Psychické procesy a stavy

Psychické procesy stavy můžeme ještě společně s dílčími psychickými předpoklady a psychickými vlastnostmi zařadit mezi psychické jevy.
Psychické procesy můžeme charakterizovat jako děj, část průběhu činnosti. Dělíme je na: POZNÁVACÍ, mezi které patří vnímání, představování, myšlení a řeč, PAMĚŤOVÉ, MOTIVAČNÍ, CITOVÉ A VOLNÍ. City jsou někdy řazeny se stavy pozornosti mezi psychické stavy, ty jsou po určitou dobu charakteristické.

POZNÁVACÍ PROCESY
Čití a vnímání
Čití je nejjednodušší psychický proces. Jedná se o činnost analyzátoru, pomocí kterého získáváme základní informace o vnějším světě i o stavu vlastního organismu. Každý analyzátor je složen z receptoru, dostředivého nervu a mozkového ústředí. Čitím poznáváme např. vůni, chuť, zvuky ad.
Počitek je výsledným efektem činnosti analyzátoru. Je to odraz jednotlivých vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na analyzátory člověka.
Rozlišujeme několik základních druhů analyzátorů počitků.
ANALYZÁTORY — VNĚJŠÍ — DÁLKOVÉ ( zrakový, sluchový, vibrační, čichový, bolesti )
— DOTYKOVÉ ( chuťový, tlakový, tepelný, bolesti )
— VNITŘNÍ — POHYBU A ROVNOVÁHY (pohybu, rovnováhy, polohy, bolesti)
— ÚTROBNÍ ( trávení, dýchání, krevního oběhu, vylučování,
sexuální, bolesti, vyčerpanosti )
Počitky, neboli psychické zážitky, rozlišujeme na zrakové, sluchové, vibrační, čichové, bolesti, chuťové, tepelné, tlakové, polohy a rovnováhy, pohybu, kožní a hmatové, viscerální = orgánové počitky signalizující stav a činnost vnitřních orgánů.
( pozn. za moment je považována asi 118 vteřiny, za přítomnost ? teď? dle psychologů lze považovat časový úsek v rozmezí 6-12 vteřin )
Vnímání je psychický proces, kterým poznáváme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány. Jedná se o součinnost analyzátorů. Výsledkem vnímání je vjem. Vjemy jsou názorným odrazem vnějšího světa. Vnímání závisí nejen na podnětech z okolního světa, ale také na tom, jakým způsobem odraz těchto podnětů zpracujeme. Ovlivňují ho zkušenosti, paměť, myšlení, city, psychické stavy a vlastnosti.
Plánovité a cílevědomé vnímání nazýváme pozorováním. Jeho účinnost zvyšujeme znalostí předmětu a úkolu pozorování, plánovitým postupem, soustavností pozorování, záměrem pozorovatele, pohotovým zaznamenáváním, vědomím o nutnosti podat zprávu ad.
Vnímat můžeme zejm. tvar (velikost, forma), prostor, hloubku (vzdálenost), pohyb a čas. Jsou to základní druhy vnímání. Především při vnímání tvaru dochází k vjemovým klamům (iluzím).
Vnímání a pozorování je u každého člověka individuální. Z tohoto hlediska rozlišujeme 4 základní typy lidí: lidé analytického typu, syntetického, analyticko-syntetického a emocionálního.

Představivost ( představy a fantazie )
Představivost je psychický proces, který nám umožňuje vytvořit si názorné obrazy, aniž by působily na naše receptory. Výsledkem činnosti, představování je představa, tedy názorný odraz předmětů a jevů, které v daném okamžiku nevnímáme.
Fantazie je psychický proces umožňující nám si představovat takové předměty a jevy, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali.
Podle stupně abstraktnosti a zobecnění rozlišujeme pamětní představy jedinečné a obecné.
Jedinečné představy jsou celkem určité, konkrétní představy.
Obecné představy jsou jakési schematické obrazy, chybí jim znaky jednotlivého konkrétního předmětu apod.
Fantazijní představy rozlišujeme trojího druhu: rekonstrukční, konstrukční a bdělé snění.
Rekonstrukční fantazií se utvářejí představy předmětů a jevů na základě jejich slovního popisu, grafického nebo symbolického zobrazení.
Pomocí tvořivé, konstrukční, fantazie se utvářejí nové, originální názorné obrazy, které dosud neexistovaly.
Bdělé snění je vytváření představ o vlastní budoucnosti.
Všichni lidé nemají stejnou schopnost si představovat, vyvolávat představy. Výrazná schopnost vybavovat si určité představ je představivost.
Typy představivosti jsou: zrakový, sluchový, pohybový. Vyhraněné typy představivosti se vyskytují ale jen výjimečně, obyčejně bývají spíše smíšené, či se mění.

