ETIKA

• Etika vznikla v antickém Řecku, je součástí filozofie
• Etika je filozofickou disciplínou, jejímž předmětem je morálka a hodnotící soudy o ní
• praktická filozofie
• Morálka – soubor společenských pravidel
• Mrav – mravy, chování společnosti, jak by se společnost měla chovat
• Etika – teoretický základ morálky
• Vztah mezi právem x morálkou = právo je minimum morálky
• Morální norma – předpis, pravidlo, které určuje, co je v dané společnosti možné, přípustné
• Morální hodnota – cennost společnosti (majetek, moc, vzdělání – ctnosti dnešního světa)

 

DĚJINY ETIKY:

• Ctnosti antiky (moudrost, statečnost, spravedlnost, uměřenost) – zlatá střední cesta

 

Antika

 

Sokrates

• Považoval za hlavní cíl života dosažení blaženosti (eudaiomónion).
• Žít ctnostně znamená – Kdo zná dobro, ten také dobro koná, protože nikdo nedělá dobrovolně zlé věci => etický intelektualismus
• Jako mravní autoritu uznával – vnitřní hlas bohů

 

Platon

• Představitel monarchistického směru myšlení
• Skutečný svět idejí, na jehož vrcholu je idea dobra
• Zastánce eugenity a sofokracie
• Dělí společnost, tři složky lidské duše:
• Žádostivá duše (výrobci)
• Vznětlivá duše (strážci, toužící po slávě)
• Rozumová duše (vládci)
• Spravedlnost – plnění povinností vyplývajících z postavení v hierarchické mocenské struktuře obce (aby níže postavení poslouchali výše postavené)

 

Aristoteles

• Zastánce aristokracie
• Nejvyšším cílem v životě je dosažení blaženého života (blaženost spočívá ve ctnostech)
• Dobro – je žít v souladu sám se sebou, se svou přirozeností – dosažení blaženosti
• Spravedlnost – je v rovnosti
• Je přesvědčen, že se nerodíme jako dobří a zlí, ale se schopností obojího
• Možnost volby
• Nepřiznává všem stejnou schopnost myslet – myšlení žen (ženy jsou vázány dělbou práce na rodinu), není stejně dokonalé jako myšlení mužů

 

 

 

Středověk

• Křesťanství

 

Aurelius Augustinus

• Zastává názor o predestinaci (předurčení)
• Je předem jasné, kdo bude zatracen a kdo spasen
• Dědičný hřích Adama a Evy
• Teorie existence zla – neslučitelná s dobrotou boha
  zlo nemá samostatnou existenci, není stvořené, vyplývá jen z nedostatku dobra, který můžeme způsobit svými činy

 

Tomáš Akvinský

• Ovlivněn Aristotelem
• Přijímá základní antické ctnosti: rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlnost, k nim i připojuje křesťanské ctnosti: víra, naděje a láska
• Uznává svobodu lidské vůle (svobodu hřešit a i konat lidské skutky)
• 5 důkazů boží existence: (z pohybu, z příčiny, z nutnosti, z cíle, z hierarchie)
• K pravdě vedou 2 cesty: víry a rozumu – vedou ke stejnému cíli

 

Renesance

 

Niccolo Machiavelli

• Pokusil se o spojení etiky a politiky, věnoval se politické filozofii
• Základem dějin je podle něj koloběh vývoje státu: vznik, vzestup, vrchol, úpadek
• Dobro – užitek pro všechny, ne pro jednotlivce
• Mravnost – není cíl, ale prostředek politického jednání, nejdůležitější je vlast a její svoboda
• Zastánce republiky
• Snažil se o sjednocení Itálie
• Utilitarismus

 

Novověk

 

Thomas Hobbes

• Vychází z přirozeného stavu, v němž lidská společnost neexistuje
• Neexistuje dobro ani zlo
• Mravnost není podle Hobbese člověku vrozena, získává ji až ve společnosti

 

Immanuel Kant

• Za dobré jednání považuje jen to, jehož účelem je dobro samo – jinak se nejedná o mravní jednání, ale kupecké a vypočítavé
• Motivem našeho jednání nesmí být odměna či trest – stává se jim příkaz – imperativ – morální vůle přikazující konat dobro pro dobro samo
• Heteronomní morálka – (mimo náš rozum), takový příkaz plníme ze strachu z trestu či z naděje na odměnu. Nejednáme morálně!
• Autonomní morálka – (příkaz sami sobě)
• Tento příkaz – kategorický imperativ (Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě) jít příkladem!

 

 

Moderna

 

Friedrich Nietzsche

• Voluntaristický proud filozofického myšlení (voluntarismus – řízení života vůlí)
• Nejvyšším cílem člověka je žít v souladu se svou vlastní přirozeností.
• Dobré je vše, co podporuje růst vůle k moci
• Popírá existenci boha
• Nejvyšším úkolem lidstva je uskutečnění nadčlověka (tato myšlenka byla zneužita A. Hitlerem, nacismem)
• Rozlišuje morálku:
• Otroků – za ctnost považují tyto vlastnosti: pokoru, slabost, soucit a odříkání se života
• Pánů – síla, život, moc. Dobro má v těchto dvou morálkách naprosto odlišný význam

 

Postmodernismus

 

Erich Fromm

• Člověk je podle něj především produktivní, tvořivá a společenská bytost
• Osobnost jednotlivého člověka je však vždy syntézou naší přirozenosti a zvnitřněných hodnot a norem vyjadřujících pravidla života v určitém společenském systému
• K tomu dochází na základě každodenní zkušenosti, působí na nás nesčetné množství neuvědomělých vlivů
• Morální zlo – je způsobeno tím, že lidská tvořivost je společenským systémem zablokována, její energie prochází procesem přeměny v její opak, destruktivní sílu
• Dobrem – život v souladu s naší společenskou a tvořivou přirozeností
• Šťastné svědomí – je souhlasem takto žijícího člověka se sebou samým, je to dosažení souladu mezi tím, jací přirozeně jsme a jak skutečně žijeme

 

SMĚRY ETIKY

 

Utilitarismus:

• Posuzuje mravní hodnotu činu podle míry užitku, který přináší

Eudaimonistická etika:

• Za nejvyšší mravní hodnotu považuje štěstí

Pragmatická etika:

• O morálnosti jednání rozhodují výsledky, pokud je výsledek dobrý, jsou dobré i způsoby jeho dosažení

 

ETIKY Z JEDNOTLIVÝCH FILOZOFICKÝCH SYSTÉMŮ:

 

Existencialistická etika:

• Existence je podstatou člověka. To znamená, že člověk není dán předem, ale tvoří sám sebe ve své svobodě, v aktech svých voleb. Za své jednání je absolutně zodpovědný. Zdůrazňuje se zde konečnost a nahodilost lidské existence a s tím spojená osamělost.

Postmoderní etika:

• Postmoderní filozofie zhodnocuje zkušenost evropských totalitních ideologií jako univerzálních (všeobecně platných) a pro všechny závazných pravd a představ o dobru. Každá totalitní ideologie stojí podle nich na těchto univerzálních pravdách. Protože však přirozeností světa je pluralita rozdílnost, je možné dosáhnout jednoty vyžadované těmito univerzálními pravdami jen za cenu teroru. Skutečností světa je podle zastánců postmoderní etiky mnohost představ o dobru, mnohost životních forem, kultur, které jsou všechny stejně oprávněné – dobré a pravdivé.