Filosofie jako věda

Úvod do filosofie

=filé + sofia (milovat, mít rád + moudrost)

Filosof – člověk, který miluje moudrost (moudrost není inteligence, vzdělání ani chytrost)

Sofoi → učenec, učený.

Hoi sofoi →ti, kteří věří.

Sofisté – učí moudrost.

Filosofie – je základem všech přírodních a společenských disciplín. (→ nejstarší disciplína)

Označuje se – univerzální disciplína, královská disciplína.

Do filosofie patřila matematika, rétorika a vše ostatní. Kdo něco věděl byl filosof → postupně se to začalo dělit na jednotlivé vědy.

První vyčleněná věda – matematika.

Filosofie a matematika – nejabstraktnější vědy.

Později fyzika, zeměpis, chemie, astrologie (přírodní vědy) dále ekonomie, psychologie a sociologie.

Psychologie a sociologie → nejmladší vědy.

Zůstala čistá filosofie, vévodí všem ostatním vědám → královská.

Univerzální – (universum) → vesmír, věda o celku.

Zkoumá svět jako celek → vše spolu souvisí, jedině celek dává smysl → pravdivý obraz světa.

 

Metody filosofie

 

• Skepse – pochybuje ze své podstaty (apriori).
• Spekulace – vytváření myšlenkových konstrukcí. Vytváření předpokladů, hypotéz, teorií → abstraktní.
• Abstrakce – výsledek, proces = abstrahování.

Abstrahovat – odmýšlet od toho nepodstatného.

• Demoralizace – zevšeobecňování.

Filosofie dělá obecné závěry, nikoli konkrétní. Pracuje pouze v obecné rovině.

 

Postavení filosofie mezi ostatními vědami

 

Právo

Náboženství

 

 

Věda

 

 

Ideologie             Umění

 

F x V – Mají společný objekt zkoumání → svět (filosofie – jako celek, nemůže experimentovat, není schopná vědecky ověřovat, uplatňuje praxi a čas, věda – zabývá se vždy částí)

Filosofie využívá oproti vědě i tzv. nevědeckých poznání.

F x N – Shodný mají objekt poznání, jak a z čeho vznikl svět, otázky na nehmatatelné věci → duše, nesmrtelnost, otázky duchovních hodnot, ale zásadně se liší odpovědi.

N → Pracuje s dogmaty – článek víry, o kterém se nepochybuje.

F → skepse a kritické myšlení → cíl filosofie → 1) samostatné myšlení

2) svobodné myšlení

3) otevřené myšlení

 

F x I – Ideologie – Soustava názorů uměle vytvořených, které sledují konkrétní určitý cíl (zisk moci).

Zakládá se na lžích, pololžích a je to vytaženo z kontextu.

Filosofie nemá žádný praktický cíl, jen zkoumat svět.

Nemají nic společného.

 

F x U – Mají k sobě blízko, U i F zpracovávají svět (F – mozkem, U – emocemi), umění často slouží jako nástroj pro filosofii (Nabízí metaforu pro filosofické myšlenky).

 

F x P – Svět podle práva →svět vytvořený lidmi.

Vesmír je autentický, nastavený tak jak je.

Svět                                                                   Svět práva – uměle vytvořen lidmi.

Kosmos                                                            Právo – Šance narovnat nespravedlnost.

Univerzum (vesmír)

↓

Autentický svět

Logos –nastavený řád světa, vyšší spravedlnost

→ šance žít a nutnost jednou zemřít.

 

Definice filosofie a její disciplíny

 

• Filosofie je disciplína, která systematicky zkoumá svět jako celek a místo člověka v něm.
• Je to určitý specifický způsob myšlení a nazírání na svět.

 

Disciplíny: a) Teoretická filosofie

• Ontologie (metafyzika) – (ontos = jsoucno → to co jest)
• Nauka o bytí.
• Vše je jsoucno (entita).
• Bytí není to samé jako existence.

