České filosofické myšlení – realismus

T. G. M.
univerzitní profesor a 1. čs. prezident, stoupenec filosofického realismu
spřízněnost s Husserlem (zakladatel fenomenologie)
kritik moderní doby: ve svém spisu ?Sebevražda jako masový jev moderní civilizace? přemýšlí nad tím, proč v moderní době tak obrovskou měrou přibylo sebevražd (dříve sebevraždy skoro nebyly) ? dochází k tomu, že je to způsobeno krizí hodnot v moderní společnosti, která bere mnoha lidem smysl života a tím i chuť žít ? TGM vidí řešení tohoto problému v ideálu humanity, tzn. obratu k lidským hodnotám a k angažovanosti člověka ve společnosti, k jeho aktivitě
Masaryk se nikdy nebál hájit své názory ve společnosti, i když věděl, že mu nebude nakloněná a že tím vyvolá skandál ? viz třeba Hilsnerova aféra (boj proti antisemitismu) nebo boj o Rukopisy (odhaluje jejich nepravost, vysloužil si nenávist skalních patriotů)

J. Patočka
žák Husserla a Heidegera
občanská svoboda a zodpovědnost je předpokladem plně lidské existence – podepsal Chartu, obhájce lidských práv proti rudému svinstvu ze Sovětského svazu
3 základní pohyby existence (budu ilustrovat na životě Karlacha)

1. pohyb (pohyb zakotvení ve světě): Karlach se narodil, ve školce poznal první kamarády, uvědomil si, že se stává plnohodnotnou součástí lidské společnosti
2. pohyb (pohyb sebezbavení sebeprodloužením): Karlach se po maturitě stal počítačovým magnátem, získal monopol na trhu a začal rejžovat prachy jak uhlobaron ? dostal se do 2. pohybu – začal si všímat jen věcí, které jsou mu užitečné, které mu přinesou zisk nebo praktický užitek
3. pohyb (pohyb sebenalezení): když mu bylo třicet, jeho firma z ničeho nic zkrachovala a on v jednom dni přišel o všechen mamon, který mu byl do té doby smyslem života ? dostal se do 3. fáze ? uvědomil si, že v životě závisí i na jiných věcech, než jsou prachy a majetek a na nejvyšší místo postavil platónskou ?péči o duši?. A jestli neumřel, tak žije dodnes?

V. Bělohradský (jestli někdo máte čes, přečtěte si názory tohoto filosofa, které byly uveřejněny včera, tj. 17. 5. 03, na internetu):

Prudce se zavřely dveře za desetiletím multilateralismu, intercivilizačního dialogu, budování globální občanské společnosti a „zelené“ kritiky odvrácené strany průmyslového růstu; začala éra amerického unilateralismu, jehož jádrem je sektářské přesvědčení o jedinečné roli USA ve světě. „Naše hodnoty nejsou jen americké, ale svěřil nám je Bůh,“ káže prezident Bush. „Každý den si musíte hrdě poklepat na hruď, podívat se do zrcadla a říci si s pýchou – panečku, jsme Američané,“ nabádá americké vojáky exgenerál Jay Garner, guvernér v Iráku (Corriere della Sera, 1. 5. 2003). „Mnoho Iráčanů nám nyní říká, že čekají na Ameriku, aby jim přinesla svobodu. To je sen, který jen americká moc dokáže inspirovat,“ napsal Gary Schmitt, jeden z publicistů obhajujících americký unilateralismus (viz stránku www.newamericancentury.org). USA jsou v „pokušení solipsismu“, napsal jeden italský politolog.
