Novověký empirismus

Novověká filosofie:

anglický empirismus a francouzské osvícenství

 

NOVOVĚKÁ FILOSOFIE                                                                                 

– myšlení této epochy charakterizuje důvěra ve schopnost rozumu, kriticky se osvobodit od

tradičního, zděděného způsobu uvažování

 

Proudy

 

1) Racionalismus = výklad světa doložený fakty

2) Anglický empirismus = proud, který odmítá spekulaci (včetně racionalistické dedukce)

3) Francouzské osvícenství = obrací pozornost k rozumovým aktivitám člověka a jejich výsledku 4) Německá klasická filozofie = kriticky hodnotí racionalismus, empirismus a osvícenství

 

ANGLICKÝ EMPIRISMUS                                                               ^{(filosofie zkušenosti)}

 

John LOCKE

– podle něho lidé nemají vrozené ideje, spíš zvyk přidržovat se získaných představ

– zabýval se problémy poznání, vychází z axiomu, že nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech

– lidská mysl je nepopsaným papírem, na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů

 

– zkušenost je  •  zevní: počitky dané smysly

• vnitřní: reflexe, sebepozorování

 

– náš rozum uspořádává počitky do idejí, které vznikají kombinováním jednodušších představ

– složené ideje jsou produktem naší mysli

 

– vliv měla také jeho filosofie státu: vychází z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva

– panovník má respektovat přirozené právo a dodržovat zákony, ne je však vyhlašovat, to má být

úkolem zákonodárného sboru a když panovník tyto požadavky nedodržuje, může ho lid  svrhnout

 

Isaac NEWTON

– přihlížel k Lockově filosofii, shrnul empirické a induktivní vědy do jedné matematické teorie

– souhlasil s Lockovým odmítnutím složených idejí, které odporují rozumu

– Boha považoval za geniálního mechanika vesmíru

 

George BERKELEY

– irský biskup, který aplikoval Newtonovy zákony na společnost, která je tedy prý ovládána dvojicí

mechanických sil:

 

1) Odstředivostí – projevuje se  lidským egoismem

2) Dostředivost – je to sdružovací pud

 

– prohlásil, že býti je totéž, co býti vnímáno, neboť hmotu nemůžeme vnímat → když tedy tvrdíme,

že něco existuje, tak nanejvýš říkáme, že to máme ve vědomí, aby vůbec něco začalo existovat, musí to být vnímáno, pociťováno a prožíváno

 

David HUME

– za zkušenost považuje naše duševní stavy, kdy rozlišuje dojmy od představ (idejí)

– dle něj sdružování představ probíhá třemi způsoby:

 

1) Podle podobnosti či odlišnosti

2) Podle prostorové a časové sounáležitosti

3) Jako příčina a účinek

 

 

 

FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ                                                                                

 

Charles-Louis MONTESQUIEU

– rozpracoval Lockovu myšlenku o rozdělení výkonné a zákonodárné moci, doplnil ji požadavkem

na zřízení nezávislé moci soudní, neboť bez ní dochází k despocii a potlačení svobody

 

Frangois Marie VOLTAIRE

– nebyl teoretikem osvícenství, jen jeho výřečným mluvčí, tak mohl hájit jejich zájmy

– s ironií útočil na předsudky a pověry, zejména náboženské, nepopírá však zcela existenci Boha,

tvrdí že Bůh stvořil přírodu a dále do ní nezasahoval → je deistou, který prosazoval toleranci

 

V zápase s náboženstvím a spekulativní filosofií sehráli svou roli také materialisté a encyklopedisté. Kdy materialisté, kteří za podstatu světa považují hmotu, radikálně potírali náboženství i víru.

 

Dietrich von HOLBACH

– v systému přírody zdůraznil, že všechno je jen hmota a její pohyb je vše, co působí na naše smysly

– tento materialistický monismus vycházel z atomismu a z pohybových zákonů mechaniky těles.

 

Jullien Offroy de LA METTRIE

– tvrdil, že není třeba rozlišovat mezi živou přírodou, stroji a člověkem, neboť myšlení je také

fyziologickým produktem → zjednodušení člověka a přírody

 

Denis DIDEROT

– jako encyklopedista shrnul vědění té doby a vyvodil z něj důsledky proti všemu zastaralému

 

Jean Babtiste le Rond ď ALEMBERT

– stejně jako Diderot se bránil zjednodušování

 

Jean Jacques ROUSSEAU

– za příčinu bídy považoval pokrok civilizace, konvenci rozumu, vědu a umění, které potlačily

přirozenou citovost člověka, a tak způsobily úpadek lidskosti

– chtěl obnovit přírodu v člověku, rovností všech, pokud by však lidé podléhali jen těm zákonům, se

kterými vyjádřili souhlas, znamenalo by to, že by poslouchali svou vůli → lidé by se tak vzdali přírodních zákonů pouze pro občanskou svobodu, čímž tedy Teorii společenské smlouvy obohacuje pojmem suverenita lidu