Myšlení a řeč
Myšlení je zprostředkovaný a zobecňující, abstrahující způsob poznávání, které vede k poznání podstatných, obecných vlastností předmětů, jevů a souvislostí ( vztahů ) mezi nimi. Myšlenkové poznávání je vývojově (fylogeneticky i ontogeneticky) nejvyšší formou poznávání. Myšlení je hledání cesty, jak problém vyřešit.
Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů nazývaných myšlenkové operace. Myšlenkové operace jsou: analýza, syntéza, srovnávání, abstrakce, zobecˇování, indukce, dedukce a analogie.
Analýza je myšlenkové členění celku na části.
Syntéza je myšlenkové sjednocování, spojování vyčleněných částí, vlastností nebo vztahů.
Srovnáváním se zjišťuje podobnost nebo odlišnost mezi více předměty nebo jevy.
Abstrakce je vyčleňování podstatných a obecných vlastností jednotlivých předmětů a jevů, určování společných zákonitostí.
Indukce je myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů.
Dedukce je aplikace obecného poznatku na konkrétní příklad.
Analogie je vyvozování poznatku na základě podobnosti.
Indukci, dedukci a analogii také nazýváme úsudky.
Formami myšlení rozumíme slovní podobu, do které člověk zachycuje výsledky svého myšlení. Rozlišujeme 3 základní formy: pojem soud a úsudek.
Pojem je slovním vyjádřením obecných a podstatných znaků.
Soud je vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy.
Úsudek je vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více soudy.

Abychom mohli vyřešit problém, rozdělíme řešení do několika fází:
—– setkání s problémem —– správné pochopení problému
—– prověření správnosti výchozích informací
—– schopnost předvídat, včas pozorovat problémy
—– příprava řešení problému  stanovení hypotéz
—– vlastní řešení problému  prověřování hypotéz
—– vyřešení
—– ověřování správnosti

Myšlení rozlišujeme podle uplatnění druhu myšlení na praktické, konkrétně názorné a abstraktní; podle směru, kterým se myšlení ubírá, na konvergentní (sbíhavé) a divergentní.

Inteligence je obecná rozumová výkonnost ( schopnost ) člověka. Projevuje se nejvýrazněji v situacích, činnostech a při řešení problémů, které jsou charakteristické svou novostí ( originálností ), obtížností, složitostí, abstraktností, úsporností, nevyhnutelností soustředit energii a odolat emocionálním vlivům. Zjišťuje se pomocí inteligenčních testů a výsledek se vyjadřuje inteligenčním kvocientem.
Stupně inteligence: pod 20?????.idiotie
20-49????imbecilita
50-69????debilita
70-79????hraniční pásmo mezi rozumovou zaostalostí a normou
80-89????podprůměrná inteligence
90-109???..průměrná
110-119???nadprůměrná
120-139???vysoká
140 a více?…velmi vysoká
Rozložení inteligence v jedné věkové skupině vyjadřuje Gaussova křivka.
Podnormální rozumovou výkonnost nazýváme slabomyslností.
Mezi nejpodstatnější charakteristiku každé osobnosti patří vlastnosti myšlení. Jsou jimi hloubka, šířka, přesnost, pružnost, kritičnost, tvořivost.

Myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují pomocí řeči. Řečí oznamujeme výsledky svého myšlení, prožívání, má tedy i dorozumívací funkci. Rozlišujeme řeč a jazyk. Řeč je nástrojem myšlení a formou dorozumívání. Jazyk je prostředkem dorozumívání, materiálem, nástrojem řeči.
Základní druhy řeči jsou vnitřní a vnější. Pomocí vnitřní řeči člověk formuluje své myšlenky. Vnější řečí vyjadřujeme své myšlenky a to buď ve zvukové či písemné podobě.

