výzkum – 1.  CO – téma

2. PROČ – důvod
3. JAK – metoda -> nejprve teoretická (projekt), poté praktická (dotazování a zpracování)
4. PENÍZE –kdo to zaplatí

– musí být věrohodný a ověřitelný

technika výzkumu – 1. příprava

2. zisk informací = vzorek (respondenti) – náhodnost; a) rozhovor,              b) dotazník (papír, počítač, televize), c) internet + mobil. telefon
3. zpracování = tabulky, grafy
4. zveřejnění zprávy

 

sociální instituce – def:

• instituce jsou soc. útvary vykonávající pro společnost důležité a užitečné fce (př. rodina = instituce 1. řádu)
• instituce je soc. samospráva
• instituce je založena na nedostatku lidsk. instinktu
• instituce je souhrn organizovaných postojů důležitých pro rolové chování člověka

 

2. pozornost

pozornost – psychický stav, který zajišťuje soustředěnost jedince po určitou dobu na jeden jev nebo jednu činnost

– nemá specifický obsah

1. a) bezděčná – vyvolaná silnými podněty (výrazný zvuk, nápadný plakát) nebo podněty, které mají pro nás osobní význam

– vzniká i zaniká rychle

1. b) záměrná – regulovaná cílem a volním úsilím

Schopnost koncentrovat se je závislá na věku, na vrozených dispozicích, na aktuálním stavu.

 

3. já a svět

JÁ = zájmeno, které. má vyšší postavení než ostatní zájmena -> sebeuvědomění se (předpokládáme, že existuje vnitřní já – „duše“; představa národů o místě vnitřního já: čelo, hruď, srdce játra atd.); já je spojeno s citem, vnímáním, vůlí, ne s rozumem

charakter já:

Fromm: „způsob chování, kt. provozuje individuum“

• receptivní charakter – bere, nedává; vše dobré lze získat i z cizího pramene; optimista, extrovert; důvěra v život a jeho dary
• vykořisťovatelský – já sám nemůžu nic dobrého vytvořit – tvoří ostatní, já se jim to snažím vzít; bere si lstí a násilím; kousaví a nepřátelští; je žárlivý; trpí pocitem méněcennosti
• křečkovský charakter – česká, skotská; chamtivý, pedant, sentimentální, hromadí informace; přátelství s těmi, z nichž může něco získat (profit)
• produktivní charakter – tvůrčí typ člověka, důležitější je dát, než brát

Jungovo EGO: ego je to, jak člověk vidí sám sebe + vědomé i nevědomé city; ego je jedno z komplexů; naproti egu stojí self (bytostné já)

nemoci já: komplex méněcennosti (špatná výchova); stihomam (pocity viny; všichni jsou proti mě); schizofrenie (rozštěpení já)

 

4. představivost

typy představivosti – zrakový, čichový, sluchový, pohybový, emotivní, smíšený apod.

základní typy představ:

1. a) představování – znovu vybavení si vjemu

– představa – názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány (=znovu vybavený vjem)

1. b) fantazie – vzniká tak, že vjemy rozčleňujeme na jednotlivé počitky a z těch potom vytváříme nové obrazy => vytváření nových neobvyklých spojení dosavadních zkušeností

– fantazijní představy vznikají záměrně i bezděčně – součást snění

• reprodukční – na základě slovního popisu vytvořen obraz
• zvláštním druhem jsou sny

snění a sny: výklad podle Junga

– sny kompenzační – 1) sny extrovertů: ve snu jsou hodně osamoceni, ocitají se v situacích, pro které nejsou dobře připraveni (př. nahota), ocitají se v prostorech, ve kt. se nevyznají (labyrint)

2) sny introvertů: bohaté obsahem; mnoho lidí (př. úřad plný lidí); navenek vykazují pevné vztahy – k lidem, věcem …; agresivní prostředí (př. jatka)

 

5. Eysenckovo pojetí temperamentu, psychická stabilita a labilita

 

neurotismus: stále nervózní; celkové rozhašení celého organismu; neklidný, úzkostný; vytváří si starosti, chová se nedospěle, je snadno podrážděný, chybí mu sebedůvěra; komplex méněcennosti; snadno omdlí – trpí závratěmi

