Problém poznání a myšlení v novověké filosofii: empirismus

INDUKCE- myšlenkový postup umožňující z pozorování jednotlivých faktů vyvodit existenci obecných zákonitostí, závěr nemá jednoznačnou hodnotu pravdivosti – záleží především na rozsahu pozorování, metoda indukce byla do filozofie zavedena F. Baconem
DEDUKCE- odvození tvrzení (důsledku) z jednoho nebo více jiných tvrzení (premis) pomocí odvozovacích pravidel, toto odvození je u dedukce jisté, ne jako u indukce pouze pravděpodobné, důsledek je implicitně obsažen v premisách, dedukce je přechod od obecného ke zvláštnímu, opakem dedukce je indukce
EMPIRIE- zkušenost
SMYSLY- receptory, jejichž prostřednictvím získává člověk informace o vnějším prostředí a o vnitřních dějích, člověk má asi dvacet smyslů, vedle pěti základních (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) ještě např. smysl pro bolest, teplo, chlad, svalové napětí, osmotický tlak tělních tekutin atd., ve filozofii se myslí zejména těch pět základních, některé směry považují smysly za jediný možný způsob poznání okolního světa (senzualizmus), jiné považují smysly za nedůvěryhodné
ROZUM – specifická schopnost člověka uvažovat i jednat rozumně, to znamená nezávisle na okamžité situaci, na vlastních potřebách, přáních atd., v antice byl rozum pokládán za odlesk božství v člověku, ve středověku za princip spojující člověka s bohem, novověká filozofie (zejména racionalismus) zúžila pojetí rozumu na důkazové postupy, jejichž výsledky musí každý uznat

V Anglii v 17.století se vyvíjí jeden z nejvýznamnějších filosofických směrů své doby, který má velký vliv na anglické myšlení dodnes. Kořeny tohoto myšlení sahají i do století předchozích. Významnou roli v tomto vývoji sehrály i společenské poměry v Anglii – zejména bohatnutí z koloniálního obchodu a poměrně značné občanské svobody na tehdejší dobu. Tímto směrem je empirismus (filosofie zkušenosti), který dovozuje všechno poznání ze zkušenosti a chce zakládat každou vědu výhradně na ní. Byli to právě Angličané, kteří zahájili první útoky proti středověké scholastice a jejímu zanedbávání zkušenosti. Mezi významné předchůdce anglického empirismu patří Roger Bacon, Duns Scotus, Vilém Ockham, Francis Bacon, Thomas Hobbes a Isaac Newton.

JOHN LOCKE (1632-1704)
Anglický filosof a teoretik státu a práva, po důkladném studiu zvláště přírodních věd, státovědy a lékařství se seznámil s lordem Shaftesbury, v jehož rodině působil jako lékař, učitel a rádce, podílel se i na státnické dráze lorda Shaftesburyho, dokonce i sám zastával na nějaký čas státní úřad, několik let se skrýval v Holandsku, protože mu hrozilo politické pronásledování, po nástupu Viléma Oranžského se vrátil do Anglie a působil jako komisař pro obchod a kolonie, poslední léta strávil v ústraní na statku svého šlechtického přítele
-ve filosofii se Locke zabýval problémem lidského poznání a stal se otcem moderní kritiky poznání, jeho hlavním dílem je Esej o lidském rozumu
-východiskem jeho úvah je poznání, že každému filosofickému uvažování musí předcházet zkoumání týkající se schopností rozumu a předmětů, které jsou v jeho dosahu, odmítl učení o vrozených idejích, vrozené ideje prostě neexistují (dokazuje to např. duševní stav dítěte nebo divocha), v intelektu není nic, co nebylo ve smyslech, lidská mysl je nepopsaný list papíru (tabula rasa), na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů (sensualismus), veškerý obsah vědomí může pocházet pouze ze dvou pramenů: z vnější (počitky dané smysly) nebo z vnitřní zkušenosti (reflexe, sebepozorování), přičemž vnitřní zkušenost se opět odvozuje z vnější

-ve svém druhém díle dělí ideje (stále jako obsahy vědomí) na:
a) jednoduché ideje- nejjednodušší elementy našeho myšlení, jednoduché obrazy vjemů
-pomocí vnější zkušenosti (sensation) přicházejí do vědomí jednoduché ideje, do vědomí se však nedostanou věci samé ale pouze jejich kvality ? ty se dělí na primární (rozprostraněnost a tvar těles, jejich pevnost, počet, pohyb- vlastnosti stálé) a sekundární (barva, chuť, vůně, teplota, zvuk ? vlastnosti, které tělesa nemají stále, ale jen za určitých podmínek)
-vnitřní zkušeností (reflection) nazývá Locke vjemy, které vznikají tím, že se vědomí obrací samo k sobě a pozoruje svou vlastní činnost
-vnější a vnitřní zkušenost může působit společně- například při vnímání bolesti nebo rozkoše
b) složené ideje- vytváří je rozum kombinováním jednoduchých idejí, myšlení však nemůže připojit jedinou novou ideu k těm, které jsou už dané zkušeností
-rozlišuje tři druhy složených idejí: mody (počet, prostor, trvání atd.), substance (bůh, duch, těleso) a vztahy (pojmové dvojice jako identita a různost, prostor a čas atd.)

