Sofisté

– 5. stol. př. n. l.

– sofisté se mimo jiné zabývali tzv. mravním relativismem

– mravní relativismus:            – dobré je to, co je pro člověka prospěšné

– každý jedinec uvažuje individuálně, proto může být pro každého prospěšné něco jiného

– nemohou proto platit žádné mravní meze – obecně platné normy pro každého

– součástí tohoto mravního relativismu sofistů je i pragmatismus:

– o tom, co je mravní rozhoduje člověk jako jedinec

– hlavním kritériem pravdivosti je praktická hodnota a užitečnost, která vyhovuje zájmům jedince

Pragmatismus

– název pochází z řeckého slova „pragma“ (jednání, čin)

– navázal na silný myšlenkový vliv „filosofie člověka“, především Nietzscheho, i na vliv pozitivistické filosofie

– vznikl v 70. létech 19. století ve Spojených státech

– do Evropy se dostává hlavně po první světové válce a rozšiřuje se především v anglosaských zemích

– zakladatelem pragmatismu je William James

– základní myšlenky vyložil Charles Pierce a John Dewey

– pragmatismus se odmítá tázat na podstatu a příčinu věcí

– nezajímá se o obecné teorie, ani o poznání

– orientuje se na praktickou stránku života, na denní život člověka

– nejvíce řeší otázky psychologie a výchovy

– tvrdí, že žádná na nás nezávislá realita neexistuje – mimo nás existuje pouze neurčitý chaos, kterému teprve my svým smyslovým vnímáním dáváme určitý řád = zavrhuje pojetí, že naše ideje musí být v souladu s realitou

– za důležité považuje měřítko, podle kterého má být posuzována kvalita lidského chování:

• chování není správné či nesprávné, není dobrem či zlem na základě nějakého kritéria
• chování je souborem zvyků, které člověk po celý svůj život získává a rozvíjí

– vychází z úvah o pravdě a podstatě pravdy, tu ale nechápe jako gnozeologický termín, ani jako cíl poznání, ale pravdu považuje za správné počínání

– lidské jednání je správné, přináší-li jednajícímu užitek = chápe pravdu tzv. utilitaristicky (=cíl, smysl a mravní hodnota lidského chování jsou viděny v jeho užitečnosti, prospěšnosti)

– úspěšnost je měřítkem při posuzování kvality lidské existence

– pravdivost jakéhokoliv názoru, postoje ke světu je prospěchem v praktickém životě

– svět není hotový, je to ustavičné dění, i naše myšlení je proud plynutí, systém vztahů = dynamismus

– člověk má svou vůlí a silou spoluurčovat – existuje množství rovnocenných pohledů na svět, a tím i nekonečné množství „pravd“ = pluralismus (gnozeologický)

– testem pravdivosti libovolné myšlenky či teorie je podle pragmatismu praktický důsledek jejího uplatnění – výsledek praktického jednání

– je-li tento výsledek v souladu s našimi představami, přáními a očekáváními, pak je myšlenka pravdivá

– pragmatik řekne, že taková myšlenka „funguje“

– to, co „funguje“ pro někoho nemusí ale „fungovat“ pro jiného, protože každý má jinou zkušenost, jiná přání a touhy

– pravdu zjišťuje pragmatik tak, že zjišťuje praktické důsledky tvrzení a porovnává je s výsledky opačného tvrzení, a přemýšlí, které z obou tvrzení v praxi lépe funguje – o něm pak řekne, že je pravdivé

– vůbec tedy nepoužívá důkazy

– nic neplatí absolutně – můžeme sice vyslovovat obecné závěry, ale je třeba neustále měnit a přizpůsobovat konkrétním historicko-společenským podmínkám

– filosofie se má posuzovat podle toho, co znamená pro naše zájmy a náš život, jestliže se jí budeme držet