Hledisko hegemona
Kola americké politické kultury se točí zpět, představitele demokratického universalismu vystřídali bojovníci za americkou hegemonii, pro které je OSN „výborem cynických, domýšlivých, bývalých imperiálních mocností jako Francie a Rusko, které hájí jen vlastní zájmy a radují se, když mohou poškodit zájmy americké, bez ohledu na morální cíle v sázce. Americké veřejné mínění chápe, že organizaci, jako je OSN, nelze svěřit obranu amerických hodnot a zájmů“ (Charles Krauthammer, The Guardian, 26. 3. 2003). Patetický slovník a harcovnický styl těchto komentátorů patří k Bushově éře: angažovaní unilateralisté útočí na každého, kdo morální právo USA na světovou nadvládu zpochybňuje, nejen na Francii, Německo či Rusko, ale třeba i na Kanadu, kterou obviňují z antiamerikanismu, protože nepřijímá ve všem „hledisko hegemona“. Kam se poděl smysl pro rozpory vlastní civilizace, který stál vždy nejvýše v euroamerické škále hodnot?
Křesťanské hodnoty?
Nevím, zda následující obrázky z euroamerické civilizace, postavené na křesťanských hodnotách a právním státu, jsou ve všem pravdivé. Nepřevzal jsem je z nějakého protiamerického pamfletu, ale z kapitoly „USA“ ve zprávě Amnesty International Annual Rapport 1998 a z dobového euroamerického tisku. V Texasu bylo popraveno několik desítek odsouzených, mezi nimi i T. W., který byl prý vážně mentálně zaostalý, na úrovni sedmiletého dítěte. Porota, která ho v roce 1987 odsoudila na smrt za vraždu, nebyla o jeho stavu informována. Popraven byl i I. T. M., mexický občan, který po dlouhém výslechu bez přítomnosti advokáta nebo zástupců mexického konzulátu v rozporu s Vídeňskou konvencí, ratifikovanou USA, podepsal čtyřstránkové přiznání v angličtině, jíž nerozuměl. Většině cizinců, odsouzených k smrti, je v USA znemožněno obrátit se na konzuláty jejich zemí. Ve státě Utah byli mentálně postižení vězni připoutáni k židlím, které je zcela znehybňovaly po celé dny. Vězeň M. V. zemřel po šestnácti hodinách připoutání na takovou židli. Vězni jsou běžně biti elektrickými holemi. „Umíral osmnáct minut, přivázán k židli v cele zaplněné plynem. Jeho tvář byla zkřivena, tělo se chvělo v křečích dlouhé agónie, v koutcích úst se objevila zelená pěna, oči vylézaly z důlků.“ Tak prý zemřel W. L., Němec popravený v USA.
Republikánský guvernér státu Illinois George Ryan nedávno změnil sto padesáti odsouzeným trest smrti na doživotí, přesvědčil se totiž o nedůvěryhodnosti amerického právního státu: „Třicet tři odsouzených ze sta bylo zastupováno advokátem, který byl později z různých důvodu zbaven práva vykonávat své povolání. Ze sto šedesáti odsouzených více než dvě třetiny jsou černoši, odsouzení porotami, v nichž zasedali jen běloši,“ napsal ve zdůvodnění svého rozhodnutí. Americký režisér Michael Moore v bestselleru Stupid White Men (více než pět miliónů prodaných výtisků) připomíná všem svým spoluobčanům, že jejich „idiot nation“ (sic!) je na prvním místě v počtu zabitých střelnou zbraní, v emisích skleníkových plynů, ve výrobě toxických odpadů, v každodenní spotřebě kalorií, v počtu znásilnění a dopravních nehod, v počtu nepodepsaných dohod o lidských právech a že v USA, kde polovina všech vědců pracuje na vojenských zakázkách, je i největší počet nukleárních raket. “
Otazníky vymazány
Kdykoli jsem věřil, že slyším hlas boží, poznal jsem pak, že jsem zbožnil hlas svůj,“ říká jedna z postav Kunderova Žertu. Označme slovem „bushismus“ zbožnění vlastního hlasu, fundamentalistické přesvědčení o právu prosadit vlastní cíle proti odporu kohokoli. Po roce 1989 občané Západu přidělali otazníky k mnoha nabubřelým slovům: ekonomický růst, věda, lidská práva, pokrok; zdálo se, že doba výmluv na mezinárodní napětí pominula a že konečně přišel čas „prohloubit demokracii“ („socialistickou zákonnost“, říkalo se v podobném smyslu v 60. letech na druhé straně železné opony). Tu dobu otazníků jsme označovali různě – třeba jako postmoderní, multikulturní, komplexní, globální či postmaterialistickou.
