Společnost je když
Společnost a socializace
Společnost lze charakterizovat jako vztahy jedinců, rolí a sociálních seskupení. Pokud hovoříme o společnosti, vždy je důležité uvědomit si konkrétní kontextové měřítko – o společnosti můžeme hovořit v případě národa (češi), státu (Česká republika), kultury, náboženství, ale i celého lidstva. Jedná se o základní jednotku sociologie. Společnost je výsledkem biologické evoluce a kulturního vývoje. V rámci vývoje této jednotky vzniklo mnoho teorií jak společnost stratifikovat, tím se budeme zabývat v samostatné kapitole. Lze konstatovat, že společnost je propletená síť vztahů, která utváří společenské normy.
Důležitý proces, sloužící k začlenění jedince do skupiny a společnosti se nazývá socializace. Ten počíná dnem narození a pokračuje až do smrti (největší význam má samozřejmě v mládí, ale ani v dospělosti není tento proces zcela potlačen. K socializaci slouží nejrůznější instituce, přičemž rozlišujeme mezi socializací primární a sekundární. Na formování naší osobnosti má logicky zásadnější vliv primární socializace, ale jsou momenty, kdy dáme přednost socializaci sekundární.Jako o socializovaných jedincích o sobě můžeme mluvit, pokud dokážeme fungovat ve společenské struktuře a plnit sociální role.
Sociální role, konflikty rolí
Americký sociolog Erwing Goffman uvedl do života metaforu, když život nazval divadelním představením a jedince za aktéry této mnohdy tragikomické hry. Poukázal na přítomnost jeviště, kde se každý jedinec nějakým vystupuje a tím se prezentuje svému okolí, ale současně i na zákulisí, kde se na tyto interakce jednak připravuje, především ale zde jeho chování může nabývat jiných a mnohdy zcela opačných rozměrů.
Formálně lze roli definovat, jako soubor předpokladů nutný pro zvládnutí určité situace. Pokud se aktéři role vymění, nemělo by se nic podstatného změnit.
Relativně často dochází k situacím, že sami nemáme jasno v otázce, co od konkrétní role očekáváme. Jako jednoduchý příklad v praxi lze uvést obecně rozšířený názor, že policie má být neúplatná, ovšem pokud se sami dostaneme do situace, že nám hrozí bodový postih za nedodržení pravidel silničního provozu, mnohdy bychom tento „problém“ rádi vyřešili formou drobné korupce. Pro takový stav zavádíme pojem dvojznačnost role.
Výše uvedenou situaci ještě konkretizujeme pojmem rolová ambivalence – ten vyjadřuje protichůdné očekávání od jednoho nositele role a může nastat třeba v situaci, kdy zaměstnavatel od svého zaměstnance vyžaduje jednak kreativitu a samostatnost, na druhé straně ale logicky loajalitu. V situacích, které přináší každodenní život není nepravděpodobné, že se tyto dva póly nedostanou do konfliktu.
I do oblasti sociálních rolí se dostaly jisté patologické jevy, konkrétněji rolové přetížení a rolový tlak. S prvním jmenovaným se setkáme, pokud na aktérových bedrech vázne tolik rolí, že není schopen přiměřeně dávat ani jedné z nich. Typický příklad poskytne zaměstnaná matka samoživitelka. K rolovému tlaku dochází například tehdy, pokud jsou na aktéra kladeny dva protichůdné požadavky (lékař by měl pomoci co největšímu počtu lidí, na druhou stranu má od pojišťovny jasně stanoveno, kolik léků smí předepsat a jaké zákroky mu budou proplaceny). Ještě lze do této skupiny zařadit konflikt rolí, který nastává například tehdy, pokud je na manžela ze strany choti kladen požadavek jednak co nejvíce vydělávat, ale současně i trávit velké množství času s dětmi.
Možná má leckdo z nás má zkušenosti s rolovou distancí (situace, kdy se distancujeme od jednání, jež je od nás očekáváno) a křížením rolí. Tím se rozumí přenesení vzorce chování z jedné role na jinou, například když otec generál vychovává svou dceru vojenským způsobem.
