Hospodářská politika

Hospodářská politika
vztah mezi ekonomikou a politikou
ekonomika je vůči politice prvotní, ale politika má před ekonomikou prvenství
prvotní: ekonomika tu byla dříve než politika (z historického hlediska)
prvenství: chceme-li změnit ekonomiku, musí tomu předcházet změna politiky

Hospodářská politika je teoretická a praktická.

Teoretická
zabývá se hledáním co nejlepšího řešení problémů, které v ekonomice vznikají
věda, součást ekonomie, ekonomických teorií

Praktická
prosazování zájmů vládnoucí skupiny do ekonomiky
každodenní hádání se o zákonech

Subjekty hospodářské politiky
ten, kdo ovlivňuje ekonomiku => subjekt
stát a ostatní subjekty
stát ovlivňuje ekonomiku prostřednictvím svých orgánů
ostatní subjekty ? firmy (ovlivňují ekonomiku, tím jak platí či neplatí daně), zahraniční investoři (budou-li investovat, jakým způsobem), občané (vytvářejí poptávku), odbory (podmínky na růst mezd), politické strany, tisk (zveřejní nějaké kauzy, jiné nezveřejní)

Hospodářská politika má tři úkoly
1. stanovit cíle, které se mají v daném období plnit
2. zvolit nástroje pomocí, kterých se budou cíle uskutečňovat
3. formuje ekonomický systém země ? převádí se do praxe, realizace cílů, konkrétní přizpůsobování, uzpůsobování ekonomiky

Magický čtyřúhelník

velikost a tempo růstu celkového produktu stabilita cen
ukazatel: hrubý domácí produkt ukazatel: míra inflace

vyrovnanost vývozů a dovozů velikost a struktura nezaměstnanosti
ukazatel: bilance zahraničního obchodu ukazatel: míra nezaměstnanosti

Všechny uvedené makroekonomické veličiny spolu úzce souvisí a vzájemně se ovlivňují (nelze sledovat celkový produkt aniž bychom znali míru inflace, která ukazuje míru znehodnocování peněz pomocí kterých HDP měříme, nelze jásat nad růstem HDP pokud víme, že nám rapidně vzrůstá zahraniční zadluženost a nerovnováha obchodní bilance atd.). Skutečný „čtyřúhelník“ je pouhou utopií (tzv. „bájným jednorožcem“)… Magičnost je v tom, že není možné plnit všechny čtyři cíle najednou.V hospodářské politice je nutno si stanovit, které cíle budou prioritní.

Makroekonomie
Makronomie je součástí ekonomie, která studuje chování národního hospodářství jakžto celku. Žádoucí ukazatelé výkonnosti (cíle) národní ekonomiky jsou:
1) vysoká úroveň a tempo růstu celkového produktu
2) vysoká míra zaměstnanosti (tj. nízká míra nezaměstnanosti)
3) nízká míra inflace (tj. stabilita cenové hladiny)
4) vyrovnaná bilance zahraničního obchodu (vyrovnanost importu a exportu)

O realizaci těchto čtyř makroekonomických cílů usilují vlády ekonomicky rozvinutých zemí ve své hospodářské politice.

Základní makroekonomické veličiny

1) Hrubý domácí produkt – HDP
Charakterizuje výkonnost národní ekonomiky jako celku. Představuje objem vyprodukovaných statků a služeb výrobními zdroji na území určitého státu za určité období (obvykle za 1 rok) bez ohledu na to, zda vlastníky výrobních zdrojů jsou tuzemské nebo zahraniční osoby a firmy. Hrubý národní produkt (HNP) představuje v penězích objem vyrobených statků a poskytnutých služeb výrobními zdroji, které jsou ve vlastnictví občanů a společností určitého státu (tedy doma i v cizině).

