Problém poznání a myšlení v novověké filosofii: racionalismus

RACIONALISMUS- filozofický směr považující za jediný nebo rozhodující zdroj poznání rozum
INDUKCE- myšlenkový postup umožňující z pozorování jednotlivých faktů vyvodit existenci obecných zákonitostí, závěr nemá jednoznačnou hodnotu pravdivosti- záleží především na rozsahu pozorování, metoda indukce byla do filozofie zavedena F.Baconem
DEDUKCE- odvození tvrzení (důsledku) z jednoho nebo více jiných tvrzení (premis) pomocí odvozovacích pravidel, toto odvození je u dedukce jisté, ne jako u indukce pouze pravděpodobné, důsledek je implicitně obsažen v premisách, dedukce je přechod od obecného ke zvláštnímu, opakem dedukce je indukce
EMPIRIE- zkušenost
SMYSLY- receptory, jejichž prostřednictvím získává člověk informace o vnějším prostředí a o vnitřních dějích, člověk má asi dvacet smyslů, vedle pěti základních (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) ještě např. smysl pro bolest, teplo, chlad, svalové napětí, osmotický tlak tělních tekutin atd., ve filozofii se myslí zejména těch pět základních, některé směry považují smysly za jediný možný způsob poznání okolního světa (senzualizmus), jiné považují smysly za nedůvěryhodné
ROZUM- specifická schopnost člověka uvažovat i jednat rozumně, to znamená nezávisle na okamžité situaci, na vlastních potřebách, přáních atd., v antice byl rozum pokládán za odlesk božství v člověku, ve středověku za princip spojující člověka s bohem, v novověká filozofie (zejména racionalismus) zúžil pojetí rozumu na důkazové postupy, jejichž výsledky musí každý uznat

V 17. století se vytváří tři velké filozofické systémy: Descartův, Spinozův a Leibnizův. Hlavní úlohu hraje rozum, v němž se ideálem veškerého poznání stává matematika jako univerzální věda, která se vymyká každé národní a individuální specifičnosti a která má naprosto všeobecnou platnost. Jestliže máme v matematice metodu neotřesitelných důkazů, pak vznikla otázka, proč by nebylo možné založit na matematice veškeré lidské vědění a tedy i filozofii. Filozofie tohoto období nelze od matematiky oddělit. Filozofové byli většinou i geniálními matematiky (Descartes, Leibniz). Toto období se vyznačuje tedy matematickým ideálem poznání, snahou nalézt pro filozofii obecně platnou a jistou metodu poznání, převaha rozumu a usilování o vytvoření jednotného filozofického systému.

RENÉ DESCARTES (latinsky Renatus Cartesius, 1596-1650)
-francouzský filozof, matematik, fyzik a fyziolog
-vystudoval jezuitskou kolej, nejprve žil v Paříži, kde se účastnil společenského života, pak bojoval ve třicetileté válce, údajně přihlížel bitvě na Bílé hoře, poté se věnoval několik let cestování po celé Evropě, poté nastalo období života v ústraní a soustředěnosti, které trvalo asi dvacet let a které strávil v Holandsku, během tohoto pobytu sepsal i všechna svá vědecká díla, Descartes umírá ve Švédsku, kam si ho pozvala švédská královna Kristina, aby jí osobně vysvětlil některé otázky, jeho rodné město bylo na jeho památku přejmenováno na Descartes
-Descartes byl přesvědčen, že byl ke svému životnímu dílu povolán řadou vizionářských snů ve věku 23 let, zastával Baconův názor na vědu a její přínos společnosti, filosofie má dát vědě spolehlivý základ a to se může stát pouze přísně racionálně, bez odvolání na víru, má být nalezena jistá a neomylná matematická metoda
-základem jeho učení je o všem pochybovat (o tom, co nás učí ve škole, o smyslovém vnímání, dokonce i o principech matematiky), jediná věc, o které se nedá pochybovat, je pochybnost sama, čím více pochybuji, tím více se přesvědčuji o tom, že pochybuji, v pochybování jsem si jist, a pochybovat znamená myslet (?myslím, tedy jsem?-?cogito ergo sum?), nutno podotknout, že některé další Descartovy závěry nejsou v souladu s radikální pochybností
-jako další jistotu Descartes uvádí boha- idea boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti, jako důkaz existence boha uvádí Descartes: ?Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa, neboť toto vnímání mně vždy ukazuje pouze přírodní věci. A právě tak jsem si tuto ideu nemohl vytvořit sám, neboť jak by bylo možné, abych já jako konečná a nedokonalá bytost mohl sám ze sebe vypracovat ideu nekonečné a dokonalé bytosti??
-podobným způsobem se vypořádal i s pochybností o realitě smyslového světa: ?Proč by nás dokonalý bůh chtěl klamat a předstírat před našimi zraky tento svět jako klamný přelud??, omylu se dopouští člověk při svém myšlení, nikoli při vnímání, na nás samých záleží zda myslíme a poznáváme správně, je to umožněno svobodou vůle, která může některé představy přijmout a jiné ne
-vedle ideje boha jako nekonečné a nestvořené substance nalezl Descartes ještě ideje dvou stvořených substancí (dualismus): za prvé je to duch čili myšlení (duchovní substance, res cogitans), které chápe zcela neprostorově (nerozprostraněně) a netělesně, a za druhé svět těles (hmotná substance, res extensa), který chápe jako rozprostraněnost, rozlehlost, vyplnění prostoru, tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, tyto dvě substance nemají spolu nic společného
-v člověku jsou ovšem duchovní a hmotná substance svázány, jak se ovšem mohou navzájem ovlivňovat a působit vedle sebe, když nemají nic společného, na to Descartes nedokázal odpovědět, představoval si, že člověk má určitý orgán, který je prostředníkem mezi těmito substancemi
-člověka chápe jako subjekt, který je nositelem svých vlastností i vlastností světa (tak jak ho definuje), a který působí na vnější svět (objekt), jenž se odráží v jeho poznání