The same facts in points (pro uspokojení požadavků členů maturitního semináře DUM):
Sociální role → vzorec chování odpovídající určitému postavení, při výměně aktérů by se nemělo nic podstatného změnit
Rolová dispozice → soubor předpokladů pro zvládnutí role
Dvojznačnost role → nastává, pokud se v nitru nemůže shodnout, co vlastně od jejího nositele (nositelů) očekáváme
Rolová ambivalence → protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli role
Rolová distance → odmítnutí jednání, které se očekává z pozice naší role
Rolové přetížení → nastane v případě, že jedinec je zaměstnán mnoha rolemi a nezvládá jejich plnění. Stres a neschopnost jednat jsou produkty této situace.
Křížení rolí → přenášení vzorce chování z jedné role na druhou.
Konflikt rolí → se objeví, když nejsme schopni splnit všechna očekávání z našich rolí vyplývající.
Sociální skupiny, dav
Sociální skupiny
– skupina je množství jedinců od dvou až k velkým celkům
– vytvářejí zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností
– význam pro člověka: v jakých skupinách žije
– význam pro společnost: z jakých skupin se skládá
– Určitý člověk má něco společného s řadou druhých lidí. Tato skutečnost ovlivňuje jeho jednání vůči nim a odlišuje ho spolu s nimi od všech ostatních lidí.
– každý člověk je příslušníkem nesčetného množství skupin
– důležitým znakem skupiny je pocit „my“
– vztahy ve skupině se měří pomocí sociometrie, jedinec, který obdrží nejvíce pozitivních interakcí je tzv. sociometrický vůdce
– Dělění skupin:
1) malé X velké:
a) rozhodující pro rozlišení není počet členů, nýbrž způsob jejich kontaktu
b) malé skupiny umožňují kontakt tváří v tvář (face to face)
c) velké skupiny budují pocit identity na základě interakcí v malých skupinách
2) primární X sekundární:
a) dělení podle povahy vazby mezi členy
b) v primárních skupinách převažují osobní vztahy laděné často intimně
c) v sekundárních skupinách člověk získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně
3) formální X neformální:
a) podle stupně, v němž jsou vytvářeny pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti – v případě formální skupiny nemůžeme ovlivnit, kdo bude jejím členem (např. školní třída)
4) členské X referenční:
a) do členské skupiny jedinec aktuálně náleží
b) na referenční skupinu se jedinec orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem
5) in group (my) X out group (oni)
a) v in group se jedinec považuje za člena skupiny a v souvislosti s ní používá výrazu „my“
b) jedinec se od out group distancuje od těch, které označuje výrazem „oni“
– Primární skupina:
1) Primární (prvotní) skupina je prvním typem, který byl podroben systematické anlýze
2) poznávacími znaky jsou: citová pouta, přímý kontakt jednotlivých členů, nespecializovaný (universalistický) charakter, relativní trvanlivost, malý počet členů a relativní intimnost vzájemných vztahů
3) formuje zcela zásadním způsobem osobnost člověka
4) 8 projevů mechanismu utvářející osobnost člověka v prvotní skupině podle Z. Baumanna:
a) Vštěpování cílů jednání: lidé získávají v prvotní skupině, s níž se identifikují, informace o tom, jaké cíle prosazované ve společnosti stojí za to, aby byly uskutečňovány.
b) Vštěpování prostředků: životní zásady, určitá pravidla, kterými se má jedinec snažit o dosažení uvedených cílů.
c) Určování a vštěpování norem jednání: obvykle vyžadování od svých členů konformismus (podrobení a poslušnost vůči svým normám).
d) Poskytování motivací: zdůvodňení snah o dosažení cílů, které skupina propaguje, obvykle formou určité skupinové ideologie.
e) Stanovení a propagování vzoru chování: toto chování se skládá z výše popsaných cílů, prostředků, norem a motivací.
f) Hodnocení skutečného chování členů skupiny: šablonu pro měření chování tvoří vzorec chování.
g) Kontrola skutečného chování členů skupiny: prováděna v průběhu přímého kontaktu členů skupiny mezi sebou, který usnadňuje vzájemné pozorování a umožňuje stálou aktualizaci uznávaných hodnocení.
h) Používání sankcí: pozitivních i negativních, vůči členům podle toho, v jaké mířese shoduje jejich skutečné chování s uznávaným vzorem chování.
