Pozitivismus, fenomenologie a pragmatismus

1) POZITIVISMUS
– jedním z nejrozšířenějších směrů současné filozofie, typický především pro anglosaské země
– jeden z nejvlivnějších směrů filozofie 19. a 20.století, pokusil se o to, aby se stal filozofií moderní vědy
– vyjadřuje význam vědy v moderní společnosti, reaguje na její problémy
– pozitivismus nevytvořil ucelený filozofický systém ? spíše se orientuje na některé vybrané problémy (je to tedy především metodologie)

– ke kladným rysům patří především důraz na racionální prvky poznávacího procesu, obrácení pozornosti filozofů ke struktuře vědeckého poznání
scientismus = směr orientovaný na vnější svět člověka, výrazně preferuje vědy (jak humanitní, tak přírodovědné)

Auguste COMTE (1798-1857)
– zakladatel pozitivismu
– byl tajemníkem utopického socialisty Saint-Simona
– odmítl nadřazovat rozum nad zkušenost – pozitivismus vznikl jako ?pozitivní filozofie? ? tj. filozofie orientovaná na to, co je dáno, co je ?faktické?, odmítající všechno nadpřirozené či ?vyspekulované?

Podle Comta musejí všechny vědy projít třemi vývojovými stadii:
1) teologickým ? všechny události vysvětluje zásahem bohů nebo jediného boha
2) metafyzickým ? pracuje s obecnými bytostnými pojmy a přírodními silami
3) pozitivním ? omezuje se na deskripci faktů a jejich zákonitostí
( = ZÁKON TŘÍ STADIÍ POZNÁNÍ)
– pozitivní stadium je výsledkem pokroku lidstva ? teprve zde překonalo náboženské a metafyzické pověry a dosáhlo stupně vědeckosti

– vědu prohlašuje za jediný prostředek poznání, specificky filozofické poznání odmítá (filozofii ponechává pouze úkol shrnovat a systematizovat výsledky věd)
– vědy řadí Comte podle metody a předmětu do posloupnosti : matematika (nejobecnější a nejjednodušší), astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
– spíše než filozofickou teorií je pozitivismus životním postojem, přistupuje ke světu jako danému (cílem vysvětlit svět tak, jak právě nyní existuje)

– Comte přišel s myšlenkou, že společenské vědy zaostávají za přírodními ? mělo by se přestat spekulovat a začít pracovat s metodologií přírodních věd – fyziky, biologie (přírodní vědy si vytvořily účinnou vědeckou metodologii ? shromažďování vědeckých faktů, později jejich třídění a klasifikace)
– pokud začnou také společenské vědy pracovat tímto způsobem, dostanou se do pozitivního stadia
? takto nově pojaté vědě o společnosti dává Comte název sociologie

– názory Comta a dalších pozitivistů, Angličanů ? J.S.Milla (1806-1873, přihlédl více k psychologii, kterou Comte odmítal) a Herberta Spencera (1820-1903, inspiroval se myšlenkou evoluce Charlese Darwina ? idea ?boje o přežití?umožňovala názorně vysvětlit jevy nejen biologické, ale i sociální ? na základě evolučního zákona interpretuje společnost) ovlivnily některé společenskovědní disciplíny
POZITIVISMUS V HISTORII ? důraz na metody vědeckého bádání (ověřování hodnověrných historických údajů), hromaděním historických dat
POZITIVISMUS V SOCIOLOGII ? výrazný empirismus a snaha o matematizaci a formalizaci vědecké práce, společnost (sociální fakta) zkoumána vědeckými metodami
POZITIVISMUS V PSYCHOLOGII ? ovlivňuje především tzv. behaviorální psychologii, rozpracování technik měření (psychometrika)
– podobně ovlivňuje také měření v dalších disciplínách (sociometrie, ekonometrie?)
2) FENOMENOLOGIE
– název ?fenomenologie? pochází z řec. fainomenon = jev (to, co se nám ?jeví?, co se nám ?nějak? dává poznat), učení o jevech
– filozofie se má zabývat tím, co se jeví, co je nepochybně dáno, co je fenomén
– fenomenologie = věda o fenoménech