Bushisté rázně umazali otazníky u všech klíčových slov Západu a přikázali těm slovům znamenat jen to, co oni jimi míní. Nastala epocha „diskursivního machismu“, v němž nejde o to přesvědčit druhé v otevřeném dialogu, ale zastrašit je nebo vydírat – instituce jako NATO či OSN jsou už jen prázdná slupka, multilateralismus, který v nich byl zakódován, je nenapravitelně zpochybněn. Tento tupý machistický monolog je vedlejším produktem „tele-evangelismu“, televizního kazatelství, z něhož Bushova administrativa odvodila svůj politický diskurz. Ten se šíří jako zhoubná nákaza v euroamerickém veřejném prostoru a snadnost, s níž se to děje, není než dalším příznakem prudce sílící nevraživosti mezi globálním kapitalismem a demokracií.
Vír globalizace
Nůžky mezi bohatými a chudými se rychle rozvírají jak v Evropě, tak v Americe, vlády si v zájmu bezpečnosti zřizují inkvizice, biologická, etická a sociální udržitelnost technicky realizovatelného je stále problematičtější, mezinárodní hyperburžoazie, která rozhoduje o směrech a intenzitě „planetárních toků peněz, informací, emocí, idejí a představ“, redukuje stále úspěšněji demokracii na pouhou technologii voleb. Klíčové historické předpoklady demokracie – sociální rovnost, nezávislý veřejný prostor, dělba moci, masové vzdělání, otevřená občanská společnost, právní stát, sdílená politická kultura a masová politická hnutí – pohlcuje vír globalizace.
Brežněvismus = Bushismus
Brežněv a jeho nomenklatura ztotožnili socialismus s mocí SSSR, prezident Bush a jeho poradci ztotožnili demokracii s mocí USA. Stejnou roli, jakou hrál v 60. letech brežněvismus v poměru k socialismu, hraje dnes bushismus v poměru k demokracii: zredukovat hnutí inspirovaná demokratickými ideály na zájmy amerického impéria, přiznat všem státům na planetě jen „omezenou svrchovanost“ a přeměnit NATO ze spojenectví partnerských států na svazek vazalů, jak dokazují výroky o nutnosti „potrestat Francii za její Ne“. Je tu ale důležitý rozdíl: Brežněvova doktrína platila jen na východní straně železné opony, zatímco Bushova doktrína preventivní války „má rozměr planetární… kdo je a kdo není ohrožením americké státní bezpečnosti, bude určovat státní administrativa – nikoli Spojené národy,“ napsal právník Tomáš Rychlý (Právo, 15. 3. 2003).
Bushův nástup ukončil naděje na demokratizaci světa
Americký historik Jacques Barzun shrnul své ponaučení z celoživotního studia moderních společností takto: Demokracie nemá žádnou teorii, kterou by bylo možno vyvážet, je výsledkem svérázného historického vývoje, jenž mnohými klikatými cestami vedl na některých místech naší planety k vzniku otevřené demokratické společnosti, která je úspěšným kompromisem mezi mnoha různými tradicemi. Ano, demokracii nelze popsat jako nutný důsledek nějakého souboru příčin, který by bylo možno nastolit násilím. Demokracie není než odkazem lidí, kteří se nedali udolat žádnými předsudky, autoritami či mocí. Arabští demokraté to vědí. Egyptský liberální ekonom a znalec politické filosofie amerických Otců zakladatelů, Saíd el Naggar, odpověděl takto na otázku, zda věří, že Američané chtějí vyvážet demokracii: „Samozřejmě že ne. Buduje se snad demokracie bombardováním? Demokracie potřebuje trpělivou práci, rozsévat semínka ve školách, od základů změnit média a učit lidi myslet vlastní hlavou, ne sedat na lep režimní propagandě“ (Sette, příloha Corriere della Sera, č. 13, 2003).