 

 

 

 

 

 

 

 

6. logika

– souvisí s jazykem => závisí na znalosti jazyka

logika – a) formální – výroková logika; výrok je takové sdělení, o němž lze říci, zda je       pravdivé nebo nepravdivé

• druhy: konjunkce – spojka & (a; et); „Mám psa a kočku“ (A&B) – pokud mám obojí, konjunkce platí

2. disjunkce – spojka V (nebo); „Mám psa, nebo kočku“ (A V B) – mám jen psa, nebo jen kočku, nebo obojí
3. alternativa – spojka I (buď – anebo); „Mám buď psa, anebo kočku“ (A I B) – mám jen psa, nebo jen kočku
4. implikace – spojka =>; A=>B (z A plyne B)
5. ekvivalence – spojka <=>

         – tautologie: nic neříkající nepravdivý výrok; ve formální logice je za všech okolností pravdivá

 

1. b) neformální logika – založena na dedukci – odvození, vyplývání

• z premis odvozuji závěr; jestliže jsou premisy pravdivé, závěr platí
• jestliže platí závěr, ještě nemusí být pravdou, že platí premisy (př.: všechny ryby jsou čtyřnohá zvířata (F) ; všechna čtyřnohá zvířata dýchají žábrami (F) => všechny ryby dýchají žábrami (T)!

– protipříklad: úvaha je správná, pokud je správná i úvaha vzniklá z původní záměnou individuí a predikátů (př.: 1. žádný anarchista nedbá ústavy; 2. někteří lidé, kt. nedbají ústavy, podnikají provokace => někteří anarchisté podnikají provokace)

• protipříklad: žádná ryba nemá peří; někteří neopeření živočichové mají srst => některé ryby mají srst = nepravda

– protipříklady se řeší buďto množinami, nebo logickou úvahou

            – v neformální logice užíváme sylogismu: [(A=>B) & (B=>C)] => (A=>C)

– u většiny případů nedokážeme najít množinami závěr – zde se spoléháme na intuitivní nahlédnutí

 

7. ústava, systém práva v ČR

– současná ústava z 1.1. 1993 (ústavy z let 1918, 1920, 1948, 1960, 1968, 1989)

– je to právní norma, s níž musí být v souladu všechny další zákony ČR

– jsou v ní ustanoveny základní principy lidské svobody, základní ustanovení pro fungování státu (1. článek: ČR je demokratický právní stát; 2. článek upravuje systém moci, občané jsou omezováni jen zákonem, politické rozhodování vychází z demokratického principu vůle většiny, !3. článek = listina základních práv a svobod jedince)

• zákonodárná moc – náleží parlamentu, kt. je tvořen dvěma komorami (poslanecká sněmovna a senát); člen PS je občan ČR starší 21 let, člen Senátu je občan ČR starší 40 let
• výkonná moc – je v rukou prezidenta a vlády; prezident je volen parlamentem na společné schůzi obou komor, hlava státu + nejvyšší velitel ozbrojených sil –> jmenuje vládu; může vrátit zákon PS; vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, realizuje správu státu, skládá se z předsedy a ministrů, rozhoduje kolektivně na základě nadpoloviční většiny
• soudní moc – tvořena Ústavním soudem a soustavou jemu podřízených soudů; Ústavní soud se skládá z 15 soudců jmenovaných na 10 let prezidentem, sídlí v Brně, rozhoduje o zrušení zákonů, vyřizuje stížnostem občanů proti pravomocnému rozhodnutí atd.; soustava obecných soudů: nejvyšší soud->nejvyšší správní soud->vrchní soud->krajské soudy->okresní soudy

vznik právních norem: navrhnout zákon může jen instituce mající zákonodárnou iniciativu (= poslanci parlamentu, senátu, vláda a zastupitelé krajů); nedílnou částí je důvodová zpráva, kt. obsahuje zhodnocení dosavadního zákona, vysvětlení potřeby úpravy a předpokládaný finanční a hosp. dosah navrhované úpravy

