Immanuel Kant a jeho klasická filozofie novověku

Immanuel Kant a jeho klasická filozofie novověku
 22. 4. 1724
 12. 2. 1804
Narodil se v pruském městě Královci na pobřeží Baltu (dnešní ruský Kaliningrad) a tady také strávil celý svůj život. Po ukončení královecké univerzity zde začal od r. 1755 vyučovat, nejprve jako docent. Zpočátku se věnoval především přírodovědným výzkumům. Jako jeden z prvních učenců novověku dospěl k názoru, že vesmír se mění a vyvíjí.
V r. 1770 konečně získal hodnost profesora a plně se soustředil na otázky filozofické. Rozhodujícím podmětem pro něj byl agnosticismus DAVIDA HUMA. Později Kant napsal, že Hume ho probudil z ?dogmatické dřímoty?. Podle Huma nikdy nemůžeme poznat hmotné věci a jejich fungování samo o sobě. V našem vědomí se objevují pouze proměnlivé shluky různých vjemů ? tvarů, barev, zvuků a vůní ? Neexistuje ale žádná očividná záruka, že tyto naše subjektivní vjemy správně odrážejí objektivní skutečnost. Je pak ale vůbec nějaké poznání možné? Není všechno naše myšlení jen chaotické mlha počitků, dojmů a přeludů? To byla kardiální otázka, která vyvstala před novověkou filozofií, když Hume definitivně zpochybnil všechny vžité představy o naší schopnosti poznáváme svět. Pokud chyběla filozofie vybřednout z nekonečných pochybností, potřebovala nyní nalézt nějakou novou jistotu a přesně stanovit, jaké jsou možnosti (a zároveň hranice) našeho myšlení a po znávání. To byl obrovský, takřka nadlidský úkol, ale Kant se ho ujal se vší rozhodností a důkladností. Především ukázal (v souladu s Hunem), že je nutné důsledně oddělit objektivní hmotnou skutečnost od našich subjektivních vjemů a představ. Všechno, co leží za hranicemi našeho vědomí, je pro nás principálně nepoznatelné. Hmotné věci sice opravdu existují (o tom byl Kant pevně přesvědčen), ale nikdy je nemůžeme poznávat přímo. Toto nepoznatelné cosi za hranicí našeho já Kant nazval ?věc o sobě?. Vnější svět ?věcí o sobe? ovšem působí na naše vědomí a odráží se v něm v podobě vjemů. A právě tyto vjemy jsou tím, co skutečně a jedině poznáváme. Jsou to ?věci pro nás?.
Klíčová otázka, v níž se Kant s Hunem rozešel, spočívala v tom, jak naše myšlení tyto vjemy (tvary, barvy, vůně, atd.) zpracovává. Podle Kanta k tomu náš rozum používá několik myšlenkových schémat, jejichž pomocí spojuje jednotlivé vjemy do složitějších představ. Je to podobné, jako když dítě tvaruje z písku pomocí formiček různé bábovičky. Mezi tyto myšlenková schémata Kant řadí kupř. prostor, čas a také naše představení o pevné souvislosti příčiny a následku. Tato schémata existují přímo v našem vědomí, je to způsob našeho uvažování. O tom, zda platí i za hranicemi našeho vědomí (ve světě ?věcí o sobě?), nemůžeme nic vědět. Můžeme nanejvýš jen věřit, že hmotné předměty opravdu leží v prostoru, nebo že mezi nimi platí příčinné souvislosti. Stejně tak se Kant nevyjadřuje ani k tomu, odkud se schéma našeho myšlení berou ? zda je získáváme výchovou, či zda jsou člověku vrozena, anebo zda je do naší duše vkládá Bůh. Tím by porušil svá vlastní pravidla hry, protože zdroj (nositel) našeho vědomí patří také mezi nepoznatelné ?věci o sobě?. (Kant ho nazývá transcendentální Já) Jeho následovníci: Comte, Mach, Husserl, Whitehead
Výsledky desetileté usilovné práce shrnul Kant ve své nejvýznamnější knize, osmistránkové Kritice čistého rozumu (vyšla 1781). Protože si dobře uvědomoval její obrovský rozsah a velkou obtížnost, publikoval o dva roky později mnohem kratší a čitelnější verzi svých úvah pod názvem Prolegomena. Už sama tato podrobná analýza lidského myšlení Kanta okamžitě proslavila a učinila z něj největšího filozofa novověku.
