Výtvarné směry 2. pol. 20. století

Pop-art

Směr figurativní malby, grafiky a sochařství, který vznikl před rokem 1955 téměř současně v USA a v Anglii; v 60. letech se rozvíjel jako jedna z alternativ zaměřených vůči nefigurativnímu umění. Zobrazuje člověka zahrnutého prvky konzumní technické civilizace, masovými médii a standardním zbožím. Tematicky zaměřen zejména na prostředí velkoměsta (tzv. velkoměstský folklór). Pojetí ironické, provokující, konstatující i poetizující. Ovlivněn dadaismem, surrealismem, severoamerickým realismem 30. let, inspirován meziválečnou koláží, environementem, happeningem, comicsem a reklamou; využívá prvky reálných předmětů, odpadů, popř. je zobrazuje a povyšuje na nové symboly. V pol. 60. let se pop-art stal světovou uměleckou tendencí. Významní představitelé: malíři R. Rauschenberg, R. Lichtenstein, A. Warhol v USA, R. Hamilton a P. Blake ve Velké Británii, sochař A. Jones. V Čechách grafik J. Balcar. Název z anglického popular-art (lidové umění).

 

Andy Warhol

Andy Warhol se narodil 6. srpna 1928 ve Forest City, malém městečku na severovýchod od Scrantonu v Pennsylvanii v rodině stavebního dělníka a emigranta z Československa Ondřeje Warholy a jeho ženy Julie. Později se Warholovi přestěhovali do Pittsburghu, kde také Andy v roce 1945 na Schenley High School maturoval. Následně se zapsal na Carnegieho Institut Technologie (dnes Carnegie-Mellonova Universita), kde se seznámil s Phillipem Pearlsteinem. Promoval v červnu 1949.

Po ukončení studia se Warhol s Pearlsteinem stěhují do New Yorku, kde bydlí na St. Mark’s Place poblíž Avenue A a poté střídají několik bytů na Manhattanu, aby se nakonec usadili na East 75th Street. V New Yorku se Warhol seznamuje s Tinou Fredericksovou, uměleckou redaktorkou časopisu Glamour, která ho zaměstnává jako malíře reklam. Warhol si přivydělává malováním pro časopisy Success is a Job, Vogue a Harper’s Bazaar. Dodatečně maluje také obaly knih, sváteční přáníčka a reklamy na dámské boty.

S pomocí svého agenta Fritzieho Millera Warhol poprvé vystavuje v roce 1952 svoje kresby k příběhům Trumana Capota, a to v newyorské Hugo Gallery. Zabývá se ilustrováním knih, jeho první je Uplná kniha etikety od Amy Vanderbiltové. V letech 1953 až 1955 pracuje s divadelní skupinou na Lower East Side a navrhuje kulisy. Někdy v této době si také barví vlasy na stříbrno. Vydává několik knih, mezi kterými je i Dvacet pět koček jménem Sam a Jedna modrá kočička. V roce 1956 se vydává na cestu kolem světa s Charlesem Lisanbym, návrhářem televizních setů. Ještě v dubnu téhož roku se účastní skupinové výstavy Recent Drawings USA, která se koná v Museu moderního umění v New Yorku.

První oficiální obrazy začíná Warhol malovat v roce 1960. Jsou inspirovány komiksy – Dickem Tracym, Pepkem námořníkem a Supermanem. Vedle komiksů maluje také dvě Coca-Colové lahve. O rok později je firmou Lord & Taylor požádán, aby navrhl výlohu jejich obchodu na téma Dicka Tracyho. O Warholovu práci se spolu s reklamními agenturami začínají zajímat také velké galerie jako například galerie Sidney Janis v New Yorku, kde se koná první významná výstava pop artu nazvaná The New Realists. Tam Warhol poprvé vystavuje své Campbellovy polévky a série Dolarových bankovek. Po výstavě ve Stable Gallery pořádané Elanor Wardovou se Warhol stává naprostou senzací.

