Psychologie (základy psychologie osobnosti)

Členění vlastností osobnosti

-povahové vlastnosti osobnosti – vlastnosti osobnosti určující způsoby a formy projevů a zvláště pak vyrovnávání se s novými životními podmínkami a situacemi (zejména temperament)

-motivační struktura osobnosti – vlastnosti charakterizující zaměřenost, obsah, směr interakcí subjektu, jeho postoje, potřeby a zájmy, soustavu vztahů k okolnímu světu a sobě samému

–struktura schopností – vlastnosti charakterizující dosaženou úroveň a potenciální předpoklady jedince co do struktury a kvality realizace činností, výkonnosti, jednání (mj. Inteligence)

 

Povahové vlastnosti

–temperament = dispozice k určité míře vzrušivosti, která se projevuje formálními vlastnostmi činnosti a cítění (např. tempem činnosti, hloubkou prožívání a vlastnostmi emocionality)

-ve starověku byl interpretován jako funkce rozdílných poměrů mezi čtyřmi základními druhy „tělesných šťáv“ (krev, hlen, žluč, černá žluč)

Převládající tekutina	Typ temperamentu	Psychologická charakteristika
krev	sangvinický	živý, pohyblivý, snaží se o časté střídání dojmů, rychle reaguje na události, snadno se vyrovnává s nepříjemnostmi a nezdary
hlen	flegmatický	pomalý, klidný, se stálými náladami
žluč	cholerický	rychlý, schopný věnovat se velmi náruživě aktivitám, se sklony k prudkým citovým vzplanutím a náhlým afektivním změnám
černá žluč	melancholický	snadno zranitelný, se sklony hluboce prožívat i méně významné události, chabě reagující na své okolí

 

 

SANGVINIK
	Přednosti	Slabiny
Obecně	optimistický, živý, vnímavý, všímavý, přizpůsobivý, lehce se vyrovnává s těžkostmi, iniciativní, podnikavý, pohotový, výřečný	citově plytký, lehkomyslný, nerozvážný, přehnaně odvážný, nesoustředěný, nestálý, sklon k rozptylování se
V činnostech	aktivní, schopný vykonávat několik činností současně, pestré zájmy, rychlé tempo činnosti, pružnost jednání, rozhodnost	povrchní, nedůkladný, nestálý, bezmyšlenkovitý
Ve vztazích	komunikativní, sdílný, otevřený, schopný podřídit se, smířlivý, společenský, družný, ukázněný, smělý,	příliš sdílný, upovídaný, ovlivnitelný, stále činný, málo sebekritický, spokojený sám se sebou,

 

FLEGMATIK
	Přednosti	Slabiny
Obecně	vyrovnaný, klidný, chladnokrevný, trpělivý, rozvážný, vytrvalý	nedostatek vášně, lhostejný, suchopár, nevšímavý, nepružný, apatický či fanatický, váhavý, málo výřečný
V činnostech	schopný vykonávat dlouhotrvající tělesné a duševní činnosti, rovnoměrná výkonnost	nedostatek pracovního nadšení, málo aktivní, stereotypní, šablonovitá a pomalá činnost,
Ve vztazích	samostatný, neovlivnitelný, snášenlivý, stálý, schopný podřídit se, dobromyslný, přátelský, obliba ustáleného řádu, sebeovládání	málo přizpůsobivý, uzavřený, málo sdílný, konzervativní, obtížně se zbavuje nevhodných vlastností a návyků

 

 

CHOLERIK
	Přednosti	Slabiny
Obecně	síla a hloubka citových prožitků a reakcí, vášnivý, oduševnělý, živý, vnímavý, schopný volního vypětí, zásadový, citově zabarvené projevy	explozivně hněvivý, mrzutý, snadno citově podrážděný, nerovnoměrně prožívající, nespokojený, impulzivní, výbušný a prudký, netrpělivý
V činnostech	velká práceschopnost, rychlé pracovní tempo a přechod k jiné činnosti, agilní, iniciativní,	nerovnoměrná výkonnost, závislá na bezprostřední stimulaci, zaujetí
Ve vztazích	jedná rychle, energicky, s úsilí, uplatnit se ve skupině	nesmiřitelný, vzdorovitý, nepoddajný, tvrdohlavý, panovačný, agresivní, nestálý, nespravedlivý, urážlivý, neukázněný, neovladatelný a neovládá se