– Skupinové konflikty:
1) dělí se na konflikty jedinec-skupina, jedinec-jedinec a meziskupinové
2) jedinec-skupina:
a) skupina frustruje dosažení cílů, které jedinec má
b) jedinec blokuje dosahování cílů skupiny
Konflikty skupin
mohou vznikat soutěžením mezi skupinami o dosažení nějakého cíle
Může jít o soupeření 3.A a 3.B až po sociální zvraty- svrhnutí vládnoucí skupiny (aristokracie)
OHROŽENÍ SKUPINY:
semkne se kolem svého jádra nebo vůdce
definuje základní hodnoty a normy, členové se vůči sobě chovají solidárně
skupiny se chovají mnohem hůř k odpadlíkům než k cizím členům (i když ti stojí v nepřátelském postavení)
TYPY KONFLIKTŮ:
konflikt realistický – pokud konflikt vychází z vlastních vztahů mezi skupinami
konflikt nerealistický – konflikt umělý, je vybrán náhradní objekt, který se ocitá v roli obětního beránka a ten se pak stává terčem agrese
nerealistický konflikt může posloužit k ventilaci společenského napětí
– Sociální struktura skupiny:
1) je soubor sociálních statusů a s nimi spojených rolí
2) hierarchický model: pyramidová struktura, nadřízenost, podřízenost, aby tato struktura byla pevná a výkonná, neměli by se narušovat tyto vztahy
3) synergický model: spolupráce s ostatními, dobrovolné přizpůsobení jednání jedince, čímž vzniká shoda s ostatními
4) v každé skupině se časem objeví vůdce, ať už formální či neformální
-Vůdce:
V každé skupině se nakonec objeví někdo, kdo převezme formálně nebo neformálně tuto roli. Vůdce je osoba, která má moc, řídí důležité aktivity ve skupině a je jí přiznáván vysoký status. Existuje několik typů vůdců a také významů tohoto slova.
Expresivní vůdce (sociálně-emocionální specialista) má převahu v emoční sféře, zaměřuje se na vzbuzování dobrého dojmu a je ve skupině oblíben.
Instrumentální vůdce (úkolový specialista) se zaměřuje na výkon a ovládá nástroje potřebné ke zvládnutí společných úkolů.
Přirozený vůdce je osoba, která svou energií a iniciativou ovlivňuje skupinu, ale nemusí nutně zastávat nějakou oficiální funkci.
Sociometrický vůdce je pak osobou, která v sociometrickém testu vykazuje velké množství voleb. Má největší neformální autoritu, ale nemusí být zároveň nejoblíbenější.
Vůdce izolovaný je osoba, která není přímo volena většinou členů skupiny, ale jenom těmi osobami, které jsou z jeho strany obzvláště často voleny.
Dav
– větší počet osob ve stejném prostoru, které spojuje stejný postoj
– dav není sociální skupinou, ale sociálním agregátem
– přítomnost v davu má vliv na chování jedinců (davové/kolektivní chování)
– v davu vzniká davová psychóza – člověk v davu potlačuje svojí vlastní individualitu, prosazují se primitivní pudy, mizí pocit zodpovědnosti, vyvolává pocit anonymity a bezpečí, člověk se může chovat tak, jak by se sám nikdy nezachoval
– Klasifikace davu podle R.W. Browna:
1) dav aktivní
a) útočný dav
b) únikový dav
c) získávací dav
d) expresivní dav
2) dav pasivní
a) příležitostné
b) záměrné
Sociální status a pozice, horizontální a vertikální mobilita
Pod pojmem sociální status se rozumí soubor prvků, se kterými jedinec přichází do společnosti. Jedná se jak o prvky již neměnné – jako například rasová příslušnost – ba takové prvky, se kterými lze dále pracovat, či je dokonce budovat – vlastnictví majetku. Sociálně status nezahrnuje pouze materiální hodnoty, ale jeho součástí je i společenské postavení, prestiž povolání, které vykonáváme a podobně.