PAMĚŤ
Jedná se o psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování ve vědomí člověka. Podstatu paměti se snaží vysvětlit mnoho teorií, nejznámějšími jsou fyziologická a chemická. Pamatování se člení na 3 fáze: zapamatování, pamatování a vybavování. Ve fázi pamatování dochází zejm. k procesu zapomínání, změně kvality, kvantity a struktury, změně jistoty a pohotovosti.
Základní druhy paměti rozlišujeme podle toho, jak se uskutečňuje zapamatování a vybavování:
– neúmyslná x úmyslná
– mechanická x logická
– bezprostřední x dlouhodobá
Typy pamětí jsou: názorný, slovně logický, citový
Vlastnostmi paměti nazýváme individuální rozdíly v kvalitě, jsou jimi: rychlost zapamatování a pohotovost vybavování, šířku a přesnost, trvání?
Ebbinghausova křivka zapomínání udává závislost množství zapamatovaného na čase.

POZORNOST
Je to psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a soustředěním vědomí.
Zaměřenost vědomí ? člověk ve svém vědomí neodráží všechny podněty, které na něj v určitém okamžiku působí, ale vybírá si pouze některé. Může být soustředěna navenek i dovnitř.
Soustředěnost vědomí ? stupeň aktivity naší psychické činnosti = intenzita pozornosti
Základní druhy pozornosti jsou: – neúmyslná ? vzbuzují a udržují ji zvláštnosti ( síla,
nevšednost, nápadnost, neočekávanost,
kontrast, změna, zajímavost, pestrost ad.)
– úmyslná ? usilujeme o ni a udržujeme ji svým vlastním úsilím
Vlastnosti pozornosti:
– intenzita
– stálost ( délka soustředění pozornosti )
– rozdělování
– rozsah
– přenášení
– roztržitost ( neschopnost soustředit pozornost )

CITY
Jsou silným impulsem činnosti, jednání a chování. Mají mimořádný význam pro správný a všestranný rozvoj osobnosti. Jedná se o prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím předmětům. Podstatnými znaky jsou příjemnost x nepříjemnost, přitahování x odpuzování.
Základní druhy citů jsou : tělesné city, citové reakce, citové stavy neboli nálady, a citové vztahy.
Tělesnými city prožíváme stav našeho těla ? homeostázu i její narušení.
Citové reakce jsou city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu s prostředím. Dělíme je na útočné, obranné a sociální. Velmi silnou citovou reakcí je afekt.
Citové stavy znamenají dlouhodobé a nepříliš intenzivní prožívání citů.
Vášeň je velmi intenzivní citový vztah.
Vyšší city, neboli city společenského vědomí, mohou být intelektuální, estetické, etické.
Individuální rozdíly v citech označujeme jako vlastnosti citů a těmi jsou: citlivost, citovost, náladovost ( citová labilita ), intenzita, zralost, ovlivnitelnost ( sugestibilita ), zranitelnost, stupeň ovladatelnosti, a citový optimismus respektive pesimismus.