 

MELANCHOLIK
	Přednosti	Slabiny
Obecně	Citlivý, s hlubokými, stálými a vytrvalými city, hlubokomyslný, vážný	Přecitlivělý, malomyslný, pesimistický, tichý, trudomyslný, stažený, skleslý a nevýrazný, roztržitý, úzkostný
V činnostech	Svědomitý,zodpovědný,  houževnatý, důkladný, starostlivý	Pomalý, strnulé pohyby, nižší práceschopnost, neschopný dlouhotrvajícího pracovního vypětí
Ve vztazích	Rovnoměrný, ukázněný, ustálené jednání, srdečný, oddaný, věrný	Nejistý, nedostatek odvahy, uzavřený, samotář, pocity méněcennosti, nepřizpůsobivý, nedůvěřivý, urážlivý, citlivý

 

-Jung člení povahy na:

àintrovertní (zaměření energie dovnitř) – uzavřenost, samotářskost, malá přizpůsobivost, vážnost, zdrženlivost v projevech, zamlklost, přemýšlivost, množství zábran

àextrovertní (zaměření energie navenek) – společenskost, dobrá přizpůsobivost, živost, uvolněnost, bezprostřednost, sdílnost, smělost, povrchnost, málo zábran

-H. J. Eyseck kombinuje pojetí Jungovo s hippokratovským názvoslovím čtyř základních temperamentových typů

Motivační vlastnosti osobnosti

-bádání nad tím, co daný člověk chce, proč to chce, jak intenzivně si přeje a usiluje dosáhnout žádoucího stavu

-motiv = potřeba, jakýkoli vnitřní činitel, který člověk nebo jiný organismus vede k aktivitě (motus = pohyb), rozhoduje o směřování jeho činnosti (výkon = motivace * schopnost)

-postoj = sjednocení a seskupení různých motivů do konkrétního vztahu daného jedince k určitým oblastem, předmětům a jevům, k aktivitám a jejich cílům apod., projevuje se orientační předpojatostí a pohotovostí určitým způsobem se v souladu s obsahem a motivační silou daného postoje zachovat

-lidsky řečeno: postojem se rozumí to, jakým způsobem se vztahuji k určitému problému, a je jím určeno to, jak se zachovám v situacích, které se tohoto problému dotýkají

-sklony nejsou vázány jen na postoje, ale představují určitou subjektivně příznačnou tendenci či trend určitým způsobem vnitřně zpracovávat jednotlivé situace a podle toho jednat

–hodnoty obvykle se jimi rozumí nejpodstatnější přístupy či postoje člověka k základním oblastem života, ty postoje, které nejvýrazněji určují jeho jednání a chování, hodnota = co považuji za opravdu důležité, významné, usilování hodné

–zájmy povzbuzují k činnosti a v činnosti samé se i vytvářejí a prohlubují, při posuzování zájmů je třeba rozlišovat  spontánní alias krátkodobé zájmy a  zájmy setrvalé

 

potřeby

-primární biologické potřeby pozitivní (potřebujeme určitý objekt, např. jídlo nebo sexuálního partnera), primární biologické potřeby negativní (potřebujeme určitému objektu či situaci uniknout, např. neklidu, nebezpečí)

-primární psychologické příčiny (potřeba poznávání, zábavy, sociálního kontaktu, agrese,…)

àsekundární motivy sloužící k uspokojení primárních potřeb (např. potřeba peněz)

-platí princip funkční autonomie (Allport): Také motivy, které vznikly jako sekundární, mají samostatný život, svoji vlastní energii (např. chlapec, který chodil na housle kvůli rodičům, si může časem sám zamilovat hudbu)

-u nižších živočichů vyvolává potřebu instinkt

-u člověka je schéma výrazně složitější: instinktové prvky  a pudy (komplexy instinktů) jsou ovlivňovány učením, rozumem, kulturou, teprve v souvislosti s nimi ústí v určité jednání

 

Schopnosti

–schopnosti = předpoklady pro uskutečnění většího počtu činností, zda je člověk plně realizuje závisí na řadě dalších činitelů: na povahových vlastnostech, motivaci, trénovanosti

