Současná filosofie: lingvistické, strukturalistické a postmodernistické přístupy

Filosofie vědy/epistemologie: gnoseologie neboli noetika (=teorie poznání) je součást filosofie zabývající se lidským poznáním a v rámci gnoseologie se řeší i problematika poznání vědeckého = epistemologie (řecky epistémé = věda)
epistémé:označení systému či řádu, který předem reguluje to, čím se naše vědění zabývá i jak to činí (pojem zavedl M. Foucault)
jazyk: systém (soustava) konvenčních (ustálených) znaků a pravidel jejich užívání
strukturalismus: filosofický směr, který vysvětluje vývoj jako ničím nepodmíněnou proměnu struktur. Také je spojen s jazykovědou, estetikou a literární teorií.
hermeneutika:
– z řeckého hermenéus = Herold, tlumočník – původně umění zvěstovat, tlumočit (Hermés sděloval/vykládal/tlumočil lidem poselství řeckých bohů)
– směr, který hledá metody výkladu a porozumění světu a člověku, hlavním problémem je výklad, vysvětlení a pochopení textů, nauk, událostí, faktů,.
– zabývá se interpretováním jako obecným problémem (interpretuje to, co už vytvořeno je)
– německý filosofof Hans-Georg Gadamer se zabýval hermeneutikou jako metodou duchovních věd
– vycházel z tzv. hermeneutické situace (do toho co interpretuje vnáší své „předporozumění“ situaci)

postmodernismus:

FILOSOFIE POSTMODERNÍ
– „nejsoučasnější“ filosofie, šířeji postmoderna
– postmoderní myšlení se projevuje tím, že ve filosofii, umění a kultuře je obecně zpochybňován optimismus historického vývoje západní civilizace a její intelektuální nadřazenost, nadřazenost racionality
– vyjadřuje např. hnutí New Age, které hledá alternativní cesty v nejrůznějších oborech lidské činnosti
– postmoderní filosofie je postmodernismem v užším slova smyslu, např. New Age usiluje o zduchovnění života, postmoderní filosofie už neusiluje o nic za pomyslným horizontem před námi
– Za typicky postmoderní literární díla jsou pokládány romány Umberta Eca Jméno růže (kombinace různých postupů, stylů vyprávění, slovní hříčky a mystifikace, mnohovrstevnatost) nebo Milana Kundery Nesmrtelnost. Eco je také autorem řady esejů. Patří mezi přední sémiology (sémiologie zkoumá znaky a znakové soustavy, je součástí filozofie jazyka).

STRUKTURALISMUS
– mnohé podněty získal postmodernismus ze strukturalismu
– směr, který přičítá nepřiměřený význam uspořádání, struktuře, vysvětluje vývoj jako ničím nepodmíněnou proměnu struktur
– také jazyková a literárně vědecká metoda zkoumající jazyk a literární celek jako soustavu, strukturu vzájemně se podmiňujících složek
– u nás v literární vědě akademik Jan Mukařovský a v jazykovědě akademik Bohuslav Havránek
– východiskem se stal lingvistický strukturalismus Švýcara FERDINANDA DE SAUSSURE – podle něho jazyk není nějakým chaotickým seskupením, ale tvoří určitý systém (strukturu), skládající se z významových jednotek – znaků
– jazyk už „sám sebou“ rozlišuje a odlišuje myšlenou skutečnost

Francouz MICHEL FOUCALT využil strukturalismus ve své tzv. archeologii vědění (analýze našeho vědění)
– zavádí pojem epistémé, jímž označuje systém či řád, který předem reguluje to, čím se naše vědění zabývá a jak to činí
– epistémé vyjadřuje prostor dané kultury, vymezuje způsob uspořádání světa, dokonce nutí myslet tím, a ne jiným způsobem (nutí nás být „předpojatými“)
– 3 základní dějinné epistémy: renesanční (jejíž principem je podobnost), klasickou (určujícím principem je tabulka) a moderní (tu charakterizuje znak)

Francouzský filosof JACQUES DERRIDA výrazně přehodnotil původní strukturalismus
– strukturalismus vidí v pozadí znaků promluvy určitý systém – strukturní uspořádání
– znaky získávají význam díky vzájemnému odlišení – diferenci (diference zakládá komunikaci)
– původní latinské differe má u něho 2 základní významy: 1. odkládání, 2. rozmísťování (pojem diference má vyjadřovat výsledek i proces -diferencování)
– důraz na otevřenost struktury ( X v klasickém strukturalismu je struktura chápána jako uzavřená)
– zavádí pojem stopa (stopa je především zmizením všeho transcendentálního). Nic nepředchází, neodkazuje k významu předem, vše je výsledkem hry, souhry, mezery,.
– filosofie není konstrukcí – je dekonstrukcí proměnlivých významů

Francouzský myslitel JEAN-FRANCOIS LYOTARD
– výslovně formuloval filosofii postmodernismu
– v práci „Postmoderní situace“ se táže, co je charakteristické pro naši současnost
– dosud se civilizace snažila sama sebe vysvětlit pomocí mýtů, později tuto úlohu převzala racionální věda, plodem racionality byla jednotící idea pokroku,.
– pro postmodernismus však tyto komentáře či „meta-příběhy“ ztratily přesvědčivost
– velkou jednotu nyní vystřídala pluralita
– zanikají jakékoli jistoty, mizí možnost celostního přístupu ke světu
– „všechno je možné“, říká Lyotard !
– v takovém světě bez hranic i bez cílů zbývá jen jedna „cesta“- cesta „zpět“, návrat k dětství, nikoliv však idylický návrat do dětských let, ale analýza, rozpomíná se, které „zpracovává počáteční zapomnění“

na závěr:
– přesto však postmoderna stále vybízí k zamyšlení nad naší situací v současném světě:
1. postmoderna se kriticky obrací k rozumu a odmítá jeho nadřazenost
2. postmoderna vyhlašuje kulturní pluralitu a zpochybňuje západní etnocentrismus (důsledkem je však nivelizace = znehodnocení hodnot a tradic)
3. postmoderna hovoří o obnovení „paměti“, není-li cesta dopředu, zbývá jen cesta zpět
4. postmoderna usiluje o spravedlnost (rovnoprávnost různých „promluv“, přístupů a stanovisek, ale „absolutní spravedlnost“ pro všechna stanoviska nápadně připomíná utopické snahy o sociální či jinou spravedlnost)
5. postmodernu svět „baví“, nebere ho totiž příliš vážně (svět je hrou, kterou „neomezeně“ vymýšlíme, jak to předvádí postmoderní umění)
6. postmoderna se neptá po nějakém obecném (vyšším) smyslu
7. postmoderna se obrací proti transcendentálnímu myšlení a jednání, odmítá ?velké? projekty a cíle lidského jednání