Dělba moci v ČR ( zákonodárná moc, výkonná, soudní m.)

Dělba moci  je  uspořádání politického systému (založené na myšlenkách Charlese Montesquieua (1689–1755), Johna Locka (1632–1704) a Jamese Madisona (1723–1801)), podle které mají být tři součásti státní moci – moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní – mocensky odděleny a navzájem se kontrolovat systémem „brzd a rovnováh.“

Nejde o rozdělení moci, ale primárně o oddělení mocí.

Princip, že v demokratickém právním státě je třeba státní moc rozdělit mezi legislativu, exekutivu a justici a tyto její složky musí být vybaveny takovými pravomocemi, aby se navzájem kontrolovaly, „držely v šachu“, je dnes pokládána za podmínku sine qua non demokratičnosti politického systému, třebaže ten je zpravidla založen na parlamentarismu – parlamentním (westminsterském) systému, tzn. primátu zákonodárné moci nad mocí výkonnou i soudní.

Samotné oddělení složek moci však k dosažení demokracie nestačí: ta musí být založena na suverenitě lidu. Oddělovaním různých mocenských složek se vyznačují i diktatury; diktátoři tímto způsobem usilují o eliminaci risika, že se některá z nich postaví proti nim a diktaturu, resp. diktátora svrhne. Proto bývá v těchto zemích běžné např. to, že policie a armáda jsou podobně organisovány a vyzbrojeny, tak aby diktátor mohl čelit pokusu o povstání (putschi) jedné z nich s pomocí druhé. Známé bylo rozdělování mocenských organisací v době stalinismu.

Podobný princip však uplatňují i demokratické země ve vztahu ke svým zpravodajským službám. Těch existuje vždy několik, s odlišnými pravomocemi i podřízeností, a částečně – byť ne zcela oficiálně – se zabývají i vzájemnou kontrolou. Záměr podstatně omezit počet zpravodajských služeb v České republice, který prosazuje především ODS, je proto velmi nebezpečným precedentem.