V druhé polovině minulého století Američané intervenovali přímo i nepřímo v zemích Latinské Ameriky, tedy u svých nejbližších sousedů, ale demokracii to neprospělo. Proč by se měl podařit vývoz demokracie do mnohem odlišnějších arabských zemí? Po druhé světové válce USA přetvořily své vítězství v rozsáhlou pomoc Evropě, která byla inspirována „americkými hodnotami“ a demokratickou politickou kulturou. Na tuto éru koherence mezi americkou demokracií a americkou zahraniční politikou se po mccarthismu už nikdy nepodařilo navázat. Johnsonův a pak Nixonův nástup v USA, vojenské potlačení Pražského jara v roce 1968, následná normalizace a Brežněvova doktrína „omezené svrchovanosti“ ukončily nadějná 60. léta. Bushův nástup ukončil léta devadesátá, léta plná naděje na demokratizaci světa.
Čtyři body tohoto epochálního zvratu chci teď zdůraznit:
Za prvé: Alternativa mezi mírem a válkou není
Papež a s ním i milióny demonstrantů pochodujících pod transparenty s nápisem Mír se hluboce mýlí – alternativa není „mezi mírem a válkou“. V Třetím světě žádný mír není možný, protože Západ a Východ tuto část světa během studené války vydaly krutým satrapům ve službách jedné či druhé strany. „Saddám Husajn je lump, ale je to náš lump,“ říkali vojevůdci studené války a mnuli si spokojeně ruce, když zaútočil na Írán. Titulky mnoha italských novin hlásají „Iráčané hledají své disaparecidos“. Nepřeslechněte to španělské slovo, připomíná nám Latinskou Ameriku, kde v 70. a 80. letech mizeli v žalářích a mučírnách chilských či argentinských generálů představitelé boje proti ekonomicko-politickému statu quo.
Isabele Allende píše v úvaze nazvané 11. září mého strýce Salvadora: „Představte si, co by si myslel Američan či Brit, kdyby vojáci jeho země ve válečné zbroji přepadli Bílý dům či Buckinghamský palác, zabili přitom tisíc občanů, mezi nimi i prezidenta, rozpustili parlament, zrušili Nejvyšší soud, občanské svobody a politické strany, zavedli úplnou cenzuru a rozhodli se vyhladit všechny disidenty.“ Dělo se to v nejbližší zájmové sféře USA, v dosahu jejich moci a vlivu. Všichni jsme to ale v menší či větší míře tolerovali, protože byla „studená válka“ a v ní bylo (téměř) všechno dovoleno.
Ano, Západ nevolí mezi mírem nebo válkou. Vybrat si může jen mezi možností odstranit otrávené zbytky studené války v co nejširší a nejotevřenější mezinárodní spolupráci založené na kritice evropské koloniální minulosti – vždyť Irák není než jeden z britských čmáranců na mapě – nebo naopak pokračovat pod vedením USA v dosazování dalších „našich lumpů“ do zemí Třetího světa. Na místo Saddáma neposlušného, Saddáma poslušného! „Samozřejmě nechceme, aby se situace otočila k vytvoření teokracie. Jde nám o …přeměnu iráckých státních struktur v reprezentativní, demokratickou vládu,“ řekl demokratický kandidát na prezidenta USA Joe Lieberman v CBS. Ale demokratická reprezentativní vláda znamená v mnoha státech tohoto regionu právě teokracii, vládu islámské revoluce a fundamentalistů.