2) Míra nezaměstnanosti
Podle Mezinárodní organizace práce se za nezaměstnaného považuje osoba určitého minimálního věku (15 let a starší), která je bez placené práce a není samozaměstnaná, je schopná pracovat a hledá práci po určité období. Nezaměstnanost se měří podle míry nezaměstnanosti, která je měřena jako počet osob nezaměstnaných k pracovním silám (osoby zaměstnané a nezaměstnané). Oficiální definice nezaměstnanosti je založena na dělení obyvatelstva na:
a) ekonomicky aktivní – lidé, kteří jsou zaměstnaní nebo nezaměstnaní, ale práci aktivně hledají nebo čekají, až se budou moci po dočasném vyřazení do práce vrátit
b) ekonomicky neaktivní – lidé, kteří práci nemají a ani ji aktivně nehledají
Nezaměstnanost může být:
a) dobrovolná – zahrnuje lidi v produktivním věku, kteří neusilují o získání práce
b) nedobrovolná – zahrnuje nezaměstnané, kteří aktivně usilují o získání zaměstnání
Statistika zaznamenává pouze tuto nedobrovolnou nezaměstnanost. Vykazuje její vývoj mírou nezaměstnanosti. Je to tedy podíl nedobrovolně nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, vyjádřený v procentech

Základní typy nezaměstnanosti:
a) frikční – příčinou jsou přirozené změny zaměstnání, je vyvolávána nedostatečnou informovaností o volných místech a nedostatečnou mobilitou (přizpůsobivostí) pracovníků.
b) strukturální – je vzvolávána technickým pokrokem a změnami v požadavcích zákazníků, které vedou ke změnám ve struktuře národního hospodářství. Tím vzniká nesoulad ve struktuře nabídky a poptávky po práci.
c) cyklická – souvisí s cyklickým vývojem hospodářství, v období recese (pokles a stagnace) hospodářství klesá počet pracovních příležitostí. V období konjunktury (růstu) tato nezaměstnanost mizí.
d) sezónní – je spojena se sezónním charakterem některých typů zaměstnání (např. zmrzlinář těžko něco prodá v zimě apod.)

3) Inflace
Jde o proces postupného znehodnocování měny v důsledku růstu cen. Je důsledkem ekonomické nerovnováhy. Projevuje se zvyšováním celkové hladiny cen statků a služeb v průběhu delšího období. Negativními důsledky inflace jsou: snížení kupní síly peněz, znehodnocování úspor, zhoršení schopnost peněz plnit funkci uchovatele hodnot, snížení reálných mezd, zvýšení míry nejistoty v rozhodování podnikatelů, zhoršení kvality informací o stavu a vývoji ekonomiky, přispívání k nestabilitě a prohlubování ekonomické nervnováhy.
Inflaci měříme pomocí cenových indexů – hlavním je index spotřebitelských cen – vyjadřuje velikost změny výdajů domácností na nákup spotřeb. koše statků a služeb oproti zvolenému výchozímu roku. Je to míra inflace. Míra inflace je ekonomickým indikátorem, který vypovídá o tom, je-lio ekonomika „zdravá“ nebo „nemocná“.
Typy inflace jsou:
a) mírná – v rozsahu několika procent ročně
b) pádivá – v rozsahu desítek procent ročně
c) hyperinflace – při níž dochází k dezorganizaci národního hospodářství, peníze přestávají být schopny plnit své ek. funkce, peněžní směna je nahrazována směnou naturální – je to inflace v rozsahu stovek až tisíců procent ročně.
Míra inflace vyjádřená přírůstkem prům. ročního indexu spotřebitelských cen vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za posledních 12 měsíců proti průměru dvanácti předchozích měsíců.

4) Platební bilance
Je to bilance, která shrnuje všechny peněžní transakce určité země se zahraničím za vymezené období (zpravidla 1 rok). Platební bilance informuje o zhoršení či naopak zlepšení mezinárodní pozice ekonomiky státu.

Každá vláda má své hospodářské cíle i nástroje k jejich realizaci. Existují 2 zákl. koncepce ekonomické politiky:
a) keynesiánství – nestabilita ekonomiky vyžaduje nutnost státních zásahů. Keynesiánské názory převládaly až do 70. let 20. století.
b) neoklasická (neokonzervativní) ekonomie – za hlavní zdroj nerovnováhy považuje zcela v protikladu ke keynesiánství státní regulaci. Usiluje o omezení inflace, o snížení negativních důsledků zdanění, o omezení přílišné váhy vlády v ekonomice a o zlepšení fungování trhu jako automatického regulátoru ekonomiky.

