Racionalismus, Descartes a Leibniz

Racionalismus
charakteristický pro dobu 17. a 18. století, doba osvícenství
hlásá suverenitu lidského rozumu, vyzvedá rozumové schopnosti a přirozené poznání člověka
díky rozvoji řemesel, ochodu, cestování dochází k ?rozšiřování horizontů? lidí ? člověk zjišťuje, že svět, přestože byl stvořen, má vlastní vývoj a člověk může zasáhnout do chodu světa
?autonomní rozum? = rozum je považován za ?suveréna?, který je schopen adekvátně
a pravdivě poznávat
podstatou racionalismu je rozumové, intelektuální poznání
základní pojmy ? pojem ? soud ? úsudek
v úzkém původním smyslu znamená racionalismus jisté řešení otázky původu a podstaty lidského poznání
v širším slova smyslu znamená racionalismus stanovisko, které zdůrazňuje význam vědy, vzdělání, osvěty a kultury
?světlo přirozeného rozumu překonává tmu nevědomosti?
v polemice s empirismem a na základě využití modelů matematiky propracovali racionalistickou metodu zejména Descartes, Spinoza a Leibniz

René Descartes (1596 ? 1650)
francouzský filozof, matematik a fyzik
vůdčí postava racionalismu 17. Století
zúčastnil se 30.leté války během níž navštívil také Prahu
napsal řadu děl, např. ?Rozprava o metodě? nebo ?Úvahy o první filozofii?
směřoval k vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu

Pochybování
během svých studií na jezuitské koleji došel k názoru, že veškeré dosavadní vědění
je rozporuplné, dvojznačné a nespolehlivé
východiskem z této ?skepse? je začít znovu
dosavadní poznání rozbil 2 argumenty:
argument souvislého snu = člověk spí a zdá se mu sen; ve snu prožívá jistotu,že to, co se děje, je pravdivé; ale když se vzbudíme, nejsme zase jen ve snu? ? Není náš celý život jenom snem?
argument zlého démona = co když nade mnou není dobrý Bůh, ale démon, který mě klame, dává mi falešnou jistotu?
pro D. z toho vyplývá, že cokoli bereme jako jisté, je zatím nejisté
musíme začít od něčeho, co je nezpochybnitelné ? tím je samo pochybování
už samotná pochybnost potvrzuje pochybování ? nemůžeme to popřít

?Je-li pochybování, pak je myšlení.?
pochybování musí být něčím neseno ? tím je myšlení ? ?Myšlení jest.?
dále musí být něco, co pochybuje a co myslí ? nazveme to ?já?

?Cogito, ergo sum.? = ?Myslím, tedy jsem.?
je-li myslitel a myšlení, pak myslitel myslí jen tehdy, má-li myšlené obsah ? nejde myslet naprázdno

D. použil obdobnou úvahu i co se týká citů a vůle ? ?Cítím, tedy jsem.? a ?Chci, tedy jsem.?; to se však vytratilo, protože vůle a city jsou nesystematické a nepřesně zachytitelné

Model světa
model světa je tvořen 2 substancemi:
duchovní substance ? věc myslící = ?res cogitans? ? je nezávislým, soběstačným bytím, jejím atributem je myšlení
hmotná substance ? věc myšlená = ?res extensans?- rozkládá se v prostoru, její vlastností je rozlehlost
člověk sám má dvě substance ? tělesnost a myšlení; tělesnost ovlivňuje myšlení a naopak
tyto dvě substance zdánlivě nemají žádný styčný bod, přesto musí tvořit lidskou jednotu, ale nemohou k sobě z vlastních sil
proto musí existovat substance třetí a tou je Bůh ? vytváří společnou půdu, skrze něj k sobě tělesnost a myšlení mohou
první dvě substance jsou konečné (myšlení i tělo je ohraničené ? poznáním i časovostí), pouze třetí substance je nekonečná
všechny dohromady tvoří celek světa