Když byly zrušeny výsledky voleb v Alžírsku, kde fundamentalisté získali většinu, Západ to považoval za „rozumné řešení“. „Ani Bush, ani Saddám, jen islám! skandovaly desetitisícové zástupy šíitů při pátečních modlitbách,“ píší všichni zpravodajové z Bagdádu. Co si vítězové vyberou? Reprezentativní vládu nebo nábožensky neutrální stát, obojí mít nemohou. „Volby v Iráku mohou dnes přivést k moci jen islámskou teokracii, ne demokracii,“ napsal proslulý znalec liberálně-demokratických institucí Giovanni Sartori z Columbia University. Jak dlouho bude okupantům trvat, než začnou používat proti nepřátelům dovezené „demokracie“ ty samé metody jako Saddám Husajn?
Za druhé: Pravicové doktrinářství
V západní politické kultuře je pojem „doktrinářství“ obyčejně spojován s levicí, která věří v dějinotvornou energii masově sdílených pokrokových idejí. Tradiční pravice nevěří v čistou vlajku abstraktní doktríny, ale v ušpiněný prapor praktického rozhodování mezi omezenými možnostmi jednotlivců ve společnosti, která je založena na neomezené konkurenci mezi idejemi, zájmy, hledisky a popisy světa. Zvláštním znakem bushismu je pravicové doktrinářství neboli víra v existenci nějaké spásonosné formule, kterou její neoblomní strážci a praví znalci dovezou na svých tancích do všech koutů světa, a zachrání tak lidstvo („Nepřišli jste dobýt Irák, ale zachránit jej, a irácký lid to ví,“ řekl ministr Rumsfeld americkým vojákům).
Čistotu doktríny pak je třeba neustále chránit před kacíři zavedením přísných zákonů, které umožní vyhlásit za teroristu každého, kdo ji kritizuje. Doktrinářství je elitářské a revoluční – o všem musejí rozhodovat strážci pravé doktríny, ostatní jen zdržují a svádějí lidstvo na scestí. Revoluce musí být vyvezena do celého světa, jinak není úspěšná: obyvatelé států založených na jiné doktríně musejí být osvobozeni a jejich vládci nejdříve upáleni v elektronických plamenech médií, ovládaných doktrináři, a pak odsouzeni zvláštními soudy.
Za třetí: Unilateralismus
Je současný americký unilateralismus jen krátkodobým zneužitím výhodné situace po pádu SSSR, nebo naopak začátkem dlouhodobé „americké světovlády“? Gary Schmitt srovnává novou situaci s filmem V pravé poledne: bez šerifa Kana by se do našeho městečka brzy vrátili pistolníci, tomu musí americký šerif zabránit i proti vůli jeho obyvatel. „Americké vůdcovství je dobrem pro svět i pro Ameriku,“ tvrdí bushisté. Otázka ale je, čeho všeho se tito vůdci cítí oprávněni se dopustit, aby proměnili přechodnou výhodu v dlouhotrvající éru. Jsou preventivní válka, vyprázdnění OSN a NATO, boj proti každé mezinárodní koalici schopné samostatné politiky, zejména proti Evropské unii, omezování občanských svobod, vyhrožování válkou každému, kdo – podle jejich úsudku – ohrožuje bezpečnost USA, americká (z)vůle jako jediný zdroj mezinárodního práva legitimními nástroji prosazování americké hegemonie?
O Patriotic Act II (všimněte si hrozivého newspeaku – okleštění občanských práv v USA je aktem vlastenectví) americká obránkyně lidských práv Joanne Mariner napsala: „Právní obrana proti možnosti, že různé organizace budou označeny jako teroristické, téměř neexistuje, proto hrozí, že pružné nálepky terorista bude politicky zneužito.“ Ve státě Oregon byl prý navržen zákon, podle něhož by ti, kdo protestují proti přepadení Iráku, byli definováni jako „podporovatelé terorismu“. „Objektivně spolupracují s nepřítelem,“ říkalo se kdysi u nás.
