• orientovaly se na člověka a jeho praktické potřeby, soustředí se na etiku
• velmi tolerantní à existovalo několik F směrů, ale navzájem si nepřekážely
• usilují o harmonii, soulad s přírodou
• věřily v reinkarnaci

 

INDICKÁ FILOSOFIE

• začíná se rozvíjet ve 2.tis.př.n.l.
• vychází z posvátných textů (psány sanskrtem) = Védské období

1. védy = knihy véd (1500 př.n.l.)

• určeny vyvoleným, je v nich položen základ učení

1. brahmány (1000 př.n.l.)

• obsahují náznaky kastovního systému, pro kněží – návod, jak šířit tuto F, staly se východiskem pro hinduismus

1. upanišady (500 př.n.l.)

• určeny i laikům
• vznikají purány (4.stol.př.n.l. – 14.stol.n.l.) = komentáře a vysvětlivky k předchozím textům

à Postvédské období

eposy: Rámajána, Mahabharáta – řeší problematiku dobra a zla

 

učení

• vše je podřízeno určitému řádu = DHARMA – určuje běh věcí, příčiny a následky
• nejvyšším duchovním principem, který vše určuje je BRAHMA
• část brahma, jakoby duše je ÁTHMÁN
• smyslem bytí je splynutí brahma a áthmán, dosažení absolutního klidu = NIRVANA (MÓKŠA) – ke splynutí může dojít až po splynutí míry dobrých skutků
• nic z toho, co čl.udělá není zapomenuto, ale promítá se do dalších životů = KARMA

 

1. Buddhismus

• zakladatel Sidhárta Gautáma (Budha = osvícený) – původem královský princ, ve 20-ti letech začal hledat smysl života – stal se asketou
• jeho učení: 3 sbírky Písma = Tripitaka
• základem učení jsou 4 ušlechtilé pravdy:

1. všechno žití je strast
2. příčinou strasti je touha
3. zanikne-li touha, zanikne strast
4. cestou k zániku strasti je 8-dílná stezka pravého poznání

• Budha vypracoval řadu cvičení a meditací, jak odstranit touhu – např.jóga
• Buddhismus se rozděluje do 2 proudů:
• Hinajána = Malá cesta – Budha je vzdělaný čl., ale není bůh
• Mahajána = Velká cesta – Budha je uctíván jako bůh
• Buddhismus se rozšířil do Číny a pak po celém světě

 

2. Džinismus

• ze slova džaina = vítězství
• zakladatelem princ Mahávíra – stal se také asketou
• aby čl.zvítězil sám nad sebou musí dodržovat 5 zásad:

1. neubližovat žádnému živému tvoru
2. nelhat
3. nekrást
4. nevlastnit majetek
5. dodržování sexuální zdrženlivosti

 

• poslední 2 zásady vedly k rozdělení na:
• kněží – dodržují všechny zásady
• laikové – vlastní jen to, co je nutné k životu; manželská věrnost
• dualistický směr – 2 principy

1. džíva = duše – symbol dokonalosti
2. adžíva = hmota – svádí čl.ke špatnostem

• život je boj mezi těmito principy, záleží na čl., který zvítězí

 

 

ČÍNSKÁ FILOSOFIE

• orientovaná na praxi, návod jak žít

 

Periodizace čínské filosofie

1. starověká = „zlatý věk čínské filosofie“ (6.-2.stol.př.n.l.)

• vzniká teorie protikladných principů (jing, jang), hlavní zásady

2. středověká (2.stol.př.n.l. – 1000 n.l.)

• pronikání buddhismu, upevňují se již existující směry taoismus a konfuciánství

3. neokonfuciánství (1000 n.l. – současnost)

 

• základním textem je KNIHA PROMĚN – nejstarší filosofický text, skládá se ze 64 hexagramů a ty z trigramů

JANG = mužství, světlo, aktivita, pohyb

– – – – – –    JING = ženství, tma, pasivita, klid

 

1. Konfuciánství

• zakladatelem Konfucius; směr zaměřený na etiku
• smyslem života – moudrost, získat nadhled, zlatá střední cesta
• základní hodnoty:
• povinnost – respektování autorit
• ušlechtilost – čl.musí hledat správnou život.cestu, základem je vzdělání
• zásada: „Nečiň jiným, co sám nechceš.“

 

2. Taoismus

• zakladatelem Lao-c´
• tao = jediná hodnota, rozum, cesta, základní duchovní princip
• vše je podřízeno přírodním zákonů, k dosažení klidu musí čl.odstranit vše, co se v přírodě nevyskytuje (i řemesla a vzdělání)
• k obnovení rovnováhy mezi čl.a přírodou vedou 2 cesty:

1. návrat k primitivnímu způsobu života
2. individuální únik, kdy čl.pochopí, že vše je relativní, pomíjivé