Jev, který se v současné společnosti často uplatňuje se nazývá statusově – příjmová nerovnováha. Tím trpí lidé, kterým jejich práce poskytuje sice vysoký status ve společnosti, avšak finanční ohodnocení je nedostatečné. Existuje ale i druhá strana mince – někteří milionáři mají pocit, že sice dosáhli úspěchu, avšak nikoliv významu.
Přechod jedinců napříč statusy se označuje jako sociální mobilita, která se dále dělí na horizontální a vertikální. Horizontální mobilitou rozumíme například změnu sociálního postavení, profese, zaměstnání, ale nemá za výsledek změnu sociálního statusu. Vertikální mobilita je termín pro proces, kdy migrujeme mezi pozicemi, které jsou považovány za různě hodnotné.
3 typy základních sociálních hierarchií aneb jaký status máme:
Ekonomický – podle získávání materiálních výhod a
statků (třídy) – (aneb kolik máme a za co to máme)
Sociální – podle statusu, daného prestiží a životním stylem (s kým se stýkáme, kdo nás zná)
Politický – schopností prosazovat své zájmy a podílet se na moci (na koho máme vliv)
Sociální stratifikace
– Sociální stratifikace:
1) je sociální rozvrstvení, tedy různé typy strukturování společnosti
2) základem stratifikace je nerovnost
3) je dvojího typu:
a) vertikální – nerovné rozdělení dané např. ekonomickým kapitálem
b) horizontální – rozdělení dané např. místem bydliště
2) V 60. letech 20. století přišel americký sociolog G. Lenski s tezí, že stratifikace moderní společnosti je složena ze tří obecných dimenzí:
a) majetek, tedy bohatství měřené obvykle velikostí příjmu
b) vzdělání, tedy sociální status měřený obvykle jako výkon určitého povolání
c) moc, tedy schopnost ovládat a ovlivňovat jednání druhých
3) většinou se rozlišují čtyři základní stratifikační systémy:
a) otrokářský
b) kastovní
c) stavovský
d) třídní
Typy společnosti podle vývoje
Společnosti (s přesahem do současnosti):
Hydraulická společnost → Příklady této společnosti lze najít především ve Staroorientálních despociích. Existovalo rozdělení na kněze, byrokracii, obchodníky a rolníky. Šlechta a kněžstvo tvořily uzavřené vrstvy, ostatní se mohli prosadit pomocí obchodu.
Systémy založené na věku jednotlivce → Dodnes existují v různých domorodých společnostech (např. Afrika). Staří muži, ženatí muži, bojovníci, pasáci dobytka (= mladí muži). Status se mění podle toho, jak muž stárne.
Feudální společnost → Rozdělena podle vlastnictví majetku na krále, vyšší a nižší šlechtu, svobodné občany, nevolníci, otroci. Evropa ve středověku, Nepál.
Kastovní společnost → Velmi neprostupné, jedinec se rodí jako příslušník kasty a šance na změnu je prakticky nulová. Existují zde kněží (bráhmani), bojovníci (kšatriové), kupci (vášijové), pracovníci (šúdrové).
19./20. Stol.:
Marxistické hledisko → Existují dvě hlavní třídy – buržoazie a proletariát – do kterých se společnost rozděluje vlastněním výrobních prostředků, přičemž obě třídy jsou ve vzájemném konfliktu. Dochází tak tedy k třídnímu boji, který je motorem dějin.
Weberovské hledisko → Ve společnosti existují čtyři hlavní vrstvy, konkrétně vyšší vrstvy, maloburžoazie, třída bílých límečků a manuálně pracující a jako podskupiny další třídy. Rozhodující již není vlastnění výrobních prostředků, ale odměna a o podíl na ní panuje násilný i poklidný souboj. Lidé se identifikují s těmi, kteří mají podobný životní styl, nikoliv stejnou ekonomickou situaci.
Funkcionalistické hledisko → Ve společnosti je sedm nebo ještě více kategorií, od vyšší třídy až po nekvalifikované manuální pracovníky. Aby společnost mohla fungovat zdárně, jsou třídy ve vzájemné kooperaci. Počítá se zde se sociální mobilitou.