Za čtvrté: Zneužití slovníku západní civilizace
Dosud nikdy nevídané zneužití slovníku západní civilizace v důsledku strategického začlenění médií do této války. „Bluf v globálním měřítku a v přímém přenosu,“ napsal francouzský filosof Paul Virilio. Výraz „embedded information“, který překládám jako „informace (kultura, ideje, obrazy, komunikace ve svém celku) začleněná do budování americké hegemonie“, považuji za klíčovou metaforu bushismu. Tank zaměří čtrnácté patro hotelu Palestine v Bagdádu, kde jsou ubytováni všichni nezávislí novináři – Bum! – jeden mrtvý španělský novinář a několik zraněných. Ze střechy prý někdo střílel, žádný z novinářů ho ale neviděl. Jednali jsme „právem sebeobrany“, prohlásil tiskový mluvčí. Politování ano, omluvu ne – „můžeme zaručit bezpečnost jen pro embedded information“.
Nejnebezpečnějším dědictvím této války je pohrdání veřejným mínění. Clona lží a nestoudných mystifikací, kýčových obrazů, na nichž ozbrojení Nadlidé napájejí otrhance v sandálech (tak je nazval jakýsi britský důstojník, ostatně otrhancem v sandálech byl i Ježíš), do zhloupnutí opakovaná říkanka Hitler-Stalin-Saddám (Time má i stejnou obálku jako v květnu roku 1945, je na ní škrtnutá tvář diktátora). Je hrůzné, že Američané mohli být v krátké době tak zmanipulováni, že uvěřili v nesmyslnou rovnici Saddám = Hitler. Na rozdíl od Saddáma byl Hitler vůdcem jednoho z nejrozvinutějších a nejsilnějších států západní Modernosti. „Moji vojáci, učinil jsem rozhodnutí, ke kterému jsem byl donucen nejen jako představitel německého státu, ale jako představitel evropské kultury a civilizace,“ prohlásil v den přepadení SSSR. Mystika Dějinného Poslání, pohrdání OSN (Společností národů), vůle ke Světovládě, přesvědčení o nadřazenosti vlastní civilizace a především vysoký stupeň vědeckotechnického rozvoje a zbrojního průmyslu jsou nutné podmínky hitlerismu – Saddámův Irák, na rozdíl od Bushovy Ameriky, nesplňuje žádnou z nich.
Newspeak: Označující a vyprázdněné označované
Pokles kvality veřejného mínění je už nenapravitelný. Všechna veřejná slova naší civilizace, její „velký kód“, jak je nazval kanadský literární vědec Northrop Frye, se odlepila od své sdělovací funkce, přestala mít jakýkoli vztah ke kontextům, do nichž patřila, a k předmětům, které označovala. V komunistickém státě se veřejnými slovy jako demokracie, volby, vláda dělnické třídy či socialistické právo lhalo, a my to věděli, protože ta slova ještě něco znamenala; naopak slovy bushismu nelze ani lhát, je to čistý newspeak, bez vztahu k jakémukoli historicky danému světu. V éře bushismu slova a znaky nemusejí mít žádné krytí. „My jsme bojovali především proto, abychom odstranili nebezpečí, že režim Saddáma Husajna použije zbraně hromadného ničení,“ prohlásil velvyslanec USA v Česku Craig Stapleton. „Naprosté zhroucení bránící se armády odhalilo překvapivý fakt, že Irák vůbec neměl na to, aby mohl být nějakou …vojenskou hrozbou pro bezpečnost USA a jejich spojenců,“ napsal historik Jan Eichler (Právo, 23. 4. 2003).
