Filozofie období Helénismu

HELÉNISMUS (322 př.n.l. – 529 n.l.)

– název období „Helénismus“ je z 19. století – Johann Gustav Droysen

– rozpad říše – Makedonie, Sýrie, Egypt – dál se šíří

– řečtina se stala jazykem vzdělanců

– Řecko položilo základ vzdělanosti, řecká kultura přejímá prvky jiných společností a stává se tak kosmopolitní

– centrum Atény a Alexandrie

– Řecko dobito Římem – vzrůstá Říše římská; dále se šíří řecká vzdělanost

 

– vzniká mnoho rozmanitých F směrů a proudů

– většina vzniká v Řecku a Římané je rozvíjeli

– důraz kladen na etiku

– snaha osvobodit člověka od strachu ze smrti – od pesimismu

– snaha najít návod jak správně žít a umřít, jak dosáhnout v životě lidského štěstí

 

1. Stoicismus

(stoa = sloupořadí; stoá poikilé – sloupová síň v Aténách, kde se přednášelo)

– zakladatel stoicismu ZENON Z KITIA

3 etapy:

1. stará stoa – KLEANTHÉS, CHRÝSIPPOS
2. střední stoa – POSEIDONIOS
3. mladší stoa – SENECA (4 př.n.l. – 65 n.l.)

                        – EPIKLÉTOS (50 – 138 n.l)

                        – MARCUS AURELIUS (121 – 180 n.l.)

– 3 oddíly – logika – fyzika – etika (vrchol filozofického uvažování)

etika – zabývá se tím, jak správně žít život v souladu s přírodou

1. a) rozumný život b) nectnostný, špatný život

– ctnostný                                                        – nectnostný

– spravedlivý                                                   – nespravedlivý

– statečnost                                                     – zbabělost

– skromnost                                                    – žádostivost

– rozumnost                                                     – nerozumnost

Rozumný život – v souladu s přírodou, je to jediná blaženost, dobro. Obsahuje všechny ctnosti (statečnost, skromnost, moudrost, spravedlnost). Nerozumný život je pravý protiklad; je to jediné zlo, poživačnost.

lhostejné – všechno čeho si cení i čeho se bojí (společenské pocty, pohana) – žádné extrémy

• nenechat se tím zneklidnit a ovlivnit
• všechno, co je mezi rozumným a nerozumným životem

afekty – pudy, vášně

– omezují nás v poznávání a nejsme tak schopni rozlišit, co je lhostejné

– očištění od afektů – stav apatheia (krok na cestě ke ctnosti)

            – člověk, který apathei dosáhl, dosáhl splynutí s přírodou a ataraxie ( konečného klidu                                              a vyrovnanosti)

– velice si cení přátelství, oceňují lásku k člověku a to i k barbarům a otrokům

– asketismus

– připravili tak půdu pro křesťanství

 

V tomto období se střetávali kynikové a stoikové. Kynikové byli egoisté a odvrhli společnost. Stoikové přisuzovali životu ve společnosti velkou úlohu. Jejich F byla humanistická ( láska k člověku, přátelství i k otrokům a barbarům), (připravili tak půdu pro křesťanství).

 

MARCUS AURELIUS (121 – 180)

– v roce 161 se stal římským císařem

– po smrti prohlášen za boha

– „Hovory k sobě“ – napsal na svých taženích

– aforistické zápisky, rady, jak správně žít a přistupovat k životu

– dvojí druh přírody – vnější + vnitřní (svoboda a klid v duši)

 

SENECA – „O klidu duševním“

EPIKLÉTOS – původně otrok

 

1. Epikureismus – atomismus

(dnes „Epikurejec“ – bezstarostný život, smyslové požitky)

EPIKUROS ZE SAMU (341 – 270 př.n.l.)

– žil v Aténách

– soustředil své stoupence v zahradě Epikurově, nad vchodem nápis: „Cizinče, zde se dobře poměješ, zde je největším dobrem slast.“

– žít skrytě – starat se jen o svůj privátní život, nezabývat se společenskými a politickými                                událostmi

– 3 části:

1. a) logika – učí, jak zabránit omylům
2. b) fyzika – vysvětluje svět přirozeně bez nadpřirozených bytostí a zbavuje tak člověka strachu z nadpřirozena

– tento svět nestvořil žádný bůh  – stoupenci atomismu

1. c) etika – jediný cíl – blaženost = slast

stav těla – necítit bolest

stav duše – necítit neklid

– usilování musí řídit a krotit rozum – lidská duše pak dosáhne stavu aparaxia – klid v duši

– Bohové žijí někde mezi světy a nestarají se o lidské záležitosti.

– Smrt se nás netýká, protože dokud žijeme není a když přijde, nejsme už my.

„nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li slastně“

 

TITUS LUCRECIUS CARUS (98 – 55 př.n.l.)

– rozvíjí tuto teorii v Římě

– básně „O přírodě“

 

III. Skepticismus

– škola založená na tom, že nelze dosáhnout pravého objektivního poznání

1. období

PYRRHÓN

epoché ( ­ autor pojmu ) – zdržení se

– nemůžeme nikdy říct jaká věc je, ale jak se nám jeví

– noetická skepse

– na všechno můžeme mít protichůdné názory

– nemáme žádné kritérium, podle kterého bychom věci porovnávali

2. období – probabilismus
3. období

EINESIDÉMOS

– nauka o tropech – 10 hledisek a důvodů proč nemůžeme dosáhnout objektivní pravdy

 

2. Novoplatónikové (2. – 6. století n.l.)

– navazují na Platóna

– zakladatel AMONIOS SACA z Alexandrie (jeho život je neznámý) – všechno vychází z Jednoho (božský princip, První) všechno tvoří jednotu

PLOTÍNOS (204 – 270 n.l.)

– původem z Alexandrie

– založil filozofickou školu v Římě

– chtěl založit Platonopolis – realizovat Platonův systém

– vše odvozeno z jednoho základu – božská bytost = Dobro, Jedno, První  (x Platon)

– spočívá v klidu a nikdy se nespojuje s látkou

emanace – překypování božské bytosti, díky kterému vše vzniká

– hierarchie:1. duchovní princip

2. lidská duše
3. svět hmoty (zlo, temno) – je nejmíň dokonalá

teorie poznání – jediné pravé poznání prostřednictvím mystiky – pravé sjednocení s božským                                    principem (mystická vytržení)

vztah mezi individuální duší a božským principem – připomíná bráhma a átmán z indické                                                                                        náboženské nauky

 

Mystika – nejdůležitější zdroj poznání

 

Novoplatónismus měl silný vliv na formování křesťanství.