21. stol.:
V současnosti se společnost rozděluje na vyšší třídu, střední třídu a manuálně pracující. Od dob Marxe a Webera došlo k výraznému vylepšení životní úrovně a rozdíly mezi jednotlivými třídami již nejsou natolik propastné. Produktem tohoto byla manažerská revoluce, která znamenala oddělení řízení a vlastnictví. Obrovsky narostl terciální sektor, kde se uplatnila hlavně střední třída, která v současné době plní úlohu servisní třídy. Tato třída je již tak obrovská, že lze hovořit o jakési „vyšší střední třídě“ a „nižsší střední třídě“, přičemž druhou jmenovanou tvoří většinou úředníci a obchodníci. Manuálně pracující přejímají postoje a chování střední třídy.
V souvislosti se stratifikací společnosti je záhodno rovněž osvětlit termíny horizontální a vertikální mobilita. Ta zobrazuje přechody jedinců napříc různými sociálními vrstvami. Horizontální mobilitou rozumíme například změnu sociálního postavení, profese, zaměstnání, ale nemá za výsledek změnu sociálního statusu. Vertikální mobilita je termín pro proces, kdy migrujeme mezi pozicemi, které jsou považovány za různě hodnotné.
Patologický jev v rámci stratifikace označujeme jako statusově – příjmová nerovnováha. Tím trpí lidé, kterým jejich práce poskytuje sice vysoký status ve společnosti, avšak finanční ohodnocení je nedostatečné. Existuje ale i druhá strana mince – někteří milionáři mají pocit, že sice dosáhli úspěchu, avšak nikoliv významu.
Sociální nerovnost
– Sociální nerovnost:
1) jakkýkoli poměr jiný, než stejný
2) existuje ve všech typech společnosti
3) nerovnost může vymezovat pohlaví, věk, vzdělání, příjem, náboženství, národnost, sociální i ekonomické postavení, šance atd.
4) Gender:
a) označuje sociální aspekty pohlaví
b) vyjadřuje myšlenku, že do značné míry se musí muž naučit jednat jako muž a žena jako žena
c) proces učení se pohlavní roli začíná už od dětství
Instituce & organizace
Uvedené dva termíny se v našich slovnících vyskytují poměrně často, málokdo však dokáže přesně vysvětlit jejich přesný význam, popřípadě vystihnout mezi nimi rozdíl. Ve skutečnosti je to ale jednodušší, než se zdá 
Instituce je vlastně jakýsi abstraktní pojem, který zastřešuje organizaci a vystihuje způsob, jakým se věci dělají (rodičovství, školství, bankovnictví, soudnictví…). Organizace je jakýsi „výsledný produkt“ instituce, jeden subjekt (školství → škola = např. Gymnázium Sázavská, bankovnictví → banka = např. Česká spořitelna, soudnictví → soud = např. Obvodní soud pro Prahu 2). Organizace má členství a členy (zaměstnance, studenty…), hranici mezi strukturou vlastní a strukturami okolními, vnitřní dělbu práce, je orientovaná na cíl a racionálně uspořádaná s hierarchicky rozdělenou autoritou.
V současnosti existuje řada organizací, které přebírají úkoly, jež dříve plnila církev, rodina nebo panovník. Takové organizace se nazývají formální a dále se dělí takto:
Dobrovolné organizace → organizace, do kterých vstupujeme a které opouštíme dobrovolně (např. Sokol)
Donucovací organizace → jejich členy se stáváme proti své vůli, například po odvodu do armády (v ČR již ne ), uvěznění apod. Tyto jsou nástroji resocializace, proto v nich cíleně probíhá tzv. degradační ceremoniál, při kterém jedinec pochopí, že dosavadní identita nic neznamená a čím bude nyní, záleží na příslušných autoritách.
Utilitární organizace → jsou organizace, do kterých vstupujeme sice dobrovolně, avšak ihned poté nás bude organizace nutit dělat řadu věcí, se kterými nebude souhlasit, ale není šance s nimi něco udělat