-schopnosti se liší od konkrétních dovedností tím, že jde o úroveň obecnějších předpokladů k osvojení většího počtu činností

-schopnosti vznikají na bázi vloh – zadány jednak geneticky, jednak prenatálními vlivy – avšak obohacující, podněcující prostředí ovlivňuje nejen tempo, ale i rozvoj úrovně schopností, zatímco deprivace  v prostředí rozvoj schopností brzdí či znemožňuje

–schopnosti – určitá schopnost se vždy  zakládá na souboru větších počtu vloh jako vrozených dispozic

–vlohy lze nejobecněji třídit na následující skupiny:
àvlohy pro abstrakci a symbolizaci (týkající se myšlení)

àvlohy senzorické (týkající se smyslů)

àvlohy motorické

àvlohy pro sociální podněty a obsahy

 

inteligence

-lidé se liší úrovní dokonalosti v provádění různých typů či povahy činností, předpoklady pro jejich realizaci se označují jako speciální schopnosti resp. nadání nebo talent

-nejvyšší úroveň předpokladů se označuje jako genialita

–nadání = soubor vloh příznivých pro rozvoj schopností člověka realizovat určitý druh činností na kvalitativně vyšší úrovni než širší populace

-nejstarší testy inteligenceàfrancouzský psycholog Alfred Binet (přelomu 19. a 20. stol.) vypracovával testy za pomoci, nichž měly být vyčleněny děti, které se nevyplatí vzdělávat

-William Stern pro výpočet inteligence později určil vzorec: IQ = mentální věk / chronologický věk * 100

-pár příkladů vymezování inteligence v psychologii : jako schopnost přizpůsobit se; abstraktního myšlen; rychle se učit ….

–teorie inteligenceàjednou z nich je Spearmanova teorie dvou faktorů (G a S): G – faktor – obecný faktor inteligence, společný všem mentálním činnostem; S – faktor (specifické schopnosti) – jsou nesčetné a jsou základem speciálních nadání

àHorn a Catell rozlišili fluidní a krystalickou inteligenci: fluidní inteligence spočívá v obecné schopnosti úsudku, je silně založená na vrozených předpokladech a vrcholí v období dospívání; krystalická inteligence vychází silněji z učení konkrétním dovednostem (např. matematickým či verbálním) a může se učením zvyšovat i do poměrně vysokého věku

àGardnerova klasifikace zahrnuje i schopnosti, které do obvyklého chápání inteligence na Západě vůbec neřadíme: lingvistická, logicko-matematická, prostorová, hudební, tělesně-kinestetická  (tj. týkající se vnímání a ovládání těla a pohybu), mezilidská (interpersonal, týkající se sebeporozumění a sebeovládání, intrapersonal), naturalistická (rozpoznání a kategorizace přírodních objektů), existenciální (týkající se porozumění životním hodnotám, „moudrosti“)

tabulka IQ

-emoční a sociální inteligence – při posuzování inteligence je také nutné  hledět na tyto aspekty: praktickou, manipulační inteligenci, kreativitu, sociální inteligenci, emoční inteligenci

-řešení problémů totiž často klade např. nároky na empatii, vhled do myšlení, názorů a postojů druhých lidí apod.

-tzv. emoční inteligence = schopnost zpracovávat informace z vnitřního prostředí (z nás samých) a z kontaktu s druhými lidmi, zahrnuje následující základní schopnosti: schopnost sebeuvědomění, porozumění sobě samému, organizaci vlastního života (ovládání pocitů, zvládání stresu), motivování sebe sama při řešení problémů (nenechat se odradit neúspěchy, být pilný i pružný), empatii (vhled do prožitků druhých), angažovaný kontakt s druhými lidmi (nestát stranou a účastnit se společných aktivit, pociťovat potřebu a radost ze soužití s druhými)

 

Osobnost v náročných životních situacích

-pojetí psychických zátěží = prožívání výrazného psychického napětí a prověření schopnosti jednat, obstát, projevit nezbytnou psychickou odolnost vůči vlivům vyvolávajícím emoce, účinně se s novými kontexty vyrovnat