Edmund HUSSERL (1859-1938)
– zakladatelem fenomenologie, patří k největším myslitelům 20.stol.
– německý filozof, narodil se v Prostějově na Moravě
– původně studoval matematiku a astronomii, v pol. 80.let 19.st. se rozhodl definitivně pro filozofii, když ve Vídni poslouchal přednášky významného rakouského filozofa Franze BRENTANA (1838-1917, Bretano požadoval postavit filozofii na vědeckém základě, domníval se, že jej našel v tzv. psychologismu ? v přesvědčení, že základní gnoseologické otázky se dají řešit jen v rámci psychologického rozboru procesů lidského vnímání) X Bretanovu psychologickou metodu Husserl odmítl
– naopak se přiklání ke stanovisku pražského německého filozofa Bernarda BOLZANA (1781-1848) ? že obsahy našeho myšlení nelze redukovat na výsledky psychologických procesů nebo logických postupů

– Husserl se snažil o přeměnu filozofie ve striktní vědu, která popisuje zkušenost či objekty ? fenomény (jevy) takové, jaké jsou v jejich vlastní podstatě, navrhuje zkoumat jevy v jejich čisté podobě
– tyto fenomény zkoumá bez předpokladů jako např. společenské zařazení subjektu, psychika subjektu?
– Fenomén je především to, co se ukazuje ve zkušenosti ? může jít o vnější zkušenost, v níž jsou dány ?vnější? věci (domy, stromy, auta) a o vnitřní zkušenost, v níž vnímáme to, co se děje ?v nás? (přání, touhy)
– v obou případech je mi něco ?fenomenálně dáno?
X při analýze fenoménu se ukazuje, že základem smyslového je nesmyslové ? ukazuje se dvojvrstevnost fenoménů ? na jedné straně vrstva empiricko-reálného (názorné v aktech vnímání skutečnosti)
? na druhé straně vrstva esencí a esenciálních faktů, vrstva ideálních předmětů, vrstva
eidetického (z řec. eidos = idea, esence, pravzor), přístupna duchovním aktům, postihována
bezprostředním zřením esencí
– podle Husslera má naše poznání většinou dogmatický ráz (automaticky a samozřejmě věříme, že našim představám něco ve skutečnosti odpovídá, že předměty našeho poznání existují mimo nás X musíme si to ověřit)
? musíme prozkoumat naši oblast vědomí, kde se shromažďují naše veškeré zkušenosti X abychom se plně soustředili, musíme se zřeknout své dogmatické víry v samozřejmou existenci vnějšího světa (tzv. ?uzávorkovat ji? = fenomenologická redukce)
– po tomto ?uzávorkování? se okolní svět stává pouhým fenoménem (jevem) našeho vědomí a my můžeme zkoumat a odhalovat pravidla, podle kterých se fenomény navzájem sdružují a uspořádávají
– Husslerova fenomenologie je věda, zkoumající fenomény našeho vědomí X psychologické vědomí, které zkoumáme ještě není původním polem, zdrojem jevů ? psychika je pořád součástí světa ? musím ji také ?uzávorkovat?
? dojdeme k transcendentálnímu vědomí, k vědomí jako půdě, která je dána před každou naší individuální psychickou zkušeností, je podmínkou ?zjevování? (?ukazování se jsoucího?), toto vědomí základnější než vědomí psychologické ? oblast, která našemu poznání umožňuje, abychom si rozuměli
– vždy zaměřeno na nějaký předmět, vždy ?vědomím něčeho?
– Husserl našel také metodu, jak popsat svět tak, jak se nám původně ?zjevuje? ? tento přirozený svět našeho života je odlišný od světa zkoumaného vědou (svět vědy je světem abstrakce a matematizace)
– např. fyzikální prostor je nekonečný a stejnorodý X prostor lidského žití má střed v podobě našeho domova a odtud se rozvíjí přes známé k cizímu (kilometr ušlý v důvěrné známé vsi ?měří? jinak než kilometr v neznámém nočním lese), čas vědy plyne stejnoměrně X čas člověka se někdy vleče, jindy pádí?
– rozpor mezi oběma světy je podle Husserla příčinou krize evropského myšlení, věda v mnohém ulehčuje život X nepomáhá najít jeho smysl
– cílem fenomenologie je obnova původního prožitku našeho života, zaměření na jeho smysl a význam, Husserl usiluje o neustálé prověřování našich motivů, hodnot a cílů ? požaduje žít zodpovědně a pravdivě X ví, že je to nekonečný úkol, jímž člověk naplňuje své lidství