– průběh schvalovacího procesu: 1. první čtení – v PS (buďto poslanci vrátí zákon k dopracování, nebo zamítnou, nebo předají k projednání výborům PS) – poté do senátu

2. čtení – v senátu; pokud schválí, pošle zákon k podepsání prezidentovi (může zamítnout zákon), nebo může zamítnout a vrátit PS

• zákon nabývá platnosti dnem vyjití ve sbírce zákonů

8. základy státoprávní teorie

stát = nejvyšší forma uspořádání lidské společnosti, vyznačující se sdružením obyvatel v jeden právní celek

• státní moc je nezávislá a neodvozená od žádné jiné
• je omezená pouze prostorově
• své vnitřní i vnější záležitosti si každý stát řeší sám (omezen pouze mezinár. právem)

 

Prvky ze kterých se stát skládá

 

1. území – suchozemský prostor, plocha vnitřních i vnějších pobřežních vod, podzemní prostor, vzdušný prostor

 

2. obyvatelstvo – obyvateli státu jsou lidé, kteří mají státní občanství (narozeni na území, přijali státní občanství – nepřetržitý pobyt na území ČR po dobu 5 let, bezúhonnost, znalost českého jazyka) spadají pod státní moc a obývají určité území

 

 

3. organizace státní moci – moc zákonodárná, výkonná, soudní

– hierarchické uspořádání státních orgánů

 

• státní suverenita = nezávislost státní moci, omezená pouze prostorově (státním územím), výraz pochází od francouzského právníka Jeana Bodina (16. stol.) –suverenita 3 složky = neomezená moc vydávat zákony, s. je nezcizitelná a nedělitelná, je trvalá a stálá
• vnitřní – nezávislost státní moci na jiném politické subjektu uvnitř státu
• vnější – právo uzavírat mezinárodní dohody apod., v mezinárodních vztazích politický a právní výraz nezávislosti státu, státní moci na jiném subjektu

 

Funkce státu

Čím více funkcí  stát má, tím méně svobody pro občana. Cílem státu je vykonávat funkce na pozadí právního řádu.

 

1. vnitřní – garance základních práv a svobod občanů, řádu a spravedlnosti – fce. právní, ekonomická, sociální, kulturní, ochrana před vnějším nepřítelem

 

2. vnější – navazování vztahů a spolupráce s jinými zeměmi (mírové smlouvy a dohody aj.), otázka uprchlíků apod., poskytování pomoci jiným zemím v nouzi, světový mír, mezinárodní bezpečnost, vzájemná spolupráce a pomoc, ekonomická, kulturní, vzdělávací výměna, cestovní ruch, zabezpečení uzemní celistvosti před vnějším nepřítelem.

 

3. obranná – zabezpečení státu proti vnějšímu nepříteli, zabezpečení fungování vnitřního řádu – plní současně funkci vnitřní i vnější

 

 

právo:

• soubor předpisů, podle kterých se organizuje a řídí život lidské společnosti, jejichž udržování lze vynutit státní mocí
• právní předpisy určují, jak se mají členové organizované společnosti chovat
• dělí se na jednotlivá odvětví (př. právo ústavní, občanské apod.)

 

• k vysvětlení pojmu práva nestačí jedna definice, protože slovo právo má dvojí význam: objektivní a subjektivní

 

1. objektivní právo => právní předpisy (zákony, vládní nařízení, vyhlášky), které upravují rozmanité společenské vztahy ( Upravené společenské vztahy = právní vztahy např. kupní smlouva, pracovní poměr, manželství) a ukládají jejich účastníkům různé povinnosti a přinášejí nároky (oprávnění)
2. subjektivní právo => nárok (oprávnění) účastníka právního vztahu, každý má na něco právo, nebo-li míra právní možnosti chování účastníka právního vztahu (např. dítě má subjektivní nárok na výživné od rodičů, neboť vztah mezi dítětem a rodičem je objektivně ustanoven jako právní předpis – objektivní právo)

 

Vývoj práva

1. zvykové (obyčejové) právo
2. psané právo

=> po vzniku státu – pojetí práva v podobě písemných předpisů. Obsah nejstarších právních předpisů @ především ustanovení trestního práva. Vydávali je příslušné společenské autority.