-konkrétní životní podmínky a situace svou povahou mohou: upevňovat předchozím vývojem vytvořenou integrovanost osobnosti (a tím i zvyšovat odolnost vůči dezintegrujícím vlivům, ale i znesnadňovat či bránit tendenci účinně se vpravovat do nových kontextů a tvořivě se v nich rozvíjet); stimulovat psychický rozvoj osobnosti (rozvíjet či přetvářet jeho osobnostní strukturu a dynamiku, zaměřenost, schopnosti, systémy jednání a chování); být zdrojem psychické desintegrace osobnosti (kdy člověk není s to uplatnit osvojené regulační systémy a podléhá psychogenním situačním tlakům)

-a to vždy v závislosti na míře a povaze rozporu mezi: interakčními předpoklady, motivačními přístupy a rozvinutými schopnostmi (důležité je např. to, jakým způsobem je člověk naučen jednat: zda řeší situace racionálně a cílevědomě, nebo zda má sklon reagovat impulzivně, emočně – to jej pak vystavuje většímu riziku prožitků dezorientace, ohrožení, strádání apod.) a situačními nároky na psychiku daného jedince na straně druhé

druhy psychické zátěže

àběžná psychická zátěž – tzn. život ve stabilizovaných podmínkách,  s takovou povahou nároků na psychiku, pro jejichž řešení je daný jedinec vyzbrojen jasnými postoji a systémem motivace; má významnou roli ve stabilizaci osobnosti a jejího vztahu s okolím, v případě zvládnutí vnáší větší řád a klid do osobního i sociálního života jedince, pokud má však dlouhodobou či zevšeobecnělou  povahu, lze ji považovat za projev či důsledek podnětové a prožitkové stereotypie, člověk se přizpůsobuje jaksi jednou provždy a není-li dále stimulován, stabilizuje profil své osobnosti a nevyužívá své potenciální předpoklady pro další psychický rozvoj a seberealizaci

àzátěž odchylující se od běžné úrovně můžeme členit na optimální (doslova nejlepší, vhodnou, není provázena negativními důsledky v psychice, problém je pro jedince řešitelný, neb je perfektně vybaven k jeho vyřešení, a vzniklé dynamické napětí končí osvojením nových zkušeností, motivačních vlastností, schopností, schémat interakce a obnovením psychické integrovanosti a vnitřní rovnováhy na nové úrovni) a pesimální (nejhorší, škodlivou, je protipólem zátěže optimální, a typické pro ni jsou výrazně nízké či nadměrně vysoké nároky na psychiku; nízké nároky jsou pesimální tím, že nepodněcují psychický rozvoj osobnosti, jako příklad uveďme psychickou retardaci jako důsledek nedostatečně stimulujícího sociálního prostředí a zanedbané výchovné péče; naopak s neúměrně vysokými nároky na psychiku není s to se daný jedinec vyrovnat dostatečně integrovanými interakčními aktivitami a jsou zdrojem psychické desintegrace jeho osobnosti různé povahy, míry a kvality, dva stupně pesimální zátěže – hraniční –  zátěž na hranici zvládnutelnosti, s takovými psychickými nároky se člověk vyrovnává jen s mimořádným vypětím svých psychických sil, při značném rozkolísání a „obětování“ některých funkcí; rozvíjejí se specifické únikové, obranné a kompenzační mechanismy a způsoby chování k zachování vnitřní, psychické integrity; extrémní –  je zátěží takové míry a kvality, že při její aktualizaci jsou jakékoli kompenzační mechanismy neúčinné, či je není s to daný jedinec vůbec uplatnit, není s to rozvinout integrovanou interakci s prostředím, a prosazují se rozmanité struktury a obsahy dezintegrovaného chování, vyrovnání se se zátěží a obranné mechanismy ega)

-proces, kterým se člověk snaží vyrovnat se stresovými situacemi, se nazývá zvládání (angl. coping) a má dvě hlavní formyàčlověk se může zaměřit na určitý problém nebo situaci, která vyvstala, a zkouší nalézt způsob, jak ji změnit = zvládání zaměřené na problém.