Základní nástroje vládní hospodářské politiky:
a) fiskální politika – realizovatelná prostřednictvím státního rozpočtu. Státní rozpočet je centralizovaným fondem finančních prostředků státu. Na straně příjmů jsou především daně, zisky ze státních podniků, příjmy z emise státních cenných papírů, cla atd. Výdaje státního rozpočtu: sociální zabezpečení, školství a zdravotnictví, obrana, národní hospodářství, státní správa, podpora vědy a výzkumu, ekologie. Keynesiánci považují za státní rozpočet za hlavní nástroj, připouštějí deficit (schodek) i přebytek státního rozpočtu. Monetaristé nikoliv, usilují o snížení podílu státního rozpočtu na HDP a o vyrovnaný státní rozpočet.
b) monetární politika (úvěrová a peněžní) – realizuje se prostřednictvím centrální banky a jejích nástrojů – povinných bankovních rezerv, operací na volném trhu. Monetaristé si kladou za cíl regulaci množství peněz v oběhu – stabilní vývoj ekonomiky.
c) důchodová politika – je zaměřena na stabilizacicenové hladiny ovlivňováním vývoje nominálních mezd, zisků a cen vládou.
d) zahraniční obchodní politika – při uzavřené ekonomice (vysoká dovozní cla, určení maximálního množství zboží), při otevřené ekonomice (volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu).

Státní rozpočet
Příjmy a výdaje státního rozpočtu jsem již zmínil ve výkladu fiskální politiky. Zde je ještě několik dalších vlastností a ukazatelů:

Bilance
na jedné straně jsou příjmy na druhé výdaje státního rozpočtu
porovnávají se
podle výsledku je státní rozpočet: vyrovnaný (P = v), v ČR se do r. 1998 plánoval jako vyrovnaný, končil r. 1997; deficitní (V > P) vzniká schodek a stát si musí na financování schodku půjčit peníze (nejčastější způsob – vydávání obligací) od r. 1999 je plánován jako deficitní, ve skutečnosti je deficitní již od r. 1996, 2001 ? 50 mld Kč plánovaný deficit, 2000 – 35 mld. Kč, skončil deficitem 42 mld. Kč

Zákon
musí projít schválením a podpisem
platnost zákona je jeden rok
plánem jak by měl státní rozpočet fungovat
po skončení roku se sestavuje státní závěrečný účet (obsahuje skutečné příjmy a výdaje) ? sestavuje ho vláda a dává parlamentu

Pokud není zákon o státním rozpočtu schválen včas, hospodaří se podle rozpočtového provizoria, což znamená, že se hospodaří podle rozpočtu z minulého roku.

Rozpočtová politika státu může být:

a) Restriktivní
znamená omezování politiky
stát omezuje výdaje ze státního rozpočtu, případně zvyšuje příjmy do státního rozpočtu /třeba tím, že zvyšuje daně)
použití v době rozvoje (konjunktury) ekonomiky, kdy stát oddálí krizi

b) Expansivní
rozvoj ekonomiky
stát snižuje příjmy státního rozpočtu a zvyšuje výdaje ze státního rozpočtu
používá se v době úpadku, aby se ekonomika držela

Státní dluh
je tvořen deficity rozpočtů
v ČR je to 40 % HDP
jeden z ukazatelů, který sleduje EU (dala si hranici 60 %)

Veřejný dluh
tvoří jej státní dluh + ztráty Konsolidační banky

Mezinárodní finance
zahrnují stanovení a záměru měnového kurzu, platební bilanci, cla, účast země v mezinárodních finančních organizacích
Daňová soustava
Daň – pravidelný příjem státního rozpočtu (550 mld), který subjekt platí na základě zákonných předpisů
Druhy daní:
a) daň z přidané hodnoty – zdaňuje tu částku, kterou si k výrobku podnikatel přidal
b) spotřební daň – daňové zatížení určitého výrobku (alkohol, tabák. výrobky, pohonné hmoty)
c) daň z příjmu obyvatelstva
d) daň z příjmů podniků
e) daň z nemovitosti
f) daň dědická a darovací
g) silniční daň
h) místní poplatky