 

9. city

city (emoce) – psychické jevy, které hodnotí objekty našeho poznávání a naši činnost, její průběh a produkty

–     city prožíváme

• cit je vývojově starší než rozum; jsou historicky a společensky podmíněny
• psychologický jev mající jako podstatný znak kvalitu: a) libost x nelibost; b) vzrušení x uklidnění; c) napětí x uvolnění
• cit: 1) astenický ↓ oslabující, snižující aktivitu
• 2) stenický ↑ zlepšení nálady, optimismus
• obecná charakteristika citů – polarita (od euforie k depresi); ambivalence (současný výskyt protikladných citů – př. masochismus); aktuálnost; stereotypnost citových vztahů; pestrost citů; nakažlivost citů; citová adaptace

– dělení citů – 1.) podle úrovně

1. nižší – souvisí s uspokojením biologických potřeb
2. vyšší – podmíněny sociálně
   • morální – různé formy hodnotnosti nebo nepřípustnosti určitého jednání z hlediska zájmů společnosti a spol. pravidel chování
   • estetické – provázejí prožívání něčeho krásného (vnější vzhled)
   • intelektuální – při odhalování záhad, získávání nových poznatků

2.) podle průběhu

• nálady – slabé, trvalé emocionální stavy, které dodávají ostatním zážitkům určité zbarvení
• afekty – silné, bouřlivě probíhající city, krátkodobé
• vášně – silné, pevné a hluboké city, ovládají myšlení a činnost člověka

– vnější výrazy citů: zčervenání, zblednutí, pocení, koktání, zbrklost, neohrabanost

 

11. citové reakce a stavy

– narušení rovnováhy – 1) útočné reakce (podráždění)

2) obranné reakce – mezi obranné reakce patří také fóbie (klaustro-, arachno- etc.)

3) sociální citové reakce – hrdost, pýcha, soucit, úcta, obdiv, pokora,

 

citové stavy = nálady: a) dlouhodobé nálady = naladění, deprese

1. b) krátkodobější -> vnitřní podměty, vnější podměty; tyto citové stavy ovlivňují citové reakce

citové vztahy: prožívání subjektivního vztahu (k někomu, k něčemu)

• trvají ze všech citů nejdéle; určují citové reakce
• a) vášeň – velmi intenzivní citový vztah; chuť překonávat překážky; zdroj energie; jsou škodlivé i přínosné
• b) odcizení – ztráta citových vztahů (pocit nudy, zoufalství, vzdalování se sobě)
• c) citová vztah k sobě samému – až narcismus, namyšlenost, pýcha

komplexy: složité, nepříliš přístupné a nevysvětlitelné; má svou vlastní energii => nemůžeme ho ovládnout

• člověk si ho není vědom; ztotožňuje se s ním; přenáší ho do vztahu s druhými lidmi
• JÁ je při komplexu potlačeno; lze jej překonat konfrontací

– př.: méněcennosti, Dianin (potlačené přání ženy být mužem), Oidipův a Elektřin (nevědomé erotické tíhnutí syna k matce a otce k dceři), Orestův (potlačené přání dítěte zabít své rodiče), Thersitův (domnělý komplex ošklivosti vlastního těla

 

12. chování, prožívání; vědomí a nevědomí

chování: aktivita jednotlivce, která může pozorovat druhá osoba, nebo přístroje

– projevy chování: a) reakce – nepodmíněné reflexy a instinkty

1. b) odpovědi – na naučeném základě = zkušenost
2. c) jednání
3. d) vnější výrazy (mimika) – prostředek neverbální komunikace, pantomima

 

prožívání: psychologický jev charakterizovaný proudem vědomí každého, více či méně uvědomovaného duševního obsahu

– 3 stránky:

1. poznávací stránka – přijímání podnětů smysly a jejich zpracování
2. citová stránka – to, co poznáváme nebo děláme, je nám libé či nelibé
3. snahová stránka – něco chceme, jednáme, dosahujeme cílů

