Myšlení staré Indie a Číny

INDICKÁ FILOSOFIE                                                                                       

 

Pojmy:

 

– Dharma = řád, který drží vše, co existuje

– Brahma = nedefinovatelná podstata všeho, zároveň nejvyšší duchovní princip a duše vesmíru

– v člověku se brahma projevuje jako Atman

– Karman = etické téma: naše činy se neztrácejí, nejsou zapomenuty a rozhodují o naší budoucnosti

 

– dokud člověk nenaplní míru dobrých činů, bude se jeho duch převtělovat do nových existencí, až

ji naplní, splyne atman + brahma → to je konečný cíl, vysvobození – Mókša

 

Buddhismus                                                                                                           

 

– odvíjí se od základní zkušenosti, kterou učinil princ Siddharta Gótama → odešel do samoty hledat

řešení lidské bídy, odpověď našel ve chvíli vnitřního osvícení, svou zkušenost předával dál

– překročil hranice Indie a tím se stal světovou filozofií (náboženství)

– Buddhovo učení (dharma) bylo postupně uspořádáno do „Tří sbírek písem“ – Košů (Tripitaka)

– jeho základ lze nalézt ve 4 ušlechtilých pravdách, do nichž Buddha vtělil svou zkušenost

 

1) Vše v životě je strast

2) Příčinou strasti je touha, žízeň po životě

3) Zánik žízně, dosažení svobody od vášní, neulpívání, značí též zánik strasti

4) Cestou k zániku strasti je osmidílná stezka:

 

• stezka pravé víry
• stezka pravého myšlení
• stezka pravého mluvení
• stezka pravého jednání
• stezka pravého života
• stezka pravého snažení
• stezka pravé bdělosti
• stezka pravého soustředění

 

→ lze shrnout: mravný život, kultivace mysli a moudrost

 

– rozvíjelo se v několika směrech: a) Hínájána: Buddha jako učitel → filosofie

1. b) Mahájána: Buddha jako Bůh → náboženství

 

– název je rozdílný: Tibet – Lamaismus (Dalaima) / Japonsko – Šintoismus

 

Džinismus                                                                                                                                           

 

– jeho zakladatel princ Vardhamána nazývaný Mahávíra se zřekl všech světských perspektiv a stal

se potulným asketou, dosáhl osvícení a probudil velké náboženské hnutí

 

– džinisté se rozdělili na dvě skupiny a) přísnější digambary – nazí (odění vzduchem)

1. b) umírněnější švétambary – bíle oděni

 

 

 

ČÍNSKÉ MYŠLENÍ                                                                                             

– v rytmu sil, které později dostaly název Jin a Jang

– význam v tvorbě harmonie, díky které se lépe dosahuje vytyčených cílů

– znak: kruh rozdělený na černou (jin) a bílou (jang), značící harmonii

 

I-ťing (Kniha proměn)                                                                                           

 

– „I“ značí v čínštině chameleóna (symbol změny), „ťing“ pojednání, proto tedy Kniha proměn

– jedinečný obsah tvoří 64 hexagramů (šestičar), odvozených od 8 trigramů

– základem těchto grafických symbolů jsou čáry: plná (jang) a přerušená (jin)

– čáry značí doplňující se energie → jsou protichůdné, ale neoddělitelné

– hexagramy později opatřeny vysvětlivkami, komentáři a průvodními texty – autorem Konfucius

– I-ťing je nazývána věšteckou knihou, lze podle ní usuzovat na vývoj situace

– věda je převážně založena na principu kauzality (příčinnosti), ale I-ťing ztělesňuje odlišnost:

 

1. a) čínského myšlení – čínský duch se orientuje právě na onen nahodilý aspekt situace, na tzv.

koincidence (případky), fungující na principech:

 

• trvalá přeměna, která harmonizuje krajnosti
• souběžnost věcí, dějů, světa a nás
• analogie: podobnost, zástupnost
• obrazovost: detail a celek nelze dělit

 

1. b) evropské myšlení

– jeví se spíše jako souhra náhod nežli jasně vymezený výsledek procesu, řetězce příčinnosti

 

Konfucius – vlastním úsilím získal velké znalosti, které mu umožnily úřednickou kariéru

– stal se rádcem panovníků, ale také zažil hořký neúspěch a dobrovolné vyhnanství

– později byl v Číně považován za prvního a největšího filosofa všech dob

 

Konfucianismus (Čína)                                                                                           

=  Konfuciova sociálně-etická nauka a reformační úsilí, podporované panovníky

– úspěch získal až s Konfuciovým následovníkem Menciusem → hlásal důvěru v lidskou dobrotou

 

– hlavní pojmy:

1. a) Povinnost
2. b) Ušlechtilost

– spočívá v hledání správné cesty

– správnou cestou je vzdělání, úcta k pořádku i tradici a rozumná správa věcí

– i panovník se musí řídit správnou cestou → uchyluje-li se od ní, samo nebe ho upozorní

– neposlušnost je hlavní příčinou všeho nepořádku

– slovo, kterým se má člověk řídit celý život je Šu – vcítit se do druhého, jakobych to byl já sám

 

Taoismus                                                                                                                

– za zakladatele považován Lao-c´, možný autor knihy Tao-te-ťing, ta se však vyvíjela až za Čuang

 Čoa, který je zakladatelem světa proudění Čchi = tok energie, který vyvolává život všeho i lidí

– „tao“ skrývá význam „cesta“ → je nutné projít životem, tedy najít životní cestu a jít stále dál

– taoismus pojímá veškerý svět v neustálém pohybu a změně

– každý jev se skládá ze dvou protikladných stránek → principy jin a jang v harmonii

– civilizaci vidí jako vnucený, nepřirozený stav, který přináší neštěstí