Iracionalistické koncepce

– z lat. slova irrationalis: nerozumný, protirozumový
– to, co nelze pochopit rozumem a logickým myšlením
– od 19. stol. používané označení postojů, orientací a filozofických směrů, jejichž podstatu tvoří odmítání nároků rozumu jako hlavního kritéria poznání, popř. jako myšlenkového harmonického základu světa. Zdůrazňuje jiná, zejména duchovní, duševní a citová východiska (vůle, životní puzení, láska aj.)
– absolutní iracionalismus ? popírá jakýkoli smysl bytí a dění ? vše je absurdní
– relativní iracionalismus ? mnohé nepochopitelné ? k poznání pomocí intuice, cítění
– voluntarismus: směr, pokládající vůli za základní složku poznání (gnoseologický vol.), za nejvyšší princip a podstatu bytí (ontologický), nebo za rozhodující základ vědomí, psychiky (psychologický). A. Schopenhauer formuloval voluntarismus jako samostatný filozofický směr ? vůle se u něho přeměňuje v slepý a nesmyslný prazáklad světa.
– iracionalismus navázal na německého filosofa F.W.J.Schellinga

Arthur Schopenhauer
– vychází z Kanta a z buddhismu: ?viditelný svět je jen zdání? ? do podstaty vstupujeme prostřednictvím vůle: voluntarismus
– vše živé je vůlí k životu (rozmnožovací pud), láska je jen iluze (nástroj přežití druhu)
– vůle je nekonečná, ale její naplnění omezené
– člověk strádá z nouze, nudy, osamění?Východiska:
v umění ? osvobozeno od vůle umožňuje nahlédnout do skutečnosti
v popření vůle ? extáze, rozplynutí (analogie nirvány )
– Svět jako vůle a představa ? shoda s Kantem ? ?věc o sobě? (vůle) a ?jev? (hmota a síla podřízená času, prostoru a kauzalitě) ? vše je determinováno
poznání je a) intuitivní, b) reflexivní (abstraktní, rozum)
– vlastnosti vůle ? nespokojenost, která žene svět k neustálé změně, protichůdné síly ? strast a bolest
– ?Existovat znamená trpět, žití je zmnožování utrpení. Žádoucím stavem je nebytí.?
– Schopenhauer byl velkým nepřítelem Hegela

Friedrich Nietzsche
– ovlivněn Schopenhauerem, německou romantickou hudbou, antikou, Hérakleitem (všechnu filosofii mezi ním a sebou odmítl )
– vyzdvihl dionýský živel (nespoutanost) a intuici, vycházel z toho, že základní lidská vlastnost je vůle k moci
1. kniha Zrození tragédie z ducha hudby ? vyzdvihoval Wagnerovo dílo, názor ? řecká tragédie vzešla ze srážky rozumu a harmonie se zkaženými otrávenými pocity (zosobněnými Dionýsem, bohem vína) a naznačil, že tragedie se znovuzrodí z Wagnerova umění spojit drama a hudbu. Avšak v roce 1878 se Nietzsche a Wagner natrvalo rozhádali a názorově rozešli, protože Wagner byl zarytým nacionalistou a antisemitou.
1883 ? 1885 Tak pravil Zarathustra, která je považována za jeho mistrovské dílo. Je oslavou radostné odvahy, která musí čelit nepřátelskému světu
– přetrvávající neúspěch čtenářů a veřejnosti ho vedl k tomu, že se rozhodl prezentovat své myšlenky daleko jasnější formou. Vydal proto dvě díla: ?Mimo dobro a zlo? a ?Genealogie morálky?
další díla: ?Antikrist, Nietzsche kontra Wagner, Ecce homo, Radostná věda, Soumrak model a především tématické shrnutí Vůle k moci
– Zabýval se hlavně hodnotami v lidském životě, jak k nim proniknout a jaký účel a smysl plní. Argumentoval, že židovsko-křesťanská tradice klade důraz na utrpení a ostatní asketické ideály. On však věřil, že tyto hodnoty jsou příkladem otrocké morálky spolu s charitou, poddajností a poslušností a že nahradily kdysi důležitou morálku panskou (morálkou nadčlověka, bytosti nových hodnot), ideály konkurence, hrdosti a autonomie.
– Nietzsche byl přesvědčen, že doba, v níž žije, si ještě neuvědomila, že se tradiční náboženství a filosofická absolutna zhroutila a že ?Bůh je mrtev?. Věřil, že se lidé budou pokoušet nahradit staré hodnoty novými.
– Nietzschova sestra se provdala za Bernharda Förstera, vůdčí osobnost německého nacionalismu a antisemitismu, s nímž sdílela jeho názory. Postupně získávala veškerou kontrolu nad bratrovými písemnostmi a upravovala je tak, aby vyhovovaly jejím politickým názorům. Tento fakt a její nadšení pro Hitlera vedly k tomu, že Nietzsche začal být spojován s nacisme, ačkoliv nebyl ani nacistou, ani antisemitou.
– Mezi moderními mysliteli začal být vysoce ceněn. Někteří z nich (Freud, Yeats, Mann, Camus) uznávali, že Nietzsche dokonale chápal řecké klasiky. Toto a jeho filosofie pomohly těmto spisovatelům formulovat jejich vlastní kritiku moderní doby.
– Ovlivnil vývoj filosofie 20. stol., inspiroval např. existencialismus

Sören Kierkegaard
– dánský teolog, filosof a spisovatel, předchůdce existencialismu a dialektické teologie
– odmítl racionalismus hegelovské filosofie a její nadosobní principy
– za hlavní považoval otázku, jak se může konkrétní člověk ve své společnosti prosadit proti totalitním nárokům logicky zkonstruovaného světa, proti společenské nivelizaci a formalisticky zplaněné víře oficiálního křesťanství.
– Stavěl se za subjektivní pravdu, individuální existenci, kvalitativní dialektiku. Odmítal jakékoli zprostředkování mezi člověkem a absolutnem ? setkání člověka a Boha je vztah dvou vzájemné cizích světů, přechod mezi nimi lze provést pouze skokem (překonáním sebe) za cenu utrpení a úzkosti.
– existence je niterné, neuchopitelné osobní jádro, ono Já, procítěný okamžik v nekonečnosti času ? své bytí poznává člověk vůči věčnosti ? tedy Bohu
Z díla: Okamžik, Současnost, Svůdcův deník. Kierkegaardovy spisy patří svými detailními psychologickými pozorováními, rafinovaným stylem, přesvědčivostí osobního prožitku, fantazií a krásným básnickým jazykem k nejvýznamnějším dílům dánské literatury.

Henri Bergson
– francouzský filosof, představitel filosofie života, odpůrce mechanistického výkladu života, kritik metody exaktních věd včetně teorií Ch. Darwina a H. Spencera.
– skutečnost chápal jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem (élan vital ? tvořivý vývoj), který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti.
metodou filosofie je intuice, nikoli analýza
– rozdělovat vše na špatné a dobré (statické a dynamické) ? náboženství, společnost?
– dvě schopnosti vědomí ? intelekt (si umí představit jen to, co je nehybné ? prostorové chápání ? řečí intelektu je věda) a intuice (nazírání ? skutečnost)
– Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti. Svým dílem inspiroval zejména literární kritiku a estetiku. V roce 1927 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.