Filosofie (skutečnost a pravda, logika)

-antropomorfní chápání – za událostmi stojí síla podobná lidské; čas je brán cyklicky

-s příchodem filosofie nekončí mýty zcela, naše mysl je mýtotvorná (např. dětské vzpomínky: matka dobrá x otec zlý etc.); dnes však nemáme komplexní mýty, ale jen zlomky, různě se střetávající, krátkodobé, povrchní (viz. bulvární zprávy apod.)

 filosofie

-definice: „Filosofie (filein, mít rád, toužit po něčem; sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.“

-Platonova teorie o idejích

-idea – cosi opravdu skutečného, co existuje jako šablona pro u nás hmotně existující věci, nedosažitelné smysly, ale rozumovým poznáním, pro nás to jsou obecné pojmy (jako židle) a jejich podstata, která existuje kdesi v duchovním světě

-podle Platóna například existuje idea stolu jako obecný význam toho, co znamená být stolem – význam nezávislý na názoru jednotlivých lidí; ideu stolu poznáme, zamyslíme-li se nad tím, jaké vlastnosti musí mít každý stůl pro to, aby vůbec byl stolem

-toto pojetí skutečnosti je Platónovou odpovědí na relativismus sofistů, kteří se domnívají, že žádné univerzálně platné ideje neexistují

-zabývá se často významy (idejemi) pojmů jako krása, statečnost, spravedlnost, ctnost apod., které by byly celkově platné a přinesly by jasné posuzování lidských činů

-Podobenství o jeskyni – svět je zde rozdělen na dvě části: v jeskyni a mimo ni; my všichni jsme bráni jako vězni v jeskyni

Druh existence	Objekty	Druh poznání
Vnímaná smysly – proměnlivé a subjektivní dění(parafráze jeskyně)	Více než jednotlivé věci lidé vnímají  jejich obrazy (při poznání nejsme plně otevřeni, např. předsudky)	Pouhé věření a domnívání se
To, co připustíme rozumu, na co myslíme – věčné a objektivní bytí(parafráze venkovního světa)	Ideje a matematické objekty	Ideje: Rozumové poznání (bez pomoci viditelných obrazů), matematické objekty: Myšlení (práce s něčím co je jen rozumem přístupné s užitím smyslových předmětů, např. ve světě není kružnice)
Více než bytí(parafráze slunce)	Idea dobra – nepřímo popsaná metaforou Slunce: díky němu nejenom vidíme, ale věci vůbec jsou!	Nemožné

-spor o univerzálie

-univerzální = /vše/obecný; univerzáliemi se myslí obecné pojmy (kachna, stůl..), respektive to, co jim odpovídá či neodpovídá ve světě

-tři filosofické tradice: 1. nominalismus – obecné pojmy jsou pouze jména, ve skutečném světě jim nic neodpovídá; existují jen jednotliviny – tzn. neexistují dvě stejné věci

2. umírněný realismus – obecniny existují ve věcech samých (v kachně je její předurčení býti kachnou)
3. krajní realismus – odpovídá Platonovi – obecniny existují = Ideje, ale mimo věci (tzn. někde „nahoře“ je ideje kachnovitosti)

-racionalismus, empirismus, Kant

-racionalismus – pouze rozum je zdroj poznání, zakladatel René Descartes, postup jeho bádání vychází z axiomů (tvrzení považovaných na nezpochybnitelné)àdeduktivně, tedy s jistotou, odvozovat další tvrzení, základem ovšem bylo nalézt správný axiom, Descartes za něj považoval nezpochybnitelnou jistotu vlastní existence („Myslím, tedy jsem.“)

-pokračovatel Baruch Spinoza (zastává myšlenku, že existuje jediná substance – Bůh = příroda; byl proti myšlence Descarta, že svět je složen ze tří substancí – Bůh, tělo, duše)

-empirismus – zdroj poznání je zkušenost (krajní podobou je sensualismus = poznání jen smysly), John Locke – domnívá se, že při narození je naše mysl tabula rasa (nepopsaná, nedotčená tabule); základem poznání jsou jednotlivé smyslové počitky primárních kvalit (vlastností, které  poznáváme objektivně, tj. existující nejenom v našich smyslech, nýbrž i ve věcech samých – jde o rozlohu, tvar, pevnost, počet, klid a pohyb těles; sekundární kvality jako barva, chuť, vůně, teplota nebo zvuk jsou podle Locka subjektivní – neexistují ve věcech samých – a lze je převést na vlastnosti primární), skládáním počitků jednotlivých kvalit vzniká v mysli celistvý obraz světa