– charakteristika prožívání: a) subjektivnost; b) jedinečnost (neopakovatelnost); c) proud vědomí; d) nevyjádřitelnost řečí

 

vědomí a nevědomí:

• vědomí (přítomnost): vědomí je to, co má každý z nás, když právě vidí, slyší . . . etc.;
• nevědomí (nepřítomnost): to, co si v daném okamžiku neuvědomujeme (automatizovaná činnost; podprahové podněty; zvláštní hypnotické stavy)

 

13. volní vlastnosti

vůle – psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují dosahování cílů, zvláště tehdy, kdy je nutné překonávat překážky; záměrné, cílevědomé úsilí zaměřené k dosažení vlastního cíle

volní procesy – od volit – rozhodujeme se různými cestami k jejich naplnění

– působíme sami na sebe, ale i na druhé

– formování dlouhodobý proces

volní vlastnosti – 1. síla motivů -> závisí na temperamentu člověka; lze čerpat sílu

2. rozhodnost – hodně rozhodní lidé bývají agresivní (často vůdci, politici) = dominantní -> ovládají méně rozhodné
3. konfliktovost – neví, co chce a je neurotický
4. cílevědomost
5. odvaha a statečnost
6. vytrvalost – umět dotáhnout věci do konce
7. sociální resistence = odpor, tvrdohlavost, tvrdošíjnost, paličatost
8. sebeovládání a sebekázeň (opakem je rozmazlenost, změkčilost, choulostivost)
9. pružnost a technika vůle

klasifikace volních vlastností – 1. aktivní vůle: ráznost, energie, činorodost, iniciativa, pružnost, rozhodnost, statečnost

2. pasivní vůle: neznamená pasivitu jednání; vytrvalost, odolnost, pevnost, nepovolnost, neovlivnitelnost, koncentrace, sebekázeň, uměřenost

 

14. osobnost jako systém rolí

pojem role – předpokládaný způsob chování v určité situaci, pro kterou je norma

• při psychoterapii -> záměna role

– role jako předpis: a) striktní (prezident, král, nevěsta, kněz při zpovědi)

1. b) volnější role – zaměstnanecké role
2. c) drobné role – nakupující, návštěvník kina

– striktní role = několik rolí dohromady (př. při hodině ZSV: učitel – soused v lavici – ostatní žáci ve třídě)

– formalita rolí: a) formální role – vyplývá z nějaké struktury (student, policista, prodavačka)

1. b) neformální role – vyplývá ze zájmů a povahy člověka (amatérské divadlo)

– větší vliv na člověka má neformální role

– psychologie rolí: jak hrajeme své role – výkon

1. autokratická role x demokratická role
2. servilnost x důstojnost

– předpoklady pro role: vlohy a schopnosti; temperament; tělesný vzrůst; tělesný půvab a barvy; fyziognomické teorie osobnosti

• konformita: nakolik se člověk podřídí roli

• 3 druhy lidí: 1) konformní – zcela se podřídí (žije tak, jak se žije)

2) opozičník – zásadně proti

3) nonkonformní – zůstane svůj

 

svědomí: lepší než Já; logika nerozeznává dobro a zlo – svědomí ano

Freudovo pojetí svědomí = Superego (nadjá); vyvíjí se v průběhu puberty

1. obsah svědomí je u každého jiný
2. svědomí se přebírá od rodičů
3. citlivost svědomí kolísá během života
4. dospělost svědomí = překročení omezení svědomí rodiči a souvisí s genitálním obdobím (dětské svědomí – mnohá tabu)

Frommovo pojetí svědomí:

1. autoritativní – podle role
2. skutečné – nezávislé na tom, jak plním svou roli

 

15. potřeby
16. primární fyziologické potřeby: nezbytné pro uchování života a rodu (již od narození)

Murray – kyslíku, zbavit se CO₂, H₂O, potravy, smyslových podnětů, sexuální, laktace, močení, kálení, vyhnout se bolesti, vyhnout se horku a chladu (sekundární fyz. potř. = drogy)

