, komoditní(zboží na prodej), portfoliový(cenné papíry) a produktivní(stroje a budovy). Sekundární.

Spotřeba: konečné užití statků k uspokojení potřeb.
1. soukromá- je spotřeba jednotlivců, domácností a firem při uspokojování jejich individuálních potřeb
2. veřejná- je spotřeba související s činností státu či spotřeba bezplatně poskytovaná státem občanům( policie, armáda, školství apod.

Typy ekonomických systémů:
Zvykový- ekonomické chování je založeno na tradici, dnes se vyskytuje pouze u některých primitivních národů.
Centrálně plánovaný (příkazový)- je založen na principu direktivně řízeného hospodářství. Využívali jej socialistické státy, ve kterých převažovalo státní vlastnictví a monopolní postavení výrobců.
Tržní systém ? propojení výrobců a spotřebitelů je uskutečňováno pouze pomocí trhu. Neexistují zde žádné zásahy vlády. Tato situace je abstraktní, neboť vláda vždy alespoň v minimální míře do ekonomiky zasahuje, nejvíce se této situaci blížil kapitalismus volné soutěže 19.století.
Smíšený systém ? předpokládá fungování tržního systému, který je doplněn o působení hospodářské politiky státu. Ve většině států světa existují více či méně smíšené ekonomické systémy. Většina rozhodovacích procesů v nich probíhá na základě fungování trhu. Když se hovoří o tržním hospodářství, rozumí se tím právě toto smíšené.

Ekonomické subjekty: Domácnosti, firmy, stát a zahraniční subjekty.

Dějiny ekonomie:
2.pol. 17.století ? v Anglii a Francii se začala samostatně vyvíjet vědní disciplína ekonomie jako klasická politická ekonomie. Vycházela z představy, že ekonomika má své vlastní zákony, které mají povahu přírodních zákonů a jsou nezávislé na lidské vůli. Na tomto základě prosazovala hospodářský liberalismus. Převažoval v ní spíše makroekonomický přístup a zkoumání vztahů mezi velkými skupinami ,třídami) lidí. Hl. představitelé klasické politické ekonomie- Adam Smith ? Pojednání o podstatě a původu bohatsví národů, David Ricardo, John Stuart Mill.

70.léta 19.století. ? na klasickou školu navázala neoklasická ekonomie. Zaměřila se na zkoumání principů chování mikroekonomických subjektů (domácností a firem). V oblasti hospodářské politiky prosazovala rovněž hospodářský liberalismus.. Hlavní představitel neoklasické ekonomie- Alfred Marshall.

Polovina 30.let 20.století ? anglický ekonom JOHN MAYNARD KEYNES ( hlavní dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz) položil základy keynesovské makroekonomie. Vyložil příčiny nestability tržní kapitalistické ekonomiky vyvolané nedostatečnou agrární poptávkou a doporučil státní zásahy do tržní ekonomiky využívající rozpočtové a peněžní a úvěrové politiky dosažení plné zaměstnanosti.

Polovina 70. let 20. století ? významné postavené získal monetarismus, který je makroekonomickou teorií vycházející z neoklasické ekonomie. Prosazoval návrat k hospodářství liberalismu a zdůrazňoval boj s inflací. Hlavní představitel neoklasické ekonomie- Alfred Marshall.

Současnost – v soudobé ekonomické teorii se rozvíjejí keynesovké a neoklasické teorie, zároveň však roste význam institucionální ekonomie, která zdůrazňuje význam vlivu institucí na výkonnost tržní ekonomiky.
Od přelomu 19. a20. stoeltí se rozvíjela v podobě amerického institucionalismu ( Thorstei Velben, John Rogers Commons) a od 60. let 20. století je doplnila nová institucionální ekonomie ( Ronald Coase, Douglas North)