Celý příběh se zbraněmi hromadného ničení připomíná postup strážmistra Flanderky, který obvinil Švejka, že by fotografoval, kdyby měl u sebe fotografický aparát, a že „jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie“. Najde se ještě nějaký Američan, který se zeptá, proč Saddám ty zbraně nepoužil na obranu Iráku, když z rozhodnutí angažovaných médií platí rovnice Saddám = Hitler? Útok nejvyzbrojenější země světa proti jednomu z těch států Třetího světa, které mohou mít jen takové zbraně, jaké jim Západ prodá, je líčen jako hrdinský epos, s narežírovaným vítáním osvoboditelů vděčným obyvatelstvem. Kurdové v Turecku by jistě vítali tanky, které by jim umožnily ustavit svrchovaný Kurdistán, Wehrmacht okupující v roce 1939 okleštěné Československo bouřlivě vítali pražští Němci, mnoho Arabů vidělo v nacistické armádě své osvoboditele, my jsme vítali Rudou armádu… Okupace a mávátka, jak smutná kapitola dějin válek!
Vertikální informace
Líčení války proti Iráku představuje konec vertikální informace, neboli informace, zaručené autoritou novináře, který ji zpracoval, interpretoval a nezávisle kontextualizoval. Začala éra informace horizontální, jejímž modelem je „blog“ neboli internetové stránky se spoustou „link“, které redigují třeba iráčtí disidenti, nezávislí novináři, znalci, angažovaní jednotlivci či přesvědčení stoupenci války (viz například www.warblogs.cc, http://www.blogsofwar.com). Jsou to většinou stránky, na nichž se mísí texty, obrazy, komentáře z různých zdrojů, poznámky odkazující na různé možné „verze faktů“ a také deníkové záznamy pocitů, pojmů, polopojmů a emocí.
Tato horizontální, nediferencovaná směs sice vyvažuje „embedded information“, nemá ale dostatečnou specifickou váhu, abychom jí mohli vyvrátit třeba prohlášení prezidenta Bushe, že okupovaný „Irák je svobodná země“. Blog je informace ve stavu mediální beztíže. Za slovem „embeddednes“ se skrývá planetární útok na dělbu moci; všechny nezávislé instituce, včetně médií, musejí být v New American Century začleněny do „americké planetární hegemonie“. Bushismus je první odpovědí na otázku, jak bude vypadat totalitarismus nového tisíciletí – bude to tvrdá slitina byznysu, kýče a pokrytectví.
60. léta vyznačovaly masové protesty mládeže proti systému, který zotročoval ve jménu péče, oblboval ve jménu vědění, lhal ve jménu pravdy, dělal z lidí blázny ve jménu rozumu jedním slovem byl centrálně organizovaným pokrytectvím a na pokrytectví byla první generace hospodářského zázraku výjimečně citlivá. Myslím, že je třeba v tomto ohledu rychle navázat na nepokojné dědictví 60. let. Je bushismus schopen a) proměnit definitivně mezinárodní společenství v zástup lokajů přešlapujících v předsíni hegemona, vždy ochotných podpořit na jeho pokyn tu či onu válku; b) začlenit většinu médií do boje o americkou světovou hegemonii? Otevřená otázka. Svoboda slova se dnes kymácí ve větru bushismu, zavěšena na křehké niti lhostejných vlastnických vztahů a slábnoucí moci nezávislých novinářských odborů.
Vojákovi vděčíme za obranu, nikoliv za svobodu
Nelidské je od nás odděleno jen slabým hlasem našich skrupulí. Bushův „unilateralistický diskurz“ přehlušuje úspěšně euroamerické skrupule, které významně zmohutněly v 60. letech. Jejich neustálé posilování bylo ostatně nejdůležitějším trendem druhé poloviny minulého století. Fází tohoto trendu byl i Gorbačov: nebyl poražen ve válce, ale prosadil eticky inspirovanou reformu systému. Válka v Iráku bez souhlasu OSN probudila k novému životu podvědomé koloniální stereotypy v evropském veřejném mínění, víru v nadřazenost bílé rasy, oživila pod demokratickým povrchem skrytý autoritarismus a elitismus. Hranice přípustného ve vědomí všech se posouvají – mezi svobodou a bezpečností je třeba zvolit objektivně bezpečnost, do demonstrantů, kteří ohrožují „objektivní morální řád“, je třeba objektivně střílet, na Araby platí síla, ničemu jinému objektivně nerozumějí, ostatně Pinochet zachránil objektivně Chile před komunismem.