2. primární psychologické potřeby: odvozeniny fyziologických potřeb

– potřeba pečovat o druhé, sdružovat se, lásky, autonomie, ochrany a pomoci, uznání, agrese, bránit se, dvořit se, oponovat, ovládat se, předvádět se, soukromí, smíchu, vyhnout se hanbě, hry, konstruktivnosti, aktivity, zavrhovat, adrenalinu etc

• 3 druhy lidí: 1) konformní – zcela se podřídí (žije tak, jak se žije)

2) opozičník – zásadně proti

3) nonkonformní – zůstane svůj

 

16. poznávání

vnímání – psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány

• informace o vnějším světě, o vnitřním stavu orgánů našeho těla
• schopnost nervových buněk reagovat na podnět = čivost
• vjemové prahy = prahy čivosti podnět musí být dostatečně silný, aby podráždil náš smyslový orgán, ale ne tak silný, aby ho poškodil)

– rozlišujeme vnímání zrakové, sluchové, čichové, chuťové, hmatové, vnímání pohybu a stavu našich vnitřních orgánů

– výsledek vnímání => vjem a počitek

– vjem – obraz předmětu nebo jevu jako celku

– počitek – obraz jedné vlastnosti předmětu

 

Paměť – soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchování a vybavení

-všechno, co člověk svým informačním systémem přijal, může také uchovat a znovu reprodukovat

• schopnost našeho vědomí použít získané informace k duševní činnosti
• umožňuje nám přežití a přizpůsobení se lidské společnosti

1. názorná + slovně logická
2. mechanická + logická
3. bezděčná (spojeno se silným emočním zážitkem) + záměrná
4. krátkodobá + dlouhodobá

Fáze paměti:

1. zapamatování (vštípení) – uložení do paměti
2. uchování – přebývání v paměti
3. vybavení – aktualizace z paměti do životní reality může mít i podobu „jen“ znovuvybavení, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně jí umíme vybrat z nabízeného souboru
4. zapomínání – vyhasínání, vymazání paměťových stop

 

Fantazie = snění; získané informace můžeme rozkládat do prvků, ze kterých vznikly a ty pak skládat do zcela nových obrazů

 

17. motivace

motivace – „PROČ?“

motiv -> čin (pohyb, jednání, chování)

motivace = pohnutka k jednání; proces zvýšené aktivity; mobilizace sil; energizace organismu

– nežádoucí motivace – strach, bolest, závist, zlomyslnost, pomsta

– motivační síly (potřeby, pudy, pudové síly, sexualita, hodnoty, zájem, dobro)

zaměření motivace záleží na trvalému charakteru osobnosti jedince => roli hrají hodnoty, kt. člověk má; určují naše chování (návyk na alkohol, láska ke zvířatům)

• teorie motivace – dva základní homeostatické modely:
  1. model nedostatku (vakua) – prázdnota toužící po naplnění, svobodě, poznání
  2. model vybití (přetlaku)

 

• motivační perpetuum mobile = zvědavost:

 

18. neformální logika – viz 6.

 

19. vyšší city – viz 9.

– dělají nás lepšími

– a) náboženský cit – ne fanatismus; spojen s pokorou -> poznání

– b) intelektuální cit – radost z myšlenky, poznání

– c) estetický cit – tichá radost

– d) etické city – morální rozhořčení

 

20. vůle (z řeckého bule – rada, vůle)

vůle = cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle

– souvisí se silou, životní E, s lidským JÁ, sebekritikou

– vůle znamená překonávání překážek – souvisí s „volit“

abulie = neschopnost vyvíjet volní činnost (objevuje se v pubertě – jde o nemoc)

• 2 fáze volního procesu:

1. rozhodovací fáze (musím se rozhodnout mezi několika motivy – možnostmi)

• motivy mohou být rovnocenné => nerozhodnost
• všechny alternativy nežádoucí => musíme si vybrat
• úloha citu (vybírám srdcem, ne rozumem)
• cizí motivy (chci x chce „se“ mi – pokušení)
• je provázena city, představami, bludy, obelhávání se
• mravní boj (chce se mi x měl bych; pokušení x svědomí)

