Rokoko, klasicismus a empír
ROKOKO
- Pojmy, časové vymezení, zdroje
Barokní sloh vyústil v druhé pol. 18. st. v rokoko.
Vyznačuje se dekorativností, hravostí, zdrobněním měřítka, jemnou kultivovaností, eroticky podbarvenou, nebo bezobsažnou zdobností.
Název je od franc. slova rocaille (=kamení), představujícího char. motiv asymetrického ornamentu ve tvaru C nebo S.
Uplatnilo se především v dekorativním a užitém umění (drobná porc. plastika), ale také v sochařství, v malířství i v architektuře.
Ve Francii byl slohem Ludvíka XV.
V českých zemích – rané rokoko (od roku 1730), období rozvinutého slohu (1745-1780) a po roce 1750 se rokoko prolíná s nastupujícím klasicismem.
- Základní principy architektury, sochařství, malířství + C) Památky
architektura
Francie
Robert de Cotte (1656-1735)
– dekorativní motivy (interiéry pařížských paláců třicátých let 18. st.), úpravy ve Versailles
Jacques-Ange Gabriel (1698-1782)
– dvorní arch. Ludvíka XV.
– jeho stavby tvořily přechod mezi Mansartovým stylem a novoklasicismem
– Vojenská škola, náměstí Svornosti v Paříži
Přetvářela se i města – Nancy, začala se stále více uplatňovat „přírodní“ anglická zahrada s okrasnými stavbičkami („chýše“).
Anglie
William Kent (1685-1748)
– stavitel zahrad, volných luk s nepravidelně vedenými pěšinami, křivkami ohraničenými jezírky a malebnými skupinami stromů
Čechy
– rokokové prvky již v pozdních stavbách K. I. Dientzenhofera (palác Piccolomini)
– paláce projektovali:
Anselmo Lurago – Goltz-Kinských
Jan Josef Wirch – Arcibiskupský
Josef Jäger – Turbovský
- Lurago – zámek Hořín (vynikající interiér)
sochařství
Francie
– franc. soch. ovlivnilo soch. tvorbu v Anglii a v Německu
Lambert-Sigisbert Adam (1700-1759), Michel-Ange Slódtz (1705-1764)
– sladili ve svém díle italské podněty s rok. stylem, oválný sál Soubiského paláce
Jean-Baptiste Lemoyne (1704-1778)
– portrétista (jezdecká socha Ludvíka XV. ve Vojenské škole v Paříži)
Čechy
Ignác František Platzer (1717-1787)
– Nejsvětější Trojice ve Smečně, socha Herkula pro černínský palác na Hradčanech, park a zámek v Dobříši, vyzdobil sochami chrám sv. Mikuláše na Malé Straně
Richard Jiří Prachner (1705-1782)
Malířství
Francie
Antoin Watteau (1684-1721)
– rokokové zjemnění
– náměty: herci, herečky a tanečnice – své postavy umisťoval na div. rampu nebo do parku
– Odjezd na ostrov Kytheru (zdobná obřadnost, projemnění a kultivování každého tahu štětcem, barevné skvrny sestavují postavy jakoby z drobných kaménků
– melancholie člověka, rozechvělá poetičnost, obscénní erotičnost
Itálie
Giovanni Battista Tiepolo (1696-1770)
– vyvrcholil jím mal. iluzionismus, rozpouštějící pevné tvary a místní barvy v světelně barevném médiu
– obrovská obrazotvornost
Canaletto (1697-1768)
– představitel iluzionistické veduty, jsou známy jeho pohledy na Benátky
– dosáhl průzračné atmosférické světlosti
Čechy
Norbert Grund (1717-1767)
– zprvu maloval podle vzoru vídeňských malířů, později přešel pod vlivem benátského rokoka k světelně barevnému iluzionismu
– lovecké výjevy, jarmareční scény, cikánské tábory, přístavy, mořské bouře, italské komedie
fresky:
Jan Petr Molitor (Oslava sv. Jana Nepomuckého, Čtyři roční doby)
František Antonín Müller, František Juliux Lux, Kašpar Jan Hirschely (květinová zátiší)
KLASICISMUS
- A) Pojmy, časové vymezení, zdroje
Druhá pol. 18.st. a první desetiletí 18. st.
Objektivní řád zal. na rozumové úvaze (osvícenský racionalismus).
Snaha o jasný, jednoduchý, plastický a pevně ohraničený tvar, harmonickou kompozici, tendence k zesvětštění, zracionálnění a zvěcnění.
Ideálem klasicismu bylo obnovit ušlechtilou prostotu a velkolepou krásu klasického antického umění.
Nová věda – klasická archeologie (zakladatelem a teoretikem byl Johann Joachim Winckelmann).
V pol. 18. st. vznikla vědecká estetika.
Klasicismus se ve strnulé podobě akademismu udržel po celé 19. st.
- Základní principy architektury, sochařství, malířství + C) Památky
architektura
Historismus
– klasicismus je prvním příkladem historismu
– napodobování starých uměl. slohů minulosti à měšťanstvo nebylo hned schopno vytvořit
nový vastní sloh, a proto se vracelo k slohům historickým
Francie
– vedoucí země klasicismu
– období: 1.) sloh Ludvíka XVI. (1774-1793)
2.) uměl. sloh Velké franc. revoluce (1789-1794)
3.) direktorium (1795-1799)
4.) konzulát (1799-1804)
5.) Napoleonovo císařství (1804-1815) à EMPÍR
– nejvýznamnější dílo klas.: Panteon (Jacques Soufflot), chrám Maří Magdalény, Vignonův památník Velké armády, triumfální oblouky na náměstí Étoile, Carroussel v Louvru
Pierre-Francois Fontaine (1762-1853), Charles Percier (1764-1838)
– hl. architekti empirového slohu, působili na císařských zámcích ve Francii
– jejich díla vynikají vytříbeným smyslem pro úměrnost, dokonalými proporcemi a střídmou
monumentalitou
Urbanismus
– architektonická úprava a přestavba přelidněné Paříže (emp. klas. se zde hodně uplatnil)
Anglie
– vytvoření tzv. novořeckého slohu – podílel se na něm arch. William Wilkins (projektoval budovu Národní galerie v Londýně)
Německo
– střediska: Berlín a Mnichov; Carl Gotthard (navrhl berlínskou Braniborskou bránu); Heinrich Gentz (stará mincovna v Berl.)