Otázky, které řeší:

• Z čeho vznikl svět, hledá hmotnou podstatu.
• Jak vznikl.
• Zkoumá vesmír jako celek.
• Zkoumá podstatu.
• Gnozeologie (noetika) – Poznání, zkoumá zda je svět poznatelný.

Otázky:

• Je svět poznatelný.
• Je poznání pravdivé.
• Jakými způsoby svět poznává (metody).

3)   Filosofická antropologie (antropos – člověk) – Zabývá se smyslem člověka a jeho pobytu v tomto světě.

 

Otázky:

• Jaký smysl má život.
• Jak najít smysl a naplnit ho.
• Otázky života, smrti, nesmrtelnosti, lidské svobody, vůle.

 

1. b) Praktické filosofie – Je tvořena poddisciplínami.

1) Logika – Nauka o správném usuzování (tvořena rozumem).

2) Etika – Nauka o mravnosti, morálce (ptá se co je etické, co tvoří etiku, co je neetické) → dobro, zlo, vina, trest, svědomí, spravedlnost, křivda.

3) Estetika – Vnímání světa skrze krásu, zkoumá umění.

Hlavní kategorie – Ošklivost, nevkus (Prvky, které spolu neladí, nehodí se.), vkus, harmonie, disharmonie.

4) Poietika – Nauka o tvořivosti, zkoumá kreativitu.

 

1. c) Hraniční disciplíny – Filosofie, která přesáhne do jiné oblasti.

1) Filosofie vědy – Věnuje se vědě i filosofie.

2) Filosofie umění

3) Filosofie medicíny

4) Filosofie historie

5) Filosofie práva

Samostatný předmět – dějiny filosofie (nikam nezařazujeme) → zabývá se vývojem lidského myšlení.

 

Ontologie

Vlastnosti jsoucen → Vzniká, existuje, proměňuje se a zaniká (Někdy zánik znamená přeměnu jsoucna).

Jak se jsoucno projevuje – 1) Skrze jevy (poznáváme skrze vjemy → smysly)

2) Podstata – je vždy skrytá za jevy → nahlédnu rozumem (účel, materiál, výrobní postup)

Co je vše jsoucno → Vše co existuje v prostoru a čase.

→ Představa.

→ Vše co existuje jako pravděpodobnost nebo možnost.

→ Pojmová existence – Existence pojmů nebo spojení, ale jeho reálný

základ je nemožný. (např.:Kulatý čtverec – můžu o něm mluvit, ale základ je nemožný.)

 

Ontologické směry

1) Odpovídá na otázku – z čeho byl stvořen svět.

1. a) Materialisti – Aby byl stvořen svět, musela být hmota → podstata světa je materiální povahy.
2. b) Idealisté – (idea – myšlenka) Na začátku byla myšlenka, potom přišla hmota a vznikl svět.

Idealisté → Objektivní – svět existuje nezávisle na našem vědomí.

→ Subjektivní – svět kolem nás existuje v závislosti na našem vědomí.

→ Solipcismus – nejzazší, nejextrémnější projev subjektivního idealismu → svět   kolem nás je pouze výplod naší mysli.

2) Z kolika podstat (substancí) vznikl svět.

1. a) Monisté – Na začátku byla jedna podstata.
2. b) Dualisté – Dvě podstaty.
3. c) Pluralisté – Tři a více substancí.

3) Za jakých okolností vznikl svět.

Voluntarismus – (vůle) Tvrdí, že svět by nevznikl bez vůle. Vůle je hybnou silou světa, vůle je nejvyšší princip světa. Vždy se vztahuje k nějakému cíli.

Fatalismus –  (fatal – osud) Nejvyšším principem je Osud, který vše řídí, vylučuje náhodu. Ztráta svobody.

 

Ontologické směry – Teorie, přístupy ke zkoumání světa.

Metafyzický – Zkoumáme jevy k jejich vlastní podstatě, nehledáme žádné souvislosti, zkoumáme jev izolovaně.