1. B) realizační fáze

– a) dlouhá

– b) krátká

– pokušení nechat toho (slábnutí vůle -> setrvačnost)

 

21. zájmy, postoje, ideály

zájmy:

schopnost trvalejšího zaměření -> charakteristické zaměření, soustředění, výrazný emoční doprovod (baví mě to!), ovlivňuje myšlení, ovlivňuje paměť, vůli

– liší se: a) trvalostí; b) hloubkou prožitku; c) šířkou (záběr); d) intenzitou; e) hodnotou

– zájmy nejvíce vypovídají o osobnosti -> vliv na životní dráhu

– jsou ovlivnitelné (rodiče, kamarádi)

– nepravé zájmy (přinucuji se k tomu)

metody výzkumu a zjišťování motivačních vlastností:

• a) pozorování – rodiče, učitelé
• b) přímý dotaz – důraz na EGO
• c) asociační experiment
• d) dotaz oklikou
• e) terapie (narativní)
• f) využití projekce

 

22. schopnosti

– výkonové vlastnosti osobnosti

– vyjadřují přirozenost člověka -> každý člověk je jiný => má jiné schopnosti

schopnosti: člověk je schopen; soubor předpokladů nutných k úspěšnému vykonávání urč. dovedností

– a) vjemové; b) pohybové (psychomotorické); c) intelektuální

vloha (talent): dar; vrozené zvláštnosti lidí

– a) rozumová; b) nervová (vyrovnanost); c) citová (empatie) – v umění, v psychologii

nadání – soubor vloh potřebných k úspěšnému rozvíjení schopností

inteligence – schopnost učit se ze zkušeností, schopnost přizpůsobit se, řešit nové problémy, orientovat se v nových situacích, vlastní tvorby

– vícefaktorová inteligence (Gardner) – matematická, jazyková, prostorová, pohybová, hudební, pro lidské vztahy (umět udržet rodinu, vyjít s člověkem), pro vlastní rozvoj

metody zjišťování schopností – studium schopností v různých situacích – a) při denní práci (škola); b) zkoumání v obtížných podmínkách (závody, turnaje); c) testy

– testy schopností – činnosti, které se dají diagnostikovat – numerické schopnosti, odpovědi ano-ne; úkoly, při kt. se využívá zkušenost; zkoumání motoriky = šikovnost

– inteligenční test (1. ve 20. století) – IQ (50-70 nevzdělavatelné; 70-80 zvl. školy; 80-90 lehký podprůměr; 90 – 110 průměr; 110-130 nadprůměr, nad 130 genialita); pod 70 IQ – debilita (lehká slabomyslnost) -> imbecilita (naučí se oblékat, zachovávají pořádek, zvýšená agresivita) -> idiotie (není schopen testů, malá přemýšlivost)

 

23. myšlení a řeč

myšlení a řeč (úzce spolu souvisí)

myšlení – poznávací proces, kterým získáme zprostředkované a zobecňující skutečnosti, jejich podstatných znaků a vztahů

– vyšší stupeň poznání

– poznatky nevznikají přímo, ale prostřednictvím symbolů ( slova, matem,atické vzorce,noty, schémata,..)

Formy myšlení:

1. pojem – zobrazení obecných a podstatných znaků a vztahů určité skupiny jevů

– je výsledkem abstrakce

– základní výsledek myšlení

– pouze slovní vymezení

2. soud – vznikne, když uvedeme dva nebo více pojmů do vzájemných vztahů
3. úsudek – z několika soudů vznikne nový poznatek
4. indukce – postupuje se od jednotlivých, konkrétních poznatků k obecnému závěru
5. dedukce – obrácený postup – z obecného poznatku usuzujeme na jednotlivé případy
6. analogie – úsudek z podobnosti

 

 

24. biologický základ osobnosti

Vloha= vrozený základ

• záleží na podporování a rozvíjení od malička
• i průměrnou vlohu lze při vhodném působení prostředí rozvinout ve schopnosti a naopak i nadprůměrná vloha může zakrnět
• určité, geneticky dané předpoklady
• např. hud. nadání, talent na jazyky

