– návaznost na řeckou tradici, charakter (zaměření) římské filosofie, hlavní směry a osobnosti – epikureismus, stoicismus, skepticismus, novoplatonismus

 

Návaznost na řeckou tradici

– z nadvlády Makedonie přešlo Řecko pod nadvládu Říma a stalo se jeho provincií, řecká kultura se prosadila v Římě a ze všech oblastí ovlivnila nejvíce římskou filosofii

– v římské filosofii mluvíme o tzv. eklekticismu– římští filosofové spojovali myšlenky z různých filosofických škol a směrů a vybírali pouze některé problémy, proto v římské filosofii nacházíme směry, které vznikaly v řecké filosofii

– pojem „eklekticismus“ vznikl z řeckého slova „eklektos“, což znamená vybraný (můžeme jej přeložit také jako nepůvodní)

 

Charakter římské filosofie

– v římské filosofii je v minimální míře zastoupena přírodní filosofie (kosmologické otázky)

– římští filosofové považovali za nejvýznamnější filosofii antropologickou (existenciální)

– nejoblíbenějšími směry, kterými se zabývali římští filosofové, byly: stoicismus, epikureismus, skepticismus a novoplatonismus (ten tvoří výjimku, protože se v něm objevují i nové římské názory)

 

Epikureismus

– nejvýznamnějším představitelem epikureismu v římské filosofii byl Titus Lucretius Carus (1. stol. př. n. l.)

– Carus se jako jeden z mála zabýval přírodní filosofií, jeho dílo podává obraz vesmíru a jeho jednoty v duchu epikurejské filosofie – je autorem básně „O přírodě“

 

Stoicismus

– stoická filosofie dělí svůj systém na logiku, fyziku, etiku, přičemž nejvyšší místo zaujímá etika (logika a fyzika tvoří předstupně k ní)

– „stoický klid“ = pro lidský život je důležité sebeovládání (život bez afektů, důležitá je zdrženlivost v jednání i uspokojování potřeb)

– člověk nemá žít sám pro sebe, má část života věnovat druhým – důležitá je vzájemná pomoc, ohleduplnost, zodpovědnost (přemýšlet o důsledku svého jednání vůči ostatním lidem)

– člověk je podřízen všeobecně platným zákonům (ne právním, ale přírodním) a musí je respektovat – jeho ohrožení nastává v okamžiku, kdy je nerespektuje = deterministická filosofie

– člověk je svobodný = má možnost volby (to, že respektuje nějaký řád, neznamená, že ztrácí svobodu)

– člověk má žít v souladu s přírodou

– římský stoicismus spadá do období tzv. mladší stoy

– představitelé: vychovatel císaře Nerona Seneca, císař Marcus Aurelius, otrok Epiktétos

– jejich rozdílný sociální původ svědčí o tom, že stoicismus se šířil ve všech vrstvách římského obyvatelstva

– díla: Seneca: traktáty

Marcus Aurelius: „Hovory k sobě“

Epiktétos: „Rukojeť mravních naučení“

– tato díla obsahují známé zásady stoicismu, hlavně stoické etiky

 

Skepticismus

– skepse = pochybnost o tom, co se člověku předkládá jako samozřejmé

– skeptikové pochybovali o poznatelnosti světa, pravdě

– pro skeptiky je charakteristická nauka o tropech = hlediska, která dokazují nepoznatelnost pravdy

– řídili se heslem „zdržet se soudů“ – tuto zásadu považovali za ideál duševního klidu

– svět je nepochopitelný a my s tím nemůžeme nic dělat, proto bychom se měli zdržovat úsudků o věcech a zachovávat duševní klid, klidnou a vyrovnanou mysl

– nejvýznamnějším římským představitelem je Sextus Empiricus (kol. 200 po Kr.)

 

Novoplatonismus

– rozvíjel se v 3. až 5. století n. l.

– představitelé tohoto směru se považovali za žáky a vykladače Platona X přesto však vytvořili nový systém

– hlavním představitelem je Řek Plotínos

– založil v Římě filosofickou školu

– existuje jen jedna určující podstata světa a tou je božský princip jako všudypřítomný bůh, jehož působením vše zaniká a vše je utvářeno

– nejvyšším cílem člověka je v opětném sjednocení duše s bohem, z něhož vzešla (pochybuje tedy o tom, že svět je možné poznávat pomocí rozumu)

– čtyři Platónovy ctnosti jsou podle něj jen nejnižším stupněm na cestě k tomuto cíli:

moudrost (je zdatností rozumu), statečnost (je zdatností vůle), střídmost (pravý střed mezi požitkem a askezí), spravedlnost

– vyšším stupněm je filosofické myšlení

– nejvyšším stupněm je ponoření se do nás samých (do toho božského, co je v nás) = zde se

oprostíme od myšlení a dostáváme se do stavu extáze, jakéhosi vytržení

– zde nacházíme u Plotínia mystiku, iracionální představy, které byly veškeré předchozí řecké filosofii cizí (jeho filosofie tímto připomíná indické filosofie)

– novoplatonismus si nepředstavuje božský princip jako bytost