Učení jako druh lidské činnosti

Většina z nás, řekne-li se učení, si představí školu, mnoho učebnic, učitele, osvojování si nějakých poznatků. V psychologii je ale učení chápáno v mnohem širším vymezení. Člověk se přeci neučí jen anglická slovíčka atd., učíme se chodit, mluvit, nacházet si přátele. Širší vymezení učení zahrnuje i učení živočichů a je vysvětlováno jako získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu života. Je jím vše, co člověk nemá vrozené, čemu se učí od svého narození, co ovlivňuje jeho prožívání a vyvolává trvalejší změny chování. Učení můžeme chápat i v uším smyslu, vlastním pouze člověku, a zejm. tím se budeme zabývat podrobněji. Je to záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, forem chování a osobnostních vlastností. Zahrnuje i zdokonalování ve vědomostech, v činnosti.
Jak už jsem se zmínili, učení není typické pouze pro člověka, ale i pro zvířata. A právě ta byla využívána v mnoha výzkumech. Asi každému je známé jméno I. P. Pavlova, který se zabýval studiem nepodmíněných reflexů. Dalším, kdo pro své studium využíval zvířata byl E.L Thorndike, který zjišťoval, jak působí odměny a tresty při učení. Výsledkem byl a je fakt, že trest je méně účinný než odměna. Od tohoto poznání se pak odvíjely další výzkumy. Významným byl i W. Köhler, který nepovažoval za důležitou část učení metodu pokusu a omylu, ale okamžik vhledu, chvíli, ve které došlo k myšlenkovému propojení cíle a využití prostředků k jeho dosažení. Výzkumy se ale netýkal pouze zvířat, později byly již některé pokusy zaměřeny pouze na člověka. Jejich výsledkem je například sestavení křivky zapomínání německým psychologem Ebbinghausem. Ta znázorňuje, zjednodušeně řečeno, že nejvíce zapomínáme bezprostředně po naučení či po podrobnějším seznámení se s vědním materiálem. Pro laika z toho vyplývá jednoduché poučení, že by si měl látku zopakovat krátce po naučení. Důležitým poznatkem je také, že v sociálním učení působí příklady velmi silně, navíc nemusíme odměňovat či trestat pouze jedince, lze posuzovat i jak je odměněno chování, které napodobuje.
Všichni víme, že se nelze něco naučit ihned, po prvním přečtení a bezchybně. V průběhu učení, které trvá nějaký čas, se mění výsledky učení. Snižují se počty chyb, činnost se zrychluje, zlepšuje se kvalita vědomostí a v neposlední řadě se i zmenšuje únava z činnosti. Od ?úplné nevědomosti? k ?dokonalé vědomosti? vede tedy dlouhá cesta, kterou můžeme rozčlenit do 4 fází: motivační, poznávací, výkonová a kontrolní.
V motivační fázi jsme postaveni před problém, úkol, úlohu a uvědomujeme si, co nás vede k řešení, tedy kdo nám úlohu zadal ? např. učitel, rodiče, my sami? , a proč ji máme řešit. Pro úspěšný výsledek je důležitá silná motivace, neboť je jí přímo úměrná naše aktivita.
Ve fázi poznávací dochází k jakémusi počátečnímu vstupu do problému. Významné je stanovení hypotéz, charakteristické je tápání, hledání, vybavování minulé zkušenosti, získávání dalších informací ad.
K vyřešení a pochopení úlohy dochází ve fázi poznávací. Látku chápeme, umíme vysvětlit i uplatnit. Po této fázi by měla následovat čtvrtá, poslední fáze, při které si ověřujeme správnost svých výsledků, závěrů, fáze kontrolní.
Kromě křivky zapomínání má svůj význam i křivka učení. Ta zachycuje zlepšování výsledků v učení, nebo ubývání chyb během učení, anebo obojí v závislosti na počtu pokusů. Má tvar nakloněného S.
Výsledkem lidského učení jsou vědomosti, dovednosti, návyky a postoje. Vědomosti jsou soustavy představ a pojmů, které si člověk osvojuje. Vědomosti získáváme nejen ve škole, ale také pomocí knih, televize, her, rodiny ad.
Dovednostmi rozumíme dílčí psychické předpoklady k vykonávání určité činnosti. Rozlišujeme dovednosti senzomotorické, intelektové a sociální. Pojem dovednosti můžeme nahradit označením druhy učení. Intelektovým nebo intelektuálním si osvojujeme vědomosti. Mohou být rázu pamětního, což nám umožňuje např. naučení cizího jazyka, anebo myšlenkového ?např. vyřešení úlohy z matematiky.
Senzomotorickým nebo motorickým učením si osvojujeme dovednosti, zručnosti a návyky- např. chůze, hra na hudební nástroj aj.
Sociální učení nám pomáhá začlenit se do společnosti. Osvojujeme si typické formy společenského chování a typické lidské vlastnosti.
Návyky jsou dílčí psychické předpoklady, které pobízejí člověka v určité situaci k určitým pohybům nebo k určitému chování.
Učení a jeho výsledky závisí na mnohých okolnostech např. na tělesném a psychickém stavu, charakterově volních vlastnostech, motivaci, aktivitě, vztahu k učební látce, mikroklimatu, délce učení ad., které souhrnně označujeme jako faktory ovlivňující průběh a výsledky učení. Jejich vliv může být jak kladný tak záporný.
Tělesným stavem rozumíme schopnost pracovat, podávat výkon. Kladně ovlivňují průběh a výsledky činnosti tělesná svěžest a zdraví, záporně pak tělesná únava, nemoc, neuspokojení potřeb ad. Z psychického stavu má význam zejm. stav citový a stav pozornosti. Charakterově volními vlastnostmi rozumíme postoj k učení, projevují se v průběhu učení např. v důslednosti, vytrvalosti, ale i v povrchnosti, malé houževnatosti ad. jsou silnými motivačními činidly.
Na výsledky učení mají významný vliv i aktivita a vztah k učební látce. Aktivita se projevuje např. zapojením co největšího počtu analyzátorů do učení ? řečového, sluchového, pohybového, hmatového, využívání minulé zkušenosti, logické paměti, myšlení. Kladný subjektivní vztah působí kladně i na průběh učení a jeho výsledky.
Mikroklimatem rozumíme zejm. kvalitu, vlhkost, teplotu a proudění vzduchu, kvalitu osvětlení, hlučnost prostředí. A opět platí, čím horší podmínky, tím horší výsledky.
Přímá úměrnost ale neplatí v poměru délky učení a jeho výsledcích, neboť po určité době nastává ochranný útlum a my musíme zařadit přestávku, během které se obnoví práceschopnost mozkových buněk. Přestávky by měly být aktivním odpočinkem.
Vliv má také předcházející a následující činnost. Působí zde proaktivní útlum, útlumový vliv předcházejícího učení na následující, a retroaktivní útlum, útlumový vliv probíhajícího učení na předcházející. Při učení by po sobě neměl následovat blízké předměty, po učení pak nemá následovat intenzivní činnost.
Velmi důležité pro výsledek učení je také opakování, které může být soustředěné nebo rozložené v čase, významnější je to rozložené v čase. Rozlišujeme též opakování orientační, doplňující a systemizující.
Lidské učení je velmi složitý proces, který nám umožňuje prožít zajímavější život.