Pravda
idea Boha je idea spojená s představou nejvyšší dokonalé bytosti; Bůh který by nás záměrně klamal, by nebyl dokonalý ? to je naše jistota
podstatné pro nás je to, jak se nám věci dávají ? jak se nám jeví ? s tím pracuje náš rozum
Proč se mýlíme? Odkud se bere omyl a jak s námi souvisí?
Bůh nás vytvořil jako schopné správného vnímání, dal nám dvě dispozice ? poznávat
a chtít; v nás tedy musí existovat něco, co nás od pravdy odvádí
rozum si vyžaduje být zdokonalován, rozum je něčím, co je zatím omezené, má podobu konečného omezeného rozumu
vůle je ale nekonečná
vůle nás žene k tomu, abych se vrhal na něco, na co nemám ? rozum to nestačí zpracovat a my se začneme mýlit
z toho pro něj vzešla nová teorie pravdy ? pravda je ?udržení rozumu na uzdě? ? rozum si podrží jen to, co poznáváme s absolutní jistotou
rozum pracuje s rozmanitými představami, které jsou v nás = idejemi v mysli
nic jiného nemáme k dispozici kromě idejí, které odráží skutečný svět
představy jsou systematizovány:
představy toho, co se nám jeví jsoucí
výsledky našich tužeb
výsledky našich citů
soudy = vztah toho, co je v mé mysli a co je mimo mne; jsou zdrojem našich omylů

díky rozumu a dobrému Bohu máme pořádek v ideách
zavedl nové pojetí subjektu ? jako subjekt začal označovat ?individuální vědomí?, jako objekt pak označuje všechno, co se nachází mimo subjekt
předpokládal, že je subjekt vybaven vrozenými pojmy a axiómy, jako něčím, co je logicky původní a myšlenkově nutné a je podmíněno pouze myšlením samým
vrozené pojmy a ideje se rozvíjí teprve postupně v procesu myšlení
ideje vrozené ? základní; idea Boha (Bůh do nás vložil svoji vlastní ideu, protože my jsme konečné nedokonalé jsoucno, a proto nemůžeme ani ve své mysli vytvořit něco
tak dokonalého a nekonečného jako je Bůh) + idea toho, že je třeba získat pravdu
ideje získané ? na základě naší zkušenosti, vytváříme si je přes smysly
ideje námi vytvořené

?Zvládněte svůj rozum a zvládněte svoji vůli.?
každý člověk je povinen vést správně svůj rozum ? vliv na etiku
proti empirické indukci postavil metodu dedukce ? universální metoda pro všechny lidské rozumy, jak myslet, abychom se dostali k pravdě

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 ? 1716)
německý vědec, právník, filozof a diplomat
snažil se vypracovat obecnou vědeckou metodu
ve své racionalistické koncepci klade hlavní důraz na analýzu, tj, rozložení složených pojmů a pravd na jejich elementární prvky
domnívá se, že nejjednodušší pojmy a operace lze označit znaky, jejichž kombinováním bude možno dospět ke všem možným pojmům a pravdám
v teorii poznání rozlišil dva druhy pravd
pravdy rozumu ? pro ně je příznačná logická nutnost, jsou vrozené, ovšem nikoliv (jako
u Descarta) hotové, nýbrž rozvíjejí se ze zárodečného stavu postupně k uvědomění
náhodné pravdy faktů ? pro ně platí zákon dostatečného důvodu, na rozdíl od pravd rozumových jsou nalézány pomocí indukce
toto rozlišení mu umožnilo doplnit racionalismus jistými prvky empirismu
v díle ?Monádologie? vyložil svou idealistickou koncepci světa
podstatou světa a všech věcí jsou ?monády?, jakési duchovní atomy
monády jsou nejmenší nedělitelné a neprostorové elementy duchovní povahy, z nichž
se skládá anorganický i organický svět; jsou věčné a nezničitelné; mají individuální povahu a navzájem se kvalitativně liší
pro monády je typická neustálá změna, vnitřní aktivita, vzájemná nezávislost a harmonie