Filosofie – Jazyk a teorie jazyka, základy filosofie vědy

-abstraktní systém ustálených a závazných dorozumívacích prostředků a pravidel, která určují, jak správně tyto prostředky užívat, aby výsledkem komunikačního procesu byly smysluplné jazykové projevy

-systém znaků a pravidel součástí lidského vědomí X řeč – schopnost užívat jazyk

-jazyk je centrální součástí kultury, jádrem všech symbolických systémů

-je hlavním médiem, jehož prostřednictvím sobě navzájem i budoucím generacím předáváme zprávy, dotazy, znalosti a hodnoty

-je prvotním znakem naší sociální identity, jedná se o antropologickou konstantu lidské existence

–sémiotika – věda, která se zabývá znaky, jejich vztahy a klasifikací; oblastí zkoumání nejsou jen jazykové znaky, ale i obecně všechny ostatní znakové systémy; dělí se na syntax, sémantiku a pragmatiku

–sémantika – nauka o významu jednotlivých slov, morfémů a jiných znaků (a případně jejich vztah ke skutečnosti)

–pragmatika – analyzuje vztahy znaků samotných k jejich interpretům, zabývá se účelnou praxí řeči (když člověk mluví, tak tím i něco zamýšlí)

-lingvistika – nauka, která zkoumá přirozený jazyk; je to vědecký přístup ke studiu jazyka

–objektový jazyk – jazyk, ve kterém se vyjadřují pojmy a výroky objektové teorie

–metajazyk – jazyk používaný pro popis jiných jazyků; pokud teorie vyjadřuje svoje pojmy a výroky v objektovém jazyku, metateorie (teorie zabývající se strukturou a vlastnostmi nějaké jiné teorie) je formulovaná v metajazyku.

 

funkce jazyka

-dorozumívací – jsme schopni vzájemné komunikace

-myšlenková – jazyk jako prostředek myšlení

-národně reprezentativní – základní symbol státu, vymezuje a charakterizuje konkrétní národ

-výzvová – působí jím na jiné lidi

-umělecká – vznik děl, která jsou odkazem naší kultury

 

řečové akty a řečové hry

Austin a performativita

-Austinova kniha Jak udělat něco slovy popisuje performativy – výpovědi, ve kterých nejde o ne/pravdivost (tyto výroky se nazývají konstantivy)
-performativní výpovědi nepopisují, neoznamují, nekonstatují, nýbrž vyslovení takové věty znamená vykonání určitého činu (anebo je jeho součástí); např.:“Beru si tě za ženu.“

 

Wittgenstein a řečová hra

-Wittgenstein vychází z toho, že jazyky jsou „řečovými hrami“, které probíhají podle určitých pravidel
-význam slova spočívá ve způsobu jeho použití v řeči – význam zná ten člověk, který je schopný ono slovo používat v souladu s pravidly, který ovládá správnou „řečovou  hru“
-jazyk je pro nás nástroj a jazyky (tedy jazykové hry) nemají nic společného, není žádná podstata jazyka, jen se sobě podobají jako členové rodiny
-řečí už něco sledujeme
-různé řečové hry jsou např.: rozkazovat a podle rozkazu jednat, vymýšlet příběhy a číst je,  překládat z jedné řeči do druhé, děkovat, proklínat, zdravit, modlit se,…

 

lingvistický princip reality

-Benjamin Lee Whorf, který navazuje na Edwarda Sapira, vyslovil tezi, že struktura jazyka spoluurčuje strukturu myšlení, a tím i obraz světaàlidé, kteří mluví jiným jazykem, jinak myslí

-Sapir-Whorfova hypotéza je ligvisticko-antropologická teze, podle níž je pojetí reálného světa vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity, jež pak předurčují výběr reality

-např. v angličtině- spend time, waste time, invest time….což připomíná zacházení se slovem money

 

strukturalismus v lingvistice a filosofii

-základní teze strukturalismu zdůrazňuje prioritu ve vztahu k člověku

-jednotlivec je tvor podmiňovaný a určený nejrůznějšími strukturami – jazykem, ekonomickými formami, manželstvím…, každý lidský projev je jimi předurčen, a tudíž člověk je svobodný jen zdánlivě