-dílo:
Rozprava o metodě
-čtyři metody jak dojít k pravému poznání:
1) nepřijímat žádnou věc předem za pravdivou,
2) pokud je problém příliš složitý, rozložíme ho na již řešitelné problémy menší
3) postupovat od jednodušších věcí ke složitějším
4) všude dělat kompletní výčty všeho (komplexnost)
Meditace o první filosofii
Principy filosofie

-Descartes je považován za otce moderní filosofie, jeho dílo mělo velký vliv na jeho následovníky
-karteziánství- filosofie rozvíjející témata a způsob jeho filosofování, nejvýznamnější linie jsou okasionalismus a jansenismus

BARUCH SPINOZA (1632-1677)
-nizozemský filosof, původem z židovské rodiny, měl se stát rabínem, studoval bibli a talmud, pro své názory byl již v mladém věku z židovské obce exkomunikován, živil se jako brusič čoček, žil v samotě na různých místech v Nizozemí, dopisoval si s významnými osobnostmi, zemřel na tuberkulózu, usiloval o svobodu slova a myšlení
Vztah k bibli a k Ježíšovi
-bible se musí chápat a vykládat ve dvojím smyslu – povrchní část je určena pro lid a uspokojuje jeho potřebu náboženství vyzdobeného obrazy a zázraky, pod tímto povrchem však filosof nalézá hluboké a věčné myšlenky velkých duchovních vůdců národů a průkopníků lidstva
-nepovažuje Ježíše Krista za božího syna, ale za největšího a nejušlechtilejšího z lidí, v takovémto pochopení spasitele by se mohlo sjednotit celé lidstvo, nejen židé a křesťané
Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii
-Spinozovo hlavní dílo, v němž vyložil své názory, vyšlo až posmrtně, znatelná je záliba v matematice podobně jako u Descarta
-hlavním východiskem jeho učení je substance=jedno, nekonečno, je věčná, existuje sama ze sebe, není nic mimo ní, tento pojem je totožným s pojmem boha a jako souhrn všeho jsoucna i s pojmem příroda?
substance=bůh=příroda (tvořící příroda)
-protějškem pojmu substance je pojem ?modus?- vše co není skrze sebe samo, vše co je něčím podmíněno, je to svět věcí v nejširším smyslu, svět konečných jevů, je to stvořená příroda
-každá konečná věc je podmíněna nějakou jinou věcí, žádná konečná věc nepochází přímo od boha, ale zprostředkovaně od boha pochází všechno, mezičlánkem mezi bohem jako nekonečnou substancí a jednotlivými mody (věcmi) je souhrn všech modů (absolutní suma všech modů=všechno) a to pochází přímo od boha
-nekonečná substance neboli bůh má dvě vlastnosti: nekonečná rozprostraněnost a nekonečné myšlení, jelikož všechno jest v bohu, lze také každou jednotlivou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek: z hlediska myšlení se jeví jako idea a z hlediska rozprostraněnosti jako těleso, v tom je rozdíl od Descarta, který uváděl dvě substance (duchovní a hmotná) a člověka chápal jako bytost složenou z dvou oddělených substancí (tělo a duše), Spinoza to chápe jako jednu substanci, kterou lze zkoumat z uvedených dvou aspektů (rozprostraněnost a myšlení) a u člověka to chápe jako dvě stránky jedné a téže bytosti
Člověk
