Antická filosofie KLASICKÉHO OBDOBÍ

 

(5-4. století př.n.l.)

 

ANTICKÁ FILOZOFIE                                                                                       

 

– antikou se souhrnně nazývá období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma

– dělíme do 3 hlavních období:

 

1) prvním je takzvaná Předsókratovská filosofie                                                     (6-4. st. př.n.l.)

2) druhou, vrcholnou etapou je filosofie Klasického období                                     (5-4. st. př.n.l.)

3) třetí, nejdelší období, se nazývá dobou Helénismu                                     (4. st. př.n.l. – 529 n.l.)

 

FILOZOFIE KLASICKÉHO OBDOBÍ                                                    

= zaměřovala se zejména na problém člověka a jeho život ve svobodném městském státě

– v této době vznikla mohutná a dodnes inspirující Platónova a Aristotelova filosofická soustava

 

SOFISTÉ                                                                                                               

sofistikovaný = promyšlený

 

– ve filosofii se postupně nahromadila řada koncepcí a pojmů, které si začaly protiřečit → rozpory

bylo nutné srovnávat a nalézat z nich východiska

– důležité a praktické otázky pro řeckého občana, který se zajímal o nové myšlenky, o politiku a

veřejné záležitosti byli  •  Jak se orientovat v tolika nových podnětech?

• Jakou důvěru k nim mít a jak s poznatky zacházet?

 

– nastal čas sofistů čili učitelů moudrosti

 

PRÓTAGORÁS z Abdéry                                                                  (asi 481-411 př.n.l.)

– domyslel Hérakleitovu dialektiku do lidských důsledků a dospěl k subjektivismu

– věci (svět) bez člověka nemají stálou hodnotu → je to člověk čili subjekt, kdo věci hodnotí

 

 „Člověk je měrou všech věcí, jsoucích že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“

 

GORGIÁS z Leontýn                                                                                           (483-375 př.n.l.)

– v pochybách došel asi nejdál, vytyčil totiž mezníky noetické skepse:

 

• nic není
• kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno
• kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno

 

Sókratés                                                                                       (469-399 př.n.l.)

 

– nezanechal jediné dílo, ale otřásal běžnými názory lidí i názory tehdy módních filosofů – sofistů

– jako sofisté věnoval i on pozornost především sociálně etickým problémům a myšlení člověka, ale

zatímco však sofisté hodnoty relativizovali (srovnávali), Sokrates naslouchal nitru člověka

– Sókratés věřil, že se v člověku skrývají správné představy a ideály

– nepoučoval o vznešených pravdách, jen jim pomáhal jako dítěti rodit se z nás samotných na světlo

světa → proto svou metodu dialogu zval porodní

– filosofie podle něho nemá omlouvat vše, co člověk činí, jelikož správně přemýšlet znamená i

správně jednat

– Sókratés chápal filosofii jako politické umění

– o Sokratovi se dozvídáme díky dílům jeho žáka Platóna

 

Platón                                                                                           (427-347 př.n.l.)

– aristokrat, filosof, zakladatel akademie a Sókratův nejvěrnější žák

– Platónova filosofie není systematická, ale obrazná a poetická → ptá se, kde se v lidech berou sny a

touhy, ač žijí v neuspořádan a nedokonalé době

– podle něho je to tím, že naše duše má v sobě uloženy obrazy harmonie, dobra, krásy a lásky, které

přicházejí ze světa idejí, kde pobývaly lidské duše

 

– ve svém učení o ideách užívá Platón slavného filosofického mýtu o jeskyni:

 

Jsme přikováni zády ke vchodu, odkud přichází světlo. Předměty za vchodem (za zády) vrhají na zeď před námi stíny. Tyto stíny považujeme za skutečnost, nikoli to, co nevidíme.

 

– tedy zjevně viditelné věci jsou pomíjivé a můžeme o nich mít pouze mínění, nikoli jisté poznání

– ideje jsou však věčné, mimo prostor a čas, tedy jsou opravdu skutečné, jsou předobrazem

skutečnosti konkrétních a jednotlivých věcí, stavů

 

– podle Platóna duše dlí v říši idejí a mi se rozpomínáme na svět idejí, ve kterém přebývala naše

duše, což tedy tvoří skutečný obsah poznání → podnětem k poznání je láska jako touha po ideálním světě

 

– v knize Ústava vytváří na podkladě analogií se světem idejí a lidskou duší dosud nevídanou

představu ideálního státu řízený filosofy → tuto myšlenku se pokusil zrealizovat, ale neúspěšně, člověk totiž nemůže budovat to, co nevybudoval v sobě

 

Aristoteles ze Stageiry                                                                           (384-322 př.n.l.)

– žák Platóna, kterého ctil, ale jeho názory později kritizoval

– stal se vychovatelem budoucího podmanitele světa Alexandra Velikého

– jeho mimořádné dílo zahrnuje spisy: filosofické, etické, sociální, estetické, logické i přírodní, ve

zjednodušené podobě bylo ve středověku pokládáno za encyklopedii všeho vědění

 

– řešil problém vztahu bytí a dění, čili co stálého je za proměnlivostí jevů, tím odmítl představu

Platóna, že by ideje měly existovat mimo fyzický svět

– každá věc je podle něho složena z látky a pohyb je proces, v němž látka nabývá formy

 

– Aristoteles nově pojímá souvislost a vzájemné přechody dějů, tedy to, co bylo jednou formou,

může se stát látkou pro další formu

– počátekem má být představa Prvního Hybatele, formy všech forem, příčiny příčin, Boha, který je

sám sobě účelem → na toto vymezení poté navázala křesťanská teologie – nauka o Bohu

 

– všechny věci mají svůj účel, cíl pohybu, dokončení procesu a ono naplnění účelu nazýval

entelechií, účel tedy předchází uskutečnění, což se nazývá teleologie

 

– vztah duše a těla je stejný jako vztah látky a formy, které jsou Aritotelovou ontologii ^{(náukou o bytí)}

 

1) Duše – sídlí v srdci tedy nebývá bez hmoty, je formou, příčinou živého těla, zdrojem pohybu

– jako je Bůh nejvyšší formou světa, je duše nejvyšší formou a entelechií živého těla

– rozlišuje duši rostlinnou, zvířecí a lidskou, ale jen lidská duše je obdařena rozumem

2) Rozum – je forma lidské duše, která se projevila v zájmu o formální stránku jazyka a řeči.

 

– Aristoteles podrobil zevrubnému zkoumání formu: logiky, gramatiky a společnosti, teprve poté

navrhl svůj vzor státního zřízení, ve kterém vychází z určení člověka jako bytosti společenské

– je patrné, že Aristoteles si cenil rozumné střední míry, tedy ctnost spočívá v udržování naší duše

mezi výstředními krajnostmi

 

– Aristotelův vliv byl nesmírný, podal souhrn učení všech svých předchůdců, zpracoval ohromný

materiál a položil základy klasifikace a rozvoje věd