-podle strukturalistů je počet těchto dominantních struktur málo

-přestavitelem je Ferdinand de Saussure nebo Claude Lévi-Strauss

–strukturalismus v lingvistice – obrací pozornost od analytické zkoumání jednotlivých prvků a složek jazyka ke studiu jejich vzájemných vztahů

-jazyk je hlavně celek, systém znaků (znak je zde jednotka označujícího i označovaného)

-označující může být nositelem významu právě a jedině proto, že se ode všech ostatních zřetelně odlišuje, takže si z nepřeberného množství zvuků každý jazyk vybírá omezenou množinu diskrétních forémů, které dovolují rozlišovat mezi slovy a tím i významy

 

Věda

věda a vědeckost, vlastnosti vědeckého poznání světa

-systematický způsob poznání skutečnosti, jehož objektem mohou být předměty, události, lidé či další bytosti

–axiom – je tvrzení, které se předem pokládá za platné a tudíž se nedokazuje, lze z něj vyvodit ostatní tvrzení (teorémy) teorie

–teorém – dokázané, pravdivé, platné tvrzení

–hypotéza – výpověď, jejíž platnost se pouze předpokládá, ale musí se buď potvrdit nebo vyvrátit

-experiment – metoda vědeckého poznání, při níž se jevy zkoumají za kontrolovatelných podmínek; obvykle se uskutečňuje na základě teorie či hypotézy, je základem empirického rozšiřování vědeckého poznání; může být kvantitativní, kvalitativní a myšlenkový

–kvantifikace – číselné vyjádření výsledků experimentu či pozorování

 

àfilosofie Vídeňského kruhu a verifikovatelnost jako kritérium smysluplnosti

-filosofické východisko kroužku tvořil logický positivismus (resp. logický empirismus)
-původním záměrem bylo vybudovat axiomaticky založenou filosofii analytických soudů, jež by se zbavila závislosti na empirii a všechny empirické otázky přenechala speciálním vědám
-soudy či věty, jež nejsou ani analytické ani ověřitelné zkušeností, nemají smysl
-tento postoj je ovšem sporný proto, že samo tvrzení, že všechny smysluplné soudy a věty musí být buď empirické, nebo analytické, není ani analytické ani empirické- o jeho pravdivosti tedy nelze rozhodnout

 

àHume a problém indukce

-D.Hume tvrdí, že si jisti můžeme být přítomným obsahem své zkušenosti (tím, co momentálně vnímáme) a tvrzením matematiky či logiky (popření by prý vedlo k popření člověka)

-vše ostatní je nejisté (přinejlepším pravděpodobné)
-platí to především o přírodních zákonech a o samotném pojmu kauzality (příčinnosti, vztahu mezi příčinou a účinkem), který je vlastním základem našeho porozumění přírodě
-vědecké poznání světa je induktivní (získané zobecněním jednotlivých zkušeností) a nárokuje si všeobecnou platnost
-indukce „světa“ ale nikdy nemůže být úplná (je možné, že jsem se vždy najedl chlebem, ale přesto nemůžu 100% vědět, že tenhle chleba, který mám před sebou, mě též zasytí; vidím samé bílé labutě, ale nemůžu tvrdit, že všechny labutě jsou bílé, protože tam bude ta nějaké, která bude černá)
-abych si tím mohl být předem jistý, musel bych dokázat tvrzení „nové případy určitého jevu se musí podobat těm případům, s nimiž jsem již měl zkušenost“ (nedokazatelné)
-Hume z tvrzení nicméně nevyvozuje, že bychom se měli (v duchu pyrrhonismu) zříci souzení jako takového; tvrdí spíše, že základem odpovídajícího přístupu k poznání je přijetí skutečnosti, že žijeme ve světě pravděpodobností, nikoliv jistot
-„pravý skeptik“ podle Huma nezapomíná na své filosofické pochybnosti, pochybuje o nich ale právě tak, jako pochyboval o svých předchozích názorech

àKarl R.Popper a falsifikace

–falsifikace– vyvrácení pravdivosti

-podle Proppera je hlavní rozdíl mezi vědeckou a nevědeckou teorií v jejím empirickém obsahu, který dává možnost empirické zkoušky