Nadání, talent, genialita– vysoce rozvinuté schopnosti pro speciální oblast lidských činností

Dovednosti – speciálnější než schopnosti, osvojujeme si je rychleji

Inteligence – soubor schopností sloužící k řešení problémů

– schopnost učit se a používat naučené

– intelektové schopnosti jsou u každého člověka jiné

-schopnost přizpůsobit se, orientovat se v nových                situacích na základě určování podstatných souvislostí a vztahů + schopnost řešit problémy

IQ=mentální věk/chron. věk x 100

-hranice slabomyslnosti – 68, průměr = 91-110

 

Tvořivost (kreativita) – soubor vlastností osobnosti, dává základní předpoklady pro tvůrčí činnost a tvořivé řešení problémů

 

Temperament

– dynamické vlastnosti osobnosti

– rychlost a průběh citů

– soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka

– Hippokrates vymezil čtyři druhy, podle převládajících tělesných tekutin

• cholerik- rychle a silně reaguje na podněty
• sangvinik – rychle a silně reaguje na podněty + city; společenský
• flegmatik – netečný, pomalý na reakce ® silný cit
• melancholik – pesimistický, sklíčený, city vznikají pomalu, jsou trvalé

 

1. G. Jung rozdělil dva typy temperamentu:

• extrovert ( cholerik + sangvinik) – otevřený sdílný, nemá problémy s komunikací
• introvert (melancholik + flegmatik) – uzavřený těžce navazuje kontakty s lidmi, přátelství

 

nevyhraněný typ = ambiverze

 

Charakter – soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání  člověka podle společenských a zejména morálních požadavků

– je těsně spjat s ostatními složkami osobnosti

– výsledek působení prostředí a výchovy

• zajišťuje regulaci jednání člověka, souvisí se svědomím

 

Rozdělení charakterových rysů:

1. Charakterové rysy vyjadřující vztah člověka ke společnosti a jiným lidem
2. vztah k práci
3. vztah k vlastní osobnosti
4. volní rysy charakteru

 

 

Rysy = povahové vlastnosti

– relativně stálé vlastnosti

– mohou být součástí charakteru

– např. laskavost, rozhodnost

 

25. sociální útvary

základní sociální útvary:

1. obyvatelstvo
2. masa
3. lid
4. agregát – dočasné nahodilé uskupení lidí (čekající na metro)
5. dav – ovládán pudy a emocemi

– agresivní; prchající; drancující; expresivní

vlastnosti sociálních útvarů: společné jednání, společné zájmy, soudržnost, společné hodnoty, společné tajemství, politická orientace, společné tabu, solidarita, chování je organizováno – regulováno, pravidla chování (nepsané), odměny, tresty, zákazy, členové spolu komunikují, rozděleny pozice a role

klasifikace skupin: a) malá a velká

1. b) formální a neformální
2. c) individuum, primární a sekundární

struktura společnosti: a) primární skupiny – rodina: kontakt tváří v tvář, malé skupiny, intimita vztahů, relativní dlouhodobost, angažovanost

1. b) sekundární skupiny – spolky, škola, zaměstnání: členství (faktické, dobrovolné, nucené)
2. c) referenční skupiny

masa a moc:

• strach z doteku neznámého – odstup; ztrácí se v mase
• otevřená a uzavřená masa – nutkání růst, zájem o trvání, přijímací rituál (povolení, žádost)
• vybití se – vybití se začne vytvářet masu – zbavení odlišností, osvobození člověka, úleva => vstup do masy -> dočasné
• ničivý pud – není vysvětlen, není u zvířat, ničení hierarchie, cítí se být svobodným, ozbrojení člověka – prostředek: oheň

konflikty soc. skupin:

1. Parsons: politickým konfliktům lze zabránit ustanovením kvalitních hranic
2. Simmel, Dahrendorf: konflikty jsou prospěšné (konflikt = ventil; ničí rozdělení rolí)

– konflikt – a) vnitřní; b) vnější