-Immanuel Kant (zabýval se přírodními zákony a naší svobodnou vůlí) – základem jeho filosofie  je rozlišení tzv. věci o sobě (skutečnosti nezávislé na našem poznání) a světa jevů, o věci o sobě nemůžeme podle Kanta vědět naprosto nic – je tedy možné (i když nedokazatelné), že „o sobě“ jsem také já svobodným (a odpovědným) tvorem, o světě jevů naopak vypovídat můžeme a to proto, že naše psychika do něj vnáší strukturu – svět zkušeností je uspořádán v čase a prostoru, ne proto, že by skutečně byl – o tom nic nevíme, ale proto, že naše mysl si zkušenosti takto uspořádává

-svět zkušenosti nutně nemusí odpovídat zákonu kauzality, protože kdyby ano, tak by byl uspořádán svět sám o sobě (o něm nic nevíme), ale protože i členění jevů na příčiny a účinky a nacházení obecných vzorců ve vztazích mezi nimi patří k naší mysli, zákony světa platí a priori – nezávisí na obsahu naší zkušenosti, naopak každou možnou zkušenost vždy již podmiňují (jako strukturující principy jejího uspořádání v naší mysli)

(vysvětlení: kopernikánský obrat – jde o to, že přírodní zákony máme jako mřížku všichni ve svých myslích a MY jsme ti, kdo tuto strukturu implikují do světa – tzn. podle našich mřížek je svět takový, jaký jej vidíme, my mu dáváme řád; co se týče prostoru a času – nevíme, zda je či není, ale není známá mimoprostorová zkušenost; může jí být niterná zkušenost, ale ta je zase vždy časová)

Teorie pravdy

-teorie pojednávající o pravdě

àkorespondenční (adekvační) teorie pravdy (pravdivý je výrok shodující se s předmětem, o němž hovoří)

-pravda je „shoda rozumu a věci“ (adaequatio intellectus et rei, Tomáš Akvinský)

-„Pravda je souhlas poznání s jeho předmětem.“ (Immanuel Kant)

-problémy s touto teorií: Jak poznáme, že se výrok shoduje s předmětem? resp. Nemůžeme lháře usvědčit ze lži, jestliže neznáme pravdu.

-možnost řešení: „dotazování“ se světa (verifikace / falzifikace) pozorováním / měřením

àkoherenční teorie pravdy (pravdivá je teorie, která je vnitřně bezrozporná; teorie, jejíž jednotlivé výroky nejsou navzájem v rozporu)

-problém této teorie: bezrozpornost je spíše nutnou, leč nedostatečnou podmínkou pravdivosti, když říkám, že je něco pravda, předpokládám více než jen bezrozpornost – předpokládám odpovídání skutečnosti

àkonsensuální teorie pravdy (pravdivá je teorie, na níž se shodnou lidé, kteří se zabývají otázkou, o níž teorie vypovídá)

-problém této teorie: lidé se mnohdy mýlí (je tedy těžko přijatelné říci, že pravda je to, na čem se shodnou) a mýlí se i skupiny odborníků a také ani konsensuální teorie neodpovídá nároku spojeného s pojmem pravdy (pravdivosti) – totiž nároku na shodu pravdivé teorie a skutečnosti

àpragmatická teorie pravdy (pravdivé jsou výroky a teorie, které se osvědčily jako užitečné, prospěšné)

-problém této teorie: opět –  neodpovídá nároku shody se skutečností

Logika a logické

-jako věda určuje pravidla, jak formálně správně myslet

-pravidla logiky nám ale nic nesdělují o světě (nezabývají se poznáním, pravdou apod.)

-umožňují nám správně spojovat poznatky, které získáme pomocí jiných věd nebo filosofie; a formálně správně z nich vyvozovat případné další důsledky

-první: sofisté – rozvíjeli umění argumentace, ale nešlo o poznání pravdy, nýbrž o přesvědčení protivníka, jejich argumenty byly často zavádějící, platily jen zdánlivě (pro takovéto zavádějící, klamné argumenty se proto užívá výraz argumenty sofistické)

-to si uvědomoval již Sokrates, teprve Aristoteles však jasně formuloval první pravidla predikátové logiky, ještě v antice položili stoikové základy logiky výrokové, středověk pak přinesl rozvoj umění učených sporů (disputací)

-moderní logika jako vědecká disciplína nicméně vznikla až v 19. a 20. století, a to v úzkém spojení s rozvojem teoretické matematiky (mezi zakladatele moderní logiky patřili mimo jiné tito myslitelé: Bolzano, Boole, Frege, Whitehead, Russell, Wittgenstein,…)

–sofistická argumentace:

àAd hominem – snaha spojit platnost tvrzení s charakterem nebo názory osoby obhajující tvrzení (a například je tak zpochybnit, př.„Jste občas hrubý.“ „Tak? Ale vy taky.“)