„Vojákovi, ne spisovateli či intelektuálovi vděčí za svou svobodu ti, kdo demonstrují proti válce,“ citovalo mnoho euroamerických novin z dopisu matky jednoho vojáka. Vojákovi vděčíme za obranu hranic, jsou-li ohroženy, za obranu národní existence, je-li ohrožena, ale ne za svobodu. Za svobodu vděčíme autorům a čtenářům knih v knihovnách státu, který voják brání, jsou-li v tom státě autoři, čtenáři a knihovny. Rusové bojovali ve Velké vlastenecké válce za přežití svého národa, ne za svobodu. Ta přišla až mnohem později a nepřinesli ji vojáci, ale spisovatelé, jako třeba Solženicyn, přinesla ji velká ruská kultura, jejíž neviditelná moc nad svědomím Rusů nakonec převážila nad komunismem, tím otráveným darem Západu. Hranice přípustného se posunuly, hegemon z nás smí dělat idioty v míře před nedávnem ještě nepřípustné.
Czech freedom
Čtu v Corriere della Sera (11. 3. 2003) popis způsobu, kterým jsou prý vyslýcháni lidé obvinění z terorismu: „O přestávkách, po hodinách výslechu, byl Mohamed zavírán do malé cely osvětlené oslepujícím světlem a odhlučněné. Na zemi nic, ani matrace. Vyvatované ticho přerušovala čas od času hlučná hudba… Nechali ho bez jídla dva dny a pak mu je dávali v nepravidelném rozvrhu, aby zmátli jeho biologické hodiny.“ Toto je mučení, i když se tomu říká „přiměřený nátlak“. Americký filosof práva Alan Dershowitz připouští mučení v některých případech, ale myslí, že „bychom to měli veřejně a otevřeně zdůvodnit, a ne jít cestou pokrytců“.
Jako by ji pronesl král Ubu, zní na tomto mediálním pozadí věta velvyslance Stapletona, že pro inspekce jsou klíčoví iráčtí vědci, „ale pouze pokud jsou vyslýcháni v prostředí, kde se nebojí o svou existenci… teď (rozuměj: v našich rukou) věřím, že tito vědci nám pomohou rozkrýt vše, co režim skrýval“. Velvyslanec Stapleton také prohlásil, že rezoluce ČSSD k Iráku byla „pro nás pochopitelně dost urážející. Kdykoliv někdo zapochybuje o amerických motivech, dotkne se nás to. Nejsme imperialistická země.“ To „kdykoliv“ je zlověstné. Kdy bude urážka USA trestným činem, jako byla urážka Třetí říše nebo Sovětského svazu? Bude jednou i dostatečným důvodem k operaci Czech Freedom?
Není kde přičichnout ke krvi
Unilateralismus, New American Century, americká světová hegemonie, preventivní válka jsou vítězné teorie. „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se, paradoxně, jako zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem,“ napsal Josef Škvorecký. V abstraktní, odtělesněné, deteritorializované, virtuální, komplexní, technologické, elektronické, postideologické a postpolitické civilizaci Západu už není kde si čichnout ke krvi a zastydět se jako lidi za naše teorie. Znaky a obrazy se tu přemnožily a jako hejno žravých kobylek táhnoucích polem vyhubily zkušenosti a prožitky, které ty znaky a obrazy chtěly znamenat. Jsme odsouzeni žít jen v teoriích. Naše zkušenost je v této pozdní době tak znevážena a rozptýlena, že už nemá sílu naše teorie vyvracet, a ty se zrůdně rozrostly. Čas, kdy je naše zkušenosti jako „neviditelní strážci“ držely na uzdě, nenávratně pominul.
Václav Bělohradský