Psychologie

Psychologii řadíme mezi empirické společenské vědy.

Slovo psychologie pochází z řeckých slov psyché (duše) a logos (nauka), v překladu tedy nauka o duši. Současná psychologie se však ve svých teoriích pojmu duše vyhýbá

Předmět psychologie tvoří chování, prožívání, postoje a vlastnosti lidí. Zabývá se jejich osobností a vývojem, jejich krizemi a úsilím vymanit se z těchto krizí a realizovat svojí životní cestu.

Chování je veškerá činnost člověka – fyzická, fyziologická a psychická, to, co můžeme na člověku pozorovat. Hlavními druhy chování člověka jsou: jednání, řeč a výraz. Současně s prožíváním se děje něco v nás, uvnitř, čemuž říkáme prožívání. Jsou to vnitřní zážitky, které u člověka vznikají při psychické činnosti. Prožíváním označujeme to, co si člověk sám ze svého duševního života uvědomuje. V prožívání člověk odráží vnější svět. Každé prožívání je subjektivní. V prožívání rozlišujeme tyto tři stránky : poznávací ( přijímání podnětů smysly a jejich zpracování ), citová ( to, co poznáváme nebo děláme je nám libé nebo nelibé ), snahová (něco chceme, jednáme, dosahujeme cílů ).

Vědomí je to, co člověk prožívá, a uvědomování si toho prožívání. Co si člověk neuvědomuje z vlastního duševního života při prožívání, nazýváme nevědomím (podvědomím ).

Počátky vědecké psychologie spadají do druhé poloviny 19. století, kdy byla na univerzitě v Lipsku založena první psychologická laboratoř. Založil ji německý filozof, psycholog, fyziolog, profesor na univerzitě v Lipsku Wilhelm Wundt roku 1879 jako první ústav pro experimentální psychologii. Prováděl se zde výzkum metodou introspekce ( pozorování sebe sama ). Zkoumali vjemové prahy, chtěli vše přesně změřit po vzoru fyziky.

Behaviorismus ( z angl. Behaviour = chování ) je psychologický směr, který ztotožňuje duševno a vědomí s chováním. Zakladatelem je americký psycholog J.B.Watson, který navazoval mj. na výzkumy ruského fyziologa I.P.Pavlova. V pojetí behaviorismu je psychologie vědou o chování člověka a živočichů, které je chápáno jako souhrn reakcí na určité podněty. Dospěli k názoru, že vývoj jedince je pouze učení se odpovědím na určité podněty. Pokládali chování za sled naučených odpovědí. Prožívání, které se odehrává ve vědomí, v „černé skříňce“, nepokládali za důležité, protože není přístupné objektivnímu vědeckému zkoumání a vůbec se jím nezabývali. Dalším přestavitelem je B.F.Skinner ( programové vyučování ).

Kognitivní ( poznávací ) psychologie se na rozdíl od behaviorismu soustřeďuje na to, co se děje uvnitř člověka. Chování je chápáno jako vnější projev vnitřních psychických jevů. Člověk není jen pasivním jedincem, který zpracovává informace a reaguje na ně, ale snaží se je aktivně poznávat. Představitelem je Piaget  (poznávací procesy u dětí ).

V psychoanalýze ( hlubinné psychologii ) dochází k metafyzické biologizaci psychiky. Hnací silou jsou prý pudy ( sexuální a destruktivní ). Jejich potlačením vznikají neurotické stavy. Název hlubinná psychologie vyjadřuje, že se tento směr snaží proniknout do hluboko uložených prožitků člověka, do jeho podvědomí. Zakladatelem byl vídeňský lékař, neurolog Sigmund Freud. V devadesátých letech 19. století postupně vypracoval léčebnou metodu a později ucelený teoretický systém,  psychoanalýzu ( rozbor duše ).

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung hledal determinaci lidské psychiky v tzv. „archetypech“ praobrazech kolektivního nevědomí, které obsahují koncentrovanou zkušenost celé historie lidstva. Významná Jungova typologie, ve které rozlišil dva zásadní lidské typy: tzv. extroverty ( subjekty obrácené v okolí ) a introverty ( typy orientované dovnitř ).

Další žák a Freudův spolupracovník Alfred Adler nahradil freudovskou sexuální determinantu pudem k moci, který je podstatou pocitů méněcennosti a kompenzace těchto pocitů. Dalším pokračovatelem je Erick Fromm.

Humanistická psychologie vznikla v USA v polovině padesátých let. Pro stoupence této teorie je především důležité, jak člověk vnímá sám sebe, jak o sobě uvažuje a jak prožívá všechno co se kolem něho děje. Vývoj člověka je podněcován snahou po seberealizaci a jedná-li člověk v souladu s touto snahou, vede to k větší nezávislosti, sebeuspokojení a smysluplnosti života. Představiteli jsou A.H.Maslow a V.E.Frankl.

1. Laická psychologie
2. Vědecká psychologie
   1. Základní ( teoretická )
      1. obecná – zabývá se nejzákladnějšími a nejobecnějšími psychickými jevy, odhlíží od rozdílů mezi lidmi, zajímá se o to, co je společné
      2. sociální – zkoumá, jak společnost působí na jedince, jak se lidé chovají ve skupinách
      3. vývojová – vývojem člověka jako živočišného druhu, životní etapy
      4. osobnosti – se zabývá jedincem, zkoumá podobnosti, odlišnost mezi lidmi
      5. psychopatologie – o chorobných jevech psychiky
   2. Speciální
      1. psycholingvistika – psychologie řeči
      2. zoopsychologie – psychologie zvířat
      3. farmakopsychologie – účinky chem. látek na psychiku
      4. psychofyzika
   3. aplikovaná ( praktická = užitá )
      1. klinická – otázky rozpoznávání, léčení a prevence duševních chorob, vztahy pacientů s lékaři a mezi pacienty a nemocemi
      2. pedagogická
      3. práce
      4. forenzní – zabývá se psychickými otázkami v oblastech regulovaných právem