-v protikladu k principu verifikace (ověření) tedy postavil princip falsifikace, podle něhož kritérium vědeckosti teorie nespočívá v možnosti nalézt příklady, které ji potvrzují, ale v tom, že teorie sama připouští možnost experimentu, který by danou teorii vyvrátil

-čím více je teorie vystavena možnosti svého vyvrácení, tím větší hodnotu z hlediska tohoto principu má pro vědu

-falsifikace má představovat logický argument pro přechod k nové hypotéze

-tedy za vědecké by se měly považovat pouze ty teorie a hypotézy, které jsou vyvratitelné – falsifikovatelné

-např. hypotézu „Všechny labutě jsou bílé“ můžeme snadno vyvrátit, najdeme-li alespoň jednu černou labuť
-princip falsifikace má 3 fáze: formuluje se „odvážná“ domněnka ve formě falsifikovatelné hypotézy (většinou se jedná o hypotézy neočekávané a riskantní); odvození důsledků; nakonec se odvozené důsledky srovnají s fakty pozorování; hlavním cílem této poslední fáze je další falsifikace původně přijaté hypotézy; této metodě se říká hypoteticko-deduktivní metoda

 

Thomas Kuhn a paradigma

-T.S.Kuhn přinesl argumenty o tom, že pokrok vědeckého poznání není přímočarý, ale že je čas od času přerušován zásadními zvraty, tzv. vědeckými revolucemi, kdy dochází k přehodnocené vědeckých základů

àparadigma je podle Kuhna obecně uznávané vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení

-ovládá jistou vědeckou komunitu (obvykle celý vědní obor) a je určujícím prvkem při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumu a co ne; jaké metody lze s úspěchem použít apod.

-podstata je většinou explicitně vyjevena v učebnicích a klasických textech

-výzkum, který mu podléhá, se nazývá normální věda, poté se však objeví anomálie, a nejdou-li fakta na staré paradigma aplikovat, zažíváme změnu paradigmatu (během této přeměny probíhá krize, po níž následuje právě vědecká revoluce)

-vědecká revoluce je tedy přechod od starého paradigmatu k novému

 

Paul Feyerabend a gnozeologický anarchismus

-P.Feyerabend – radikální postmoderní metodolog

-jeho anarchismus (nebo též dadasofii) lze shrnoutàvědecké metodologie neposkytují pravidla vhodná k vědecké práci; jednotlivé teorie jsou nesrovnatelné; věda není nutně nadřazena jiným znalostem; odstranění metodologických omezení zvyšuje svobodu a podněcuje tvořivost

-když považuje nějaká pravidla za překážku bádání, tak říká, že všechno, co je uznávané, má být předmětem podezření

-ukazuje, že vědci pravidla často porušují, aby mohli dosáhnout pokroku

-tato pravidla by neměla být diktována jako všeobecně platná, ale měla by záviset na svobodném rozhodnutí výzkumníka (i když samozřejmě nějaká pravidla by dodržovat měli i výzkumníci)

 

humanitní vědy, rozumění a hermeneutický kruh

–humanitní vědy jsou vědy, které se zabývají člověkem a společností, nejsou tak exaktní jako přírodní, umožní vstup subjektu do pozorování (tento vstup je však mnohdy žádoucí)

–hermeneutika – umění interpretace (nejdříve náboženských textů, později duchovní vědy/společenské vědy/vědy o člověku)

–hermeneutický kruh – charakterizuje postup rozumění a výkladu výpovědi, textu, uměl.díla,…, člověk dospívá k porozumění tak, že si nejprve vytvoří předběžnou představu, kterou potom konfrontuje s textem nebo věcí, a na základě takového porovnání si vytváří představu lepší; nikdy se neobejde bez předběžného mínění, bez předporozumění, podstatné je, že si toto mínění ověřuje a je ochoten jej změnit

-neboť se to obvykle opakuje, lze mluvit o kruhu

-hermeneutický kruh má 3 stádia: předporozumění, s nímž člověk přistupuje k dané věci; hermeneutická zkušenost, která neodpovídá předporozumění a opravený rozvrh, s nímž se lze vrátit do 1.kroku