3) PRAGMATISMUS
– název tohoto směru poch. z řec. pragma = jednání, čin, praxe
– považován za první původní americký příspěvek do dějin filozofického myšlení (vznikl v USA v 2.pol.19.st.)
– jako filozofické učení navazuje na empirické a pozitivistické tradice Huma, Comta, Milla a Spencera, jeho formování ovlivnila také moderní experimentální psychologie (behaviorismus) a Darwinova evoluční teorie
– pragmatismus chtěl být programem vytváření světového názoru a morálky moderní, technicky vyspělé Ameriky X v Evropě nikdy příliš vlivný nebyl (u nás populární díky Karlu Čapkovi ? trilogie Povětroň, Hordubal a Obyčejný život)

Tato filozofie řeší filozofické otázky z hlediska jejich užitečnosti pro praktický život člověka a skupinu lidí (posuzuje hodnotu všech teoretických pouček, poznání a jednání, podle toho, jak jsou prospěšné a užitečné pro jednotlivce).

– podle pragmatismu neexistují žádné všeobecně platné pravdy, protože co je pro jednoho člověka prospěšné, může druhému škodit ? PRAVDA JE TO, CO ČLOVĚKA EFEKTIVNĚ VEDE, CO SE NEJLÉPE HODÍ.
– to tvrdil americký logik a matematik Charles Sanders PEIRCE (1839-1914), u něj můžeme objevit počátky pragmatismu
– zakladatelem vlastního pragmatismu americký psycholog, fyziolog a filozof William JAMES (1842-1910) ? působil jako profesor na harvardské univerzitě, soubor jeho přednášek vyšel pod názvem Pragmatismus
– nechápal filozofii jako teorii světa, tj. jako pouhý výkon rozumu, ale jako záležitost jednání, v níž má místo také např. cit a vůle
? za hlavní ctnost považoval schopnost jednat, východiskem jeho úvah zjištění, že empirická věda nedokáže člověku rozhodnout otázku lidského jednání a svobodné vůle
– nechtěl znehodnocovat přírodní vědy X chtěl navrhnout filozofický postoj slučitelný s postojem vědy
– důsledkem jeho filozofie uznání plurality světa:
preferuje praktické aspekty teorií a poznání
má nedůvěru k abstrakci a k metafyzice
pravdu nechápe jako cíl poznání, ale jako prostředek k životnímu uspokojení
– koncepci pravdy nezakládá na shodě myšlenky a předmětu, v pragmatismu měřítkem pravdy prospěch ? co je užitečné a účelné pro mě, je pravdivé

– druhým ohniskem pragmatismu byla chicagská univerzita, kde působil John DEWEY (1859-1952), zakladatel ?chicagské školy? pragmatismu, byl zakladatelem pragmatické pedagogiky, která na desítky let ovlivnila americké všeobecně vzdělávací školy (?Není důležité mít znalosti, ale je třeba ovládat metody.?)
– odmítal pevné učební plány a osnovy, podcenil obsah vzdělání a přeceňoval význam metody ?učení děláním?
– ústřední myšlenkou byl neustálý vzrůst, měřitelný, viditelný výsledek ? příroda, vzdělání, věda, výroba, ideje ? pouhé prostředky (instrumenty) pokroku = instrumentalismus