Německá klasická filosofie

Immanuel Kant – narozen roku 1724 v Královci (dnes Kalingrad), vystudoval filosofii, matematiku a teologii, od roku 1755 přednáší jako docent, později profesor logiku a metafyziku na univerzitě v Královci, tam i umírá roku 1804.
dílo: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes, Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti, Základy metafyziky mravů, K věčnému míru

Kant je zakladatelem tzv. transcendentální filosofie – zkoumání čistého rozumu, kritice podrobíme rozum sám. Kant rozděluje naši poznávací schopnost na:
a) smyslovou , založenou na empirickém poznání, vzniká aposteriori – dodatečně
b) rozvažování – (čistý rozum, schopnost myslet, apriorní formy myšlení, to co je nám dáno předem)
Smysly nám poskytují názory (bezprostřední představy jednotlivých věcí). Názor je možný jen proto, že existují apriorní (předem dané), transcendentální (zkušenost předcházející), neempirické formy poznání: prostor a čas. A tím Kant rozdělil svět na dvě části:
a) Svět jevů (fenoménů neboli svět pro nás), ten je výsledkem naší smyslové zkušenosti a je syntézou aposteriorního a apriorního. Naše zkušenostní poznání je zde ohraničeno
b) Svět věcí o sobě (Ding an sich, noumenón) – ten je zprostředkován jen apriorními formami poznání.
Koperníkovský obrat – dosud se předpokládalo, že se naše poznání musí řídit předměty, ale to tento obrat vyvrací, protože předměty se musí řídit naším poznáním a vycházet z apriorních forem. Jsme to totiž jen my, kdo vnáší řád do světa
Transcendentální dialektika – čili poznání získané nezávisle na zkušenosti, které je výrazem touhy po jednotné syntéze:
1) Idea duše a svobody vůle
2) Idea světa (jednota zkušenosti)
3) Idea Boha (absolutní jednota)
Tyto ideje jsou transcendentní čili zkušenost přesahující, takže je nelze poznat ze zkušenosti
Kategorický imperativ: vyjadřuje obsah mravní svobody ve třech větách. První dvě zní zhruba stejně tj.: Jednej vždy podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem. A třetí říká: Jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikdy prostředkem.

Johan Wolfgang Goethe (1749-1832) spisovatel, znalec přírody a zastánce renesanční teorie hermetismu (celistvosti), proti abstrakci i empirii kladl ?zření?, čili přímé vidění podstaty. Goethe společně s F. Schillerem a J. G. Herderem patří mezi autory filozofy německého romantismu.

Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) na ně navazuje romanticko-idealistickou filozofií. Bývalý Kantův žák, jenž obdivuje jeho transcendentální filozofii, ale nesouhlasí se vztahem apriorního a aposteriorního poznání. Fichte tvrdí, že jsou 2 možné cesty
a) pasivní povaha (odvozuje své představy od věci – senzualizmus a materialismus)
b) idealismus – Já aktivně klade před sebe předmět poznání a aktivně vytváří svět. Volba mezi a) a b) je iracionální

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) je žákem Fichta. Základem jeho filozofie je idea polarity. Stejně jako magnet má země 2 póly, jeden je subjektivní (ideový svět) a druhý je objektivní (hmotný svět). My se mezi těmi póly zmítáme, ale nikdy se nepřikláníme jen k jednomu. Prazákladem je podle Schellinga identita obou principů, absolutní jednota objektu (přírody) a subjektu (ducha).
dílo: Systém transcendentárního idealismu

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) na univerzitě v Tübingenu byl spolužákem Schellinga a básníka Hölderina. Přednášel na univerzitách v Jeně, Heildelbergu i v Berlíně. Později se z něj stává zastánce pruského absolutismu tzv. státní filozof. Je pro něj charakteristická dialektická metoda, již nechápe jen logicky (tj. formu myšlení), ale i metafyzicky (zvláštní forma samopohybů skutečností). Jednotlivé stupně vývoje jsou v protikladu a zároveň se ovlivňují – dialektická triáda:
1) teze (počáteční stav myšlenky či jevu
2) antiteze – negace teze
3) synteze – negace negace (popření antiteze) – zde se prvotní stav a jeho negace spojí v jednotu na vyšší úrovni.
Hegel ztotožňuje myšlení a bytí: ?Vše, co jest rozumné, je skutečné, a vše co jest skutečné jest rozumné!
Podstata univerza (neosobní duchovní princip) – absolutní idea (světový duch, světový rozum, tato idea je aktivní, primární tvůrčí silou, je přítomen v každé věci , celý svět je seberozvíjením absolutní ideje.
Hegelovo členění filozofie:
1. logika – absolutní idea je zatím abstraktní, kom vztahu k sobě samé (stav bytí o sobě), formuluje hlavní pojmy a zákony dialektiky
2. filozofie přírody – absolutní idea je již konkrétní, odcizila se sama sobě, do podoby trpné, pasivní hmoty – do přírody (stav jinobytí ducha)
3. filozofie ducha – absolutní idea překonala svůj neduchovní stav a vrací se sama k sobě (stav bytí o sobě a pro sebe), návrat probíhá ve třech stupních:
a) subjektivní duch – individuální vědomí člověka, duch si uvědomuje sebe sama
b) objektivní duch – nadindividuální projevy ducha, tvoří prvotní objektivní řád dějin vzniká: rodina, společnost,stát . . .
c) absolutní duch – absolutní sebepoznání ideje, vzniká: umění, náboženství, filozofie

Filozofie dějin, zde podle Hegela realizuje absolutní duch to, co je rozumné, protože rozum vládne dějinami. Konkrétní národy, civilizační stupně jsou jen cestami k sebepoznání ducha. Individuální žití je podřízeno nadosobnímu (zejména státu). V dějinách nikdy nejedná jednotlivec, ale světový duch skrze jednotlivce (jedinci jsou jen vyjádřením ducha doby), přesto je člověk aktivním tvůrcem sebe sama, hodnot i dějin. ?Člověk je tím, čím se svou činností učiní.?