Kant tedy mohl s klidem odejít na odpočinek a zanechat všeho filozofování. Ve skutečnosti však celou obrovskou práci podnikl jen proto, aby teď konečně mohl přejít k otázkám, které ho lákaly ze všeho nejvíc ? k úvahám o věcech, které svými smysly vůbec nevnímáme. A to je Bůh, nesmrtelná duše a etika lidského chování.
Už v Kritice čistého rozumu jasně ukázal, že pojmy jako Bůh a nesmrtelná duše nelze rozumem dokázat ani vyvrátit (a jeho odpůrci ho za to nazvali ?drtičem všeho? a ?ničitelem mladých myslí?). Ale Kant není pouhým ?drtičem? starých jistot, jako byl Hume. Teď, když je vše staré zbouráno, získali jsme ve skutečnosti pevný podklad, na kterém můžeme stavět novou věž ze slonoviny. Je totiž přirozenou vlastností našeho rozumu, že touží překročit své vlastní meze. Člověk pociťuje neodbytou potřebu uvažovat i o takových věcech, o kterých nic jistého neví a vědět nemůže, o věcech které leží za hranicemi poznatelnosti. A tak si člověk vytváří představu Boha, duše a svobody vůle. Kant tyto představy neodmítá, ba právě naopak. V Kritice praktického rozumu (1788) ukazuje, že právě tyto představy (ač jsou v podstavě jen výtvorem naší fantazie) plní v životě člověka klíčovou úlohu. Dávají nám totiž vědomí mravní povinnosti. bez nich by vůbec nebyla možná etika, bez nich by člověk vlastně ani nebyl člověkem, ale jen zvířetem, které se řídí pouze svými smysly a pudy. Náboženské představy jsou tedy neověřitelné, ale zároveň potřebné, protože umožňují lidem vytvářet mravní řád, bez kterého by lidská společnost nemohla fungovat.
Ohlas Kantova díla byl obrovský. Vyvolalo nadšený obdiv i nejostřejší odpor, ale žádný filozof ho nemohl minout bez povšimnutí. Kant si toho byl dobře vědom (sám prohlásil, že způsobil ve filozofii stejný převrat jako kdysi Koperník v astronomii), ale nikterak přitom nezpychl. 1)

Kantův život
Z Královce takřka nevytáhl paty, nikdy se neoženil, bydlel soukromě, udržoval přísnou životosprávu a přesný rozvrh denních činností. Vstával v pět hodin ráno, k snídani si dopřál dva šálky slabého čaje a jednu dýmku, potom přednášel studentům, četl knihy a pracoval, odpoledne strávil rozhovorem s přáteli a v deseti hodin večer ulehl ke spánku. Byl dokonalým příkladem puntičkářského, pedantického profesora a nesnášel jakékoli změny, hluk a vyrušování. Přitom byl ale výborný řečník a pedagog, uměl být vtipný a vždy se snažil mít dobrou náladu. Snad i díky tomu se dožil (i přes chatrné zdraví) úctyhodných osmdesáti let. Když zemřel, vystrojilo mu jeho město vskutku královský pohřeb. jeho rakev doprovázeli k hrobu generálové, šlechtici a státníci z celé Evropy.
A s jistou mírou ironické nadsázky bychom mohli říci, že to nebyl jen potřeb velikého filozofa, ale také pohřeb filozofie samotné. Po Kantovi už jen málokterý filozof dokázal říci něco nového a důležitého ?