-ve své třetí knize pojednává o jazyce- dokazuje, že slovům, označujícím vždy cosi obecného, neodpovídá nic ve skutečnosti, neznalost tohoto faktu je zdrojem většiny omylů

-důležité jsou i jeho státoprávní úvahy, v pojetí státu vycházel z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva, pokusil se zdůvodnit konstituční formu vlády, panovník je povinnen respektovat přirozené právo (zejména právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony, ne je však vyhlašovat, to má být úkolem zákonodárného sboru, jestliže panovník nerespektuje přirozené právo, může mu lid ?smlouvu? vypovědět a panovníka svrhnout

GEORGE BERKELEY (1684-1753)
-pocházel z Irska, filosof, učitel teologie na univerzitě v Dublinu, později se stal biskupem, procestoval celou Evropu a podíval se i na Bermudy, kde chtěl založit kolonii
-odmítá Lockovo rozdělení na primární a sekundární kvality, tvrdí, že všechno co poznáváme, všechny věci jsou nám dány jen jako fenomén našeho vědomí, býti věcí tkví v tom, že je vnímána (?být je být vnímán?) – když židli ve vedlejší místnosti nevidím, tak pro mě neexistuje – popírá existenci nemyslících věcí, aby něco existovalo, musí to být vnímáno- námi nebo bohem jako poslední instancí ? důsledný idealismus ? skutečný je pouze duch a jeho ideje, popírá naše právo uznávat ještě skutečnost existující mimo ducha, solipsismus- krajní podoba sensualismu, člověk za jedinou skutečnost pokládá sám sebe
-to, že máme v sobě stejné ideje jako ostatní lidé, vysvětluje Berkeley tak, že všechny ideje mají původ v božím řádu, Bůh spojuje ideje ve všech myslích

DAVID HUME (1711-1776)
-pocházel ze Skotska, osvícenský filozof, historik, ekonom, kritik teologie a náboženství, své nejvýznamnější dílo Pojednání o lidské přirozenosti (z filosofického hlediska je nejdůležitější část nazvaná Zkoumání o lidském rozumu) napsal již ve svých šestadvaceti letech, cestoval v soukromé službě několika britských státníků po Evropě, pracoval jako knihovník v Edinburghu, slávu, uznání i blahobyt mu přinesly jeho Dějiny Anglie, pobýval jako velvyslanecký sekretář v Paříži, poslední léta strávil v ústraní v okruhu svých přátel
-v etice zdůrazňoval roli citů a praktičnost jednání, psal ekonomická pojednání týkající se měny, zahraničního obchodu a úroku, kritizoval merkantilistickou politiku, poukazoval na neblahé důsledky obchodní nevraživosti mezi národy
-zdroj poznání spatřoval jako ostatní empirici ve zkušenosti, chápané ovšem jako naše duševní zážitky, rozlišuje původní svěží smyslové dojmy (imprese) a jejich otisky v paměti (ideje), předmětem filosofie není vnější svět nýbrž vztahy mezi dojmy a idejemi, zákon sdružování idejí vede v mysli k asociaci a) podle podobnosti (odlišnosti) b) podle prostorové a časové soumeznosti c) podle příčinnosti (kauzality) ? toto sdružování však nemá reálný základ, přesvědčení, že po jevu A nastane jev B, je založeno pouze na zvyku a víře, navíc se paměť a představivost, na kterých stojí celý vyšší duchovní život, při sdružování představ mohou velmi často mýlit ?skepticismus
-když se vezme filosofie některých empiriků do důsledku, tak Berkeleymu, který rozbil představu skutečnosti vně vědomí, zbyla alespoň mysl a její představy, Humovi zbyly pouze představy, podle něj existuje pouze uplývání fenoménů ve vědomí, ale vědomí samo nemá žádnou samostatnou skutečnost oddělenou od těchto fenoménů, ve spojování našich představ podle něho navíc nevládne žádná nutnost, představy jsou nahodilé
-i přes tyto názory považoval vědecké poznatky za oprávněné, poznání v geometrii a matematice považoval dokonce za jisté, navrhoval nahradit ve vědách přísnou kauzalitu pravděpodobností
-významné jsou jeho kritiky kauzality a substance, svými kritikami vyvrátil mnoho zaběhlých pojmů