Dialektický – Opačný přístup ke zkoumání světa, dané jevy zkoumáme v souvislostech, hledáme příčiny a následky.

Teleologie – Teorie, která říká, že svět je účelně zařízen (teos – účel), vše ve světě má svojí skrytou příčinu, popírá nahodilost, účel nemusíme objevit, může být skrytý.

Voluntarismus, Fatalismus

Determinace – Podmíněnost, určenost → vše co se děje má příčinu a následek, nejvyšší princip → nutnost.

Indeterminace – Tvrdí, že jevy ve světě spolu nesouvisejí. Nejvyšší princip → náhoda.

Kauzalita – Podmíněná příčinnost jevů a následků → znamená, že náš život a svět je řetěz příčin a následků.

Existenční – Věci, které se týkají přežití (peníze, bydlení,…)

Existenciální – Problém bytí člověka ve světě (chybí smysl života). Projevuje se dvěma stavy →hluboká deprese

→ úzkost a panika

Existence – Bytí v čase a prostoru (něco je).

Esence – „Přenos“ existence do nehmotné podoby. Stopa po něčem co existovalo.

Esoterický – Ve svém původním významu → skrytý, uzavřený, tajný, určeny pouze zasvěcencům.

Exoterický – Otevřený, určen pro všechny.

Imanentní – Něco co je v něčem jiném trvale přítomné.

Transcendentní – (přesahující) Něco co přesahuje naše životy (věčná idea, např.:světový mír, pravda)

Spirituální – (spiritualita – duchovní)

S   I   E   F

 

– duchovní rozměr

 

– rozumová stránka, intelektuální úroveň člověka

 

– emocionální úroveň člověka

 

– fyzická (biologická) úroveň člověka

 

Spiritualita → hloubka myšlenek (měří se)

→ transcedence

 

Gnozeologie

Noetika, nauka o poznávání.

Základní otázky na poznávání světa – 1) Je svět vůbec poznatelný.

1. a) Gnostik – Svět je poznatelný, má smysl bádat.
2. b) Agnostik – Popírá poznatelnost světa.

2) Jaké jsou nástroje poznávání (čím poznáváme).

1. a) Senzualisté – Tvrdí, že poznáváme svět pomocí smyslů. Smysly jsou první, které

nám zprostředkují kontakt se světem. Mohou nás klamat (optické klamy).

1. b) Racionalisté – Poznáváme skrz rozum, to co je neviditelné, to co je ukryto za jevy.

I rozum nás může klamat.

1. c) Empiristé – Poznání skrze zkušenost, člověk sám, si ověří, jak se věci mají.
2. d) Intuisté – Šestý smysl, vnitřní hlas, nejčastěji jde proti hlasu rozumu, je napojená na

nevědomí.

Intuice – Jako se zdrojem poznání pracuje pouze filosofie, niko-li věda.

1. e) Vědecké poznání – Poznání skrze důkazy, musí být přesně podle vědeckých kritérií.

3) Do jaké míry je poznání pravdivé.

Alétheia = filosofická pravda, vždy skrytá za jevy.

4) Za jakých okolností poznává.

Okolnosti poznávání – Veškeré možné situace, náhledy jak poznávat.

• Interakce (součinnost) – Já něco poznávám, ale poznání mě ovlivní (prostředí). Subjekt poznává objekt, ale objekt ho při poznání ovlivňuje.
• Do jaké míry je naše poznání objektivní – čtyři typy poznávání →
  1. Subjektivní poznávání – Názor zaujatý, můj osobní, nemusí být někým sdílen.
  2. Objektivní poznávání – Subjektivní se stává objektivním, poté co více subjektů dojde k určitému zjištění nezávisle na sobě.
  3. Teoretické poznávání – Pomocí hypotéz, teorií, spekulací. Poznaní v abstraktní rovině.
  4. Praktické poznávání – S domněnkou, teorií jdeme do praktického života (buď to funguje nebo ne)

Poznání je vždy subjektoobjektovým vztahem.