V roce 1963 si Warhol pronajímá své první studio v požární zbrojnici na East 87th Street a seznamuje se s Geraldem Malangou, který později pracuje jako jeho asistent. Začíná pracovat na svém prvním filmu, Tarzan and Jane Regained – sort of… V listopadu objevuje podkrovní prostory na 231 East 47th Street, legendární Factory, která je poté jeho hlavním studiem (později je Factory přestěhována na 33 Union Square West, na 860 Broadway a v roce 1975 na Lexington Street). V první Factory Warhol vytváří Červenou Jackii, první ze slavné série. Počátkem roku 1964 Warhol dostává zakázku od architekta Philipa Johnsona, aby vyhotovil nástěnné malby Třináct nejhledanějších mužů pro pavilon státu New York na Světovém veletrhu v New Yorku. V dubnu získává Ocenění nezávislého filmu od časopisu Film Culture a věnuje se sériím autoportrétů. V létě 1965 překvapivě oznamuje, že končí s malováním. Jeho rozhodnutí však není definitivní, neboť začne znovu malovat v roce 1972.

V roce 1965 se setkává s Lou Reedem, Johnem Calem, Sterlingem Morrisonem, Maureen Tuckerovou a německou modelkou a divou Nico, členy hudební skupiny The Velvet Underground. S Warholem si brzy vytvořili blízký vztah a navždy tak změnili tvář světové kultury. Warhol byl producentem jejich prvního alba, které bylo mnohými kritiky označeno nejvlivnější nahrávku všech dob. S Velvet Underground Warhol spolupracoval na The Exploding Plastic Inevitable, multimediální show s premiérou na jaře roku 1966. Premiéra se konala v Domu, starém Polském Národním domě na St. Mark’s Place. Na pódiu byli členové skupiny v čele s Gerardem Manlangou v černém koženém hávu. Na stěnách místnosti bylo možno shlédnout Warholovy filmy a na pódium se soustředila barevná světla reflektorů. Celkový dojem ze show byl jako na acid tripu, jako halucinace se silou snu. Reakce publika však byla smíšená. Po jednom vystoupení Cher rozzlobeně poznamenala, že „se tomu nic nevyrovná, snad jen sebevražda.“ Není třeba podotýkat, že Andy byl její ironickou poznámkou nadšen. Spolupráce mezi skupinou a Warholem skončila když Reed nahradil Warhola ve funkci manažera skupiny.

V létě 1966 se jeho film Chelsea Girls stává prvním undergroundovým filmem v komerčních kinech. Na výstavě Expo 67 v Montrealu Warhol vystavuje šest autoportrétů a v srpnu téhož roku přednáší na různých kalifornských universitách. Je dokonce tak populární, že některé školy najímají Allena Midgetta, aby se za Warhola vydával a učil pro ně. 3. června 1968 je Warhol postřelen Valerií Solanisovou, ultra-radikálkou a častou účastnicí Warholových dýchánků. Solanisová byla zakladatelkou SCUM (Society for Cutting Up Men, Společnost pro zastřihávání mužů). Warhol se po dvou měsících strávených v nemocnici vrací do veřejného života. Tato událost je předmětem filmu I Shot Andy Warhol.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Warholův status mediální hvězdy neobyčejně vzrostl a Warhol často využíval svého vlivu k podpoře mladých umělců. Začal vydávat časopis Interview, jehož první číslo vyšlo v listopadu 1969, a pracoval na psaní divadelních her – jeho hra nazvaná Vepřové měla dokonce premiéru v Round House Theatre v Londýně. Po sedmi letech začal Warhol znovu malovat, a to hlavně portréty celebrit. V průběhu 70. a 80. let jsou pořádány mnohé retrospektivní výstavy a Warhol maluje Opaky, Retrospektivy a Stíny, později série Mýtů, Ohrožených živočišných druhů a Reklam.

Andy Warhol umírá po komplikacích po operaci žlučníku v ‚neslavný den lékařské vědy‘, 22. února 1987. Bylo mu 58 let.

 

 

 

 

Kinetické umění

Kinetické umění vzniklo již počátkem dvacátého století, a to v tvorbě dadaistů. Využívá všech možných fyzikálních zákonů. Celkový dojem z díla podmanuje vztah mezi prostorem, pohybem a světlem. Umělecké objekty jsou často důmyslně promyšlené technické konstrukce a aparáty pohybující geometrickými předměty v různých rychlostech. Mezi nejznámější a nejtypičtější odvětví kinetického umění patří tvorba závěsných mobilů, kdy delikátně vyvážené konstrukce plovoucí vzduchem při sebemenším závanu větru vytvářejí tajemnou a poklidnou atmosféru.