-každá jednotlivá bytost usiluje o to aby zachovala svou existenci- je to dáno její přirozeností, všechno lidské jednání se děje podle přírodní nutnosti a s neomylnou důsledností, lidské pudy a vášně proto musíme zkoumat a analyzovat s chladnou matematickou věcností (?jako bychom se zabývali přímkami, plochami a pevnými tělesy?), mnohé Spinozovy poznatky v oblasti lidské duše a chování byly potvrzeny pozdější vědeckou a lékařskou psychologií
-svobodná vůle zde nemá místo, naše jednání se řídí stejnými železnými zákonitostmi jako všechno přírodní dění- z toho však neplyne že člověk neodpovídá za své chování, člověk je podle své přirozenosti rozumná bytost, člověk jedná podle své přirozenosti tehdy, když usiluje o svůj vlastní užitek pod vedením rozumu, a rozum usiluje o poznání
-člověk ovšem není jen rozumovou bytostí ale je zmítán i pudy a vášněmi, rozum může překonat vášeň tím, že se sám stane vášní
-Spinoza nedůvěřuje smyslům, nedůvěřuje instinktům a nepochybuje o rozumu, člověk dosahuje větší svobody tím, že poznává, nejvyšší pro člověka dosažitelný stav je ?rozumová láska k bohu?

GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ (1646-1716)
-německý filozof, matematik, vynálezce, diplomat, historik a teolog, je považován za zakladatele moderní německé filozofie, byl velice všestranný a činorodý, jeho věčná zaneprázdněnost se odrazila i na jeho filozofických myšlenkách – nevytvořil žádný ucelený filozofický systém, to se po jeho smrti podařilo Christianu Wolffovi
-narodil se v Lipsku, brzy osiřel, již v mládí získal značné vzdělání, ve dvaceti letech získal doktorát na univerzitě v Altdorfu, věnoval se politické činnosti, v Paříži působil jako diplomat, v Hannoveru působil jako knihovník, hojně cestoval a snažil se zjednat mír v celé Evropě a podpořit spolupráci mezi národy, jeho myšlenka spojení všech křesťanských vyznání se neuskutečnila, dopisoval si asi s 600 lidmi, koncem života upadl v nemilost a zemřel v osamění
Učení o monádách (Monádologie)
-za podstatu světa považoval nekonečné množství nedělitelných duchovních substancí ? monád (znamená ?jednost?), monády jsou zároveň body, silová centra, duše (od nejjednodušších k nejvyšším, vyšší jsou např. lidské duše a nejvyšší je bůh) a individua (nejsou dvě stejné monády), monády jsou živé a každá má své myšlení, jejich pohyb vychází zevnitř, nepodléhají zákonům mechaniky a neovlivňují se
-všechny monády dohromady tvoří harmonický celek světa, a to i přesto, že každá monáda má své vlastní myšlení a neovlivňuje druhé, Leibniz to vysvětloval tzv. předzjednanou harmonií – bůh vytvořil každou monádu tak, aby všechny dohromady tvořily jednotný celek, vychází to z jeho křesťanského pojetí boha, který stojí mimo svět a nad světem
Teodicea
-v otázce zla ve světě je Leibniz přesvědčen, že bůh vytvořil ten nejlepší z možných světů, že celkový součet zla je menší než celkový součet dobra, plyne to z božské vševědoucnosti a všemohoucnosti, stvořená bytost (člověk) ovšem musí ve své konečnosti a nedokonalosti chybovat a hřešit, jinak by byla dokonalá a tedy rovná bohu – a to přece nejde