Čechy a Morava
– empirový kostel sv. Kříže na Příkopech, Stavovské divadlo (dříve Nostické; od arch.
Antonína Haffeneckera), dům U Hybernů
– největší a nejkrásnější empirový zámek v Čechách vybudoval hrabě Jan Rudolf Chotek –
zámek Kačina s angl. parkem
– urbanismus: vznikaly města (Mariánské Lázně), městské čtvrti (Karlín)
– parky a zahrady: u zámku v Lednici, Boskovicích
– veřejnosti přístupné parky, sady a zahrady: Stromovka (dříve Král. obora), Chotkovy sady,
Cibulka a Wimmerovy sady, Kanálka na Vinohradech
– činžovní domy (Platýz)
Sochařství
– kult antiky
– střediskem se stal Řím a jeho vůdčí osobností
Benátčan Antonio Canova (1757-1822)
- dokonale ovládl techniku tesání mramoru
- náměty z ant. mytologie, byl považován za obnovitele klasické krásy ant. umění
- vytvořil idealizované podbizny císaře a jeho rodiny (Napoleon jako nahý ant. héros)
- náhrobní sochař – emp. náhrobek arcivévodkyně Marie Kristiny
- obnovil ant. techniku vrtání, pokusil se obnovit i ant. ganosis (vtírání masti z vosku a mýdla do pleťových partií)
- na konci života zklamání à řecké sochy klas. doby byly tesány jiným způsobem, než předpokládal
Francie
Pierre Cartellier (1757-1831), Denis-Antonie Chaudet (1763-1810), Francois-Joseph Bosio (1769-1845)
Dánsko
Berthel Thorvaldsen (1770-1844)
– v Římě měl čtyři ateliéry (jeho žáci zde prováděli Mistrovy mramorové návrhy)
– napodobení ant. vzorů
Čechy
– hřbitovní náhrobky:
Josef Malínský (1752-1827) – náhrobky na Olšanech a v Košířích
František Xaver Lederer (1758-1811) – na Olšanech, kašna na Uhelném trhu na St. Městě
Václav Prachner (1784-1832) – železný náhrobek Leopolda na Malostranském hřbitově, alegor. socha Vltavy na Mariánském náměstí
Malířství
Francie
Jacques-Lousi David (1748-1825)
– studoval ant. soch. a mistry italské renesance a baroka
– obraz Slepý Belisar prosí o almužnu (za něj jmenovaná členem Akademie)
– Přísaha Horatiů (první dílo naplněné pravým ant. duchem)
– za Velké franc. rev. se pol. angažoval
– jeho tvorba zal. na obrysové kresbě a plastické modelaci
– náměty z řeckých a římských dějin (Smrt Sokratova, Sabinky) nebo z řecké mytologie (Láska Parise a Heleny), podobizny, významné hist. události Velké franc. revoluce
– vytvořil mal. školu – jeho žák Jean Gros (největší malíř napoleonských bitev)
Španělsko
Francisco de Goya (1746-1828)
– kreslil návrhy na nástěnné koberce pro král. paláce
– dvorní malíř krále Karla IV., později Ferdinanda VII.
– témata čarodějnických sabatů, úděsných vizí à exprese a fantazie
– jeho dílo spojuje staré a moderní malířství, snaží se zachytit vnitřní pravdu, pravdivost à
oficiální portrét král. rodiny ma char. rysy karikatury
Anglie
– koloristická tradice, krajinomalba:
John Constable, William Turner
– studium osvětlení a atmosféry, světlý kolorit, dynamické a dram. pojetí krajiny, technika
barevných skvrn
Constable (1776-1837)
– studie malované věrně podle skutečnosti, ve kt. se snažil zachytit neupravenou krajinu především barvou
Turner (1775-1851)
– začínal jako místopisný akvarelista, hodně cestoval, maloval klasicistické hist. obrazy, ale
převažovaly krajinomalby
– dram. chápání živlů, pojetí obrazu jako výtvoru svobodné imaginace
– země a moře, vzduch a voda, slunce a oblaka – z nich skládal své mal. vize
Akvarel
– zábava vyšší společnosti, kromě Turnera byli jeho pěstiteli Thomas Girtin a Richard Bonington
Čechy
– nově zal. kreslířská Akademie v Praze (1799) – první ředitel:
Josef Bergler (1753-1829)
– alegor. kompozice (opona Stavovského divadla), oltářní obrazy, kreslil výjevy z českých
dějin a bájí, podobizny, návrhy k soch. náhrobkům, drobná grafika
Karel Postl (1769-1818)
– absolvent vídeňské akademie
– cyklus Čtyři denní doby, empirové pohledy na česká města, lázně, hrady, zámky a malebné
přírodní partie
Ludvík Kohl (1746-1821)
– malíř architektur
František Horčička (1776-1856)
– portrétista
Antonín Machek (1775-1844)
– v podobiznách zachytil představitele české empirové i biedermaierovské společnosti
– hist. malba
František Tkadlík (1786-1840)
– portrétista a malíř obrazů s náb. tematikou
Antonín Mánes (1784-1843)
– krajinář