 

 

Alexander Calder

30. léta 20. století přinesla zcela nový prvek do světa umění – mobilní (pohyblivé sochy). Alexander Calder se začal vytvářením mobilů zabývat v roce 1932, nejdříve pod vlivem Pieta Mondriana, později však byl fascinován učením surrealistů a možnostech přirozeného pohybu a jeho objekty byly ne nepodobné umění Miróa.

    Calder začal vnímat svá díla jako zosobnění organických struktur – těžkých květů na dlouhých stoncích, listů ve vánku a mořských tvorů ve vlnách. Jeho hravé sochy byly zkomponovány z jednoduchých prvků a výrazných barev, v rozpětí od několika málo centimetrů do více než pěti metrů.

 

 

Konceptualismus

Konceptuální umění neboli Land Art vzniká v polovině 60. let. V různých podobách se s tímto nevšedním experimentálním uměleckým směrem můžeme setkat i dnes. Umělec zkoumá vyjadřovací prostředky a funkce, odmítá tradiční metody. Díla vystavená v přírodě nebo na veřejných prostranstvích budí pozornost svými rozměry, hrou s rozmanitostí tvaru a často i svým politickým postojem. Nejvýznamnějším prostředkem k vyjádření umění se stává veliký kus látky, do kterého umělec balí objekty svého zájmu a naznačuje tak divákovi jiné pohledy na vžité umění.

 

Christo a Jeane-Claude

Užití přírodního prostředí patří do programu landartu, jehož jsou Christo a Jeane-Claude hlavními představiteli. Pracují společně, specializují se v balení předmětů do látky, jejich díla jsou pak jen krátkodobého trvání a obohacují tedy prostředí jen dočasně. Účinkem díla pak má být samotná kampaň kolem něho, tak zvaný happening, a výsledkem je poté triumfální epická fantazie a pocit sounáležitosti.

Christo a Jeane-Claude svým přístupem k umění nacházejí nový náhled na skutečnost pouhou hrou s prostředím. Za dobu trvání své kariéry vytvořili mnohé velkolepé projekty v přírodě i na veřejných místech, jako například balení mostu Pont Neuf v Paříži a Reichstagu v Berlíně.

 

 

Hyperrealismus (Fotorealismus)

Tento mezinárodní umělecký směr vznikl na přelomu 60. a 70. let. Reálně přesné motivy byly na plátně zachyceny s největším detailem tak, že někdy ani na první pohled nerozeznáme malbu od fotografie. Umělci často pouze vyfotografovali zamyšlený motiv a pak vše do nejmenších drobností přemalovávali na plátna. Obrazy vytvářejí zvláštní nečekanou atmosféru a napětí ze splynutí iluze a reality. Tajemné osvětlení bez pocitu a jasných barev tak doplňuje realitu každodenního života v umění.

 

Richard Estes

Richard Estes se začal věnovat umění nejdříve jako ilustrátor, až později se začal věnovat malování na plný úvazek. Estesovo hyperrealistické umění bylo přímou reakcí na abstraktní realismus, který vládl americkému umění už od počátku 50. let. Hyper- a fotorealismus pozdních 60. let měly však zcela odlišné nauky – s odcházející citovostí, barvou a poezií musí v obraze zůstat realita.

Estes se nijak nepodílel na předmětu obrazu, pouze si vybral scénu, kterou chtěl namalovat, vyfotografoval ji a pak namaloval přesně podle fotografie do nejmenšího detailu. Richard Estes a jiní hyperrealisté přivedli své umění až k dokonalosti – do místa, kde realita a iluze byly jeden pojem. Estes tak vlastně převedl každodenní život do umění.

 

 

Nová figurace

Nová figurace není ve svém významu pravým uměleckým směrem, jedná se o definici nového vztahu skutečnosti a člověka. Nová figurace vznikla na počátku šedesátých let, vše jako reakce na svět zahlcený neosobním abstraktním uměním. Nová figurace našla nové výrazové možnosti ve zdůraznění rysu lidské postavy a liských emocí. Umělec zde zachycuje postavu jako předmět svého díla ve zcela jiném pojetí než v klasických směrech minulosti. Člověk na plátně je pln revolty proti společnosti, jeho výraz je vyhraněn do intensity nočních můr a porušených lidských forem.

 

Francis Bacon

Francis Bacon, malíř samouk, je považován za předního umělce modernismu. Začínal s návrhy bytového zařízení pod vlivem Bauhausu, teprve po roce 1944 se soustředil na malbu. Jeho tvorba je vytvářena prostou technikou, obsahuje však výraznou deformaci a jasné linie.

