Karteziánský obrat

René Descartes (1596-1650)

Racionalismus

Racionalističtí filosofové, považují lidský rozum za základní zdroj lidského poznání, který je nezávislý na zkušenosti. Rozum obsahuje a priori (před zkušeností) vrozené pravdy či principy, ideje – metafyzické, matematické či morální. Metodicky využívá především dedukce: od axiomatických, vrozených idejí odvozujeme jednotlivosti.

Francouzský filozof Descartes přichází v 17. století s novým pojetím metafyziky, radikálně od sebe odděluje lidské vědomí a svět materiálna, jehož pravdivost se snaží maximálně zpochybnit, jelikož smyslové vjemy jsou pouze naše vnitřní interpretační procesy. Jediným opěrným bodem lidského chápání se tak stává vědomí, díky němuž se dá celá Descartova filozofie pojmout do výroku – cogito, ergo sum.

René Descartes

Život francouzského matematika a filozofa R. Descarta byl dobrodružný. Během třicetileté války procestoval Evropu, včetně Prahy. V ústraní napsal řadu děl; Rozprava o metodě, Úvahy o první filozofii.

     Reprezentuje spolu s Pascalem, Galileem a Newtonem obrat k novověkému myšlení →  vznik evropského racionalismu, ustavení moderní přírodní vědy – filozofie chce formulovat naprosto objektivní pravdy (matematické uvažování).

V nejisté době chtěl vyvést Descrates filozofii z temnot. Na základě kritického přístupu ke scholastice doporučil podrobit racionální kritice dosavadní vědění a vytvořit bezrozporný filozofický systém, který by byl pevnou základnou pro mohutně se rozvíjející přírodní vědu. Filozofie měla získat jistotu geometrické metody a vědy. V čem však najít pevný bod (axiom), který unese stavbu filozofie? Descartovo vystoupení je jedním ze zásadních bodů obratu v dějinách filozofie. Na počátku filozofického tázání stojí u Descarta radikální pochybnost – metodická skepse: je nutno zpochybnit vše, co bylo dosud považováno za pravdivé a samozřejmé. Tak lze zpochybnit, že mám hlavu a dvě ruce, že jsem tvor žijící na Zemi, že existuje Sluneční soustava atd., vždyť mohu být tvorem, kterému se toto vše kdesi v hlubinách jiného vesmíru jen zdá. Jediné, o čem nelze pochybovat, je to, že pochybuji – myslím: sám fakt myšlení, to, že právě v tomto okamžiku, pochybuji o své existenci – tedy o samotném faktu myšlení. Pochybuji, tedy myslím, tedy jsem (dubito ergo cogito, cogito ergo sum). První nezpochybnitelnou jistotou je fakt existence vědomí sebe sama jako subjektu, myslící substance – nezávislá, soběstačná, res cogitans (věci myslící) čili JÁ.

Rozhodnutí 17. století je jasné pro matematiku a mechaniku. Cogito, ergo sum – rozumové vědomí → z filozofie mizí všechny transcendentální pohyby – krása, barva, velikost… vytratil se eros. Přehledný systém, popsatelné procesy; svět se redukuje na matematické konstrukce.

Karteziánský obrat – cogito (vědomí) → nic jiného jisté není!

Ve druhém kroku vychází Descartes z toho, že se chápu jako JÁ, tedy bytost omezená, což předpokládá existenci nějakého ne-JÁ. Smysl bytí je v hlavě – antropocentrismus. Zároveň je mi dána představa neomezeného, dokonalého, absolutního, krátce Boha (úvahy o nekonečnu jsou ostatně pro filozofii 17. století příznačné). Idea Boha je vrozená, vložená do mne Bohem samým. Bůh jako bytost dokonalá a veskrze pravdivá nás nechce klamat, proto i svět, na začátku zpochybněný, existuje víceméně tak, jak se nám jeví.

     Jsoucno – svět tvoří podle Descarta dvě na sobě nezávislé substance, duchovní (res cogitans) a hmotná (res extensa). Toto východisko se nazývá dualismus. Duchovní substance je bytím nezávislým, soběstačným. Atributem této substance je myšlení. Její důkaz je právě v sebejistotě našeho myšlení a v ideji Boha. Vedle myšlení existuje mimosubjektivní rozprostraněný hmotný svět objektů. Ten je na duchu nezávislý, homogenní, fungující jako dokonalý mechanismus; rozkládá se v prostoru a její vlastností je rozlehlost → vlastnosti této substance vyjadřují pojmy geometrie (kartézská soustava souřadnic). Hmotou jsou tedy jen prostorová tělesa. Součástí tohoto světa je i lidské tělo (pitva), těla všech zvířat, rostlin i svět neživý. Zvířata ani nižší organismy duši nemají, proto bijeme-li zvíře, necítí bolest, a naříká-li, je to stejné, jako bijeme-li do kláves klavíru, který reaguje pouze mechanicky. Hmota je totožná s prostorem, neexistuje „prázdný“ prostor, suma pohybu je tedy neměnná (Descartes tak předznamenal zákon zachování energie). Nad oběma substancemi stojí tzv. neomezená substance – Bůh, jejich tvůrce i koordinátor jejich spolupůsobení.

    Existence boha (idea nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti) nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa, ani si ji člověk nemohl vytvořit sám, neboť nelze předpokládat, že by dokonalejší věc pocházela z věci méně dokonalé. Navíc metodou člověka je metoda pochybování, ale znát je více než pochybovat – tedy člověk má v sobě apriori ideu, co je dokonalé bytí – je dána od boha. Bůh je dokonalý a dokonalejší je existovat než neexistovat. Myšlení je důkaz existence boha. Pokud nejsem já dokonalý, nemohu mít myšlenku dokonalé bytosti; já jsem omezený a nemůžu chápat něco, co je absolutní (bůh); bůh je, ale jeho existence závisí na mém myšlenkovém souhlasu. Bůh je, protože je argumentovatelný – chladný kalkul, ne víra, ta se dá snadno zpochybnit → bůh ustupuje z vědy. Idea boha je odvozená od autonomie mé jsoucnosti → stačí popřít důkaz boha a bůh zmizí.

Pouze člověk je bytost, v níž se spojují jinak neslučitelné principy: res cogitans (duch, duše, myšlení) a res extensa (tělo, hmota). Descartes se domníval, že se tak děje v podvěsku mozkovém, šišince. Zvířata ani nižší organismy duši nemají, proto bijeme-li zvíře, necítí bolest, a naříká-li, je to podobné, jako když člověk tluče do kláves klavíru, který reaguje pouze mechanicky.

Bůh          rozum

Vztah subjekt – objekt → snaha oddělit z pozorovaného objektu jakýkoliv subjekt (především kvantity, ne kvality).

subjekt                              objekt

Descartes je považován za otce moderní filozofie. Do filozofie vnesl zásadní problém novověké filozofie, který označujeme jako subjekt-objektový rozštěp, totiž jaký je vzat mezi subjektivním prožíváním světa a jeho objektivní existencí.

Člověk (subjekt) je nositelem svých vlastností (atributů) i vlastností světa (jak ho definuje) a působí na vnější svět (objekt), jenž se odráží v jeho poznání.

Pojmy – vrozené, fantazijní a subjektivní.

Rozprostraněnost – nemá ducha (zvířata, kámen)

Rozměrnost – je bůh, to co myslí; člověk – spojuje tyto dvě substance