Neurózy

Neurózy patří mezi duševní poruchy. Ty vznikají z různých příčin- dědičné předpoklady, těhotenství, porod, v době života ( úraz, infekční onemocnění, otravy, narkomanie, stresové situace, nepříznivé sociální prostředí, soužití s psychicky narušenými lidmi ad. )
Duševní choroby rozdělujeme na 2 základní skupiny: — vývojové, u kterých se nervová
soustava vyvíjí jinak, než je normální
— funkční, kde je vývoj normální, ale n.s.
náhle přestane normálně fungovat.
Mezi vývojové duševní poruchy patří psychopatie a oligofrenie. Psychopatie jsou doprovázeny asociálním chováním. Nemocný si uvědomuje svůj stav, ale většinou se nechce léčit. Oligofrenie je vývojová zaostalost, která se projevuje v oblasti intelektu.
Funkční duševní poruch rozdělujeme ještě do dvou skupin – na psychózy a neurózy.
Psychózy jsou závažná duševní onemocnění, nemocný ztrácí kontakt s realitou. Vnímání, prožívání a hodnocení zkušeností je deformováno, pacient si nemoc neuvědomuje.objevují se bludy a halucinace. Příčina jsou nejasné, ale zřejmě se jedná o odchylky v biochemických pochodech v mozku. Psychotické stavy mohou vyvolat i drogy nebo jiná poškození mozku. Patří sem různé mánie ( nutkání vykonávat činnost bez zjevného logického důvodu ) a fobie ( chorobné strachy, panická hrůza ), schizofrenie ( těžká psychóza, rozdvojení osobnosti ), paranoia ( bludy ), nebo maniodepresivní psychóza ( střídají se fáze deprese s mániemi ).
Neurózy jsou lehčí poruchy nervové činnosti, funkční poruchy bez organického nálezu. Jedná se o narušenou schopnost přizpůsobení, poruchy myšlení, jednání, cítění, nenormální psychické projevy na nepříznivé prožitky. Nemocný si poruchu uvědomuje a trpí jí. Soužití s ostatními není bezkonfliktní. Existují mnohé různé léky. Mezi neurózy patří psychastenie, neurastenie ( střídaní nadměrné podrážděnosti a přecitlivělosti s únavou a vyčerpáním ), hysterie ( prudké změny nálad, egocentrismus, afektivní a teatrální jednání i tělesné poruchy )