Antická filosofie PŘEDSÓKRATOVSKÁ

 

(6-4. století př.n.l.)

 

ANTICKÁ FILOZOFIE                                                                                       

– antikou se souhrnně nazývá období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma

– dělíme do 3 hlavních období:

 

1) prvním je takzvaná Předsókratovská filosofie                                                     (6-4. st. př.n.l.)

2) druhou, vrcholnou etapou je filosofie Klasického období                                     (5-4. st. př.n.l.)

3) třetí, nejdelší období, se nazývá dobou Helénismu                                     (4. st. př.n.l. – 529 n.l.)

 

PŘESÓKRATOVSKÁ FILOSOFIE                                                                   

– v této periodě se filosofie postupně vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala si budovat

svůj pojmový aparát a formulovat zásadní filosofické otázky ohledně světa a jeho základů

 

„Bohové dlí v mezerách lidského poznání“

 

– tvrdila, že neodstatečnost našeho poznání vede k uchýlení k nadpřirozeným silám

 

MÍLÉTSKÁ ŠKOLA                                                                                             

– orientovali se na hledání pralátky – arché, z níž povstává celý svět a která je základem všech věcí

 

THALÉS                                                                                                          (asi 625-545 př.n.l.)

= první z Míléťanů, který učil, že základem a počátkem všeho je voda

– nešlo ovšem o běžnou vodu, s kterou se denně setkáváme jako s fyzikálním jevem, ale o živoucí

základ všech jevů, který je obdařen božskou silou

 

ANAXIMANDROS z Mílétu                                                                        (asi 610-546 př.n.l.)

– Thaletův žák a filosoficky nejvýznamnější myslitel mílétské školy

– za základ všeho existujícího považoval apeiron = což je něco nezměrného a neomezeného a sám o

sobě je našim smyslům nepřístupný, neboť smyslově můžeme vnímat pouze věci, tedy tvary které vznikající až vydělením (vytvarováním) z apeironu

 

ANAXIMENÉS                                                                                               (asi 585-528 př.n.l.)

– třetí mílétský filosof, jenž zjednodušil myšlenky svého předchůdce

– za počátek všeho považoval neurčitý, neomezený vzduch → touto úpravou ovšem ubral termínu

apeiron filosofickou hloubku

– vzduch si vybral zřejmě nejen proto, že je ze všech látek nejméně postižitelný, ale i proto, že

souvisí s dýcháním (dechem), že je tedy živoucí

 

PÝTHAGOROVA ŠKOLA                               

 

PÝTHAGORÁS                                                                                              (asi 572-494 př.n.l.)

– vědec, matematik, filosof a zároveň zakladatel náboženského spolku, který byl ovlivněn učením

takzvaných orfiků (podle Orfea) → ti označovali naše tělo za hrob duše a věřili ve stěhování duší

– Pythagoras se domníval, že to, co nemá tvar, vlastně ani není, neboť se nedá nijak vymezit a

navzájem odlišit od jiných věcí

– když zkoumal, čím je možné tuto mez určit a popsat, uvědomil si, že každá hranice má svůj

rozměr, který je měřitelný a tudíž vyjádřitelný číslem → základem světa a všech jsoucích věcí je tedy podle Pythagora číslo

 

– v číselném poměru jsou například i tóny vyluzované různě dlouhými strunami

 

ELEJSKÁ ŠKOLA                                           

– škola je nazvána podle řecké osady Elea a popírá pohyb (má-li být Bůh všude, musí být nehybný)

 

XENOFANÉS z Kolofónu                                                                             (asi 569-477 př.n.l.)

– předchůdce Elejské školy a kritik antropomorfhího náboženství, ve kterém mají bozi podobu lidí

– prezentuje se názorem, že skutečný Bůh, má-li být neomezený, musí být:

 

• pouze jeden                                 →        dva by se již navzájem omezovali
• všeprostupující a nehybný             →        kdyby se hýbal, musel by vedle boha být ještě volný

prostor, v kterém by se pohyboval

• působící pouze svým myšlením

 

PARMENIDÉS z Eleje                                                                                  (asi 540-470 př.n.l.)

– vlastní zakladatel školy, který dospěl k náročné tezi, že „nebytí není“ a že jest pouze bytí

– jsoucno, aby bylo plně jsoucí, musí být jedno a všeobsáhlé

– jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním, i

kdyby působilo sebevěrohodněji → chceme-li pravdu musíme se řídit rozumem a né zdáním

 

ZÉNÓN z Eleje                                                                                               (asi 490-430 př.n.l.)

– Parmenidův žák, který obhajoval mistrovo učení logickými paradoxy (aporiemi), v nichž

dokazoval nemožnost pohybu

– v aporii zvané „půlení“ tvrdí, že chceme-li přejít z bodu A do bodu B, musíme nejdříve ujít

polovinu vytčené dráhy, ale než projdeme polovinu dráhy, musíme projít polovinou poloviny a tak dále až do nekonečna, takže ani nevykročíme

 

HÉRAKLEITOVA FILOZOFICKÁ ŠKOLA                                                       

 

HÉRAKLEITOS z Efesu                                                                    (asi 540-480 př.n.l.)

– Parmenidův současník, který zastával opačné stanovisko → Hérakleitova vs. Elejská škola

– všímal si neustálé proměnlivosti věcí, ukazoval, že nic není stálé, že vše je v neustálém toku,

přeměně bytí na nebytí a naopak, v přeměně jedněch jsoucen na druhé, v proměně kvality těchto jsoucen →  proto podle Hérakleita „nikdy nevstoupíme dvakrát do téže řeky“

– mírou, jež řídí koloběh věcí a je jediným neměným a určujícím prvkem světa, je tedy zákon – logos

– Hérakleitos je také považován za zakladatele dialektického myšlení

 

ANTIČTÍ ATOMISTÉ                                                                                                   

 

LEUKIPPOS (asi 500-440 př.n.l.) a jeho žák DÉMOKRITOS (asi 460-360 př.n.l.)

– učinili kompromis mezi názory eleatů a Hérakleitovými sloučení Herákletovi a Elejské školy

– zachovali neměnnost a věčnost eleatského bytí v podobě nedělitelných a věčných atomů a zároveň

respektovali Hérakleitův pohyb, neboť se domnívali, že atomů je nekonečně mnoho a pohybují se v prázdnu, čili nebytí → uvnitř klid, zvenku pohyb

 

                                                                                                                               

 

EMPEDOKLÉS (asi 490-435 př.n.l.) a ANAXAGORÁS (500-428 př.n.l.)

– obdobně jako atomisté smiřují rozpory Eleatů a Hérakleita

 

1) Empedoklés: považuje za jsoucí nepatrné částečky tzv. kořeny všeho: oheň, vzduch, voda, země

2) Anaxagorás: mluví o bezpočtu takzvaných tzv. semen věcí

 

– jejich částice již nejsou nadány vlastním pohybem (tedy životem), nýbrž jsou pohybovány vnější

silou → opouští myšlenku hylozoismu, který vidí podstatu světa v podstatě života, tedy že svět má vlastní život, kterým žije

 

1) U Empedokla: láska a svár, které způsobují sjednocování a opětovný rozpad částí

2) U Anaxagora: kosmický duch