àAd misericordiam – argumentace působením na city (typicky vyvoláváním pocitu lítosti či viny, př.“Svou matku a svého otce jsem opravdu nezabil. Prosím, neobviňujte mne. Jsem dostatečně potrestán tím, že jsem sirotek.“)

àAd populum – něco je pravda, neboť si to lidé (masy) myslí (př.„Každý vzdělaný člověk přece dobře ví, že …“)

àAd Ignorantiam – argumentace z neznalosti (něco je pravda, neboť nelze dokázat, že to není pravda, př.“Telepatie a jiné fenomény neexistují. Nikdo dosud nedokázal, že jsou reálné.“)

àAd Verecundiam  – odvolání se na autoritu (př.“Isaac Newton byl geniální vědec, a přesto věřil v Boha.“ )

àvemlouvavá definice – podsouvání postoje k tématu jeho uchopením (pojmenováním, př. „Potrat je vražda bezbranné lidské bytosti a porušení jejích práv.“)

ànakloněná rovina (slippery slope) – (nejistý) argumentační řetěz, podle něhož relativně malý první krok vede k hrozivým následkům (př.„ Když se nebudou děti ve škole přezouvat, nanesou plno nečistot do učeben. Ve vyučování budou dýchat prach z podlahy, a protože jsou mnozí z nich alergici, budou více nemocní. Když bude víc dětí nemocných, bude větší absence a učitelé budou muset probírat látku delší dobu, než mají v osnovách. Tak se stane, že předepsanou učební látku neproberou celou. Kvalita výuky na naší škole se zhorší.“ ( jsem dutej,ale přezutej 😀 ) )

àargumentace kruhem (petitio principii, begging the question) – výrok, který dokazujeme, je již zahrnut do premis (př.„Předpokládejme, že Adam nikdy nelže. Z toho, že Adam mluví, tedy logicky vyplývá, že říká pravdu.“)

àpodsunutý argument (straw man) – podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává), ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat.

(př.„Zastánci potratů vám budou tvrdit, že jít na potrat je levnější, než kupovat výbavu pro dítě. To je ale zjevný nesmysl – do ceny potratu je totiž třeba započítat i nezbytnou hospitalizaci, nemluvě o tom, že na výbavu pro novorozence naše vláda nabízí zvláštní sociální příspěvky. Je tedy jasné, že neexistují žádné rozumné důvody, proč potraty povolovat.“)

àúhybný manévr (red herring) – v diskusích se jedná o odvedení pozornosti od podstaty věci (př.„USA: Kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? SSSR: A vy zase bijete černochy!“)

àpost hoc ergo propter hoc – po věci, tedy kvůli věci (př. „Chytnul jsem rýmu po sněhové bouři. Tedy sněhové bouře způsobují rýmu.“)

-logické zásady

-Aristoteles tvrdil, že základem logiky jsou logické axiomy – (podle něj) zjevně pravdivé zásady, které nesmí porušit žádné další formálně pravdivé tvrzení nebo pravdivá teorie

-základní zásady jsou podle Aristotela tři: princip identity (totožnosti) říká, že každá věc je totožná sama se sebou (A = A, například stůl je stůl); princip sporu tvrdí, že nemůže zároveň platit tvrzení a jeho negace (¬ (A a ¬ A) ); princip vyloučeného třetího, který tvrdí, že „třetí neexistuje“ (tertium non datur), tedy vše je buď věc, nebo negace věci (vždy platí tvrzení, nebo jeho negace): A nebo ¬ A (například vše je buď stůl, nebo ne-stůl – neexistuje jiná možnost)

základní pojmy logiky

–pojem, tedy obsah, význam, podstata výrazu, podle logiky musí být zřejmé, o čem mluvíme, pojem může být vymezen buď extenzí (extenze = množina předmětů, o nichž je výraz vypovídán, např. množina všech stolů) nebo intenzí (intenze = vlastnosti, které definují extenzi pojmu, např. vlastnosti, které musí mít každý stůl, aby byl stolem)

-logika rozlišuje různé druhy pojmů – například individuální (vlastní jména, např. Sokrates), všeobecné (obecná jména, např. stůl) a logické spojovací výrazy (operátory logiky – například „a“, „jestliže-pak“ apod.).

-soud, tedy výrok je tvrzení spojující pojmy, logika rozlišuje například soudy kladné (afirmativní) a záporné (negativní) nebo všeobecné (univerzální – např. „každý stůl je určen k odkládání předmětů“) a částečné (partikulární – např. „některé stoly jsou hnědé“).