àčlověk se může také zaměřit na zmírnění emocí spojených se stresovou situací, i když ke změně samotné situace nemusí dojít = zvládání zaměřené na emoci

-(Freudovy) obranné mechanismy jsou nevědomé strategie, které lidé používají, když se vyrovnávají s negativními emocemi – tyto strategie zaměřené na emoce nemění stresovou situaci, ale mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jakým o ní přemýšlí, všechny obranné mechanismy tedy obsahují prvek sebeklamu, problémem se stávají, pokud jsou jedinou reakcí na veškeré problémy

àvytěsnění – dle Freuda základní a nejdůležitější obranný mechanismus, při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky (nejčastěji ty s pocity studu,viny..) vyloučeny z vědomí

-Freud tvrdil, že všichni malí chlapci cítí vůči matce sexuální touhu a vůči otci rivalitu a hostilitu /nepřátelství/ (oidipovský komplex); impulzy jsou vytěsněny, aby se člověk vyhnul bolestným důsledkům, které by následovaly, kdyby podle nich jednal

àpotlačení –  potlačení je proces úmyslného sebeovládání, kdy člověk ovládá svoje impulzy a přání (tím, že je připouští v soukromí, ale veřejně je popírá) nebo dočasně odsune bolestné vzpomínky, když se potřebuje soustředit na nějaký úkol, jedinci si uvědomují potlačované myšlenky, ale neuvědomují si impulzy nebo vzpomínky, které jsou vytěsněny

-problémy potlačení – nikdy není dokonalé a objevuje se efekt odrazu, kterým se potlačované nežádoucí myšlenky vracejí zpět s větší silou, jakmile bdělost člověka ochabne, dále pak trvalé vytlačování myšlenek z vědomí a sledování, zda se myšlenky nevracejí, vyžaduje fyzickou energii a může vést k trvalé aktivaci, která poškozuje organismus člověka, v neposlední řadě studie ukázaly, že verbální vyjádření strachu a dalších emocí jim může pomoci snadněji se vyrovnat s traumaty, konečně povídání o traumatu nám může pomoci zvyknout si na ně, takže hladina negativních emocí, které trauma vyvolává, postupně klesá

àracionalizace – je to přisouzení logických nebo sociálně žádoucích motivů tomu, co děláme, takže se nám zdá, že jednáme rozumně, dále pak slouží ke zmírnění našeho zklamání, když se nám nepodaří nedosáhnout cíle

àreaktivní výtvor – utajení pohnutky před sebou samými tím, že silně vyjádří opačný motiv, např. matka silně rozmazluje dítě, které původně nechtěla, aby samu sebe přesvědčila, že je dobrou matkou

àprojekce – ochrana před poznáním našich vlastních nežádoucích vlastností tím, že je v přehnané míře připisuje druhým lidem

àintelektualizace – pokus o získání emočního odstupu od stresové situace tím, že se s ní vyrovnáme pomocí abstraktních, intelektuálních termínů, tento druh obrany je často nutný u lidí, kteří se ve své každodenní práci zabývají problémy života a smrti, intelektualizace se stává problémem pouze tehdy, když se stane životním stylem, který člověka izoluje od emočních prožitků

 

-nedaří-li se člověku dosáhnout pro něj důležitého cíle dochází ke stavu frustrace (z latinského frustra = marně, zbytečně) – rozvíjí se psychické napětí provázené vztekem či strachem, žalem, sklíčeností, nejhlubší stavy frustrace vznikají při blokování základní, tzv. biologických potřeb člověka (nasycení, bezpečí, přiměřených podnětů, společenského styku atd.); pro označení schopnosti snášet frustraci se užívá výraz frustrační tolerance

-při dlouhotrvajícím neuspokojování dochází k „polohladovění“ nebo „hladovění“ v realizaci samé existence, k přímému ohrožení bytí člověka jako lidské bytosti – mluvíme o psychické deprivaci, strádání, na rozdíl od frustrace tu nejde o blokování pouze jedné konkrétní cesty k uspokojení potřeby, ale o nemožnosti uspokojit danou potřebu vůbec (člověk může být např. frustrován nemožností kontaktu s určitou osobou, na níž mu záleží, deprimován však je znemožněním jakéhokoliv kontaktu s jinými lidmi vůbec)

-mezi důsledky frustrace a deprivace patří depresivní stavy nebo agresivita