 

Poddisciplíny gnozeologie

Logika – Hlavní nástroj racionalismu.

Logické operace – pojem, soud úsudek

Epistemologie – Nauka o vědeckém poznávání.

Filosofie jazyka – Řeší vztahy mezi řečí a myšlením. Myšlení je chápáno jako vnitřní řeč člověka.

 

Úrovně poznávání

• Naivní realismus – Nejvíce zastoupen, přesvědčení, že věci kolem nás jsou pravdivé, tak jak se mi představuje, nehledají pravdu.
• Skepticizmus – Zpochybňování věcí, promýšlení, kladení otázek.
• Agnosticizmus – Přesvědčeni o tom, že pravdu nenalezneme (i když pochybujeme).
• Kritické myšlení – Hlavní předpoklad filosofování, cíl, otevřené myšlení, korekce omylů a chyb, samostatné myšlení.

Cíl poznávání – pravda (Aletheia) → Odkrývání pravdy.

Pravda absolutní – pravda, která je prověřená časem tzv. pravda vyčerpává, nepodléhá žádné změně případně události.

Pravda relativní – jeví se to jako pravda, ale může se to časem změnit, podléhá změně, můžu k ní něco dodat.

Pravda subjektivní – osobní mínění člověka, názor nelze považovat za pravdu.

Pravda objektivní – objektivní se pravda stává tentokrát, když je více subjektů (informovaných), kteří se shodnou.

Pravda zjevená – dogmatická pravda – pravda, která se respektuje jako pravda, když hledáme zdroj,  jsme odkázáni na nějakou autoritu případně náboženství.

Pravda axiomatická – axiom = výchozí tvrzení, na kterém se všichni dohodnou, aby vůbec mohli pracovat na vědeckém poli, uměle nastavená startovní čára.

Pravda filosofická – cíl filosofování, alétheia, počítáme s tím, že pravda je vždycky schovaná za jevy, cílem odkrývat jevy, nasčítají se všechny poznatky, informace o daném tématu → hledám společný jmenovatel, vždy projde procesem abstrahování a generalizace, otevřená pravda.

Postoj k pravdě a postoj ke lži

Buď se postavím na stranu pravdy nebo lži. Z různých důvodů nemůžu říct pravdu, ale nechci lhát → volím mlčení.

Odmítnu lež, ale neřeknu pravdu.

Milosrdná lež (bílá lež) – chráníme někoho jiného, ne sebe.

Musíme lhát vědomě, vzít zodpovědnost za to, že říkáme lež. Ve vážné situaci.

Filosofické přístupy k pravdě

Gnozeologické hledisko – pravda = poznání.

Etické hledisko – pravda = dobro, lež = zlo.

Antropologické hledisko – jaký je člověk, který preferuje pravdu před lží a naopak.

 

Filosofická antropologie

V centru dění člověk (antropos)

↓

1 extrémní názor

Člověk je bytost, která vládne světu = člověk je mocí všeho.

2 extrémní názor

Devalvuje člověka na biologického tvora (člověk = uzlíček nervů, … Chápou člověka jako složitější organismus a zařazují ho do živočichů.

Co je člověk, jaký je člověk a jaké je jeho místo ve světě.

Co má člověk společného s nižšími druhy – biologické potřeby, pudy, instinkty, způsob komunikace, reflexy, sociální chování, nějaké emoce (smutek, radost, uraženost, spokojenost)→ nižší city.

Čím je člověk specifický – řeč, morálka, rozum, ambice, kreativita, sebevědomí, komplex méněcennosti, vyšší city → odpovědnost, pochyby, nejistoty, výčitky svědomí, vědomí vlastní smrtelnosti.

Specifické činnosti – náboženství, věda, umění, právo.

Inteligence u zvířat – schopnost něco si zapamatovat, naučit se.