-středověká aristotelská sylogistika používala pro všeobecný kladný soud symbol „a“ (affirmo, tvrdím), pro částečně kladný „i“ (affirmo), pro všeobecn+ záporný „e“ (nego) a pro částečně záporný „o“ (nego), tyto druhy soudů jsou navzájem spojeny logickými vztahy, které znázorňuje následující schéma, tzv. logický čtverec:

-„subalterns“ jsou soudy subordinované (podřízené) – částečný soud je vždy podřazen všeobecnému neboli, ze všeobecného plyne částečný

-„contraries“ jsou soudy kontrární (česky „protivy“) – oba soudy nemohou být současně pravdivé, ale oba mohou být současně nepravdivé (je například možné, aby nebyl platný ani jeden z těchto výroků: „všichni lidé jsou Češi“ a „žádní lidé nejsou Češi.“, není ale možné, aby platily oba)

-„contradictories“ jsou soudy kontradiktorní (česky „protiklady“) – právě jeden ze dvou soudů musí být pravdivý (například buď je pravda, že všichni lidé jsou smrtelní, nebo že někteří lidé nejsou smrtelní)

-„subcontraries“ jsou soudy subkontrární – oba soudy nemohou být současně nepravdivé, ale oba mohou být současně pravdivé

–úsudek je spojení, v němž je ze dvou soudů (těm se říká premisy, předpoklady) odvozen soud třetí (závěr, konkluze), nauce o správných úsudcích – tedy úsudcích, u nichž ve všech případech, kdy platí premisy, platí i závěr – se říká sylogistika a právě rozvojem sylogistiky proslul Aristoteles, který rozlišil platné a neplatné úsudky

àzáklady nauky o správných úsudcích – užité symboly subjektový pojem (S), střední pojem společný oběma premisám (M), predikativní pojem (P) (SàMàP)

-úsudek totiž může platit jen tehdy, když mají obě premisy jeden společný prvek, ne všechna spojení možných druhů soudu jsou ale platná

-teoreticky mohou být pojmy v úsudcích uspořádány do následujících čtyř figur:

Figura 1                      Figura 2                      Figura 3                      Figura 4

M.P                              P.M                             M.P                            P.M

S.M                              S.M                             M.S                            M.S

S.P                               S.P                                S.P                               S.P

-ve spojení se čtyřmi druhy soudů (všeobecný kladný, všeobecný záporný, částečný kladný a částečný záporný) to dává dohromady 256 možných úsudků, z nich má ale jen 24 logické uplatnění, aby si (z Aristotela vycházející) středověcí myslitelé zapamatovali platné formy, dávaly jim jména

-1.figura, modus Barbara:

MaP               Např.: „Každý člověk je smrtelný.“

SaM                             „Každý Řek je člověk.“        

SaP                             „Každý Řek je smrtelný.“

 

MeP               Např.: „Žádný člověk není dokonalý.“

SaM                             „Každý Řek je člověk.“

SaP                            „Žádný Řek není dokonalý.“

 

MiP                 Např.: „Někteří lidé umí anglicky.“

SaM                            „Všichni Řekové jsou lidé.“

SiP                              „Někteří Řekové umí anglicky.“

(to není správný úsudek, neboť je možné, že ti lidé, kteří umí anglicky, nejsou Řekové)

 

-ke zjištění toho, zda úsudek platí, můžeme používat například Vennovy diagramy

àpro základní 4 druhy soudů máme toto schéma:

-úsudky lze pak znázornit jako pronikající 3 množiny:

– „Barbara“:

-nesprávný úsudek, např. z výroků „všichni psi jsou savci“ a „všechny kočky jsou savci“ nelze odvodit „všechny kočky jsou psi“:

aspekty moderní výrokové logiky

-klasická aristotelská logika měla své nedostatky – především pracovala jen s jednoduchými soudy spojujícími dva pojmy, subjekt a predikát (šlo o logiku predikátovou)

-v běžném životě ale pracujeme i se složitějšími větami, může být proto užitečnější znaky zastupovat celé věty, výroky – jak to dělá logika výroková, která k tomu dnes standardně používá malá písmena p, q, r,…

-základní: negace, konjunkce (odpovídá „a“), disjunkce (odpovídá „nebo“), implikace (odpovídá „jestliže, pak“), ekvivalence (čteme „výrok q právě tehdy, když výrok p“)

-spojení určitých výroků je pravdivé ve všech případech, nazývá se takové spojení výrokově logickou tautologií (příkladem tautologie je např. tzv. modus ponens: [(pà q) Ù p ] à q

-vykazují-li ve všech případech pravdivostní hodnotu N, jde o výrokově logickou kontradikci

-základní metody myšleníàdedukce – z obecného usuzujeme na zvláštní (jako jediná vyhovuje přísně logickým měřítkům, ovšem neposkytuje žádné nové poznatky, které už nebyly obsaženy v premisách)

àindukce – z jednotlivého na obecné (pokud nejde o úplnou indukci – tj. poznali jsme všechny případy daného pojmu, není přísně vzato logicky korektní, ovšem je z hlediska rozvoje vědění nutná)