Postmoderní filosofie

– v současném světě se čím dál hůř orientujeme a snažíme se nalézt nějaký pevný bod, neboť staré

odpovědi nás již neuspokojují a nové, obecně platné hodnoty lze zase těžko nalézt, takže hlavním motivem doby se stala relativita

– ve vědě 20. století se jedná o podstatné změny v předpokladech, stylu i pravdivosti vědy

→ moderní neklasická věda se tak stává vícealternativní, tedy má velké množství přístupů

 

– právě postmoderní filosofie či postmodernismus se zabývá otázkami našeho světa a pokouší se na

ně zodpovědět, nálezt alternativní cestu

 

STRUKTURALISMUS                                                                                        
– mnohé podněty získala postmoderní filosofie ze strukturalismu, který je spojen s jazykovědou,

estetikou a literární teorií

– východiskem se stal lingvistický strukturalismus Ferdinanda de SAUSSURE, podle kterého

jazyk není nějakým chaotickým seskupením, ale tvoří ho určitý systém, skládající se z významových jednotek – znaků

– náš jazyk je nespojitý, sám sebou rozlišuje myšlenou skutečnost a  vytváří svéráznou mřížku,

kterou formujeme realitu

 

Michel FOUCAULT
– využívá stukturalismus k analýze našeho vědění

 

Jaques DERRIDA
– přehodnotil původní strukturalismus a zdůraňuje otevřenost struktury, narozdíl od klasického

strukturalismu, který ji chápe jako uzavřenou

– podle něho nemá znak význam dopředu, ale význam se děje, přesouvá

 

Jean Francois Lyotard

– zabývá se současností, kdy velkou jednotu vystřídala pluralita a jako východisko vidí jedinou

cestu a to „návrat do dětství“ jako analýzu minulosti

                                                                                                                                

 

Postmoderna stále vybízí k zamyšlení nas naší situaci v současném světě:

 

1) Postmoderna se kriticky obrací k rozumu a odmítá jeho nadřazenost. Ikdyž kdysi racionalita

získala autoritu dík své nestrannosti, časem se nezaujatost rozumu změnila v nadvládu.

 

2) Postmoderna vyhlašuje kulturní pluralitu a zpochybňuje tak přesvědčení, že vlastní kultura je

nadřazená všem ostatním (etnocentrismus). Důsledkem je však nivelizace nebo-li vyrovnávání rozdílů hodnot ve společnosti. Nabízené množství hodnot, ale vede k nedůvěřivosti, neboť se neví, čemu se má skutečně věřit. Radost z plurality se tak mění v únavu a rezignaci.

 

3) Postmoderna mluví o obnovení paměti, neboť není-li cesta dopředu, zbývá jen cesta zpět. Pak ale

zůstává otázkou k čemu směřovat, nemáme-li o nic usilovat. Cesta zpět tak zůstává jen výletem.

 

4) Postmoderna usiluje o spravedlnost. Rovnoprávnost různých přístupů a stanovisek ale vede k

nivelizaci hodnot nebo až k utopii, neboť to připomíná utopické snahy o sociální spravedlnost.

 

5) Postmoderna nebere svět příliš vážně. Svět je pro ni hrou, kterou neomezeně vymýšlíme.

 

6) Postmoderna se neptá po nějakém obecném smyslu, ale vyhlašuje otevřenost vůči světu, který je

tak ale zbaven smysluplnosti. Zbývá jen lhostejnost a únava.

 

7) Postmoderna se obrací proti myšlení a jednání, které je rozumem dané. Pomíjí i takové hodnoty,

jako je láska k lidstvu, soucit či mravní zdokonalování. Pak ale lidská existence spočívá jen v pouhém přežívání.