Bacon často přejímal své předměty z děl starých Mistrů, známé jsou především jeho obrazy papeže Innocenta X. podle Velasqueze. Baconovy postavy přímo křičí o násilném osamění, odporu a brutalitě, kteréžto znaky Bacon prosazuje po celou svou malířskou kariéru. Fantazie nočních můr jsou tak přímo představovány lidské psyché s vražednu intenzitou. Se svou šokující a unikátní vizí lidské formy, násilím a nesnesitelným napětím poté Bacon podle svých vlastních slov „odemyká hlubší možnosti vzrušení.“

 

Bauhaus

Pedagogické a experimentální centrum Bauhaus bylo založeno Walterem Gropiem ve Výmaru roku 1919 sloučením Vysoké školy výtvarného umění s Umělecko-průmyslovou školou. Osudy Bauhausu a jeho žáků řídila tehdy skupina vynikajících mistrů – v čele stál rektor Walter Gropius a po jeho boku tvořili pedagogický sbor takoví umělci jako Paul Klee, Wassily Kandinsky, Josef Albers, Lyonel Feininger, Lázsló Moholy-Nagy, Oskar Schlemmer, Marcel Breuer, Gerhard Marcks a Adolf Meyer.

V prvních letech si Bauhaus dal za cíl vytvářet díla za součinnosti všech uměleckých a umělecko-řemeslných oborů po vzoru gotických katedrál, brzy však ustoupil směrům zaměřeným na matematiku a techniku. Největším přínosem pro školu byl příchod Theo van Doesburga, který přednášel na Bauhausu v letech 1921 a 1922. Van Doesburg tehdy silně zapůsobil na mladé umělce, kteří však byli vystaveni také vlivu konstruktivismu. Po roce 1923 se orientace Bauhausu změnila a dokonce sám Gropius vyzvedával ve svých pracích jednotu „umění a techniky“. Jejich tvorba byla poté založena na tlacích materiálů, pohybu jejich struktur, na rytmovém světle a skryté matematice, která se projevovala zejména v dokonalém provedení, konkurujícím dokonalosti, jaké dosahovaly stroje. Bauhaus se tedy stal jakýmsi střediskem strojové a technické estetiky.

Bauhaus se zastával o spřízněnost umělce, vynálezce a badatele, kteří podle něho mohli pomoci člověku lépe porozumět skutečnosti a jejím zákonům. Později jeho umělci přikročili k pročišťování výtvarných prostředků a stále větší měrou začali uplatňovat geometrické tvarosloví. V roce 1925 musel Bauhaus přesídlit do Desavy a v červenci 1933 byl Gropius donucen uzavřít svou školu docela.

 

Paul Klee

Zprvu nevýrazná umělecká kariéra německého malíře Paula Klee nabrala nový směr po tom, co se v roce 1898 přestěhoval do Mnichova. Tam se také v roce 1911 seznámil s Kandinskym, Jawlenskym a Feiningerem. Společně se shodli na všeobecném znechucení nad tehdejším tradičním uměním a poté v Mnichově založili expresionistickou skupinu Der Blaue Reiter. Jejich hlavním programovým bodem bylo vyjádření umění jakotžto aktu tvoření, což sám Klee okomentoval tímto citátem: „Nestačí jen slepě reprodukovat, musíme zviditelňovat to, co je vnímáno s tajemstvím.“ Kleeův styl byl založen na poznání sama sebe, upřímnosti k přírodě a především na harmonii mezi vnitřním a vnějším světem. Jeho unikátní hieroglyfický styl je výjimečnou kombinací nevinnosti a sofistikace. Klee nachází jednotu barvy a formy, syntézu architektonické i obrazové konstrukce, přičemž dosahuje vyjádření plochých geometrických struktur, jejichž barevné palety prostoru jsou seřazeny do pohybu energie umělcovy mysli. Grafické prvky Kleeovy linie pak již jen podporují jeho nauky, které sám malíř shrnul slovy „vzal jsem jen čáru na procházku“. Paul Klee od roku 1921 až do roku 1931působil jako učitel na Bauhausu a mimo jiné také vydal mnoho knih o teorii umění. V roce 1937 byl prohlášen degenerovaným umělcem – z německých galerií bylo odstraněno více než sto jeho prací a Klee se následně kvůli hrozbě nacismu vystěhoval do Německa.