Středověká arabská a židovská filosofie

Arabská filosofie
Příčiny
Poté, co Mohammed (571-632 n.l.) sjednotil poslední arabské kmeny, které vyznávaly původní způsob života, vznikla říše, do níž v době jejího vrcholu patřilo území od Španělska po Turkmenistán. Arabové vytvořili ?směs myšlení a věd?, která se skládala z vědění všech podmaněných národů. Ze západu byli ovlivňováni antikou a křesťanstvím, z východu je ovlivňovala kultura indická.
Náboženským centrem zůstala dodnes Mekka, ale v době vrcholu arabské kultury vznikla dvě okrajová centra, kde se soustředilo umění a vědomost. Západním centrem bylo Španělsko (hlavně Córdoba), které v té době bylo nejbohatším a nejlidnatějším centrem v Evropě. Na východě se pak centrem vzdělanosti a filosofie stal hlavně Bagdád.
Bezpochyby největší vliv na arabské myšlení měla řecká filosofie. Rychlost jejího rozšíření je až neuvěřitelná. První arabské překlady se začaly objevovat v 8. století a ve velmi krátké době se rozšířily po celém arabském světě. Nutno přiznat, že k jejímu šíření přispěli i křesťanští a židovští vzdělanci. Na druhou stranu ale většinu helénistické filosofie poznalo křesťanství až na základě arabských překladů.

Filosofie
V podstatě existovala v arabské filosofii dvě období. První bylo období platónských a novoplatónských myšlenek. Největším filosofem prvního období byl al-Fárábí (900-950). Pravděpodobně svůj největší odkaz, který nám zanechal, bylo rozlišení esence a existence (rozlišení mezi obecnou charakteristikou a konkrétním projevem). Byl také jedním z prvních významných překladatelů a komentátorů Aristotela. Dalším představitelem novoplatónských myšlenek byl například al-Kindí, od kterého se nám ale mnoho materiálů nedochovalo. Poměrně zajímavý obraz tohoto období nám také předkládají tzv. Traktáty Bratří čistoty, které vznikly jako společné dílo tajného spolku Bratří čistoty. Jedná se asi o 50 náboženských, filosofických a přírodovědných pojednání.
Druhé období bylo poznamenáno aristotelovskou filosofií. Asi nejvýznačnějším východním filosofem tohoto období byl Avicenna (980-1037). Sám byl stejně jako Aristoteles lékařem a přírodovědcem. Tím je poznamenán i jeho vztah k Bohu a přírodě. Staví je oba na stejné místo vedle sebe. Bůh je pro něj stejně jako pro Aristotela nehybným hybatelem. Cílem člověka je dokonalé poznání.
Pro evropskou kulturu byl bezpochyby největším arabským aristotelikem Averroes (1126-1198). Narodil se v Cordóbě a zemřel ve vyhnanství. Jeho velký vzor Aristoteles podával vznik přírody jako přistoupení formy k látce. Averroes s tímto postupem nesouhlasil a podle něj jsou všechny formy v látce již obsaženy a akorát se tvarují. Popíral také nesmrtelnost duše a tvrdil, že nesmrtelná může být jedině filosofie. Tím se samozřejmě dostával do rozporu s islámskou vírou. Jeho spisy byly páleny a v podstatě se dá říci, že spolu s ním končí vrcholná filosofie arabské kultury.
V arabské kultuře se vyskytovali i odpůrci filosofie a jejích myšlenek. Jedním z takových byl například al-Ghazzádí (1059-1111), který zaujímal k filosofii a jejím představitelům velmi skeptický pohled. Jeho dílo Vyvrácení filosofů ho dostalo do vážných rozepří s Averroem.

Židovská filosofie
Židovská filosofie se rozvíjela zhruba ve stejném sledu a stejném období jako filosofie arabská. I židovská filosofie se dělí na období novoplatónské a aristotelské. Židovská filosofie byla v mnohém poznamenána filosofií arabskou. Vděčí tomu hlavně díky stejnému území, na kterém se obě filosofie vyvíjely, a hlavně tehdejší arabské ?toleranci?, která židovské myšlenky často spíše vítala než potlačovala.
Do novoplatónské epochy patří především tak trochu tajuplné spisy zvané Kabaly. Ty se týkají tajné mystické židovské nauky. Ty v 9.-12. století rozvíjely učení tóry o stvoření světa a Božím trůnu.
Z období aristoteliků byl nejvýznamnějším Moše ben Maimon (lat. Maimonides; 1135-1204). Jeho největší dílo Průvodce zmatených (někdy překládáno jako Průvodce zbloudilých) se zabývalo vyrovnáváním se s rozpory mezi filosofickou pravdou a zjeveným náboženstvím. Svým učením později ovlivňoval spoustu zástupců vrcholné scholastiky. O Aristotelovi tvrdil, že mimo proroků se k pravdě nepřiblížil nikdo tak jako on. Stejně jako arabští filosofové se dostává do konfliktu s pravověrnými vykladači písma a je nucen odejít do Egypta.